Digitální nomádství v Asii

Byl jednou prosincový den a já sedím s klukama na pivě.

„Johne,“ prohlásil jsem, „Ten cestopis o norsku je úchvatný! Hned bych jel taky!“

„Jo?“ opáčil John. „Tak pojeď s námi do Thajska. Chceme jet v únoru.“

„Fakt? No tak paráda! Jedu!“

Tahle to nějak začalo, takhle jsem se nadchnul pro myšlenku zažít digitání nomádství. A opravdu se začlo plánovat. Z prvu výběrem místa, pak koupí letenky a poté rychlém objednání na očkování.

Den první – cesta do Dubaje aneb sluníčko se snaží mást

V Česku je teď zima. Moc. V Thajsku teplo. Moc. Takže sbaleno na cesty mám pouze letní oblečení. Jak se dostat v Praze na letiště a nezmrznout? Byl jsem nalomený vzít si taxíka, ale i Uber stál 500 Kč. Metro vyhrálo. Do kecek jsem přidal ponožky navíc a pod letní bundu s mikinou dvě trička. Aspoň jsem měl lehčí baťoh. Ale stejně je to super, na měsíční výlet jsem se sbalil do 30 litrového bahotu o váze 7 kg. Ale únorové pražské počasí překvapilo. Vysvitlo sluníčko, ozařovalo co mohlo a i bezďákovi se na Veleslavíně hrálo na kytaru lépe. Sluníčko jako kdyby mě chtělo ponouknout – nikam nejezdi, vždyť i já tady umím hřát… To určitě, zítra by na mě zase udeřila -20 stupňová zima. Já letím za pravým teplem.

Na letišti jsem našel kluky. Jedeme v šesti – John, Dan, Honza, Lukáš, Martin a já. Rozhodíme si své věci klukům do krosen, protože jen 2 z nás si berou velké zavazadlo, my ostatní cestujeme s příručním. Já jsem jim přihodil hygienu, abych nemusel řešit 100ml limity sprchových gelů, a celý kopec léků, který s sebou táhnu. S měsíční zásobou probiotik, léků na tlak a pilulek na všechno možné si připadám jako drogový dealer.

Bez problémů jsme se odbavili a prošli kontrolou. Teda až na Dana, který bezpečnostním rámem musel projít snad pětkrát.

Řídím letadlo

Do teďka jsem zažíval vše, co znám, či bych čekal. Ale pak jsme nasedli do Airbusu A380–800 společnoti Emirates. Usazený na sedadle koukám na obrovskou obrazovku s nabídkou filmů a hudby. Stejný pocit jaký mi dává Regiojet, ale Emirates posunuli palubní zábavu dál v podobě vlastního gamepadu, multiplayer her či sledování propojeně filmu se sousedem. A teď to hlavní: byla tam kamera pohledu na letadlo! Né jedna. Tři! Takže jsme startovali a já, ačkoliv neseděl u okénka, sledoval okolí letadla jako kdybych hrál letecký simulátor. Ten pocit to dokreslovaly všechny možné informace o letu: rychlost, výška nebo náklon letadla.

Šestihodinový let rychle utekl, než jsme přistáli, udělali asi z nudy asi 4 otočky a už jsme se prodírali obrovskýma halama dubajského letiště. Vystáli frontu na imigrační check a šli hledat východ ven. To situace začla být krapet komplikovaná.

Přes duny a silnice hledáme postel

Honza při přípravách na cestu zarezervoval dobře vypadající hostel na přespání a teď jsme stáli nad mapou kde bylo zřejmé, že není daleko. Jenom nás, stojící na letišti, a bodem na mapě dělily mraky dálničních cest. „No nic, tady je tunel pro chodce,“ shodli se Honza s Lukášem, dva co měli funkční mapy na mobilu. „Jenom se k němu musíme dostat.“ Terminál 3, kde byl tunel a Terminál 1, kde jsme byli my, byly trochu od sebe vzdáleni. Prodrali jsme se nekonečným zástupem taxíků a začli jsme hledat východ z patrového parkoviště.

„Musíme nahoru!“ někdo zavelel.

„Teď zase přímo přes celý areál parkoviště!“ vzal další velení.

Já si všímal, kolik aut je tu úplně zaprášených od písku. Mezi těmi nablýskanými fáry všude kolem vypadaly trochu posmutněle.

„Támhle chcem dojít, ale je tu příkop, musíme se vrátit,“ shrnul někdo situaci. Já se jen pousmál a začal přemýšel, proč tu všichni mají bílá auta. Opravdu, na parkovišti jsme procházeli jenom kolem bílých a občas černých aut. „To je divný,“ říkal jsme si.

Šli jsme dál, už docela slibnou cestou. Lukáš poznamenal, že už jenom půl kiláku s já jsem začal v ruce mnout jemný písek, který byl jako podklad zahradové okrasy před letištěm.

„Jo, je to tu fakt postavené na písku. A všechno vypadá nově a luxusně.“ To jsme zrovna procházeli ulicema bílých vil. Dan vysvětlil moji poznámku o bílých autech malou absorbcí tepla. To ale moc nesedělo na černá auta.

Základ je mít styl

No nic, už jsme konečně našli náš hostel. Byl v jedné z těch polovilek. Mladý kluk našeho věku, když slyšel z dálky hlasy, nám pohotově otevřel branku a my věděli že už jsme na místě. Vyřídili pár formalit jako checkování pasů a doplacení zálohy a už jsme odhazovali baťohy k postelím. Hostitel, ačkoliv do teďka dost zmatený, za náma přiskočil zda kouříme. Nedostal kladnou odpověď. Tak pokračoval s otázkou zda aspoň pijeme. My pokyvovali hlavou, že pití to už je jiná. O on, že má v kuchyni víno. Ťukli jsme si kleničkama z Ikei a popovídali o tom že v Česku je zima, že cestujeme do Bankogu a že tu docela fouká vítr. Hostitel byl dost milý a tak mi nedalo a zeptal jsem se:

„Alexi, proč tu všichni mají bílá auta?“

„Aby jim to ladilo k oblečení! Však se koukni jak se lidi tady oblékají.“

A já zajásal se vzpomínkou na pána v celém bílém a černým věnečkěm látky na hlavě u passport checku: „Aha! Takže to je všechno o stylu!“

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.