Kraków na jednu noc

Finální rozhodnutí, zda-li jet, či nejet padla 10 hodin před odjezdem.

Bookuju Airbnb a prohlížím na Google Images vztyčný body, který bych rád navštívil.

Všechny rezervační systémy uz jsou closed, proto si hledám vlak do Ostravy — Svinova, odkud by snad mělo něco jet. V 5:48 z Prahy.

Sedím v prázdnym coupé, unavenej a nervózní a natěšenej z Polska, který jsem předtím ještě pořádně nenavštívil. Poslouchám song Warszawa od Davida Bowieho, kterej třeba i vám teď poslouží jako dobrej soundtrack. Uprostřed toku mnoha myšlenek mě vyrušuje ostravačka s rohlíkem v ruce, která se dožaduje nároku na moje místo u okna. Suit yourself, bitch. Odcházím. Na výběr mám z dalších 7dmi prázdných coupé, kdo ví co po mě vlastně chtěla.

Koukám se skrz zamlžený okno na probouzející se Prahu, z který cejtim, že toho moc dneska nenaspala. Tak jako já.

Po cestě si uvědomuju, že tak jak cestující nastupujou a zase vystupujou mi připomíná můj život a lidi, lásky, malichernosti, který potkávám. Dokáže ale sám člověk vůbec dojet až na konečnou, tak aby nikdy nevystoupil?

V Ostravě se dozvídám, že všichni normální dopravci typu Leo Express uz jsou plný a budu odkázanej na český a polský železniční dráhy. Oukej.

Přijíždím do Katowic, kde mám přestupovat na autobus. Vlak má samozřejme spoždění, takže jsem získal luxusních 5 minut pro orientaci na katowickym nádraží a vyhledání zastávky. Fail.

Po otázání se 5ks poláků mi ani jeden ani česky ani anglicky nerozumí. Autobus mi samozřejmě ujíždí. Po eskapádách, který se mi ani nechtěj rozepisovat se dostávám tím nejstarším, ale nejkouzelnějším vlakem do Krakowa. V 18.30 místo plánovanejch 14:10. Po zabookování v mym podkrovním bytě, kterej mi poskytnul pro tuhle noc přístřeší odcházím směr historický centrum.

-

Všude byl bordel, kterej mi ale nekazil tu krásu a duši města. I přes všelijaký lidský projevy se Krakow jevil jako klidný, melancholický město, který se stále ještě neprobralo z událostí 2. sv. války. Při každým pohledu na starej dům, kousek starý malby, zavřenej židovskej obchod a malý lucerničky, který viseli u kazdejch dveří jsem cítil tu tíhu místa a zaroven jeho klid.

Po hodinovym proplouvání těma nejtemnějšíma uličkama, schodama a zákoutíma jsem se vrátil zpátky na hlavní náměstí, Rynek Glowny. Usedl jsem do jedný z nejstarších místních hospod, uvnitř který hrál mladej kluk úžasně na klavír. Po chvilce jsem měl pocit, že do mě každá nota tvoří reliéf, kterej si někdy přehraju jako z hrací skříňky.

Po večeři jdu směrem ke starýmu židovskýmu ghettu, který bylo postavený náckama jako první pro tenhle účel. V roce 39 se v pár ulicích tisklo 68.000 židů. Procházím si v hlavě všechny tyhle skutečnosti, v ulicích se mi ukazujou obrazy z fotek a Schindlerova seznamu. Nechám si prohlídku ghetta na ráno. Směřuju opět do centra, který mě vítá vožralejma a veselejma lidma. Rád jsem je viděl. Stavuju se v bazilice sv. Marie. Pozoruju skupinku mladejch lidí, který jistě za pul hodiny jdou na hrozivou diskotéku, ale predtím se přisli pomodlit. Tak at je teda b-h v Krakowskejch ulicích dnešní noc provází.

Z postele koukám malym podkrovním okýnkem do prázdný ulice. Myslím na Prahu a užívám si ten fakt, že mi dneska dobrou noc popřeje Krakow.

Ráno je krásný. Vlastně první moment, kdy Krakow vidim v plný svojí kráse, v kráse denního světla. Rázem byla vsechna deprese pryč. V hipstr organic kavarne si davam to nejvetsi kafe a raw koláček. Prohlížím mapu, kterou jsem ukrad v tourist centru a plánuju dnešní program. Ghetto, Schindlerova továrna, a hlavně stihnout vlak zpátky.

Když jsem překračoval pomyslnou hranici Ghetta dovnitř sevřel mě opravdu zvláštní pocit. Znovu. Přestal jsem fotit a všechny svoje myslenky jsem koncetroval k uctění tohodle místa. Bylo prázdný, nezavalený turistama, tak jako prázdná pekárna na periferii, která čeká na svoje zákazníky, ale je jí vlastně o samotě dobře.

Krakow Ghetto Memorial

Když jsem stál před hlavní bránou továrny Oskara Schindlera, rozjelo se mi v hlavě neskutečný množství otázek a obdivnejch tezí, jak někdo tak statečnej mohl udělat takovou věc a při tom takřka obětovat svůj život. Máme mezi sebou ještě vůbec takovýhle hrdiny? Netvoří hrdiny pouze doba ve který se aktuálně nacházíme? To se máme skutečně tak dobře, že je mezi náma tak pramálo lidí, kteří by měli koule jako on?

Továrna Oskara Schindlera

Vyčerpanej osmi hodinovou procházkou usedám do autobusu, kterej me tentokráte už nezradil, převezl do Bohumína a odtud pokračuju dál LE až do Prahy, do Prahy, která je pohodlná, ale nesvobodná. Pro mě.

Kam se vydám příště? Kamkoliv.

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Pavel Brucek’s story.