Krakonošova stovka 2016

Tenhle závod je velká srdcovka. Před dvěma lety to byl můj první závod na 100km a přes noc. Letos si jej jako svou první stovku vybrala moje žena ;). Tím pádem jsem nemusel moc vysvětlovat, proč se potřebuju připravovat a dělat spoustu divných věcí dlouho dopředu, protože jsme to “dělali” společně ;).

Nicméně závod jsme si každý užili po svém. Já jsem potkával a dělal si nové kámoše cestou a Eva dala celý závod se svojí parťačkou v tréninku i závodě Andrejkou.

Toho týpka od někud znám :).

20:20 — Vrchlabí (start)
Po společné polívce a kafíčku jsme na startu pozdravili Krakonoše vydali se šlapat do prvního kopce (Žalý). Cestou jsem potkával samé známé tváře, ale shledání to bylo pěkné především s Mirkem Hrubým, který šel již po čytřicáté a šel tedy všechny ročníky, co já jsem na světě :). Po loňském ročníku jsem se opravdu snažil se neutavit a držel uzdu tempa, jak jen to šlo. Tenhle plán se docela zadařil a v klídku jsem ještě za světla doběhnul na Horní Mísečky. Tam padla tma a začal ten správný “noční” život!

00:00 — Harrachov
Letošní seběh byl díky volnějšímu tempu naprosto pohodový. Nicméně jsem opět musel navigovat pár lidí, kteří nevěřili, že je občerstvovačka tama co říkám. Bufet nezklamal ani letos a chleba a čaj mě báječně povzbudili. Za cca 15minut jsem byl dojedenodopitej, namazanej (infadolanem) a na cestě (ne)oblíbené cestě kolem Mumlavských vodopádů směrem ke Snídani (Krakonošově). Vodopády jsou super, ale ve tmě není nic moc vidět, voda šumákuje, po asfaltu ty km nějak neubejvají a většinou mě tam přepadne chuť si na chvilku zdřímnout. Naštěstí se cesta od Snídaně zvedne do pořádnýho krpálu a začne výstup k Vosecké boudě. Ani nevím proč, ale tenhle výstup mám hrozně rád. Následuje hřebenovka až na Lužickou a celkem to je cca 20km bez možnosti občerstvení a odpočinku. Startovní pole už je roztrhané a bývá to takový samotářský běh sam se sebou. Nespat mě pomáhá smskování s Michaelem Dobiášem, který běží kousek předemnou a Evou a Andreou větší kousek za mnou. Jejich smska, že prvních dvacet km na K100 není jako jiných 20km jinde, ale když chtějí zážitky, tak musí holky něco vydržet.

3:25 — Lužická bouda
Polívka je hotový vyprošťovák. Pokecám Filem (Jiří Fabián) a trochu se to mu směju. Loni jsme se potkali na kafi v Harrachově a tady taky. Letos to je jak přes kopírák :). Chvilku přemýšlím jestli se k němu nepřidám, ale nakonec volím variantu ještě dalšího jidla a delší přestávky. Čeká nás náročný traverz a seběh do Polska. Tenhle úsek je naprosto úžasný. Běží se přes kořeny a šutry v podstatě takovým zabláceným korytem potoka. Suchou nohou nejde projít ani pomalu a tak volím “kamzík style” a s vyjímkou jednoho pádu do keře (tedy do měkého) probíhám bez jakékoli újmy. Narozdíl od toho chudáka se závazaným kotníkem, který se vracel ke Špindlerovce :(. Kořen, šutr, skluz, plná bota bláta a takhle 5km. Začínají přibývat lávky a to znamená nezvratný konec utrpení, aby mohlo začít další :). “Krásná” polská cesta z kočičích hlav může v klidu konkurovat asfaltkám na naší straně. Nevím proč je potřeba dělat cesty pro auta až na Sněžku a současně omezovat závody jako je Krakonošova stovka. Tak jak se stalo loni. Rychlá zastávka pod Sněžkou a šup rubat na vrchol.

cestička jak malovaná (foto by Jiří Strangmüller)

6:51 — Sněžka
Cestou mě ovšem přepadá krize a krom mlhy na vrchu mám pěkně zamlženo i v hlavě. Dávám do sebe teprve první gel s kofejnem, ale je pozdě. Zjišťuju, že jsem přešel odbočku a vyžírám si to až do konce. Přicházím z polské strany k odbočce na Jelenku a proti proudu závodníků dobývám vrchol. Vracím se k odbočce a mažu na mě nevídaným tempem k Jelence a na Pomezky. Jsem tam za necelou hodinku a ve stavu, kdy tuším, že jsem nevytuhnul jako loni a předloni a budu schopen běžet i dál. Což je supééér :). Jako lev se zakousnu do asfaltového úseku a s myšlenkou na pěkný čas pod 15hodin se snažím až k Janovým boudám nad Velkou Úpou. Tam si otevřeně přiznávám, že prostě nejsem žádnej “asfalťák” a přecházím v chůzi a to zrovna ne moc rychlou.

Pěšinka jak malovaná (foto by Eva)

10:00 — Pec pod Sněžkou
Přicházím v deset ráno a přestože nejsem úplně na dně. Udělám rozhodnutí, kterého, i teď když to píšu, rozhodně nelituju. Sundavám kecky, jdu se umýt a objednávám dvojté préso s kolalokovou limčou. Pauza trvá přesně hodinu, za kterou jsem se neskutečně zregeneroval. Pokec se soupeř-kama(ema), kontrola zpráv, další kolo smsek a hlavně, klíííídek a pohoda na terase hospůdky. No prostě umytej, přebalenej a dojedenej se zakousávám do posledních cca 17km závodu. Ty dávám s časem pod dvě hodiny. Přibíhám do cíle ve stavu slušného vyčerpání, ale bez jakéhokoli opotřebení.

12:58 — Vrchlabí (cíl)
S výsledným časem 16:38 ve kterém jsou víc než dvě hodiny zevlování na občerstvovačkách si dovolím prohlásit jubilejní padesátý ročník za uzavřený. ……….. Počkááát, tenhle den je všechno jinak. Aneb, kde je moje žena ???

Ultra ženský- bacha na ně. Tenhle úsměv je ze 60km (foto by nevím kdo je fotil)

Eva & Andrea a jejich první kilo

V průběhu závodu jsem věděl, že jsou ok a nezvratně směřují k úspěšnému dokončení. V cíli čekám na příchod Lenky s Kačkou (segra se švagrovou), které si udělali výlet na 25km a na startu a hlavně v cíli jsme od nich měli luxusní podporu. Ale nejvíc ze všeho mě zajímá, jak to jde Evě. Když jsem doběhnul do cíle, tak měli za sebou Sněžku a akorát opouštěli obžerstvení na Pomezkách. Prý jsou v pohodě ve skupince spolupochodníků ukrajují posledních 28km. Celý vejlet si dle hlášek a fotek evidentně užívají. Na dálku je tlačím a snažím se alespoň v duchu fandit. I když vím, jak strašně to bolí a je to jen o nich a jejich hlavě. Chvilku před sedmou se přesunujeme kousek před cíl a očekáváme jejich příchod. Na to že mají za sebou 100km s převýšením 3600m vypadají unaveně, ale móóóc spokojeně. Gratuluju jim a i díky nim jsem si užil tenhle závod, jako žádný jiný :).

Je to dost zvláštní pocit, když máte za ženu někoho, kdo s váme leze na Matterhorn, lítá na druhej konec světa, aby tam spal, jak bezďák tři měsíce po parkovištích a horských chalupách, pak si pořídil prvního prcka, aby na Martinky první narozky udělala sama rodinný vejškový rekord na Mt.Blanc(u). Tenhle životní mejdan prostě nemá konce a další pokračování bude mít už na letošní Beskydské sedmičce, kam jedeme na “rodinnou” dovolenou. Nenechte si ujít pokračování našeho příběhu. 
Beruško Evičko - Díky za podporu, když jsem si protrpěl svoje první ultra krůčky a doufám, že ti moje rady přišly a třeba ještě přijdou vhod.

příprava na B7 úspěšně za nima ;).