Sloup

(Petr L.: A uměla bys napsat povídku třeba o tomhle sloupu?)

— Vidíš tu ženskou na čtyřce?

— Tu, co si objednala dvě kafe místo jednoho dvojitýho?

— Jo. Chodí sem každý den a sedá si na čtyřku. Víš proč?

— Protože tě ráda šmíruje, jak taháš bedny s matonkama?

— Kvůli tomu sloupu, vole. To druhý kafe je pro něj.

— Cože? Jak jako pro něj?

— No pro ten sloup. Paninka si myslí, že to je její manžel. Dobrý, ne? Myslel jsem, že už tomu nikdo nevěří. Ale ona je evidentně jedna z těch, co ještě pořád uctívaj Metafory.

Bylo to už pár let, co její manžel zmizel. Jednoho dne prostě odešel a už se nevrátil. Svět těhle příběhů jako je ten její slyšel už hodně, ten o chlapovi, co své ženě utekl s jinou, mladší a živočišnější můzou. Věra ho ale vyprávěla trochu jinak než ten svět. V dětství jí totiž zase její babička vyprávěla tu o tom, že kdo jen chodí, stěžuje si a nic nemění, z toho se stane sloup a zůstane navždy tam, odkud si ztěžuje, že tam zrovna je.

A tak možná ze zoufalství, možná proto, že každý člověk potřebuje něčemu věřit, i když si to nemyslí, nebo možná proto, že to tak opravdu v tomhle světě bylo, věřila Věra tomu, že ten sloup na zahrádce v restauraci, ve které zrovna sedí, že to je její manžel. Že ten den, kdy si stejně jako každý jiný den postěžoval místnímu číšníkovi, že má na oběd jen půl hodiny, že ukápla poslední kapka čehosi a on se už nikdy nepohne. Odsud ani v životě.

— A to jí jako nedojde, že to je blbost, když to kafe nikdo nepije?

— To jí v tom ještě podporuje právě. Její manžel na kafe nikdy neměl čas, vždycky si ho objednal, ale nikdy se ho nenapil, protože už musel jít.

Právě proto mu ho Věra objednává a čeká, že se napije. Protože kdyby se napil, konečně by něco ve svém životě změnil, proměnil by se zpátky a vrátil se k ní. Vrátil by se a společně by změnili všechno to, na co si v jejich vztahu oba ztěžovali, než zmizel.

— To je teda hardcore, kámo. Je mi jí skoro líto.

Začali by tím, že by si spolu zase povídali. Ne o tom, co musí zařídit ona a on, ne o tom, že on neudělá nic doma a že někdo ty peníze přece musí vydělávat. Ne o tom, co všechno je na tom druhém špatně. Ne o tom, proč by bylo jednodušší se na to všechno vykašlat, raději žádná témata neotvírat a postupně se přestat nejen jich, ale i sebe navzájem dotýkat. Ne. Povídali by si o tom hezkém, co na tomhle světě i v jejich vztahu pořád je, akorát je to špatně vidět pod vším tím každodenním balastem. Povídali by si o tom, co je na tom všem skutečně trápí. Bez obviňování. Beze strachu z osamění a pohrdání. Beze strachu z otvírání. Beze strachu z nepochopení. Beze strachu ze ztráty a ze zklamání.

— Přijď k nám někdy na oběd, mami.

— Víš, že nemůžu.

— Proč bys jako nemohla? Co pořád děláš, že nemáš čas?

— No vždyť víš, chodím za tatínkem…

— …Chodíš si povídat se sloupem!

— Ne ty to nechápeš. On se v něj proměnil…ale myslím, že už se brzo rozhoupe a vrátí se.

…

— To ty se musíš rozhoupat, mami. To ty.

Zavěsí. Jak může něco takového říct? Ani neví, kolik Věru denodenně stojí úsilí, aby se rozhoupala a vstala z postele. Aby se oblékla a vyrazila ven. Mezi lidi, kteří vůbec netuší, jak jednoduché je ocitnout se v její situaci. To jediné, co jí otvíralo dveře na ulici, byla víra, že se ze sloupu v jedné restauraci jednou stane vzduch, který bude proudit a celý její život se dá zase do pohybu.

— Tak co to bude dneska?

Věra vzhlédne k číšníkovi až uraženě, jako by nevěděl, že si tady už několik let dává vždycky dvě kafe, a nehodlá na tom nic měnit, dokud se její manžel neprobere a všechno se nezmění.

— A nechcete si dneska dát něco jiného?

— Prosím?

— Třeba Vídeň?

— Vídeň?

— Ta šlehačka by vám mohla udělat dobře.

Na šlehačku kašle. Ale ta možnost změny, o které se s takovou přirozeností zmínil, ta zazněla sladce. Ohlédne se za sebe, manželský sloup tam stále je. Stejně tak jako ona a dvě kafe. Otočí se zpátky a podívá se do očí tomu číšníkovi, který jí říká něco o šlehačce, jako by to bylo jednoduché. Podívá se do jeho očí a slyší v nich hlas své dcery. Vůbec to nechápe. Nechápe, jak je to důležité. Že se na to nemůže jen tak vykašlat a jít dál. Co by dělala? Vždyť by byla na všechno úplně sama. Sama by musela vykročit do neznáma. Slyší hlas své dcery, ale nevidí její tvář. Místo toho hledí do tváře neznámého člověka, který mluví o něčem, co by jí mohlo udělat dobře. Mluví a je to její hlas, který říká manželovi, že jestli je nešťastný, ať už sakra nečeká a ve svém životě něco změní. Celá se rozklepe a vypadá to, že obyčejná zmínka o šlehačce způsobí kolaps na place.

— Paní? Jste v pořádku?

— Je ze spreje?

— Prosím?

— Ta šlehačka, je ze spreje?

— Zcela jistě ne, paní.

— Tak já to zkusím.

— Určitě, hned to bude.

Druhý den v poledne se Věra neukáže. Ani žádný další den. Ze životů a vyprávění číšníků ale nezmizí jenom ona. Ze zahrádky zmizí i ten sloup, který si nikdy ani neucucnul z kávy, kterou mu objednávala.

— Myslíš, že ho ta bláznivá ženská lohla?

— Myslim, že ne.

— A kam teda zmizel?

Neodpověděl mu schválně, protože nechce, aby ho měl za blázna. Tak nějak ale ví, že tím sloupem byla ve skutečnosti celé ty roky ona. Pousměje se nad tím, co dokáže pravá šlehačka, a odejde proti větru pro bednu s matonkama.