„Co mi nevyjde a na čem shořím, neberu jako neúspěch, ale spíš jako součást celkového snažení,“ míní Filip Novotný, fyzik a programátor.

Fyzika je na střední pro mnohé z nás noční můrou. To ale rozhodně neplatí o Filipovi Novotném — své vlohy a vášeň pro tuto vědu prohlubuje účastí na olympiádách, různých experimentech či stážích — například na měsíčním pobytu na prestižní americké Princeton University.
A to všechno teprve ve druhém ročníku na gymnáziu. O triky a možnosti jak se zapojit (nejen) do vědeckých projektů se s vámi podělí v našem rozhovoru.

Z tvého okruhu zájmů na mě působí, že se nejvíce věnuješ fyzice. Je tomu tak?

Hlavně ta fyzika, směrem k aplikované spíše než té stoprocentně teoretické. Ale jo, fyzika je ten můj hlavní obor. Občas se to může prolínat s nějakým inženýrstvím nebo programováním a věcmi tomu podobnými, bývá to i matematika. Primárně se ale zaměřuji na tu fyziku, kterou bych chtěl i v budoucnu studovat. A okrajově i programuju, což je podle mne dost ve fyzice podceňováno. Ve většině svých projektů jsem programování využil. Myslím, že dnešní době mají ty počítače neuvěřitelné kapacity při zpracovávání potřebných dat.

A jak dlouho už se o tuto vědu zajímáš?
Záleží, co považujeme za začátek zájmu. Už dlouho mě to táhlo k nějaké matematice nebo technice, odmala jsem si hrál s počítači a tak. Intenzivněji jsem se o to začal zajímat až někdy po páté třídě, kdy jsem skončil třetí v krajském kole Logické olympiády a pak bylo setkání řešitelů. Tam jsem začal vnímat, že té matice a fyzice má smysl se věnovat víc. Teď objíždím všechny soutěže, ke kterým se dostanu. Čtu o tom hodně knížky a posledních pár let k tomu všemu přidávám různé stáže a projekty s fyzikou související.

Kde se zrodil ten zájem? Přišel z tvojí iniciativy, nebo jsi to odkoukal například od rodičů?
Paradoxně, oba moji rodiče jsou absolutně mimo obor. Zezačátku jim to bylo poměrně jedno, teď na mě spíš apelují, že bych se měl věnovat i jiným aktivitám. Já totiž víceméně sto procent svého volného času věnuju fyzice. Do školy chodím celkem málo a už moc nejsem doma. Tak mě rodiče tlačí, nebo spíš brzdí, abych ubral. A já se proti tomu snažím bojovat a ty aktivity naopak přibývají. Co se týče programování, musím ale uznat, že na to měl vliv můj otec, který kdysi programovával. Když mi bylo tak deset, ukázal mi ty největší základy. On se tomu sice již dávno nevěnuje, ale průpravu jsem tady dostal z rodiny.

Takže předpokládám, že máš od školy zařízený individuální studijní plán?
Mám individuál. Ale pořád tam mám určité procento absence, které překročit nesmím. Musím se učit na písemky, učit se i na předměty, které mě tolik nezajímají.

A učitelé ti vychází vstříc?
Platí pro mne stejné podmínky, jako pro každého jiného studenta. Musím mít napsané všechny písemky, musím být naučený na zkoušení, a pokud mám toto splněno a určité procento odchozeno, teprve poté si můžu dělat víceméně, co chci.

Co na to říkají spolužáci?
Je jim to tak nějak jedno. Berou to jako moji věc, občas do té školy přijdu, občas ne. Myslím si ale, že mezi sebou máme dobré vztahy. Občas se mě i ptají, kde jsem byl a tak.

Škola je na tvoje úspěchy pyšná, nebo se k tomu nějak extra nehlásí?
Ale to zas jo. Hlásí se. No ne všechno moje úsilí má ten okamžitý výsledek, oni podporují hlavně aktivity na bázi vědomostních olympiád. Toho se účastním samozřejmě taky a to se jim líbí, včetně těch pěkných výsledků. Horší je to už s mými dlouhodobými projekty. Je těžké vysvětlit, že už rok jezdím tamhle na Ondřejov na stáž nebo že tamhle v Dolních Břežanech si stavím nějaké experimenty a výsledek z toho bude až za delší čas. Na druhou stranu si ale myslím, že co se vedení týče, vychází mi dost vstříc.

Říkal jsi, že tvé začátky jsou ve fyzikálních olympiádách. Jak ses o nich dověděl?
Na internetu a hlásil jsem se často sám.

Co prozatím považuješ za svůj největší úspěch? A z čeho byla největší radost?
Záleží. Úspěchů si vážím všech, ale zdůraznil bych stáž na Princetonu o letních prázdninách roku 2017. Byl jsem tam téměř měsíc, náklady hrazené a to jsem si užil moc. Tak to je asi můj největší. Ale je tam toho i víc, třeba teď jsme s expedicí Mars vypustili stratosférický balón, byl jsem s nimi v Nizozemsku. Nebo jsme vyhráli Náboj. Také mám dvacet objevených hvězd, jsou pod mým jménem. Protože je těch úspěchů víc, je těžké vybrat, který byl nejdůležitější — nikoliv největší.

Jak fungují ty tvoje stáže? Jak se na ně člověk dostane?
Občas jsou přes Otevřenou vědu, jiné si domlouvám individuálně. To je určitě pro čtenáře dobré vědět, když máte nebo někdo má zájem, tak se nemusí bát kamkoliv napsat. Třeba na Akademii věd, zmínit o co má zájem a na jakém výzkumu by se chtěl účastnit a většinou je odpověď pozitivní. Nějak se domluvíte, třeba ty Dolní Břežany jsem si zařídil individuálně, s člověkem, kterého jsem předtím potkal na jedné akci. Představil mi tam, čím se zabývá a mně se to líbilo a zeptal jsem se, jestli berou stážisty. Teď to vypadá, že v únoru (pozn. 2018, rozhovor se uskutečnil v prosinci 2017) bych jel na měsíc na stáž do Darmstadtu k ESOC v Německu a to by bylo úplně super. Vzniklo to tak, že jsme tam byli s Českou kosmickou kanceláří, jenom se kouknout, jak odtamtud ovládají Gaiu a zpracovávají data. Zkouším se vždycky ptát, když mě něco zaujme, jestli berou středoškolské stážisty. Tak teď doufám, že z toho něco bude. No a ještě mám rozpracované nějaké projekty, že bych na Západočeské univerzitě pomáhal s prací na přístroji, který možná vyletí na orbit.

Úspěchy už jsme probrali, měl jsi třeba i nějaké zklamání?
Vyloženě zklamání nikdy ne. S tím člověk musí počítat, když do toho jde. Nevyhraje všechno, do čeho se přihlásí, nevyjde mu to do detailu. A těch věcí, co nevyjdou a na kterých shoří, je prostě víc. Nepovažoval bych to za neúspěch, spíš to beru jako součást toho snažení. Můžu se z chyb poučit. Byly i slepé uličky ve výzkumu, blbý projekty, ale to si člověk nemůže tak brát. Nebyla to ztráta času a stalo se. Poučeno, už to dělat nebudu. Je to součást života.

Něco jako syndrom vyhoření na tebe ještě nepadl?
Asi se mi to vyhýbá. Já se tomu chci věnovat, je to něco, co budu s dost velkou pravděpodobností dělat po celý život a baví mě to. Jde mi to, výsledky jsou a nemám problém, když občas narazím na nějaký problém. Sice mám málo času a pocit, že nic nestíhám, ale nedělá mi to těžkou hlavu, zas tak k srdci si to neberu. Myslím, že stres ustojím dobře.

A co maturita? Nebojíš se časové tísně tehdy?
To je pro mě ještě daleko. Jsem teď teprve ve druháku na střední, ale v životopisu to nezmiňuju. Ono občas je to spíš ke škodě než užitku, protože by mě nemuseli vzít kvůli věku.

Dostal jsi někdy opravdu dobrou radu, která by stála za sdílení?
Já jsem typ člověka, co si rád na všechno přichází experimentálně. Na rady o time managementu moc nedám, rád si to organizuji sám a co se týče projektů… hodně zajímavé bylo teď soustředění před turnajem, kterého jsem se účastnil — Turnaj mladých fyziků — kde nás učili jak svoje výsledky prezentovat a jak vytvořit postery apod. Spíše praktické dovednosti. Konkrétní rada, která by u mě způsobila nějaký veliký převrat, se těžko hledá. Když chci něco vědět nebo znát něčí názor, ptám se a pak sám vyhodnotím.

Od koho nejvíc potěší pochvala?
Pochvaly poměrně dostávám, ale dělal bych to i bez nich. Určitě mě to potěší, ale uznání ostatních není moje hlavní motivace. Baví mě to a pracuju pro sebe.

Co bys doporučil vrstevníkům, kteří se chtějí víc angažovat?
Velkou výhodou dnešní doby je internet. Prostě hledat. Co se stáží týče, může se podívat na bakalářky, které se tvoří na jeho vysněném ústavu. Napíše tam slušný email, konkrétní osobě, jestli neberou k projektu středoškolské studenty. Když mu řeknou ne nebo odpověď vůbec nepřijde, ať si z toho nic nedělá. Ať zkouší dál, googlí, na netu je bezpočet nabídek. Rozhodně je z čeho vybírat. Důležité je se nebát a to jak ozvat se, tak věnovat tomu svůj čas. Bez obětování času to nejde, tak je důležité, aby ta práce byla i koníčkem. A pokud by se někdo chtěl vydat podobnou cestou jako já, určitě bych dal důraz na to programování. Jo a ještě pozor na jazyky, v dnešní době si myslím, že věda bez aspoň angličtiny se dělat nedá. Používá se v článcích, na konferencích, tak se učte. Česky skoro nikdo neumí.

Holky a fyzika. Proč si myslíš, že v obdobných vědách je slečen méně?
Holky z fyziky, který znám, jsou v pohodě a daří se jim také. Nemyslím si, že by systém byl nastavený proti nim a proto do toho nejdou. Přiznám se, že nedokážu odpovědět. Dnes do těch věd může kdokoliv, kdo projeví zájem. Nemělo by se tvrdit, že určitá věda pro někoho prostě „není“. Znám spoustu žen vědkyň a navíc v oborech jako třeba biologie je jich dokonce více. Takže tu akademickou nevyrovnanost nijak zvlášť nevnímám a nedokážu posoudit, proč zrovna ve fyzice je holek méně.

A jaké jsou tvoje plány do budoucna?
Rád bych se na vysokou školu dostal do zahraničí. Aspoň to zkusit. Už teď bych se bez přijímaček dostal na matfyz, díky těm olympiádám. Takže s přihláškami bych to zkoušel hlavně za hranicemi. Velká Británie, Nizozemí a tak. Když mě vezmou, tak super, pokud ne, tak asi matfyz. A jestli bych se po škole v cizině vrátil, to by záleželo na nabídkách a příležitostech. Ale uvidím, neříkám, že se nevrátím, ani že tady zůstanu — budu tam, kde pro mne budou příjemné podmínky. Ale to je už hodně do budoucna. Pro změnu, v kratším časovém intervalu, co mě čeká nejblíže, rád bych dodělal svoje dvě SOČky a pak mám rozpracovaný Turnaj mladých fyziků.

Děkujeme za rozhovor, Filipe, a přejeme spoustu úspěšných projektů!

Barbora Mracká