Motivační faktory rozšiřování digitální gramotnosti dospělých

Seminární práce pro předmět Učící se společnost

Zdroj: Facebook — AsapSCIENCE (https://www.facebook.com/IFeakingLoveScience/photos/a.456449604376056.98921.367116489976035/924357227585289/?type=3)

“ Motivace je i jedním ze znaků efektivnosti studijního procesu. Podstatné je i to, že učení dospělých většinou neprobíhá s důrazem na uspokojení poznání, ale z potřeby řešit určité problémy. Proto i struktura motivů je poněkud jiná.” uvádí se svém článku Motivace ke vzdělání Zdeněk Palán

Při vzdělávání dospělých je nutné mít na paměti, že mnoho z nich sice vzpomíná na školní léta, jako dobu „malin nezralých“, ale mnoho z nich si odneslo ze školy negativní vztah k formálnímu vzdělávání a samostatně již dobrovolně vzdělávací aktivity nevyhledává. Paradoxně se tedy do vzdělávání dospělých zahrnují více gamifikační prvky. Významné je také nutnost překonat určitý ostych dospělých, kteří se mohou obávat případného neúspěchu při čerpání nových poznatků a získávání dovedností. Pociťují tak neúspěch jako jednoznačné potvrzení toho, že „už na to nemají“, „to je pro ty mladé“. V souvislosti s digitální gramotností je toto riziko významné. Dospělý by měl být vždy plně obeznámen s cílem a smyslem vzdělávání, které ho se mu dostává. Při volbě didaktického postupu by mělo být vždy navazováno na jeho stav vědomostí a znalostí. To je samozřejmě obtížné při výuce více osob zároveň. Z tohoto důvodu jsou například velmi efektivní e-learningové kurzy, které umožňují vzdělávané osobě zvolit vlastní tempo práce, možnost vracet se k prostudované látce nebo naopak některé pasáže projít rychleji. Dospělý je vždy ovlivněn svou individuální zkušeností. Mnoho z poznatků, které má získal mimoděk, např. při výkonu konkrétního povolání. Dospělý má také velký zájem na rychlou a bezprostřední zpětnou vazbu ke svému výkonu. Zároveň by měl mít možnost vychutnat si svůj úspěch. Významný je prvek respektu od ostatních členů komunity. Z tohoto důvodu je právě velmi významné mezigenerační vzdělávání, kdy ocenění od blízkých členů vlastní rodiny je hodnotou nejvyšší. Při vzdělávání dospělých by se měl edukátor vždy vyhnout nátlakovým metodám, vzdělávání by nemělo být zatíženo stresem, jakkoli se může domnívat edukátor, že tím posílí motivaci školených. To je velkým problémem, pokud je na zvládnutí nové látky vázáno např. udržení konkrétní pracovní pozice, získání vyššího platu. I v takové situaci, který je někdy opravdu nutná, je třeba dbát na přátelskou atmosféru. Pedagogové, kteří vedou kurzy pro dospělé, naopak oceňují, že dospělí bývají pozornějším publikem, než mladí studenti.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=9Nt_kFlNhcU

Čas, který si dospělý dobrovolně pro studium vyčlení, má pro něj vysokou hodnotu a nechce ho promarnit. Při přípravě studijních podkladů by měl edukátor dbát na to, aby šlo o na sebe logicky navazující celky s jasnými milníky, které pomohou vzdělávanému se v průběhu vlastního studia orientovat. Přípravy, které připravuje edukátor by měly vždy uvádět, jaký je cíl dané vzdělávací etapy a co studujícímu přinese. Osnovy by měly být prosté nečekaných překvapení, dospělý by měl mít od začátku jasno, jak bude kurz probíhat a co je jeho cílem. Někdy se zdá, že dospělým jde pouze o „získání papíru“, certifikátu, osvědčení. Ve skutečnosti však oceňují i to, zda jim přinesl kurz opravdu nové poznatky, či zda pouze odseděl povinné penzum hodin při výuce.

Propagační video Why digital skills matter, zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=DwGwOsb1cdU

Příliš lehké ověření, vedené snahou o nestresující průběh, pociťují vzdělávané osoby, jako podceňování jejich schopností. Při komunikaci s dospělými by edukátor nikdy neměl přistupovat na chování učitel — žák, nadřízený — podřízený. Didaktik předstupuje před studujícího jako osoba, která v konkrétní oblasti ví více než on, což ovšem nezakládá na domněnce, že je generálně chytřejší. Naopak poctivé sdělení vlastních limitů může vytvořit ve vztahu didaktik — dospělý otevřenou atmosféru. Osobnost didaktika však musí mít jasné dispozice pro srozumitelné sdělení o tom, že v tuto chvíli je nutné zvládnout danou látku a nepřipustit zpochybňování významu vzdělání. Pokud se nyní na uvedené zásady podíváme znovu, pak dojdeme jistě k závěru, že podobné principy demokratického učení je vhodné aplikovat i při vzdělávání dětí a mládeže, nicméně pro výuku dospělých a podchycení jejich motivace jsou klíčové.

Vztah celoživotního vzdělávání a formálního školního vzdělávání

V roce 2010 se konal v Kroměříži Celostátní seminář celoživotního učení , o kterém ve svém článku referoval Petr Husník. Za významné je považovat fakt, že klesají kvantitativní, ale zejména kvalitativní ukazatele vzdělávání na středních (zejména odborných školách). Dá se říci, že právě zde se naráží na motivační faktory vzdělávání v motivaci mládeže studovat a osvojit si co nejvíce požadavků. Absolventi středních škol odchází pak do praxe nepřipraveni splnit požadavky zaměstnavatelů. To platí i pro oblast digitální gramotnosti. Mladí lidé sice běžně užívají zařízení pro připojení k internetu, ale často zejména pro svou zábavu nebo udržení sociálních kontaktů. Propojení na pracovní praxi nebo užití při životních situacích výrazně zaostává. Tento problém řeší koncept Národní soustavy kvalifikací , dále NSK, který umožňuje osvědčit kompetence i bez formálního studia a pouze v oblastech, které jsou pro dané povolání relevantní. Kompetence vycházející z digitální gramotnosti prostupují do mnoha profesí, včetně tak vzdálené jako je Zootechnik pro chov ovcí a koz nebo Pracovník provozu prádelny.

Zdroj: https://youtu.be/8r0CiLBM1o8

Pro střední školy by se tak mohl otevřít další pole působnosti, kdy by poskytovala odborné vzdělání pro dospělé. Odhaduje se však, že pouze 10–15 % dospělých v ČR prochází nějakou formou “formalizovaného” dalšího vzdělání, které pořádají střední odborné školy. Problémem však je, že o systém NSK se zatím v ČR nijak nevžil, zaměstnavatelé jej nerespektují a dospělí, kteří by si mohli takto doplnit vzdělání o něj nemají zájem. Zaměstnavatelé často dávají přednost vzdělávání svých zaměstnanců v komerčních kurzech.

Vycházím z toho, že v Evropě, například v Anglii nebo ve Skotsku, fungují demokratické vzdělávací systémy, pro které je typické, že jen zhruba třetina studujících se na tamních středních školách vzdělává v počátečním vzdělávání, zbylé dvě třetiny tvoří dospělí. Ti se samozřejmě vzdělávají v různých formách studia, od profesního až po zájmové, ale to není tak důležité. Pokud připustíme, že se ubíráme tímto směrem, a já o tom nepochybuji, pak oněch deset nebo patnáct procent představuje pouze začátek. V budoucnu střední škola, která nebude vzdělávat dospělé, prakticky ztratí předpoklady své existence. Počáteční a další vzdělávání už nelze oddělovat,“ řekl Richard Gamba, vedoucího krajského odboru školství Libereckého kraje, na zmíněné konferenci . Richard Gamba také zmínil, že dospělí nemají motivaci pro účast na kurzech výpočetní techniky ani cizích jazyků.

Statistické ukazatele digitální společnosti

Strategie digitální gramotnosti ČR na období 2015 až 2020, dále (SGD) byla vydána s cílem koncepčního uchopení problému nerovnoměrného růstu kompetencí související s prostupováním digitálních technologií moderní společnosti. Strategie reaguje na situaci, kdy digitální technologie zasáhly všechny oblasti života a staly se základní infrastrukturou.

Český statistický úřad ve zprávě Informační společnost v číslech 2016 uvádí, že tři čtvrtiny populace v roce 2015 uvedlo, že využívá počítače. Od roku 2015 došlo k nárůstu o jeden milión, což je sice úctyhodné číslo, ale z hlediska expanze digitálních technologií znamená tato hodnota spíše stagnaci. I pro rok 2015 platilo, že počítač využívá pouze 77 % mužů a 72 % žen starších 16 let.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=Ce1NY6XPz6w

Zajímavým faktorem jsou jistě i motivace osob, které uvedly, že počítač nepotřebují. Tento údaj byl získán ve vztahu k domácnostem bez připojení k internetu (1,1 milionu domácností), z nich 40 % domácností uvedlo, že internet nemají, protože s ním neumějí pracovat. Situaci může komplikovat i terminologický problém — počítač — internet — mobilní telefon. Mobilní telefon má k dispozici 99 % domácností. Vzhledem k nákladům na datové služby však nelze předpokládat, že by uživatelé mobilních telefonů nevědomky zaměňovali poplatky za volání a SMS za poplatky za internet. Ceny datových mobilních služeb v ČR jsou jedním z velkých politických témat viz např. článek Podle Babiše jsou ceny datových služeb v Česku nejvyšší v Evropě . Téma bylo opět v červnu intenzivně medializováno v souvislosti se změnou užívání datových služeb českých operátorů v zahraničí. Tato harmonizace s ostatními státy EU navazovala na rozhodnutí Evropského parlamentu z roku 2009. K tomuto rozhodnutí bylo vydána zpráva Náklady na roamingové zprávy, volání a datové služby od 1. července prudce klesnou.

Ze statistické zprávy Českého statistického úřadu také vyplývá, že pokud se vyskytuje v domácnosti počítač, pak je toto zařízení připojeno na internet, jedná se celkově o tři čtvrtiny domácností. Velmi silná vazba je mezi výší příjmu domácnosti a připojením k internetu:

„Mezi hlavní důvody zaostávání České republiky ve vybavenosti domácností internetem za většinou západních a severských zemí EU28 patří přetrvávající rozdíly mezi příjmovými skupinami domácností. V roce 2015 mělo v České republice vysokorychlostní připojení k internetu téměř 95 % domácností v nejvyšší příjmové skupině oproti 44 % v nejnižší příjmové skupině. Pro srovnání: v Nizozemsku mělo vysokorychlostní připojení k internetu 91 % domácností v nejnižší příjmové skupině, což bylo jen o 6 procentních bodů méně než v té nejvyšší.“

Nejnižší příjmová skupina je podle zprávy Příjmy a životní podmínky domácností — 2016 představuje cca 10 % populace české republiky, s příjmem maximálně těsně nad 10 tis. měsíčního čistého příjmu na jednu osobu. Zajímavým je rozhodně faktor, že i takto klasifikové domácnosti v Nizozemsku nejsou nijak vyloučeny z užívání digitálních technologií.

Motivační dimenze rozvoje digitální gramotnosti

Dokument SDG si významně všímá i motivačních faktorů, které ovlivňuji užívání digitálních technologií:

1) Postoje, které jedinec zaujímá k digitálním technologiím a jejich užívání

2) Jedincovo vnímání možného přínosu z užívání dané technologie

3) Centralita digitálních technologií v životě jedince, které se dále dělí na:

a) Nezbytností (určité úrovně) digitální gramotnosti v oblasti jeho odborné kvalifikace

b) Mírou užívání digitálních technologií v jeho bezprostředním okolí (přátelé, rodina, práce)

c) Tlakem na využívání digitálních technologií ze strany institucí a v jednotlivcově širším sociálním prostředí

Ze statistik vyplývá, že míra užívání digitálních technologií je z hlediska rozložení ve společnosti více rozšířena mezi obyvatelstvem do 16 let věku, kdy dosahuje počtu 90 % a klesá ve věkové skupině 55–74 let. Ve skupině seniorů neužívá digitální technologie třetina obyvatel. Tento poměr se postupně snižuje. To lze odvodit i z prostého faktu, že prostupnost užívání technologií zasahuje postupně všechny profese. Dnes i lidé, kteří stárnou a odchází do důchodu, byli nuceni svém zaměstnání technologie užívat. Po odchodu do důchodu mají motivaci udržet si možnost přístupu ke zprávám i komunikace pomocí technologií a podíl obyvatel bez přístupu k internetu klesá.

Zdroj: http://eet.money.cz/vse-o-eet

Za motivaci spadající do poslední motivační dimenze institucionálního tlaku na užívání technologií spadá např. i povinné zasílání reportů o tržbě v rámci elektronické evidence tržeb, které byly v ČR zavedeno v roce 2017.

I z pouhého laického pozorování vyplývá, že mladší generace je zatížena menším množstvím bariér v užívání digitálních technologií než generace starší a zcela přirozenou formou probíhá v rodinách mezigenerační učení.

Mezigenerační učení

V roce 2012 publikovaly autorky Milada Rabušičová, Lenka Kamanová a Kateřina Pevná z Masarykovy univerzity v Brně článek Mezigenerační učení: učit se mezi sebou v rodině. Tento článek byl výstupem víceletého výzkumu, který měl za cíl definovat osobnost rodinného edukátora v rámci trojúhelníku děti, rodiče, prarodiče.

Autorky ve své práci uvádějí několik definic mezigeneračního učení, které si všímají kromě edukativního přínosu i faktoru socializačního. Mezigenerační učení je významným nástrojem, který pomáhá definovat kvalitu komunikace v rodině, kvalitu vzájemných vazeb a etických hodnot, které jsou pro zdravé rodinné prostředí typické.

Zdroj: https://pixabay.com/cs/socha%C5%99stv%C3%AD-d%C4%9Bde%C4%8Dek-a-vnuk-miluj%C3%ADc%C3%AD-644837/

Významné proměny oproti předchozím generacím dosahuje vztah prarodičů a dětí. Tyto proměny souvisí s prodlužováním délky života, se zachováním zdravotního vztahu umožňujícím kvalitní život i osobám ve věku osmdesáti let. V dnešní rodině dostává vztah prarodič — vnuk zcela nový rozměr, dědové provází své vnuky podstatnou částí prvních etap jejich života, mají možnost nejen se zapojit do rané péče, ale sledují své vnuky i v období puberty a prvních kroků v dospělosti. Zde je prostor pro prohloubení vzájemného respektu, kdy vnuk může obohatit znalosti prarodiče v oblastech, které jsou pro jeho život podstatné. Ve studii je zmiňována např. znalost cizích jazyků a práce s technologiemi (mobil, počítač). Osobně mám zkušenost i s prohlubováním znalosti informačních technologií, jako nástroje levné komunikace (SKYPE), kdy prarodiče komunikují s vnuky, kteří pobývají na zahraničních pobytech.

Nízký počet dětí v rodinách, další rys dnešní rodiny, však sebou nese i trend určitého rozvolnění vazeb mezi rodinnými příslušníky a otevírá prostor pro rozšíření prostoru generačních sociálních skupin, kdy senior není odkázaný pouze na sociální vazby uvnitř rodiny, ale jeho kondice mu dává možnost osobního rozvoje v rámci vlastní generace, sdružování v aktivitách, které jsou dokonce vyhrazeny pouze seniorům (Univerzity třetího věku). Z genderového hlediska je vyšší zájem o tyto aktivity mezi ženami. To potvrdil i výzkum provedený v rámci bakalářské práce Hany Světelské Senioři píší Wikipedii, kdy bylo zjištěno, že se kurzů k této aktivitě zúčastňuje výrazně více žen.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=uqWiB_9AeYc

Autorky používají pro současnou společnost termín „společnost vědění“, ekvivalentem tohoto termínu může být „učící společnost“. Jednoznačně tato společnost klade vysoký důraz na proces celoživotního učení, které široce přesahuje možnosti formálního vzdělání.

Autorky vymezily role edukátora v mezigeneračním učení termíny:

Rádce; Expert; Vzor; Konzultant

Postoj k průběhu učení pak vyplývá z kategorií, které jsou určovány těmito parametry:

Autorky ve svém výzkumu pracovaly s rodinami, které byly plně funkční a měli aktivní vztah, tj. minálně jednou týdně spolu komunikovali, ať již přímo nebo např. telefonicky. V těchto rodinách respektující vztah — typ role edukátora konzultant — konzultant, nadřazený vztah ze strany staršího — typ role edukátora rádce konzultant. V rodinách, kde jsou děti již dospělé byl pozorován jev , který charakterizuje spíše role expert — konzultant nebo rádce — expert.

Zdroj: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studia-paedagogica/article/view/311

Jako významný rys zdůraznily autorky to, že ve zkoumaném vzorku nebylo zjištěno, že rodinné mezigenerační učení je lépe všemi účastníky vnímáno, když je založeno na tom, že edukátor má spíše roli konzultanta nebo vzoru. Negativní konotace jsou spojeny s rolemi experta a rádce. Vztah konzultanta ve chvíli, kdy se edukátor stává mladší osoba je charakterizován např. zdůrazněním toho, že starší generace je „vzdělávána“ pouze na vyžádání a v oblastech, které si sama určí. V opačném případě sklouzává edukativní proces k „poučování“.

Zdroj: ttp://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studia-paedagogica/article/view/311

Životní situace a digitální gramotnost

V současné době je digitální gramotnost rozvíjena v rámci formálního vzdělávání na všech stupních vzdělávání. Oblast celoživotního učení s tímto prvkem pracuje buď na principu dobrovolnosti, tj. zvyšování osobní digitální gramotnosti jedince s cílem pokrytí nebo rozvoje osobních potřeb, eventuálně s cílem profesního uplatnění. Ponechávám stranou tento druhý aspekt a zaměřím se více na oblast, pro kterou se užívá termín „životní situace“. Tento termín není přesně definován, jedná se o množinu atributů jejichž vyčíslením lze vytvořit obraz života jedince. Např. slovník Ministerstva práce a sociálních věcí definuje termín Nepříznivá životní situace. Termín „životní situace“ je používán např. v portálech pojišťoven . Tento termín se objevuje i na Portálu veřejné správy.

Životní situace jsou zde vztaženy k bydlení, cestování, doprava, finance, kultura, rodina, zaměstnání apod. Jednotlivé odkazy pak navigují uživatele portálu na stránky ministerstev a další orgánů státní správy, zejména formuláře pro různé žádosti. Chybí průvodce pro občany, které by je prováděly konkrétními situacemi, např. při změně rodinného vztahu nebo plánování stavby.

Právě zveřejněné formuláře, často určené k tisku upozorňují na další aspekt digitalizace státní agendy potřebné pro jednotlivce a tou je absence jednoznačné autorizace občana, tj. všeobecně rozšířeným elektronický podpis.

Legislativní podmínky vytvořil zákon č. 227/2000 Sb. , o elektronickém podpisu , který byl zrušen v roce 2016, kdy vstoupil v platnost zákon č. 207/2016 Sb. , zákonem o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Osobně si pamatuji, že v době přípravy zákona na počátku 21.

Zdroj: http://www.digipodpis.cz/

Století očekávalo tehdejší Ministerstvo informatiky rychlé zavedení tohoto způsobu autorizace i běžnými občany.

Očekávalo se, že občané získají potřebné certifikáty v souvislosti s bankovními službami. Stát nebyl připraven nijak významně tyto aktivity podpořit a dlouhodobě poskytovat podporu pro elektronickou komunikaci občanů. Očekávání státní správy se bohužel nenaplnilo. SDG je však jasnou odpovědí na otázku, zda došlo k rezignaci na problém nebo se daná oblast má za podpory státních prostředků rozvíjet nadále. Problém, kterým je naplňování SDG zatížena je však ten, že se počítá s uvolňováním prostředků v rámci časově ohraničených projektů, nikoli systematickým přidělováním prostředků, na např. pořizování zařízení pro práci s výpočetní technikou např. sociálně vyloučenými občany.

Státní správa v rámci vlastních možností vytváří tlak na využívání digitálních technologií ze strany institucí, což je jeden z motivačních faktorů uváděný autory SDG, např. povinností zřizovat datové schránky, nebo již zmíněná elektronická evidence tržeb.

Domnívám se, že právě “životní situace” by měly být základní osou rozšiřování digitální gramotnosti občanů ČR. Životní situace jsou vlastně takovými milníky zrání osobnosti, první životní zkušenost je ztracená žákovská knížka, druhou pokus o ukradení lízátka v cukrárně, ale přijdou další mnohem vážnější, první cesta do zahraničí, první přihláška na školu, první zaměstnání, první maturita, první půjčka, první svatba, …. zvládnutím každé takové situace je přímo úměrné naší momentální připravenosti (znalostem získaným učením nebo zkušeností), schopností odvozování z poznaného. V ideálním případě by však každá taková životní zkušenost měla být završena i poznáním toho, jak by se dala zvládnout lépe. Tuto zpětnou vazbu můžeme získat pozorováním nebo nás na ní může někdo navést.

Co mám na mysli?

Pepíček jede na lyžařský kurz, ve škole mu nařídili, že se musí pojistit. Pepíček neví, kam má jít. Paní učitelka řekne “pojišťovna”, Pepíček jede do okresního města, kde se u přepážky pojistí, trvá mu to pár hodin. Spolužák mu pak na vleku prozradí, že se pojistil on-line a máma to zaplatila kreditkou. Pepíček má sice internet v mobilu, ale používá ho hlavně na hraní World of Warcraft. Jeho maminka nemá kreditku, sice mají účet v České spořitelně, protože jim to nařídili ve školní jídelně ( jinak než převodem se obědy platit nedají). Ale každý měsíc zajde maminka na přepážku a ta hodná slečna jí pomůže příkazy vyplnit (za poplatek 80 Kč). A internet doma nepotřebují (ona maminka nikdy moc na tu techniku nebyla), navíc má tak, tak čas na sledování televizních seriálů. Když pominu fakt, že takový Pepíček asi nikdy na žádné lyže nepojede (protože to dle maminky také nepotřebuje nebo jim na to doma nezbývá)…určitě je tu patrný prostor, že škola mohla v rámci posilování občanských kompetencí, včetně finanční gramotnosti, využít prostor pro nácvik mnoha dovedností žáků. A možná by se našla cesta, jak vzdělat i jeho maminku.

Elektronická žákovská knížka — příklad vhodný pro motivaci dospělých

Elektronické žákovské knížky se objevují v českých školách zhruba (dle analýzy v Google Scholar) od roku 2003. Jedná se o systém, který umožňuje komunikaci učitele, žáka a jeho rodiče (nebo jinak oprávněnou osobu) o studijních výsledcích žáka. Na trhu existuje několik komerčních aplikací, které si mohou školy samostatně zvolit. Každá z konkrétních aplikací nabízí nějakou specifickou funkcionalitu (např. odesílání avíza na mobilní telefon rodiče).

V zásadě však jde vždy o systém, ve kterém je rodič informován o tom, všem, co bylo v papírové žákovské knížce předmětem podepisování. V roce 2004 vyšel článek Jsme připraveni na žákovské knížky po Internetu? Jiřího Petrky. Informoval v něm, že na škole jeho potomků byla zavedena tato novinka a rodiče jí přijali většinově nejen z nedůvěrou, ale dokonce proti ní uspořádali petici. Autor zdůrazňuje nutnost zavedení takového nástroje a přeje škole, aby vytrvala. Argument, který padl ze strany rodičů byla bezpečnost osobních dat žáků:

”Čeho si rodiče naopak všimli jako první, bylo “jak si může škola dovolit zveřejnit známky žáků na Internetu”. Že prý jde o zneužití osobních údajů atd. To se ale záhy vysvětlilo — nejde o žádné zveřejnění, protože známky žáků a další údaje jsou přístupné jen tomu, kdo zná potřebné přihlašovací údaje (jméno a heslo). Pikantní bylo, že současně s tím mezi rodiči kolovaly klasické (papírové) klasifikační archy, na kterých si každý mohl přečíst, jaké známky mají všichni ostatní žáci. To nikdo za porušení ochrany osobních údajů nepovažoval. Určitý negativní pohled na samotnou podstatu internetových žákovských knížek se však již stačil mezi rodiči zformovat.”
Zdroj: http://www.majinato.cz/20-jak-pracovat-s-zakovskou-knizkou.php

V dalších článcích, které zavádění elektronických žákovských knížek, provázely se opakuje povzdech učitelů, že tam, kde není v rodině zájem o studijní výsledky žáka, tam není rozhodující forma žákovské knížky. Nicméně probléme se zabývá i portál Mají na to! Jak podpořit sociálně znevýhodněné děti na ZŠ, který prezentuje několik “životních situací”, které musí řešit žáci z této části společnosti. Konkrétně v kapitole 20. Jak pracovat s žákovskou knížkou? jsou uvedeny problémové situace z praxe a jejich řešení.

Třetí postřeh v souvislosti s elektronickými žákovskými knížkami uvedu na základě poslechu Českého rozhlasu a bohužel se mi nepodařilo jej nalézt v archivu této instituce. V jedné nejmenované škole využili učitelé, nebo vedení školy, sledování elektronické stopy rodičů, jako nástroj apelu na jejich zájem o studijní výsledky jejich dětí. Tj. na třídní schůzce bylo oznámeno rodičům, že bude sledováno, kdo a jak často elektronickou žákovskou navštěvuje a podle toho…již si nepamatuji, ale rozhodně minimálně na úrovni veřejného oznámení na třídní schůzce, tedy vytváření jakéhosi pranýře, pro rodiče, jejichž přihlášení nebude zaznamenáno. K podobnému přístupu ke sledování frekvencí návštěv elektronických žákovských knížek směřuje i poznámka na webu Základní školy Košťanech, Časté dotazy k elektronické žákovské knížce (FAQ):

Jak často se musím do žákovské knížky přihlásit?
Základní škola má zákonnou povinnost vás informovat o důležitých aspektech vzdělávání vašich dětí a naše škola si vybrala tuto formu. Elektronická žákovská knížka se v tomto ohledu neliší od papírové a potřeba každého z rodičů je individuální.Na druhou stranu tak jako každý učitel viděl, zdali rodič podepisoval žákovskou knížku každý den, nebo 3x ročně, tak dnes uvidíme zdali žákovskou knížku navštívíte 3x týdně, nebo 5x do roka.”

V této souvislosti existuje vyjádření MŠMT k otázce, zda je možné plně, aby žáci měly pouze elektronickou formu, kdy je zmíněna povinnost školy, zpřístupnit ve škole počítač pro rodiče, kteří vlastní zařízení nemají.

V této souvislosti si dovolím zmínku, že dnes existují v ČR již školy, které s rodiči uzavírají smlouvy s rodiči o vzdělávání jejich dětí. Většina smluv soukromých základních škol obsahuje spíše obecný apel na péči o děti a podrobně specifikuje platební podmínky. V pilotních projektech ověřovaný vzor smlouvy Metodické pokyny k pokusnému ověřování nové formy spolupráce s rodinou a školní péče o žáky, u kterých se projevuje rizikové chování, a k zavedení Individuálního výchovného plánu je uvedeno:

Rodiče mají v našem pojetí základní odpovědnost za vzdělávání i výchovu dítěte. Mají zajistit dítěti podmínky pro přiměřenou přípravu. Současně mají povinnost věnovat se dítěti, rozvíjet jeho dovednosti. Mají povinnosti i ve vztahu ke škole — je nezbytné, aby spolupracovali a podpořili význam vzdělávání.

Ani v této metodice nenajdeme žádné doporučení, jak má být tato spolupráce naplňována a jak častý má být náhled do elektronické žákovské knížky.

Komparací těchto skutečností si dovolím úvahu, že právě elektronická žákovská knížka by mohla být jedním z pilířů, možná i lakmusovým papírkem digitální gramotnosti v ČR. Téma má mnoho aspektů a zmiňovaný trojúhelník učitel — žák — rodič mnoho prostoru. Od principů etických, přes technické okolnosti digitální bezpečnosti, přes digitální gramotnost a technologickou zručnost až k prosté lidské dimenzi vztahů všech tří subjektů.