Divadlo manažerským newspeakem: Může režisér čelindžovat managera?

Robert Král
Jun 1, 2019 · 7 min read

Vedu dvojí život. Jeden s autorským divadlem Napříč.cz, druhý v technologickém korporátu. Vlivem toho mě napadají ujeté analogie: mezi system architektem a dramaturgem, UX a imerzí, firemními procesy a nepsanými zákonitostmi divadla, kofeinem a heroinem. Třeba vás budou postřehy z kulturní branže inspirovat, nebo pojmy z managementu a leadershipu uvidíte v novém světle.

Kozy a kvéry 4. Foto: Nikola Linhart

Kapitola: Kdy zastavit (divadelní) projekt?

S biodivadlem Napříč.cz jsme se po desítkách úspěšných inscenací ocitli před zajímavým dilematem, které myslím potkává leckterého z vás v bledě modrém v jakékoliv organizaci. Nemalujme si to na růžovo. Řešili, jsme zda dát rozezkoušené hře červenou.

Co se nám stalo?

Pustili jsme se do renovace hry “Kozy a kvéry 4”, takové divadelní kvazi-parodie na béčkové akční filmy a po čtyřech měsících ztroskotali. Zfailovali. Nedopracovali jsme se do fáze, kdy by se nám začalo zdát, že to bude ono. Nastehovaná inscenace, čili minimal viable product byl možná minimal, ale rozhodně ne životaschopný.

“An MVP is a version of a new product that is created with the least effort possible to be used for validated learning about customers. “ Scott Amber

Minimal viable product je třeba primitivně nahozená appka. U filmu by to mohl být například hrubý sestřih, který má vůbec smysl ukázat pár vyvoleným a získat feedback.

Cítili jsme to všichni už nějakou dobu, ale chvíli to trvalo než jsme si to přiznali. Po jedné poradě jsem jako režisér musel rezignovat a říct: “Stop! Představení dáváme k ledu!” Pochopitelně to bylo bolestné. Bolestné pro nové herečky, které se těšily na svou šanci. Bolestné pro produkčního, protože mohl šmahem v rozpočtu škrtnout nejen potenciální příjem z představení, tedy příjem z budoucího produktového launche, ale také se rozloučit s návratností dosavadních vynaložených nákladů (zejména tedy za pronájmy sálů, byť skrovných, leč nikoliv zdarma pronajmutých). Tedy reálná ztráta a potenciální ztráta z ušlé příležitosti. Bolestné a demotivační pro celý tým, protože těch pár měsíců práce, memorování textů a aranžmá přišlo vniveč. A bolestné pro mne, který to měl celé na zodpovědnost.

Zastavení projektu provází rozhodování, bolest a ztráta.

Kozy a kvéry 4. Foto: Jakub Špiřík

Proč jsme se o to vlastně pokoušeli?

Všechny důvody byly rozumné. Starší verze byla ozkoušená, funkční, přestala se hrát především kvůli drahému pronájmu za velký sál a technickou náročnost. Stačilo by tedy novou verzi zmenšit, poupravit pro menší sál, který máme k dispozici. Inovovat ji. Projektové náklady by byly minimální. Obnovená premiéra nabízela herecké příležitosti dalším hercům, kteří dosud měli jen epizodní či vedlejší role. Nenechávat je jen na střídačce znělo jako fajn motivační prvek. A konečně žádný jiný nový dramatický text, který by se nám líbil, jsme neměli. Splňovalo to mou oblíbenou zásadu:

Lepší než nic.

Kam to dospělo?

Herci na to serou, měl jasno osvětlovač.

Já hraju ve třech dalších věcech, já nestíhám.

A není deadline, opáčil druhý herec.

Já chci být na to hrdá a ne dělat nějaký deadline, pravila herečka.

Jak můžu udělat plán zkoušek, když do posledního momentu nevím, kdo přijde, stěžoval si režisér.

Kvéry mají špatnou karmu, zavrčel zvukař.

To jsou výroky, které padaly z úst herců a členů štábu po pár měsících zkoušení. Zůstaňme na chvíli u onoho momentu rozhodování a shrňme průvodní jevy, které mu předcházely, možná v tom něco poznáte ze své zkušenosti. Bylo toho víc.

V posledních měsících zvýšená absence na zkouškách. Samozřejmě každý měl ke své absenci rozumný, pochopitelný důvod, ale ta míra či frekvence neúčasti byla vyšší než u jiných předchozích divadelních projektů. Vlastně i já sám jsem odjel v tom období na dovolenou, a tak jsem třikrát chyběl. Zdálo se, že každý chápavě, či spíš shovívavě přikyvoval, že odpočinek je třeba, notabene, když je exotická dovolená zaplacená. (Mimochodem, Ekvádor byl fajn, psali jsme z cest zápisky Výpravy za pivem o tom, jak jsem lezli na sopku či pobyli v džugli, takže nebylo v té době vše pusté černé.) Na dobu svých cest jsem pověřil zastupováním spoluscenáristu a asistenta režie, Tomáše. Jenže ani ten toho mnoho na věci nenazkoušel, protože zkoušek se účastnilo jen pár herců, tak se místo zkoušení hry improvizovalo. Chyběl režisér, a tak si každý svou omluvu pro neúčast našel, protože přece párkrát může chybět každý, že? Jenže to je právě ono — v minulosti jsem nejezdil na dovolenou v době, kdy přípravy vrcholí. Zpětně se ptám tedy sebe — proč to bylo tentokrát jinak? A odpovídám si: protože to nebyla funglovka, zcela nová věc, šlo pouze o renovaci staré inscenace s nějakými úpravami a částečně v novém obsazení. Klíčové slovo v předchozí větě, které si musím podtrhnout je slovo pouze. Sám jsem věci přisoudil marginální význam a tak z ní ani nic významného nevzešlo (sic Robert King Merton: sebenaplňující proroctví). A jsme u staré známé písničky, režisér či leader dávají ostatním příklad, jak vážně věc brát. A ostatní vědomě či podvědomě, tento vzorec kopírovali.

Ze své zkušenosti dávno vím, že pokud děláte zajímavý projekt a všichni jsou do něj zapálení a věří mu, tak do toho jdou na plno i v horečkách a těch kamarádů se jim taky tak nějak žení míň..

Přístup je nakažlivý.

Kozy a kvéry 4, Foto: Nikola Linhart

Má to špatnou karmu!

Ale absence zdaleka nebyly jediným indikátorem, ani jedinou příčinou konce. Nevěřili jsme tomu tolik. Terezce, agentce Li-Tao, se třeba nelíbil žánr, nemá ráda parodie, a tak hned zkraje se své role vzdala, ač jí to v roli velmi slušelo. I když původní, velkolepá verze byla před pár lety přijata příznivě, naplnili jsme tenkrát velký prostor Buranteatru, trhli náš divácký rekord, tak jsme dostali od některých diváků — kamarádů feedback, že jiné naše představení se jim líbilo víc. (A herec si rád domyslí — chtěl mi říct, že to stálo za nic, ale nechtěl být zlej.) Přípravy původní verze byly náročné a stresující, kvůli množství herců, rolí, kostýmů, synchronizaci se třemi projektory, náročném pohybu v širokému prostoru, s nímž jsme předtím neměli zkušenosti apod. A tyhle vzpomínky si také každý v sobě do určité míry s sebou nesl i do renovované, komorní verze. (Původní verze se přestala hrát zejména kvůli drahému pronájmu velkého divadla.) Nedařilo se nám stvořit nové, vtipné gagy. Při přípravě obnovené verze se do dvou hlavních rolí dostaly nové herečky, které neměly s hraním tolik zkušeností, a přirozený respekt z role trochu oslabil jejich spontaneitu. Já byl občas nevrlý, že to není dost vtipné, herci byli stresovaní ze mě a nebyli vtipní tím tuplem. Zkrátka, nevěřilo se tomu. Nebyla to věc nějakých objektivních kritérií, či metrik. Byly to emoce, které se šířily, nabalovaly a převážily týmové ducha ze “zvládneme to” do “nevěřím”. Tým, který věci nevěří, ji nemůže úspěšně zvládnout, i když jakékoliv umělé klíčové ukazatele (KPI — key performance indicators), typu množství namemorovaných textů, připravených kostýmů či nastudaných scén nenaznačuje, že by něco bylo s projektem v nepořádku.

Na vášni záleží.

Emoce či KPI?

Ale je tomu opravdu tak? Nemohl být projekt, přes pocitový nelad, nakonec divácky úspěšný? Nebylo pošetilé řídit se pocitem, když jsem řekl projektu Stop bez přihlédnutí na data, na pozitivní KPI? Těžko říct, to se asi nedozvím a čtenář by si měl dát pozor na framing effect, tedy na to, jak mu informaci podávám. Nicméně, a souvisí to s naší vizí, chceme dělat představení, na která jsme hrdí. A k tomu by KPI, když už je někdo chce, měla vést. Myslím, že je zcela na místě vnímat jako jeden z našich KPI: nulový počet výkřiků ze štábu “ta hra má špatnou karmu!” a jiné společnosti, nechť si zase třeba měří, co já vím, kolik exekucí vymůžou.

Emoce jsou data také.

Dravci z Königu. Foto: René Köhler

Kdy projekt zastavit?

Špatný, co nejdříve. V dobrém vytrvat. Jenže jak poznat, který je který. Srdíčkoví lidé by řekli pocitem. Na druhou stranu existuje hodně studií, které prokázaly, že intuice a pocity nás často klamou a vedou k mýlkám vlivem kognitivního zkreslení — cognitive bias (Přečtěte třeba nobelistu Kahnemanna: Myšlení rychlé a pomalé) Rácio bez emocí ale taky není všechno, jak bylo ukázáno výše. A teď babo raď.

Nejsem baba, ale poradit zkusím. Pokud jste si dělali čárku, kdykoliv jste našli v předchozím textu podobu s vaším rozběhnutým projektem, a máte jich víc jak jednu, tak bych zpozorněl. A máte-li v rukávu něco dalšího, tak bych neváhal. Nám z rukávu díky krizi vypadli Dravci z Königu. Lépe řečeno, jeden z produkčních zbuntošil tři seniorní akademiky a patnáctku mladých lidí ke rozhlasovému čtení hry Josefa Prokeše o důchodcích, kteří se vydají na dýdžejskou dráhu. Vypadá to, že naše tlupa, navzdory mé skepsi, žije.

Říct projektu “stop” je bolestné i nadějeplné zároveň.

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade