TEDSummit Banff #1 — jak to začalo doma a jak to začíná v Banffu

Sever Kanady je i na konci červena pořád zamrzlý

Plní se mi veliký sen. Už dlouho jsem se necítil tak podivně. Protože, nebo přestože? Poslední tři dny před odletem byly plné paniky, ta ze mne spadla ve chvíli, když se autobus 119 přiblížil k letišti. Plán jasný a jednoduchý: Praha — Frankfurt — Calgary — Banff, Alberta, Kanada. Deset dní na historicky první konferenci TEDSummit, na které se potkávají organizátoři TEDu, TED Fellows, TED Educators, organizátoři TEDxů a překladatelé titulků k TED videím. Mezi ty patřím také a především. Díky tomuto překládání jsem včera urazil přes osm tisíc kilometrů a viděl z výšky ledovce na severu Islandu i neskutečné veliké pláně severní Ameriky.

Dnes se tu ve městě Banff, které je jako takový veliký Špindlerův mlýn (o hodně výš a o hodně luxusnější) schází 990 lidí z celého světa, aby se navzájem poznali, poradili, inspirovali — a hlavně, aby si předali energii, optimismus a víru v to, že lepší cesta než potkávat se, komunikovat, a přijímat se ve vší rozdílnosti neexistuje.

Všechno to začalo někdy v roce 2007, nedlouho poté, co se TED pod vedením Chrise Andersona otevřel světu a zveřejnil první videa na internetu. Učil jsem několik let na Dvořákově gymnáziu v Kralupech “moderní verbální komunikaci” a pravidelně hledal zajímavé materiály k veřejnému vystupování. Objevil jsem tak Garra Raynoldse (autora dnes klasické knihy Presentation Zen). Ten mě navedl na vystoupení Barryho Schwartze: Paradox volby. Díky tomuto moudrému pánovi jsem objevil TED a propadl jeho kouzlu.

Někdy na přelomu let 2008 a 2009 spustil TED experimentální projekt: videozáznamy nejlepších vystoupení budou opatřeny titulky a dobrovolníci po světě vyzváni k tomu, aby je překládali do svých rodných jazyků. Později se projekt ustálil a dostal jméno OTP (Open Translation Project).

Moje zápisky z té doby jsou tady: Chvála omezených možností a TED a TED konečně v češtině!.

Díky kolegyni, která se mnou překládala titulky (bylo nás tenkrát asi 6), jsem se dozvěděl na podzim 2009, že bude v Praze jedna z prvních akcí nového formátu: nezávislý TEDx, akce v duchu TEDu a pod jeho licencí, ale menší, v češtině, s místními řečníky. Pochopitelně jsem musel být při tom. O toho už byl jen krůček k tomu stát se spoluorganizátorem akcí TEDxPrague — a postupně díky tomu členem obrovské celosvětové komunity, která nese na štítě otevřenost, sdílení a vzdělávání.

Zajímavý zlom nastal někdy na podzim roku 2014. Můj nejlepší TEDxový parťák David Nevečeřal dumal nad tím, jak dostat do světa české titulky k jednomu z našich videí. Popisoval jsem mu poněkud krkolomný proces (transkripce–revize–schválení–překlad–revize–schválení) a on se mě ptal, na čem to vázne. Když jsem mu řekl, že zejména na schvalování, otázal se okamžitě, jestli by se někdo z nás nemohl stát tím, kdo to schvaluje. “No, mohu to zkusit já,” odpověděl jsem mu. Vyplnil jsem přihlášku na Language Coordinatora (LC) pro češtinu a za nedlouho ji měl zpátky, schválenou. David reagoval svým nezaměnitelným “Jupí!” a bylo to.

A tak se můj profil na TED.com zase o trochu rozrostl.

Když mě poprvé pozvali na TED Global a s ním spojené workshopy pro překladatele do Ženevy (v prosinci 2015), divili se kolegové, že jsme se ještě nikdy nepotkali. Asi proto, že já do té doby nic nepotřeboval, jen jsem svým pomalým vytrvalým tempem v ústraní pracoval :-). Ženevu jsem si náramně užil, ale ještě chvíli, než jsem tam odjel, čekalo mě v mailu další překvapení: pozvání do Kanady, do Banffu na TED Summit. Davidovo “Jupí!” na sebe nenechalo dlouho čekat.

A tak jsem tady. Zatímco doma v Kolíně je přes 30 stupňů, tady prší a je maximálně krásných 20 °C. Dobře se mi při tom po ránu přemýšlí a tak dumám nad tím, proč jsem se tak bál. Opravdu byly ty poslední dny nedobré. Nebylo to strachem z cestování — naopak pohled na letadla mi včera pomohl nastartovat euforii.

Z čeho mi tedy bylo tak úzko? Jednak, že už nemám v zádech Davida, jeho povzbuzování ke smělosti, zpětnou vazbu, problematizování problémů a pošťuchování k přijímání výzev. David v březnu zemřel na leukémii, zrovna v den narozenin Douglase Adamse, díky jehož knize Stopařův průvodce po galaxii s sebou někteří nosíme červený ručník TEDxPrague z Folimanky (25. 5. 2013, produkci a energii týmu šéfoval právě David).

Dalším vnitřní příčinou mé úzkosti je obava, že přátelství a kamarádství budovaná na těchhle akcích nedokážu udržet a živit tak, aby vzkvétala. Facebook pomáhá jen maličko, bez osobního kontaktu to je strašně těžké. A já prostě (“Zatím?” byl by se možná zeptal David) nejsem žádný světoběžník.

Poslední, nad čím se mi — krom hladu — trochu svírá žaludek, je pocit vlastní nedostatečnosti, nezajímavosti. Tihle lidé okolo mne jsou prostě neskuteční! Třeba jen co povídala Kinga z Varšavy! (Se kterou jsme se seznámili na letišti ve Frankfurtu a posléze zjistili, že sedíme ob jednu řadu u sebe.) Možná by mi pomohlo mít s sebou kytaru. Rozhodně mi myslím společensky prospívá, když míň mluvím a víc zpívám. :-) Ale ukulele jsem si vzal, na úkor příspěvků do pivní výměny. Tak uvidíme.

Je tu krásně. Hned za Banff Center začíná les a skály. Budova velikého hotelu je celá ze dřeva. Vzduch je tu plný vůně vody a jehličí.

Díky Davide, žes mě do tohohle namočil! Ručník mám s sebou a zdravím tam někam nahoru Tebe i Douglase!

Banff Center window view

Fotky dávám zatím sem: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.10154418703059180.1073741847.669754179&type=1&l=7219cc4bf6

Like what you read? Give Samuel Titera a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.