Na co vlastně pořád čekáme?

Ten název je tak trochu přitažený za vlasy, ale nenapadlo mě nic lepšího. Jsem šťastný. Ano, opravdu. A kdo to může dnes o sobě říci? Většina jen vyčkává na nějaký velký boom, na obrovský úspěch, který se jim v životě přece musí dostavit (za tu tvrdou práci, přece). Nic se ale zásadního neděje a roky plynou dál. Kdo vlastně může říct že je šťastný a proč do tohoto téma vlastně reju já?

Je potřeba si projít peklem

Možná to bude znít jako otřepaná fráze, ale dokud si člověk neprojde peklem, nemůže si plně uvědomit cenu svobody, upřímnosti, lásky. Dokud nezakusí zradu od svého nejbližšího, nemůže si plně uvědomit cenu opravdového přátelství. Člověk má totiž jedno z nejhorších mentálních nastavení; a to brát úžasné věci postupem času jako samozřejmé. Je potřeba jej trochu vykolejit z vyjeté brázdy, vystrčit jej do prostoru, šokovat, naštvat, rozplakat, jen tak se v člověku rozsvítí jeho vnitřní světlo a motor, který zařídí, že se něco bude dít.

Štěstí máme každý už teď, přitom na něj většina bude celý život jen čekat.

Málokdy od svých přátel slyším, že jsou šťastní. Nic jim nechybí, jsou zdraví, mají vzdělání, mají práci a když to tak vezmu, mají kde spát a co jíst. Jak už jsem psal, člověk se umí adaptovat na většinu situací a tou nejhorší adaptací je na pohodlí a luxus.

Moje myšlenka dnes je prostá a jednoduchá. Štěstí nehledejme v ostatních, ani v moudrých knihách, či na přednáškách. Štěstí už máme každý v sobě, žijeme.