Ve společnosti IBM jsem pracoval 6 let. Za tu dobu jsem byl vždy ten člověk, který objednává jídlo pro celý tým. Ať už to bylo z brněnské La Pataz, Fortys, Pizza Zakki, nebo z jiného rozvozu Pizzy, vždy jsem to byl já, kdo vysbíral peníze od všech a šel zaplatit. Už pomalu směřuji k tomu hlavnímu. K dýšku.

V IBM jsou různí lidé a když se objednává, všichni se začnou nabalovat a je z toho taková mega objednávka. O tom, že musíte mít jako Mr. Provianťák dostatek drobáků na rozměnění, nemusím rozepisovat. Problém začínal vždy u sumy, kterou mi ostatní dávali na stůl. Tudíž přesně do korunky vysypané drobáčky, nebo bankovka a objednávacící mlčky přihlížel jak mu vracím do přesné částky. Žádný stres? Já přece nejsem ten, kdo Pizzu donese.. ale fakticky jsem.

Správně by se mělo dýško odehrát už na mém stole, tohle je ale těžké vysvětlovat každému, navíc pokud je to příslušník jiného státu (Rumunsko, Slovensko, Bulharsko, a tak podobně..). A tím nechci říct, že mi našinci dávali nějaké dýška. Nikdo nic. Občas padlo “děkuji”, protože v momentě kdy jsem Pizzu donesl, seběhnou se obvykle všichni co si objednali a v mžiku si krabičky s jídlem, nebo Pizzou rozeberou bez jediného slova.

Kde je tedy pointa článku? Ta začíná v tomto odstavci. Představte si, že dojdete pro Pizzu do suterénu a máte přesné obnosy od všech co si objednali. Dáte v této situaci jedno velké dýško jen za sebe? S tímto pocitem určitě ne, přestože byste jej jinak dali. Za přesným obnosem totiž vidíte všechny ty šetřílky co si zaplatí jen to co to stojí a anonymě zalezou k počítači, protože nakonec oni se před poslíčkem stydět nebudou, že ano.

Pokud tedy nějakého poslíčka nebaví rozvážet Pizzu do IBM, nebo podobných větších společností (multi-národních a jiných), vůbec se mu nemůžu divit. Čeká jej pravděpodobně platba v přesné výši — žádné dýško za rozvoj Pizzy.