Dvakrát na den v Pekingu

Podezřele levná letenka z Evropy na Nový Zéland má samozřejmě háček, mezi nočními lety musím při cestě tam i zpátky strávit den v Pekingu. Při prvním přestupu mám šestnáct hodin, při druhém asi osm. To se mi na letišti trávit nechce a tak v obou případech vyrazím do víru velkoměsta.

Centrum Pekingu

Protože jsem tu sotva na pár hodin nedojde ani k tomu, že bych musel někde jíst nebo pít nebo nedejbože jít na záchod. Největším kulturním šokům se tak vyhnu velkým obloukem.


Cesta tam — 16. únor 2016

Probouzím se asi v osm ráno pekingského času, tedy v časové zóně +7. Letadlo má za hodinu a půl přistát a tak nám servrují snídani. Ještě mi nevyhládlo od večeře, kterou podávali ve středoevropském časovém pásmu, před sotva pěti hodinami. Většinu jsem prospad, zbytek prokecal s Australankou na vedlejším sedadle. Ta žila v Pekingu pět let a tak mi dá tipy co v čínské metropoli vidět a co za ten den můžu vůbec stihnout. Nakreslí mi mapu a nakonec i nabídne odvoz do centra — na letišti ji čeká auto s manželem a osobním řidičem (dvěma osobami).

Na terminálu si vyčistím zuby a pak asi půl hodiny stojím v ukrutně dlouhé frontě na pasové kontrole. Když už jsem skoro na konci, všimne si mne jeden z postávajících policistů a vytáhne mě z fronty a postaví k přepážce pro diplomaty, kde stojím sám za Australankou. Jako držitel evropského pasu a palubního lístku na let, který odlétá do 72 hodin, mám právo na krátkou bezvízovou návštěvu Pekingu. Odtud pak jedeme vlakem do příletové haly a odtud nás šofér vezme do města. Vysadí mne u stanice metra vedle hutongu Nanluoguxiang. Hutongy jsou staré čtvrti typické pro severní Čínu, obzvlášť Peking, a jsou velkým bludištěm malých křivolakých uliček vystřižených jak ze špionážních thrillerů.

Nechtěl bych se tady ztratit.

Projdu hutongem a kolem zmrzlé říčky za ním. Na mostě tu stojí mladá dívka se zavřenýma očima a velice nahlas počítá do deseti. Nejspíš. Uvozuju tak z toho, že stále dokola opakuje deset slov. Dalšími starými uličkami se dostávám na jih a doufám, že se trefím do zakázaného města.

Výhled od severní brány zakázaného města k parku Ťing-šan.

K zakázanému městu dojdu ze severu, ale právě odtamtud je vstup do něj zakázán, a tak ho celé musím obejít po východní straně. Vstupné je levné, ale lístek si mohu koupit jen po ukázání pasu, a pak musím projít skrz bezpečnostní rám a můj batoh projet rentgenem. To se mi během dne stane ještě mnohokrát, více, či méně důkladně. U obrazovky skeneru totiž často nikdo ani nesedí, ale batoh prostě projet musí, protože bezpečnost se nesmí podceňovat.

V Zakázaném městě

V Zakázaném městě je docela prázdno, což mne překvapuje zrovna tak jako to, že vzduch je krásně čerstvý, obloha je jasná a je krásných 7 °C. Číňané jsou prý z valné části na návštěvách u svých rodin na venkově, protože před týdnem oslavili čínský nový rok.

Krásná práce

Projdu se po Zakázaném městě a pak se vrátím před něj na jih, kde se u brány Nebeského klidu (nebo míru, chcete-li) vyfotím s obrovskou podobiznou Mao Ce-Tunga. Náměstí Nebeského klidu (míru) je pak zcela prázdné, kromě tří mladých Číňanů, kteří považují za velkou legraci, že se mohou vyfotit s bělochem. Ti odejdou spokojení s fotkou a na náměstí se ocitám sám a prožívám nebeský klid. Zřejmě takhle náměstí získalo své jméno. Náměstí opustím přední branou Správného světla na jižním konci náměstí.

Brána správného světla

Procházím dalšími hutongy až se dostávám k severní bráně Chrámu nebes, komplexu taoistických chrámů z patnáctého století, kde se císařové modlili za dobrou sklizeň. Je už pět hodin odpoledne a možná proto jsou některé z památek nepřístupné.

Chrám už ani nevím čeho

Park je však rozlehlý a budovy jsou pěkné i zvenku. Popisky otrocky přeložené z čínštiny do angličtiny jsou někdy až dost naturalistické. Například pavilon určený k obětování zvířat je tu tak nazván animal killing pavillon, tedy “pavilon zabíjení zvířat”.

Dvojitý altánek něčeho

Na to, že jsem v samotném centru Pekingu je tady opravdu hodně vymeteno, v celé parku je jen pár desítek lidí v shluknutých v několika málo skupinkách. Začíná zapadat slunce a krásnou atmosféru si užiji u pavilonu dlouhověkosti, kde čínská rodinka pouští draka a potom u si sednu u “pavilonu zabíjení zvířat”, kde si skupinka asi tuctů Číňanů dohromady nahlas zpívá.

Pavilon zabíjení zvířat

Po dvouhodinové procházce v parku jdu ven východní branou, kde skupinka čínckých důchodců hromadně cvičí. Za 4 RMB nasednu na metrů a po dvou přestupech chytám za 25 RMB expres na letiště.

Na bezpečnostní kontrole na letišti jsem se stal nevšední události. Zhruba tříletý obtloustlý Číňánek se nehodlal vzdát svého kočárku a pracovník ostrahy trval na tom, že kočárek musí projet rentgenem a dítě bezpečnostním rámem. Marně rodiče malému lumpovi domlouvali, on z kočáru prostě nechtěl a vší silou se vzepřel, takže jej nebylo možné snadno vytáhnout. Zatímco otec povedeného synka vytahoval, matka a neznámý cizinec ho drželi za obtloustlé ruce aby se nemohl bránit a dva strážníci se mu snažili vyprosit nohy z kočáru. Boj v notné přesile jim i tak zabral celou minutu. Malý Číňan se potom odmítl projít rámem a posadil si na zem v hlasitém protestu. Rámem ho nakonec museli provléct. Bohužel začal pípat a strážník ho tak musel prohledat, zatímco do něj prevít bušil pěstičkami. Rodiče byli úplně bezradní, strážník to vzdal a byl rád, že se rodinky zbavil.

Přístup na letištní WiFi je sice zdarma, ale na heslo, které se dá obstarat pouze s fungujícím čínským telefoním číslem nebo cizineckým pasem. Na přepážce ukážu pas, slečna někam zavolá a na lístečku mi předá čtyřmístný kód s platností na několik hodin. Na mezinárodním terminálu je večer též liduprázdno a na jedné ze zastrčených toalet se mi podaří najít neznačený sprchový kout, kde nepohrdnu teplou sprchou. O půlnoci odlétám směrem do Aucklandu.


A zase zpátky — 14. březen 2016

Na cestě zpět bohužel nemám na prozkoumávání Pekingu tolik času jako prvně. Přilétáme asi v pět hodin ráno, ale první rychlovlak do centra nejede před půl sedmou. Podaří se mi na letišti najít zásuvku na nabíjení telefonu a tak na ní ztvrdnu až do sedmé. Potom se vydám na cestu do města.

Mapa pekingského metra.

Pekingské metro přepraví v průměru devět a čtvrt milionu cestujících denně a je tak nejvytíženějším metrem na světě. Po tom Šanghajském je svojí délkou 554 kilometrů trati druhým nejdelším. Síť má 18 tras a na nich celkem 334 zastávek. Naštěstí jsou všude mapy s anglickými přepisy názvů stanic, takže se neztratím. Rychlovlak mne vyhodí na stanici Sanyuanqiao, odkud nasednu na okružní trasu číslo 10 a proti směru hodinových ručiček dojedu na stanici Haidianhuangzhuang, kde přesednu na trasu číslo 4 na sever a dojedu na Beigongmen.

Vylezu z metra přesně na opačné straně než jsem chtěl, tedy u východu A namísto východu D. Pět minut se marně dívám na mapu ale jsem unavený a nejsem schopný se soustředit a představit si v hlavě jestli mám jít víc doprava nebo doleva. Slezu zpět do vestibulu a pak vylezu u východu B. Další pokus končí u východu C. Už toho začínám mít dost, ale víc východů tu naštěstí není tak na poslední pokus trefím ten správný.

Vstupní brána do Letního paláce

Konečně jsem stanul před severní branou Letního paláce, velkého palácového komplexu o celkové rozloze odpovídající krčskému lesu. Části tohoto komplexu byly v roce 1860 vypáleny britskými a francouzskými vojsky na konci druhé opiové války.

Pro detailnější popis cituji Wikipedii:

Letní palác (Ji-che-jüan) je palácový komplex na severozápadním předměstí města Peking v Čínské lidové republice. Rozkládá se na ploše 2,9 km², přičemž celé tři čtvrtiny zaujímají různé vodní plochy. Zbytek je zaplněn více než třemi tisíci různorodých staveb.
Byl postaven v polovině 18. století jako letní příbytek pro císařskou rodinu. Nachází se na návrší Wan-šou (česky Hora dlouhověkosti), které je omýváno uměle zbudovaným jezerem Kchun-ming. Jezero překlenuje impozantní Mramorový most sedmnácti oblouků, který je po celé délce 150 m zdoben více než 500 sloupky s ozdobně vyřezávanými hlavicemi ve tvaru lvů.
K paláci patří i rozsáhlá zahrada Čching-ji-jüan (česky Zahrada průzračných vln), založená spolu s jezerem Kchun-ming v roce 1750 na příkaz císaře Čchien-lung jako dar jeho matce k šedesátým narozeninám.
V roce 1860 poničil Letní palác požár, ale v roce 1888 byl celý komplex opět obnoven. V roce 1998 byl palác včetně zahrady přiřazen ke světovému dědictví UNESCO.

Zaplatím zanedbatelné vstupné a procházím se parkem. Lidí je to o něco víc než před měsícem v zakázaném městě, ale ani tak není problém udělat fotku čehokoli bez lidí. Ti se ze mně nepochopitelných důvodů houfují jen v některých místech a většinou nezajímavých. Jako je například dřevěný malovaný most u lodi vytesané z kamene.

Mramorová loď čistoty a jasu
Přilehlý most s malovanými trámy

Do některých míst se platí vstupné zvlášť a tam je potom vymeteno úplně. To je například případ “Tower of the Fragrance of the Buddha”. O překlad tohohle názvu se ani nebudu pokoušet ani v nejdivočejích snech, protože mi vůbec není jasné co to je “the Fragrance of Buddha” — že by nová řada voňavek?

Na Kopci dlouhověkosti

Celý Kopec dlouhověkosti, na kterém tahle voňavá vež stojí, je prý uměle vytvořený navršením horniny, která byla odstraněna při hloubení místního jezera. Jak vytvořili skály jsem se ale nedočetl.

Výhled z Kopce dlouhověkosti na jezero

Po pár hodinách procházek po komplexu se vydávám na cestu zpátky na letiště. Abych se někde neztratil, víceméně kopíruju cestu po který jsem přijel.

Protože do odletu mám asi dvě hodiny a je tu nuda, chci na internet. Kód který mi ráno dali už vypršel, takže se rozhodnu dojít si pro nový. Slečna na přepážce mi dá ten samý co mi dala ráno, ale anglicky naneštěstí mluví jen tak málo aby pochopila, že mi nefunguje internet, ale už ne proč. Pokoušet se s ní problém řešit se ukáže být jako mluvit do dubu, protože je zcela pevně přesvědčená, že mi pomáhá a že nerozumím já jí.

Já: The wifi password you gave me doesn’t work.
Číňanka: Yes.
já: I can’t access the internet.
Číňanka: Here signal is bad, go to section F.
já: I don’t have a problem with the signal, it’s the password what’s not working.
Číňanka: Yes. In section F signal is strong, go to section F.
já: Can you just give me a new password?
Číňanka: Yes. Here signal is bad, go to section F.

Nakonec uposlechnu její tupou radu a zajdu do sekce F, kde vyhledám na jiné přepážce jinou Číňanku a dostanu nový kód. S novým kódem se sice dostanu na internet, ale ten tady podléhá státní cenzuře, takže mi jěště pár chvil potrvá, než se mi povede dostat na e-mail a facebook, což jsou přesně dvě věci, které tady velký bratr nechce ani vidět.

Letiště v Pekingu

Ve dvě hodiny odpoledne chytám letadlo do Londýna. Po měsíci cestování toho mám už dost, těším se do postele a není mi ani moc líto, že už letím do matičky Evropy.