Kanál, díl 2: Jak bankovní úředník přichází o iluze

Stepan Rezek
Aug 9, 2017 · 2 min read

Nastal onen Den a po měsících shánění povolení, sousedů, vysvětlování PVK co vlastně chci dělat, předělávaní projektu a zahlcení historie prohlížeče heslem “Spravni rad” mám v prosinci na stole jako předčasný dárek A4 s nadpisem Územní souhlas. Cítím se jako kdybych právě dokončil maturitu, jako kdybych vylezl na čtyřtisícovku (netuše, že za ní čeká hora ještě o tisíce metrů vyšší), jako kdybych právě koukal na polární záři nebo tak něco.

Ale než otevřu na oslavu Dobrou vodu neperlivou, ročník 2016 Novohradský svah, rozhodnu se začít shánět firmu ochotnou tu přípojku postavit. Z pohledu programátora neznalého reality kanálů se jedná o další vpravdě jednoduchou věc. Někomu předám projekt, on postaví kanál, já předám peníze a je hotovo, zbývá se jen do nové soustavy oslavně vy… vyprázdnit. Zmasírovaný reklamou na firmu co svým jménem přípomíná autobazar, který se mi snažil v Teplicích vnutit auto co mu tekl olej z převodovky až na asfalt s vysvětlením “To mechanikovi při výměně oleje ujela ruka”, a reklamou na jinou firmu co kvůli nedostatku volných domén začíná na Nej zadávám poptávku na výstavbu Kanálu. Udávám rovnou i telefonní číslo a uléhám s příjemným pocitem doufajíc, že mě ráno snad nevzbudí desítky telefonátů a stovky e-mailů od dychtivých kanálníků.

Ráno se probouzím v 8:30 a… nic. V 11 kontroluji poštu, nic. Kontroluji, jestli jsou mé inzeráty zadány a vše se zdá v pořádku. Do konce dne nic, stovky nabídek zřejmě bylo přehnané očekání, ale… žádná? Další den konečně dostávám první telefonát. Hovoří podle hlasu šestnáctiletý kluk, který se ptá kdy to chci stavět a že není problém kopat i v minus deseti. Slibuji (lžu), že se ozvu a hledám, jak to je s kopáním v zimě. Zakázáno do půlky března. Zřejmě slušná firma, řeknu si. Nemůžu očekávat, že by to klaplo hned na první pokus, tak čekám dál. Po zbytek dne… nic.

Tohle očividně nefunguje. Začínám tedy obvolávat své známé a ptám se jich, zda neznají někoho, kdo se věnuje kopání trubek v zemi. Výsledek tohohle snažení se dal očekávat — půlka z nich mi rovnou řekne ne, a druhá se mě ptá, proč si to nevykopu sám. Ostatně, mé zkušenosti s lopatičkou a pískem ze školky by se s určitými úpravami daly využít pro vyhloubení jámy 2,5 metru hluboké, ale bohužel osnovy předmětu “Kopeme díru a stavíme hrad z písku” pro 4 leté děti nezahrnovaly práci s bagrem, bourání asfaltu, vypití basy Grešláků za jedno dopoledne a kouření ukrajinských cigaret (což je, zdá se, základní postup při provádění staveb v 21. století). Hledám proto dál.

Když už to vypadá, že to vzdám a sousedi se budou muset smířit s vůní žumpy, najednou mi zasvítí světlo na konci tunelu a mám kontakt na dvě perspektivní firmy. První z nich se, podle mých dosavadních zkušeností když nám stavěli přípojku vody, specializuje na fakturování víceprací, takže tu nechávám v záloze a soustředím se na druhou. Firma je v podstatě jeden člověk, jehož nároky vypadají vcelku rozumně. Začínám se pomalu radovat. Předčasně, ale to se dozvím časem.