O Buclíkovi

Pohádka vznikla jako dárek pro Martu Kačenu k příležitosti jejího křtu 15. října 2017.

Za sto věžemi, patnácti mosty a jednou pyramidou stál u krajnice obytňák Buclík. Čtyři kola, jeden volant, komínek a nátěr v elegantní barvě bílé kávy. I když bydlel v jednom z nejkrásnějších měst na světě, Buclík neposeda miloval výlety. Vždycky povolil ruční brzdu a už se jelo! A že toho Buclík najezdil! O víkendech nabral plnou nádrž a vyrážel prozkoumávat lesní cesty, po polních cestách si to uháněl skrz obilí zlaté jako sluníčko, pozoroval svůj odraz v hlubokých jezerech a přehradách. Očichával malinké jahody a borůvky a párkrát dokonce narazil na hříbka kloboučníka. A troubil na pozdrav každému člověku s dobrým srdcem.

Jednoho slunného odpoledne se Buclík vracel z výletu a žíznivě bumbal u pumpy. Když tu náhle se zalesklo něco ve zpětném zrcátku. Buclík se překvapeně ohlédl a údivem se mu rozkmitaly stěrače na nejvyšší rychlost. Za ním stál totiž jiný obytňák. A ne jen tak ledajaký! Modrá naleštěná metalíza, červené blesky na boku karoserie, kouřová skla, chromované disky kol a poznávací značka, které Buclík nerozuměl.

„Dopré otpoletne,” pronesl se silným německým přízvukem ten naleštěný bourák.

„Ahoj téšestko,” odpověděl stydlivě Buclík.

Téšestka si všimla Buclíkových rozpaků a protože nebyla nafoukaná, začala si s ním povídat. Buclík nejdřív vyprávěl o svých oblíbených lesních cestách, jahodách, polích a hlubokých jezerech. Téšestka se zaujetím poslouchala a pak se sama rozpovídala. Buclíkovi překrásně popisovala nikde nekončící písečné duny s hrbatými velbloudy, bílé noci za polárním kruhem v iglů garáži, místa, kde se noční obloha zapíjí do širého oceánu. Čím déle to Buclík všechno poslouchal, tím více byl přesvědčený, že musí taky vyrazit. A nejlépe až na konec světa. Promazal brzdy, doplnil vodu do ostřikovačů, přibalil si náhradní kolo i hever a adieu!

Viděl černočerné Schwarzwaldské lesy, kde v hotelových kavárnách bělovlasé babičky a dědové ujídali višňový dortík. Avignonský most, který asi někdo zapomněl dokončit, protože smutně trčel uprostřed řeky jenom se čtyřmi oblouky. Jednou dojel až k velikém hradu a zdálo se mu, že na cimbuří zahlédl místního ducha Bílé veverky. Točil volantem ze strany na stranu podél pobřeží až dolů do daleké Andalůsie, kde na stromech rostou pomeranče a slaný mořský vánek hladí po karoserii, aby pak zase uháněl zpátky na sever, kde se ve vlnách jednou za čas objeví hlava nějakého surfaře.

Čím víc zemí a měst ale Buclík objevil, tím míň si všímal krásné krajiny, která se mu promítala za okýnky. Přestal úplně zastavovat a víc a víc naslouchal asfaltové silnici, která mu šeptala tichým šustěním pod koly:

„Ještě dál, ještě kousek dál.”

A tak Buclík zrychloval a zrychloval až překvapené ručičce na tachometru přestala stačit čísla, na která ukazovat. Záclonky mu z oken vlály jako chaluhy při mořské bouři, ciferníky na palubní desce se divoce protáčely a z kapoty se začínalo kouřit.

„Ještě, ještě, ještě kousek dál,” nedbal Buclík a pořád zrychloval.

Když tu náhle něco cvaklo, ruplo a začalo syčet. Buclík ztratil rychlost, nebezpečně se rozkýval a se skřípěním zastavil. Přední sklo se mu orosilo, z motoru vylétl oblak páry a výstražně se rozblikaly všechny kontrolky. Stál u krajnice, byla mu zima a z ostřikovačů mu vytryskly slzy.

„Kam jsem pořád takhle uháněl? Celá tahle cesta byla fiasko! A ještě se mi z toho zavařil motor,” fňukal Buclík a vyčerpaně usnul.

Po několika hodinách neklidného spánku, které se mu zdály jako dny, se pomalu rozjel a vydal na cestu zpátky domů. Jedno kolo měl zpuchřelé, celý vrzal tak, že se všichni kolem vyděšeně otáčeli, a olej mu kapal z podvozku. Těsně před hranicemi vzal za vesnicí stopaře, protože už mu bylo smutno tak, že si potřeboval s někým popovídat. Váhavě se mu svěřil se svou nepovedenou cestou a s tím, že se cítí mizerně, když nedokázal dojet až na konce světa. Čekal, že se stopař, který vypadal na zkušeného dobrodruha, ušklíbne a bude ho považovat za nemehlo. Místo toho se usmál a řekl:

„Někdy nemusíš dosáhnout cíle, aby ses něco naučil. Co kdyby to bylo tak, že právě cesta je cíl? A taky — všude dobře, doma nejlíp, ne?”

A tehdy to Buclíkovi došlo. Dojel na svoji nejmilejší vyhlídku nad Vltavou, pohodlně se zaparkoval a zůstal jen tak stát. Za chvíli si všiml, jak řeka tiše zpívá. Tráva tančila do rytmu větru a v dálce zašustily listy na stromech. Přiletěl ptáček, posral mu karoserii a Buclík věděl, že je doma. ❤

Martičko, vítej!

teta Thea a strýc Vojta

15. října 2017

Like what you read? Give Thea Kučerová a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.