Výlet do hor — Maolin

Čas na Taiwanu se přehoupl do druhé poloviny a spoustu lidí začíná panikařit, že vlastně celý dosavadní Taiwanský život akorát strávili ve škole, na párty a vyspáváním opice.

Ono po dvou měsících člověka napadne otázka — proč je tak málo turistů na Taiwanu. Ale odpověď je poměrně jednoduchá. Ono tady zase není tak nic moc co vidět a když si člověk pár hodin zaletí do Vietnamu a podobných zemí, dostane se na poloviční ceny oproti Taiwanu. Na druhou stranu si místňáci turistů váží a oceňují, že přijeli navštívit jejich krásnou zemi.

Zabalte se, jedeme!

Vytvořili jsme tedy hekticky v podvečerních pátečních hodinách českou výpravu a v sobotu ráno (spíš dopoledne) vyrazili za vesnici o několika statisících obyvatel — Pingtung — že se podíváme do hor. Skupina byla já a dvě Češky. Sraz byl v 9:30 dole u koleje. Když jsem něco po desáté seděl před jejich pokojem na gauči a uslyšel tu hlášku “Máš řasenku?” — říkal jsem si, co to vlastně dělám. Nakonec se nám podařilo vyjet asi jenom o hodinu později, to jde.

Příprava instatních nudlí po Taiwansku

Prakticky jsme do Maolinu dorazili na oběd.

Tady si dovolím lehkou vsuvku — nejlevněji člověk nakoupí v Carefouru. Jednou jsem zkusil i místní instantní nudle. Cena poměrně nízká, nicméně forma přípravy opravdu tristní.

Instatní nudle jsem tedy zavrhl, nevypadá to dobře a vůbec je strašný. A ještě aby si člověk vozil svoje vlastní hůlky, zajišťoval horkou vodu — ne!

(Zřejmě) pálivé nudle

Čínsky sice neumím, ale tenhle obrázek asi napoví, kde se bude odehrávat peklo na zemi po zakoupení a otevření těchto nudlí.

A to jsou jenom jedny z mnoha! Značek je tu spousta.

Nudle stranou, dáme normální jídlo

Po chvilce kličkování jsme dorazili do takové lepší garáže, kde postarší dáma měla obchůdek s těstovinami. Nevím sice, jak se řekne rýže, ale nejpoužívanější slovo tohoto semestru je pro mě 這個 [Zhége] — to znamená něco jako “tohle”.

Takže pomocí ukazování a Zhége jsme se nakonec nějak domluvili. Udělali jsme i deal s kachní hlavou. Nápad to nebyl náš, ta podlá žena nám to nabídla! Ale my souhlasili.

Člověk se z kachní hlavy moc nenají. Na krku žádný maso není a mozek byl malý. Před nedávnem jsem se naučil v čínštině číslovky do 99. Ale jídlo bylo za 110 a tak jsem akorát ostrouhal a nechal si to číslo napsat na papírek. (Mezi náma — i kdyby to bylo pod 99, stejně bych nerozuměl).

Dál jsme vyrazili do přírody a na vodopády. První vodopád nás dost zklamal, nicméně já jsem věděl, že se někde skrývá další.

Vodopád číslo jedna

Druhý vodopád už byl o dost lepší. Sice všude byl zákaz vstupu do vody, ale i místní Taiwanci se v něm čachtali, tak jsem si říkal — proč ne. Problém byl, že jsme k vodopádu šli docela dlouho do kopce. A plavky se mezitím vyhřívaly na skútru. Včetně žabek, ručníku a takového toho dalšího podstatného vybavení, co člověk tak potřebuje na koupačku.

Lover’s Gorge Waterfall

Dál jsme pokračovali na místní nádheru — lanový most. Prakticky žádnou energii nás to nestálo, skútrem se dalo krásně dojet až před most. Dokonce jsme mohli na skútru i na most, ale to už nám přišlo moc.

Cestou do dalších hor jsme přes “řeku” uviděli zajímavé hory — ty určitě navštívíme cestou zpátky! Nakonec jsme tam skutečně zajeli. Vedle toho, že jsme potřebovali povolení, které jsme něměli, tam žádná vyhlídka nebyla a tak jsme se akorát prošli takovým bambusovým lesem, kde to akorát praskalo a čekali jsme, kdy nám to spadne na hlavu.

Blížil se večer a tedy i čas večeře. Na Taiwanu je poměrně populární stravovat se formou night marketů — v podvečer se na ulicích objeví všelijaké stánky se vším možným a člověk si může vybrat místní speciality za poměrně dobrou cenu. Sice nevím, jak se to jmenovalo, ale vypadalo to dost dobře.

Dokonce jsem po dlouhé době držel v ruce příbor, kterým to jedli i Taiwanci. Ale po dvou měsících s hůlkami, kterými pomalu jím i cereálie k snídani, jsem si připadal jako neandrtálec.

Přišel i čas na to najít ubytování. Stan, spacáky a karimatky jsme měli s sebou, ale zkusili jsme jeden místní chrám, kde sice původně chtěli tři sta taiwanských dolarů za noc, ale asi že jsme bílí, tak nás nechali přespat zadarmo.

Druhý den jsme se pak přesouvali směrem na sever. Sice jsme měli namířeno jinam, ale cestou jsme narazili i na další budha památník, tak jsme se na chvíli stavili. Sice to vypadalo, že se to snaží akorát dostavit, ale jinak další hezká podívaná.

Další zajímavou věcí při našem bloudění byly “papírové stromy.” Pravděpodobně avokádo a každý plod byl v papíru. Důvod neznámý.

“Papírové stromy”

Butterfly Valley

Významnou zastávkou na naší cestě mělo být údolí motýlů. Dopravní značka napovídala, že asi jedeme správně. Nicméně jsem nepochopil její smysl. Pravděpodobně když přeletí motýl přes cestu, mám strhnout motorku nebo cokoliv do příkopu.

Očekávali jsme hodně, ale jak jsme údolím projížděli, na nic jsme nenaráželi. Ano — motýlů bylo víc než dost. Ale asi po deseti minutách jízdy jsme to uzavřeli s tím, že to je asi všechno a žádná “observatoř” tady nebude.

Asi budu budhista

Poslední zastávka byl budhistický klášter. Na Googlu měl docela dost hvězdiček, sochy vypadaly zajímavě, tak jsme ho navštívili.

Co bylo na tomto klášteru nejzajímavější — to byl oběd! Ne, že bychom to nějak plánovali, ale ve 12 hodin zazněl gong a začala žranice.

Fronta na žranici

Nejvíc překvapující pro mě ale bylo, že oběd je zadarmo. Teda zadarmo — když si umyju misku. Na jednu stranu — ano, jeden typ jídla vypadal jako docela luxusní steak, ale bylo to tofu s cibulí. No byla to prostě klasika, rýže, tofu, tofu a tofu na tisíc způsobů.

Taková standardní poce

Na druhou stranu to byl takový hodně otevřený chrám. Dokonce nás zvali i k tomu, abychom se pomodlili. “Nene, my se akorát přišli najíst” — něco takovýho se mi honilo hlavou.

Po návštěvě jsme tedy jeli zpět, ale prakticky nic zajímavého nebylo. Ten oběd byl prostě nejlepší. Čekala nás tedy cesta zpět přes klasickou milionovou vesnici zpět na koleje.