Z Taiwanu do Indonésie a zpět

Už jsem si zase našel trochu času na dávku demotivace z jihovýchodní Asie. Ale pěkně popořadě. Naposledy jsem se ozýval před asi měsícem a před Indonésií.

Asi hned na začátku zmíním, že v Asii dost frčí Hello Kitty. Kdo na motorce nepoužívá Hello Kitty helmu, jakoby neexistoval. Taiwanci mají docela dost těžká jména na zapamatování, takže když typicky přicházejí do styku z lidmi ze zahraničí, volí si nějaká lépe zapamatovatelná. Jeden Taiwanec se mi představil jako Daniel. Obvykle se ptám na důvod — obvykle je to: dala mi ho učitelka, když jsem byl malý nebo protože to zní podobně jako moje čínské jméno. Ale tenhle člověk mě docela překvapil — prý se jmenuje Daniel proto, že je to manžel Hello Kitty. Dobře tedy.

Takže Hello Kitty příběh začal už v Taipei — na letišti jsem absolvoval Hello Kitty check-in.

Na fotkách na internetu jsem zjistil, že se tam občas pohybuje i člověk převlečený za kočičku. Protože jsem to chtěl mít trochu s rezervou, přijel jsem dřív.

Hello Kitty Check In

Ale kočička se bohužel neukázala :( K mému překvapení ovšem byl můj dopravní prostředek Hello Kitty letadlo. Moje očekávání, že i letušky budou Hello Kitty, se bohužel nevyplnilo.

Ještě na letišti v Taipei jsem se na několik desítek minut stal místní celebritou — byl jsem v obklopení Indonésanek, které si se mnou asi půl hodiny dělaly selfíčka. No co, stejně bych tam jinak asi půl druhé hodiny seděl a nic nedělal. Anglicky uměly akorát “Hey Mister, foto?” — takže jsme si ani moc nepokecali.

Hello Kitty letadlo

Tak nějak jsem se doblahočil až do Jakarty — hlavního města Indonésie, které nestojí za návštěvu. Na letišti jsem se hned po příjezdu stal poprvé v životě milionářem, vybral jsem konkrétně jeden a čtvrt miliónu. Indonéských rupií. Čili asi tak asi dva a půl tisíce korun.

První zastávka — Bandung

První zastávkou na mé trase byl Bandung, město vzdálené asi 130 kilometrů z letiště. Říkám si — paráda, to tam budu co by dup! V indonésii se ale musí počítat s tím, že přibližně 100 kilometrů trvá v průměru tak tři hodiny. Nakonec jsem dorazil za pět hodin a to si řidič ještě pochvaloval, jak jsme projeli bez zácpy.

V Bandungu jsem se usídlil u mého kamaráda z ČVUT, který tu je na výměnný pobyt a další den jsme vyrazili společně s dalšími Čechy pro skútr a po okolí Bandungu. Z Česka na Taiwan to pro mě byl očistec — skútry všude a říkal jsme si, že horší už to nebude. Bylo. Indonésie je v tomhle naprosto šílená. Ale bez skútru se tady člověk zkrátka neobejde.

Kamarád, kterého jsem měl následovat, se mi vzhledem k jeho otrlosti na místních komunikacích ztratil asi na druhé křižovatce. A já jsem vjel do náruče místní policie. Řidičák na motorku vůbec nemám a k tomu aspoň ten mezinárodní řidičák na auto jsem si nechal na Taiwanu. Ku***!

Začalo smlouvání. Zkusil jsem vytáhnout aspoň evropský, ale ten mi nechtěl uznat. Nejdřív začal, že mi dá půl milionu pokutu (cca 1000 CZK). Nevím, jak se mi to podařilo, ale pak slevil na 250 tisíc. A potom, co jsem mu to odmítl platit a odmítl jsem jít k místnímu soudu mě nechal odjet zadarmo — s napomenutím. Ale že bych to řešil chladnokrevně bez stresu — to určitě ne :|

Když se tedy nějak pořešil problém s řidičákem, mohli jsme se konečně vydat na původní cíl cesty. To asi stálo za to.

Nicméně cestou jsem narážel na jednu velkou překážku — jezdí se tu vlevo. Občas jsem tedy na křižovatkách najel do protisměru… Naštěstí nic víc než divné pohledy lidí nebylo.

Špetka adrenalinu

Dále naše česká skupinka vyrazila směr jižní Jáva — do Pangandaranu, kde jsme si chtěli půjčit skútry a jet dále do Batu Karas. Cesta autobusem strašidelná, naše cesta skončila asi v jednu v noci uprostřed ničeho, najednou se kolem nás seběhli místňáci, jestli nechceme odvézt na motorkách asi půl kilometru za taxu větší než mají taxikáři v Praze.

Noc jsme nakonec strávili na ulici, vyspal jsem se krásně tři hodiny a ráno jsme vyrazili na skútrech směrem Batu Karas. Když člověk vjíždí do Batu Karas, je důležité mít rychlou motorku a projet bránu, kde se platí vjezdné nebo spíš vstupné do vesničky. Ale pud sebezáchovy místního hlídače byl zřejmě větší — přeci jen skočit pod motorku, která jede 80 za hodinu, to by asi neprospělo nikomu. Takže my jsme spokojeně ušetřili 20 korun a on byl živý. Win-win pro všechny.

Pláže tu byly hezké, občas ale bylo trochu o hubu podívat se dál od břehu. Byl to totiž zřejmě vyhlášený spot pro surfaře. Ale všem se ti desetiletí kluci vyhli.

Batu Karas

Hlavní cíl cesty byl ale místní body rafting. Nádherné prostředí a vůbec všechno super. Já výšky moc nemusím, ale prostě byla cesta a buď člověk musí skočit nebo zůstane navždy.

Dále jsme pokračovali směrem na místní nejvyhlášenější místa — Prambanan, Borobudur a výlet jsme si udělali i na jednu místní aktivní sopku.

Centrální Jáva — Borobudur

Nejdřív jsme se přesunuli do Yogyakarty, cesta opět strašidelná. Nevadí, ale vyrazili jsme směrem na Borobudur. Vyhlášený je tu východ slunce, na který se nám také podařilo přijít. Bohužel fotka nedokáže vyjádřit jak moc pěkný to bylo, takže se musíte dostavit sami :P

Po návštěvě Borobuduru se na vás za branami sesypou “ojebávači,” jejich smyslem je získat z vás tak moc peněz, jak to jen jde. Takže jsem procvičil smlouvací praktiky a jeden docela pěkný suvenýr srazil na čtvrtinovou cenu.

Vzácná fotografie — jen Borobudur a já!

Sopka Merapi

Druhá zastávka byla aktivní sopka na sever od Yogyakarty. Zajímavou věcí bylo, že celý předchozí týden pršelo a potom je výšlap poměrně nebezpečný nebo spíš nereálný. Něco se ale stalo, večer před výšlapem přestalo a začalo znovu asi půl hodiny potom, co jsme se vrátili do hostelu.

Výšlap podle internetů a značek byl na pět hodin a my jsme chtěli stihnout východ slunce na vrcholku. To znamenalo, když slunce vychází tak v šest hodin vyrážet asi v jednu ráno. Takže potom, co jsme v místním obchodě vykoupili všechny sladkosti, jsem zalehl v devět večer do postele a na půlnoc budíček.

Čekal nás asi desetihodinnový hiking. Skútrem se dalo dojet do 1600 metrů nad mořem (takže taková klasická Sněžka) — ale tedy mezi náma, měl co dělat. Ve dvou na jednom jsme to už nevyjeli. Mezitím jsem se ještě stačil pohádat s místními domorodci, že nebudu platit žádné vstupné na horu. Nakonec nám zastoupili cestu a jestli mám dát pár stovek za vstup nebo ne — už bylo tak jedno. Hlavní bylo stihnout východ slunce.

Cestou nahoru jsme potkali místní mladíky z Indonésie, kteří nás přibrali do party a šli jsme nahoru s nimi. Zajímavostí bylo, že dva z nich celou cestu až na vrchol absolvovali v žabkách. Žabky jsou tady prostě něco jako Hello Kitty.

Definovat východ slunce bylo těžké, ale nakonec se to tak nějak podařilo!

Vrcholek Merapi

Nakonec z avizovaných 4 hodin jsme to šli díky jejich tempu slabé dvě hodinky. Pod vrcholek jsme dorazili před čtvrtou ráno a oni, že si potřebují dát pauzu. Ok, šli jsme rychle jako hovada, tak proč ne. V tom vytáhli karimatky a začali se slíkat. Dýchánek ve skoro tří tisících metrech asi ještě nikoho nezabil. Ale jak se začali umývat a štelovat karimatky směrem k Mecce bylo jasno, o co tu jde.

Cestou zpátky jsme si dali i lehkou lyžovačku v sopečném prachu. Ještě teď to sypu z bot.

Každopádně cestou zpátky se naskýtaly nejlepší panoramata! Nic to ovšem neměnilo na tom, že se začal projevovat spánkový deficit a i 10 hodin v horách se na člověku podepíše.

Další aktivní sopka v okolí — Merbabu

Prambanan

Poslední zastávkou v okolí Yogyakarty byl Prambanan. Ono to jako bylo hezký, ale člověku se to prostě po chvíli zají.

Chrámy, chrámy, chrámy

Asi jediný chrám, který se okolí vymykal, byl Candi Sambisari. Zapuštěný do země, podle místních vykopaný z lávy. Ale když jsem tedy koukal na detaily uvnitř, přišlo mi to nemožný, že by tohle někdo vykopal z lávy :)

Na doporučení mísňáků jsme pak zašli na západ slunce k dalšímu chrámu. Celá Yogyakarta jako na dlani. Škoda, že na té fotce to není tak vidět.

Před odjezdem zpět jsme procházeli nejrušnější ulicí v Yogyakartě a musím říct, že docela pěkně hrají.

Zpátky do Bandungu

Cesta zpátky do Bandungu bylo asi to nejhorší, co jsem zatím během cestování zažil. Tři lidi namačnaní proti třem dalším a celých sedm hodin jsem ani neměl kam dát kolena, natož si tu nohu aspoň natáhnout. Ani panoramata, která se naskýtala, situaci moc nezachraňovala. Fotku bohužel nemám, ale ještě teď mě z toho bolí za krkem.

Tady nás kamarád vzal na “Hash” — ve zkratce je to běh na přibližně 5 až deset kilometrů (záleží na počasí a dalších okolnostech) místní krajinou ve formě orientačního běhu. Ale spíš bych řekl, že je to jenom důvod, jak si udělat větší žízeň, protože následuje docela brutální chlastačka. Pije se, protože… Něco — máš ruce v kapsách, piješ, protože divně čumíš, piješ protože “One Czech drinks, all Czechs drink.”

Pak už bylo na čase vrátit se zpátky “domů” — na Taiwan. Kamarád slečny z Čech vybavil kufrem a jako suvenýr pro jeho rodinu jim naložil marmelády z manga a dalšího místního sezónního ovoce. Transport byl trochu divoký, kufr vážil 35 kilo (potvrzeno na letišti!).

Když jsme pak jeli vrátit skútr, podařila se mi první nehoda v Indonésii. Teda vlastně třetí. První — to jsem si akorát opřel lýtko o rozpálený výfuk. Pohoda. Druhá — šel jsem kolem skútru na těsno a roztrhl jsem si o něj kraťasy. Pohoda. Třetí byla určitě nejvážnější — sečteno podtrženo 1:0 skútr versus auto. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo nacpat na semaforech startovací kličku u skútru do míst, kde má auto kolo. A při rozjezdu jsem tomu autu utrhl celý blatník a kus masky. Stálo mě to 50 USD, ale bez policie a tak jsem pak ujížděl, jak to jen šlo. Ještě štěstí, že v Indonésii vyrábí tak kvalitní auta, jinak teď asi ležím někde se silničním lišejem!

Taiwan čeká!

Ankot ve tři v noci — romantika s řidičem

Moje letadlo letělo z Jakarty o pár hodin později, takže jsem se vydal na cestu sám. Nejhorší bylo dostat se od kamaráda na nádraží. Doprava tu funguje na bázi chaosu — chaoticky tu jezdí malá auta, ankoty, a ty prakticky jezdí akorát jedu trasu a nic jiného. Zastávky to nemá, kde si kdo houkne nebo mávne, tam zastaví. Překvapivě se mnou nikdo ve tři v noci nejel.

Nervózně jsem koukal do mapy, jestli jedu vůbec správným směrem, protože zmeškat vlak znamená zmeškat autobus na letiště a to znamená zmeškat letadlo a to nechceš.

Narozdíl od předchozího vlaku super — parádní výhledy — rýžová políčka, čajové plantáže. Jenom teda klimatizace opravdu přehnaná. Občas skočil teploměr na 19 stupňů, venku samozřejmě přes 40 a o vlhkosti ani nemluvím.

Nekonečno

Všechno nakonec klaplo, v autobusu na letiště se se mnou dokonce dal do řeči místní muslim, který prý letí za pár hodin do Mekky, aby splnil svou muslimskou misi. Bylo zajímavé si s ním povídat.

V údajně nejhorší taiwanské autobusové společnosti jsem si pak pochvaloval, jak si krásně můžu natáhnout nohy.

No a jako správný Čech jsem si z letadla přivezl i suvenýr — na koleji mi chyběla deka.

Takže z mojí super dovolené v Indonésii jsem se vrátil zpátky po třech týdnech na normální dovolenou na Taiwan. Škola to prakticky ani nezaznamenala, akorát já jsem zaznamenal, že jsem asi něco zmeškal na čínštině.

Takže — 再見!

A jinak Indonésii doporučuji — jenom se nesmíte nechat ojebat!