Rande s New Yorkem

Do New Yorku jsem poprvé přiletěl v červnu 2007. Pamatuju si to jako dnes. Ten pocit, když jsem seděl ve sdílené dodávce na cestě z letiště, a najednou se v zatmaveném okně objevilo panorama Manhattanu. Ten příval energie, optimismu a zároveň obava, jestli mě to město nepohltí.

Bylo mi 21 a o cestě do Ameriky jsem snil už několik let. Hltal jsem vyprávění a fotky od těch pár kamarádů, kteří se tam stihli podívat přede mnou. Něco mě tam strašně přitahovalo. Miloval jsem angličtinu.

Rozhodl jsem se jednat. Na tři měsíce jsem utekl od rozjetého konzultačního byznysu v Česku a zařídil si pracovní pobyt v San Diegu. Dělal jsem za minimální mzdu a s píchačkami na měření odpracovaného času. Pýchu jsem musel nechat v Praze, tady na ni nikdo nebyl zvědavý. O tom ale třeba někdy příště.

New York. Zamiloval jsem se. Pět dní jsem od rána do večera strávil chozením po ulicích a nasáváním té atmosféry. Nikde jinde jsem nezažil takovou míchanici barev, velikostí a přízvuků lidí. A přeci jako by je něco spojovalo. Všechno mi tu připadalo větší, rychlejší a tak nějak funkčnější než doma. Nedíval jsem se na to kriticky. Přijímal jsem to a hltal.

A hlavně ty lidi. Užíval jsem si poslouchání a pozorování odlišností. Brzy jsem ale zjistil, že bude těžké zůstat pasivním pozorovatelem. Kdykoliv jsem si někam sednul, chvíli jen tak postával nebo zašel do obchodu, vždycky se objevil někdo, kdo odstartoval konverzaci. Ať už byla první věta jakákoliv, téměř vždycky se téma stočilo k Praze, Evropě, cestování… S přízvukem na pomezí mezi ruštinou a němčinou to asi ani nešlo jinak.

Nejdřív jsem se téhle otevřenosti trochu bál, ale pak jsem si ji začal užívat. Nebyly to hluboké konverzace. Žádné výměny niterných pocitů, které v člověku uváznou na celý život. Měly ale své kouzlo. A hlavně — díky nim jsem si tady ani na chvilku nepřipadal sám. Jako bych kolem sebe pořád měl lidi, kterým se dá věřit, na které se lze obrátit a kteří nejsou lhostejní… Nikdy na ten pocit nezapomenu.

Střih. Je rok 2016 a s New Yorkem jsem si dal další rande. Slavíme deváté výročí. Za ta léta jsem tu byl mockrát, ale vždycky ve skupině, při nějaké konkrétní příležitosti a s konkrétními plány. Teď jsem tu ale zase sám a mám stejný program jako tenkrát — jen tu být, pozorovat život a nasávat energii, kterou tohle město vyzařuje.

Chodím po ulicích a s kafem v ruce se snažím splynout s davem. Chci zapadnout. Chci si zase připadat jako mezi svými. Tentokrát už to ale nefunguje. Něco je jinak. Něco je špatně.

Nejdřív hledám chybu u sebe. Změnil jsem se. Spoustu jsem toho mezitím viděl, snad i vyzrál a víc se ponořil do sebe. Podněty z vnějšku mě teď často unavují. Vadí mi smrad odpadků a troubení taxíků. Vadí mi vedro na nástupišti v metru a ledový klimatizovaný vzduch ve vagónech. Angína, to by mi ještě chybělo…

Po chvíli ale zjišťuju, že tohle není ten hlavní problém. Byť o devět let starší, pořád chodím po ulicích s otevřenýma očima, připravený nasávat tu atmosféru, lidi a situace. Jenže jsem tu sám. Jsou tu tisíce lidí na každém kilometru, ale já jsem tu úplně sám…

New York se změnil. Lidé se odpojili. Chodí s mobilem u ucha, u hlavy nebo v ruce. Mají sluchátka. Fotí selfie. Točí video. Streamují. Komunikují se světem, který je jinde, a ignorují svět, ve kterém JSOU právě teď. Nikde jinde jsem to v takové intenzitě nezažil. Je mi z toho úzko.

Včera jsem šel 60 bloků na sever po jedné z nejrušnějších ulic. Musel jsem potkat tisíce lidí. Celou dobu jsem záměrně koukal před sebe ve snaze navázat oční kontakt s chodci v opačném směru. Kolik lidí můj pohled opětovalo?

Tři.

Tohle není New York jaký si pamatuju. Tohle není svět, ve kterém chci žít.