To jsi to dopracoval, táto. Na vrátnici, za třináct tisíc hrubého. Ale neboj: až mně bud padesát, budu na tom podobně. A na vrátnicích budou roboti

Takhle s otcem pochopitelně nevypadáme. Ale klobouk mu jednou vnutím. Zdroj: Shutterstock

Koncem dubna to bude pět měsíců, co Zbyněk Válka, můj 59letý otec, nepotřebuje budík. Ze strachu, aby nezaspal, se probouzí o dlouhé minuty dřív než ve 4.30 ráno, kdy by rád vstával. Venku je ještě tma, ale tátovi už se většinou nepodaří znova usnout. A tak si čte. Nebo se dívá z okna.

„Ještě pořád mě překvapuje, kolik lidí je kolem páté v ulicích. Člověk by si řekl, že v 21. století to bude vypadat jinak než za průmyslové revoluce, ale je to pořád stejné. A asi nikdy mi to nebude připadat normální,“ říká otec, vysokoškolák, jehož 12hodinová směna na vrátnici a v dispečinku skladu jistého nadnárodního potravinového řetězce začíná v 6.00.

Jméno supermarketu, pro nějž táta pracuje v Olomouci, ve městě, kde prožil většinu života, nemůžu uvést, ačkoliv ho pochopitelně znám. Zaměstnanci firmy, i ti externí, mezi něž se řadí můj otec, o svých pracovních podmínkách s novináři mluvit nesmějí. Má „investigace“ v pobočce, kde pracuje, nepřipadá v úvahu. Nejenže máme stejné příjmení, ale navíc vypadám jako jeho bezvousý klon.

„Zase o tolik nepřicházíš,“ usměje se táta. Ví, oč mi jde, a já doufám, že chápe, proč o jeho zkušenostech, které se dotýkají mnohem širší skupiny lidí než jen jeho, nemůžu napsat do novin. Ve středu dění totiž stojí právě on — můj otec. Jsem zaujatá. Podobný text by byl „nenovinářský“. Mí kolegové se v tom povětšinou shodují. A asi mají pravdu. Jenže paradox, který můj otec ztělesňuje, je na můj vkus moc velký.

Česká republika ke konci letošního března zaznamenala 3procentní nezaměstnanost, nejnižší od března roku 1997. V Olomouckém kraji, který v rámci země patří k těm bohatším, podle Českého statistického úřadu žijí jen 3,10 procenta lidí, kteří nenacházejí stálou práci. Je to skvělé číslo. Firmy dnes lační po talentu, zkušenostech, vzdělání. Slušnou práci může mít každý.

Pokud mu ovšem není víc než 50 let.

„Viděla jsi někdy obrovské parkoviště?“ snaží se otec mírnit mou frustraci. Z toho, jak dopadl, ale i z toho, co s tím můžu dělat. Přitakám. „Tak zrovna takhle to u nás vypadá. A ve skladech většiny supermarketů to chodí stejně, rozdíly v provozech jsou kosmetické. Popíšu ti to, když se přestaneš tvářit tak vyděšeně.“

Své dny odevzdávám tobě

Táta přebírá ranní šichtu od nočního vrátného se zhruba půlhodinovým předstihem, ačkoliv předpisy dřívější příchody nevyžadují. Po službě, která oficiálně končí v 18.00, musí tu a tam počkat na střídání. Ne každá domluva s ostatními kolegy platí, pak se po všech čertech shánějí náhrady. V zaměstnání může otec strávit i 13 až 14 hodin denně. Tři dny v týdnu odslouží „plnou palbu“; jeden den, často v neděli, má pracovní dobu zkrácenou přibližně na polovic.

„A to na tom ještě nejsem tak špatně, do skladu to mám pět minut autem,“ uklidňuje mě táta a já si zkouším představit, oč horší by to mohlo být. Celý život ho znám jako svobodomyslnou osobu, která píše knihy, články a maluje. Experimentuje s technikami a žánry: tu se zlatí s kopií Klimtova Polibku, onde si hraje s modelem jezdecké sochy maršála Radeckého. Jeho posledním větším angažmá byl post historického poradce televizního seriálu o Marii Terezii. (Odposlechnuto: maďarská šlechta v 18. století mezi sebou komunikovala latinsky.)

Živnostníkem se táta stal nedlouho po revoluci. Začínal zvolna — když jsme žili v Bruntále, kde jsem se narodila a otec pracoval jako vychovatel na internátě tamní průmyslovky. Po návratu domů vždycky sedl ke stolu v ložnici a kreslil.

Zakázky se začaly nabalovat hlavně z leteckých časopisů, kam posílal bokorysy letadel z první i druhé války. Jako jeden z prvních českých ilustrátorů se začal věnovat technice označované jako americká retuš. Později se k bokorysům přidaly knižní obálky, ilustrace do dětských encyklopedií, reklamní kresba. Jenže volná noha v tvůrčích oborech si v roce 2019 vyžaduje i jiné schopnosti.

Nikdy jsem například tátu nepřesvědčila, aby se aspoň chvíli zkusil naparovat na sociálních sítích. Mám silné podezření, že mi nechce přiznat, že mu jistý olomoucký podnikatel pod příslibem tvorby webového portfolia ukradl — či přinejmenším zadržuje — celý obrazový archiv. Myslím, že přišel o stovky, možná tisíc obrázků. Táta ví, že bych zuřila. A nejspíš by to ničemu nepomohlo. Výsledky jeho práce, které k dohledání jsou, mu při posledním hledání zaměstnání taky k ničemu nebyly.

„Mám ve skladu moc příjemnou kolegyni. Do práce dojíždí autobusem z Přerova. Cesta do Olomouce jí trvá hodinu. I ona má nástup před šestou ráno. Domů se dostane kolem deváté. Nevím, jestli má děti, ale pokud ano, netuším, kdy je vidí,“ říká táta. O téhle kolegyni, říkejme ji třeba Alena, mluví opakovaně a je zřejmé, že ji má rád. Alena je laskavá. Nikdy si nestěžuje. Má smysl pro humor. A navíc čte.

„Mít při téhle práci koníčka je naprosto nesamozřejmé. Jeden z pětadvaceti, možná padesáti řidičů kamionů, s nimiž mluvím, spontánně zmíní, že se těší na chalupu nebo na zahradu. Jediné, co se v mém okolí nepřetržitě a s láskou řeší, je jídlo,“ říká otec bez náznaku hodnocení. Rozumím tomu. Jídlo je posledním útočištěm člověka, když ostatní potěšení došla.

Tátovou popracovní rutinou je sledování pořadů na YouTube. Nemá televizi. A tak se dívá na čínské velkofilmy v originále. Jindy zase na dokumentární sérii o výrobě předmětů denní potřeby — v japonštině.

“Ti lidi celé dny prosedí u pásu. Nejde o chudáky z Vietnamu nebo Číny, ale o dobře placené Japonce. Osm hodin dělají týž pohyb. Vždycky mě u toho napadne, že mám luxusní práci, “ říká otec. „Pobavím se s lidmi, projdu se!“

Má-li táta po půlhodině sledování dřiny cizích lidí ještě trochu energie, jde kreslit. Jednou z jeho aktuálních zakázek jsou tarotové karty pro dámu která přišla na vlastní způsob, jak je vykládat. Otci při líčení nejnovějšího zadání cukají koutky a , když z knihovny vytahuji sadu karet s ilustracemi od Aleistera Crowleyho, obrací oči v sloup. „Hlavně o tom, proboha, nechci nic vědět.“

Samozřejmě, že se to nesmí

„Mohl bys mi říct, kolik máš za práci ve skladu peněz?“ ptám se otce při jeho první návštěvě Prahy od loňského listopadu, kdy na místo nastoupil. Když jsme o jeho novém zaměstnání mluvili poprvé, tehdy ještě po telefonu, o výši platu se se mnou podělit nechtěl. Byl Štědrý den odpoledne. Novinka o vývoji jeho kariéry byla zdrcující sama o sobě. Alespoň pro mě určitě.

Můj otec, který mě celé dětství vláčel po výstavách a muzeích, kázal mi o dějinách a chytrých lidech, abych si jednou mohla vybrat, čím budu, chtěl udržet optimistický tón. Ale možná byl na podrobnosti unavený. A na Boží hod měl mít další službu.

„Mám minimální mzdu,“ odpoví mi táta při nedělním obědě a dodá, že za výši jeho platu řetězec „nemůže“. Na obsluhu skladů si — podobně jako ostatní firmy v této branži — ,najímá externí agenturu. Mimo jiné proto, aby platovou „žebrotou“ nekazil průměr kmenovým zaměstnancům. Všichni přeci vědí, že být pokladním se už dnes vyplatí víc, než učit ve škole. A co „mzdová maxima“, na první pohled lákavé výplaty blížící se 28 tisícům hrubého, které firmy hlásají na plakátech a vábí jimi například nové skladníky?

„Takové peníze pochopitelně žádný z nich nemá, ptal jsem se. Za sebemenší chybu ti z výplaty strhnou pětistovku. A kdybys měla pocit, že chyby neděláš, nějakou ti najdou.“

Otcův aktuální pracovní režim mu neumožňuje, aby se mnou — ale zejména se svým pětiletým vnukem, který je z něj u vytržení –, strávil jediný víkend. Před návratem do Olomouce se zdrží sotva 4 hodiny.

Děd a vnuk nad omalovánkami z vlastní dílny.

„Někteří lidi v práci to řeší 24hodinovými směnami,“ podotkne.

„Vždyť to se přece nesmí,“ vytřeštím oči.

„Samozřejmě, že se to nesmí. Ale jiný způsob, jak si najít čas na život, není. Mně už je to jedno, ale těm mladým, co u nás dělají, nezávidím. Jak se třeba můžou s někým seznámit?“

Když táta odpoledne odjede, na internetu se dočtu, že minimální mzda v roce 2019 činí 13 350 korun hrubého. Za bydlení v jednopokojovém bytě s kuchyní otec platí 11 tisíc korun měsíčně.

Perly z pole I.

„Ve skladu, kde nás 24 hodin denně sledují kamery, funguje systém dvou vrátnic — pro kamiony a pro zaměstnance. V zimě, když je venku mráz, se s kolegou střídáme po dvou hodinách. Na vnitřní vrátnici jsou píchačky. Lidi ráno přijdou, ty pootevřeš okénko a popřeješ jim dobré ráno. Nejsou na to, pravda, zvyklí. Pak začnou z tašek vytahovat věci, na které jim lepím štítky, aby bylo poznat, co si s sebou přinesli. Jako první jdou v drtivé většině případů na stůl cigára. Ve skladu kouří každý. Štítky lepím na všechno včetně zapalovačů, napolo prázdných balíčků žvýkaček i na banány. Lidi věci vytahují dobrovolně — kdyby na něčem při odchodu neměli nálepku, vypadalo by to, že je to kradené, a měli by malér.”

„Vrátní jsou z krádeží podezřelí stejně jako všichni ostatní: vždycky je riziko, že se s někým spřáhli. Proto máme na vrátnici generátor, který po příchodu Xtého člověka zapípá a branka do areálu nejde otevřít. Tehdy musíš zaměstnance zastavit a prohledat ho. Lidi z toho radost nemají, ale zvykli si.“

„Viděl jsem zápisníky vrátných, kteří ve skladu už nepracují. Stávalo se, že své kolegy udávali kvůli balíčku žvýkaček. Těmhle typům říkám ‚esdéčka‘. To je zkratka pro Sonderkommando.“

„Zaměstnanci se mezi sebou žerou stejně jako jinde. Když si ženská chce udělat oko u šéfa a naprášit kolegu, nějak to navlíkne: ‚Peťane, a že se tak ptám, to se může, chodit z práce o půl hodiny dřív? Jé, to jsem se asi neměla ptát, co?‘“

„Víš, co nechápu? Proč si lidi, kteří chtějí otočit třeba cigarety, nevezmou do práce prázdný obal, který by si ode mě dali olepit, a ve skladu si do něj nenacpou cigára kradená. Říká se, že Češi jsou v podvádění vynalézaví, ale tady se to moc neprojevuje.“

Mé tělo je chrám

„Jak snášíš únavu z práce, tati?“ Otec je diabetik. A taky je v podstatě anorektik. Jeho stravovací návyky by se při troše nadsázky daly označit za „intermittent fasting“, přerušovanou hladovku, jíž v současnosti holduje nejeden miliardář ze Silicon Valley. Jenže otcova verze by do roka zlikvidovala každého, kdo není Válka. K nedělnímu obědu chystám krůtí maso se zeleninou. Táta nechce. Nají se až večer. Hádám, že si dá chipsy.

„Únavu snáším blbě. Ale je jiná, než jsem předpokládal,“ říká. Pedometr, který dostal k Vánocům, ho už před časem zpravil o tom, že denně nachodí mezi 12 až 14 kilometry. „Myslel jsem, že mě budou bolet svaly na nohou. Ty jsou v pohodě. Bolí mě chodidla, a to mám dobré boty.“

Tátovy boty vypadají bytelně. Nikdy v životě jsem ho však neviděla takhle hubeného.

„Máte aspoň pauzy na oběd?“ ptám se trochu z rezignace.

„Ale prosím tě,“ odpoví s výrazem člověka, který má pochopení pro dobromyslnou městskou paničku. Pauzy na jídlo prý nikdo nikomu nezakazuje. Provoz na dvou vrátnicích se ovšem nezastaví, když má člověk hlad.

Na hygienické pauzy se táty znova neptám. O Vánocích se mi zmínil o kolegyních, které od rána do pozdního odpoledne nepijí, aby nemusely chodit čurat. Pamatuji si taky, jak se mi zmínil, že si jednou kvůli úspoře času musel ulevit do lahve.

Perly z pole II.

Na parkovišti pro kamiony je jedna sprcha pro 400 lidí, ale je rozbitá.“

„Spousta věcí ve skladu nefunguje jen proto, že Češi aplikují na Čechy německé předpisy. To je smrtící kombinace. Když Němci zakáží kouření v celém podniku, v Německu si nikdo nedovolí zapálit — cizince nevyjímaje. Hlásí mi to naši řidiči, kteří tam jezdí. Češi samozřejmě teatrálně kouří přímo pod kamerami.“

„Potkávám v práci sympatického důchodce, který vede tak bizarní řeči o přírodě, že si vždycky vzpomenu na spisovatele Leacocka a jeho větu ‚podlé štičky vystrkují své bledé hlavičky‘. Ptal jsem se kolegů: ‚Co má děda furt s tím lesem, prosím vás?‘ Řekli mi, že pán je bývalý hajný. Pracuje ve skladu, protože mu zrušili polesí.“

„Narazit na pohledného, svalnatého kamioňáka, o jakém se za socialismu zpívaly populární písně, je umění. Polovina z nich je patologicky tlustá, což je s ohledem na povahu jejich práce pochopitelné. Druhá polovina je tak fyzicky zdevastovaná, že už by do práce vůbec neměla chodit.“

“Měla bys vidět, co všechno si řidiči vozí za čelním sklem. O tom by se dala napsat povídka. Posledně přijel borec s takovým závalem plyšových zvířátek, že jsem se divil, že vůbec vidí ven.”

Kdo na moje místo

„Uznávám, že tohle se mě docela dotklo,“ vybavuje si otec zkušenost s výběrovým řízením na místo knihovníka v jedné z poboček olomoucké Městské knihovny. Tuhle historku mi vyprávěl vloni — chytila jsem ji ve chvíli, kdy se ještě vezl na vlně naděje, že by mohl dostat práci v instituci, kam posledních 20 let chodí obden.

Můj otec samozřejmě ví, že neúspěch ve “výběrkách” si nemůže brát osobně. Není však těžké vžít se do situace, kdy člověk ví, že formálně splňuje (překračuje) požadavky, které na něj instituce má, ale výsledek jeho snažení je zcela mimo jeho kontrolu.

„Říkal jsem si, že když jim pošlu životopis, nebudu snad muset ani lhát,“ vtipkuje otec a dodává, že na olomoucké pobočce Úřadu práce mu radili, ať do knihovny osobně nechodí. „Stejně jsem tam vystartoval. Během pěti minut jsme se s dámami, které tam pracovaly, shodli se na tom, že jsem báječně sympatický,“ usmívá se.

Otec bezesporu umí pracovat s šarmem, jímž disponuje. Vymluví díru do hlavy paní středního věku stejně jako středoškolačce. Sociální vnímavost mu umožňuje prospívat v jakémkoliv kolektivu. Populární je i ve skladu. A je na to pyšný.

Z knihovny se mu však už neozvali. Jak oba víme, mohli pro to mít mnoho důvodů. Po čase se přesto zašel podívat, kdo místo knihovníka nakonec dostal.

„Pracuje tam osmnáctiletá holka. Ptát se jí, jestli má knihovnickou školu, mi bylo blbé. Třeba ji opravdu má. Přeju jí to.“

Dalším otcovým pokusem sehnat zaměstnání v oboru, který by alespoň vzdáleně připomínal něco, čemu se věnoval posledních 30 let, byly námluvy na post editora v “jistém olomouckém plátku.“

„Tu práci bych zvládl s prstem v nose. Chtěli někoho, kdo má slušnou češtinu, dokáže pracovat s textem, má historický přehled. Já napsal čtyři knihy jen o historii Olomouce. Kdo by se jim teoreticky mohl přihlásit lepší? Když jsem tam přišel, výběrové řízení zrovna prodlužovali, protože se jim nikdo neozval.“

Z novin se však neozvali ani jemu. Ptám se táty na zkušenosti s úředníky z „pracáku“. Pomáhají mu?

„Pomáhají. Chudák paní, se kterou své záležitosti řeším, je ze mě nešťastná. Na většinu nabídek jsem převzdělaný. Ona dáma už nejednou propadla zoufalství a na rovinu mi řekla, že jsem starý. Když jsme spolu probírali můj neúspěch v knihovně, napadlo ji, že možná nechtěli mudrlanta mého věku, který by jim do všeho kafral. A možná to tak bylo.“

Podle otce však v souladu s ekonomickými prognózami existují zaměstnání, kde dnes vezmou každého.

„Firmy zoufale potřebují řidiče. Tam přivřou oči, i kdybys neměla hlavu.“

Otec se o místo řidiče ucházel. Kdyby se mu ozvali o pár dní dřív, než nastoupil do skladu, doručuje dnes balíky na Bruntálsku.

Perly z pole III.

„Začal jsem chápat, jaké to je, řídit kamion. Občas se některého z řidičů zeptám: ‚Chcete říct, že jedete s pěti paletami z Maďarska? Víc vám toho nedali?‘

‚Ne. A teď jedu naprázdno do Mělníka.‘

‚Odkud jste?‘

‚Ze Šumperka.‘

‚A jak dlouho jste nebyl doma?‘

‚Týden.‘

„Do kamionu se vejde 33 palet se zbožím. Řidič je vyskládá ke kontrole. Kontrola mu řekne, že zboží je špatně zabalené, ať si ho naloží a odveze zpátky, odkud přijel. Někdy se řidič vůbec nedozví, proč se má vrátit. Slyší jen: ‚Oni už budou vědět, proč to vracíme, zavoláme jim to.‘ A tak se chlap sebere a jede přes celou republiku, aniž by měl ponětí, co se stalo.“

„Z drobných lidských příběhů, jichž jsem denně svědkem, by se dal napsat seriál. Přijde za mnou na vrátnici borec a ptá se: ‚Je tady Robert? Ten kulhavej.‘ ‚Někde tady je,‘ odpovím mu. Pak vidím, jak chlap jde, najde Roberta, beze slova mu jednu natancuje, sedne do auta a odjede.“

Pohrdání z filmů italské nové vlny

“Tahle práce by udělala mírného xenofoba z každého,” říká otec, který si uvědomuje, že vysvětlovat liberálnímu městskému publiku osobní zkušenost tohoto typu dává chytrákům v jejich řadách okamžitou záminku ke křiku. Jenže jeho zkušenost je zajímavá, místy vtipná, a dokonce v lecčem úlevná. Vyplývá z ní například, že o něco hůř než cizí národnost lidé snášejí nadnárodní aroganci.

“Do dneška jsem ovšem nepochopil, proč většina lidí ze skladu tolik nesnáší Poláky. Já je mám odjakživa rád a vycházíme spolu dobře,” načíná můj otec zkušenost, s níž se dokážu ztotožnit. Jeho takřka iracionální náklonnost k Polákům jsem totiž zdědila. Při své poslední cestě do Varšavy, již jsem podnikla před šesti měsíci, jsem nesnáze velkého polského národa prožívala skoro stejně silně jako ty české.

“Polští šoféři se mě vždycky ptají, kde jsem přišel k tak brilantnímu přízvuku,” neskrývá otec radost z jejich uznání. Stejnou chybu, za niž by Čech sklidil nejvýš zdvižené obočí, však kolegové ze skladu Polákovi jen tak neodpustí.

“Když český řidič špatně zaparkuje, vyslechne si nejvýš: 'To ses teda vyznamenal, šéfíku.' Polák to odskáče s kletbami a skřípěním zubů. Poláky to mrzí, mají nás rádi — a zároveň vědí, že my je ne,” říká otec, který v této otázce podnikl vlastní průzkum. Z polských televizních pořadů, které našel na internetu, vyplynulo, že Češi se podle jejich zkušeností řadí mezi 10 národů, které je na světě nejvíc nesnášejí. (Jedničkou jsou prý Američané.)

Tátovy zkušenosti z “multikulti” prostředí skladu mají dvě roviny. Na place běžně pracují cizinci, z nichž mnozí se nejsou schopní jakkoliv dorozumět s okolím. Bulhaři, Ukrajinci, Mongolové. Chodí po areálu se sluchátky v uších a v reálném čase přijímají pokyny od kolegů na dispečinku. K nim se však z českých spolupracovníků nikdo povýšeně nestaví.

“Nikdy jsem neviděl, že by se někdo o někoho byť jen otřel,” říká otec. Něco jiného jsou však interakce s řidiči kamionů.

“Když dneska vidím přijíždět auto s rumunskou nebo bulharskou značkou, uznávám, že xenofob se stává i ze mě. Doba, kdy byli ochotní domluvit se s námi rusky, je dávno pryč. Rumuni ještě před lety aspoň trochu ovládali francouzštinu, s tím bych si taky poradil. Dnes vydávají hrdelní zvuky, neustále nám v předklonu třesou rukama a nechápou, co mají dělat, ačkoliv při příjezdu fasují manuály, kde jsou pokyny pomalu i v mezopotámštině.”

Zdaleka nejhorší zkušenost však táta udělal s řidičem z Itálie. “Byla to scéna jako z filmu italské nové vlny. Když jsem mu předával papíry k odjezdu, podíval se na mě beze slova s pohrdáním, jaké jsem v životě nezažil.”

Když otec vypráví, co ve skladu zažívá, hlavou mi táhne, jaké bude mít jeho příběh čtení. Vlastně si to vcelku dovedu představit. Radikální levice dojde k závěru, že rozmazlený intelektuál konečně objevuje potíže pracujícího lidu. Ke stejnému závěru bezesporu dojdou i lidé, kteří v životě jinou než takto namáhavou a otřesně hodnocenou práci neměli. A na rozdíl od mého otce nehrozí, že by jim někdo přihrál lepší práci bokem.

Vševědoucí pravičák městského typu usoudí, že je-li člověku padesát, měl by být v pozici, kdy se nemusí spoléhat na dobrodiní či pomoc státu. To je ostatně postoj, v němž jsem vyrůstala. Můj otec mě učil, že každý, kdo může, se o sebe má postarat sám. A že až na vzácné výjimky neexistuje špatná práce.

Je to ale pravda?

Padesátníci budou během několika let nejpočetnější skupinou na evropském pracovním trhu. Ten s nimi nechce a neumí zacházet. Postupující automatizace vyřadí lidi z oborů, o nichž raději ještě ani nepřemýšlíme. Novináři budou možná zbytní ještě dřív, než skončí poslední dělník v továrně na auta. Změny se tedy pravděpodobně dotknou mě osobně; mého syna, kterému je dnes pět let, docela jistě. V politice zaměstnanosti mě proto napadají jen dvě varianty řešení: buď se budou pracovní místa uměle vytvářet, což naše společnost zažila, anebo skutečně dojde na zavádění základního nepodmíněného příjmu. Lidé prostě do práce nebudou muset chodit.

(V takovém případě si dovolím prorokovat, že jednomu oboru raketově vzrostou příjmy: psychiatrům.)

“Jaký máš plán, táto?” ptám se ho, když se nachýlí čas jeho odjezdu.

“Žádný nemám. Dal jsem si závazek, že ve skladu vydržím 6 měsíců. Bídou netrpím. Ale ten nedostatek času je strašlivý.”