Švédské ticho

O švédském nicnedělání a všednosti každodenní.

Nedávno jsem objevila ve svém telefonu poznámky, které jsem si napsala
v listopadu. /teď už si je nepíšu/ Lehce jsem je tedy aktualizovala. Ale ve směs veškerá podzimní zjištění nepozbyla na své platnosti. Tady jsou.

1. Lidé tu mají velké zalíbení v přírodě.
2. Jezdit na kole ve sněhu je zábavné.
3. Jezdit na kole po ledu je zábavné.
4. Ano. Párkrát jsem se vysekala.
5. Tím jsem také chtěla říct ze jsem si nebyla schopná zařídit tu kartičku na autobus. /takže jsem celou zimu jezdila do školy na kole… pak na běžkách/
6. Je tu fakt tma. A zvyknete si na to.
7. Je tu fakt zima. A zvyknete si na to.
8. A taky furt prší. Nebo sněží. Nebo oboje najednou.
9. O počasí ve Švédsku by se toho dalo napsat opravdu hodně.
10. Nevím jestli je to opravdu zajímá a nebo jen chtějí vyplnit ticho, ale spousta lidí se mě tu ptá, jaký je život u nás v Československu. A tak jim vyprávím, jak se máme hezky.
11. Když tu ztratíte peněženku, přijde vám SMS s tím, kde si ji můžete vyzvednout. Nic nechybí.
12. Naučíte se udržovat rozestupy.
13. Naučíte se trávit spoustu času sami se sebou.
14. Naučíte se to mít rádi.
15. Naučíte se mít rádi svůj prostor.
16. Naučíte se spoustu věcí.
17. Ale Švédsky jsem se teda nenaučila.
18. Umění je tu součástí veřejného prostoru. To je příjemné.
19. Lidé tu vážně chodí na uměleckou školu, aby z nich pak byli umělci.
20. Víte jak se u nás zhasíná světlo, když třeba jdete do jiné místnosti, nebo ven .. tak tady prostě ne. Nikdy. Prostě se tu všude strašně moc svítí. A za chvilku si na to zvyknete. A když pak přijedete do Prahy, tak vám připadá, že tam nikdo asi nežije. Protože je všude tma.
21. Žije se tu o poznání pomaleji, než u nás. Ale to asi obecně neplatí pro Švédsko. Spíš jen pro jeho sever.

Jelikož ve mě ten poslední bod silně zarezonoval. A jelikož jsem dostala tuhle zprávu:

Začala jsem o něm přemýšlet.

Vyrostla jsem ve společnosti, která je neustále hnaná za nějakým výkonem. Prosperita. Růst. Patriarchát. Být nejlepší je málo. Dnes je včera. Takhle hezky od malinka. Celý život.
Neříkám, že je to špatně. Bez tohohle zvrhlého způsobu uvažování bychom si zkrátka asi nemohli kupovat všechny ty hračky a dobroty a nechat si je hezky posílat až domu. Jen si myslím, že to má i nějaký ten negativní dopad. Na nás. Na naši psychiku. Především proto, že si tuhle skutečnost velmi často vůbec neuvědomujeme. /jaký to má ekologický dopad tu popisovat nebudu… tohle by měl být pozitivní text/

Ještě před pár lety, plácnu třeba dvě stě lety, bylo v pořádku když jste neměli vystudovanou vysokou školu. Bylo v pohodě, že jste neměli auto. Že jste neuměli plynule alespoň třemi jazyky. Že jste nikdy nechodili na Harvard. Že vaše manželství nebylo zalito sluncem. Že jste kuli tomu nechodili k párovému psychologovi.

Nechtěla bych žít za Marie Terezie. Miluju chodit k zubaři. Miluju lítat letadlem. Miluju sprchovat se teplou vodou… Ale. Kdybych se zkrátka narodila o trochu dříve, věc, kterou bych řešila by pravděpodobně byla.. děti. A co bude k večeři.

A asi bych u toho nemusela řešit dění na Ukrajině. Neřešila bych globální oteplování. Neřešila bych sociální sítě. Jak dopadlo to vyšetřování ohledně Bečvy. Co zas řekl Zeman. Co si mám vzít na sebe. Jak vypadám. Kolik mám chlupů. Kolik vážím. Kolik si sama sebe vážím. Kolik hodin musím odpracovat, abych měla alespoň nějakou hodnotu pro společnost. Jaký by měl být odstín mých vlasů. Jaký by měl být odstín mé rtěnky. Kdy mám odevzdat seminárku. A kdy daňové přiznání. Kdy bych měla mít děti.
A jakou budou mít barvu. A kolik jich bude. Kolik bude sexuálních partnerů.
A kolik je moc a kolik je málo. Na to, aby vás někdo mohl pomlouvat. Kolik lajků u profilovky a kolik followers na instagramu. Kolik gramů? Aby se člověk cítil v pořádku. A kolik peněz vydělat. Kolik si za nich můžeme koupit bot. Abychom si mohli žít na vysoké noze. Kdy bych mu to měla říct. Kdy je nejlepší čas začít. A proč jsem ještě nezačala. V kolik to mám stihnout. A kolik toho mám stihnout.
Hodně.
//////

Vytváříme si na sebe nároky. Které nejsme schopní plnit. Protože den má prostě jenom dvacet čtyři hodin. A i když jich spíme jenom pět, ani tak to většinou nestíháme.

Když jsem letos poprvé zažila “polární noc”, tak jsem jenom spala, jedla a cítila se na hovno, z toho že nic nedělám.
Bylo mi z toho psychicky strašně špatně.
Ale. Co když to prostě jen za “normálních” podmínek máme nastavené špatně?
Proč je slovo LÍNÝ/LÍNÁ stejně pejorativně podbarvené jako třeba slovo Babiš.

Nemyslím si, že jsme líní. Jsme prostě jenom unavení. A. Moc rychlí.

A tak se snažím. Snažím se zpomalit. Sebe. I život.

Začala jsem si s lidmi posílat dopisy. Vyvolávat analog. Skoro jsem začala číst knihy. /letos jsem nepřečetla ani jedinou.. ale snažím se, si to nevyčítat…/
Už necvičím každý den jógu a nechodím běhat. /a to i přesto, že jsem si koupila ty kůl drahé hodinky na běhání, které vůbec nepotřebuji/A snažím se přesvědčit mou hlavu o tom, že je to v pořádku. Že nepřiberu za měsíc tři sta kilo.
Snažím se přestat obviňovat z toho, že neustále nic nedělám. Obzvlášť teď v období lockdownu. Kdy se toho reálně mnoho ani dělat nedá. Ale stejně máme pořád pocit, že bychom měli něco dělat. Nejlépe všechno.
Že přesto, že jsem letos tedy nepřečetla jedinou knihu. Nebyla jedinkrát v práci. Nebyla na žádném koncertě. Na žádném plese. Neudělala jsem si dítě ani nedodělala školu a včera jsem si nezvládla ani udělat večeři a tak jsem si prostě dala chleba.
Že mi ten život snad neuteče. Že snad budu mít ještě spoustu času. A že když zpomalím. Zpomalí i čas.

7/4/2021 jsem si zapsala toto:

A na řece, na kterou mám výhled z okna mé školy roztál led. Po třech měsících. Takže je teď vidět hladina. Je to zvláštní. Je zvláštní jak se věci rychle mění. Přetvářejí. Pořád ta stejná řeka. Ale pokaždé jinak.

Já se také hodně měním. Přetvářím. Ale nějak se to učím pouze přijímat.
Už se tak příliš nesnažím zachytávat čas. Jen se nechávám unášet. Plynout. Koexistovat vedle toho velkého toku informací, které stejně nejsem schopna obsáhnout. Které neovlivním. Které neuchovám.
Ve kterých se ale mohu občas vykoupat. Občas topit.

Snažím se. Hledat krásu v okamžicích, kde na první pohled není. V každodenním dění.

Žít normální. Průměrný. A klidný život.