Co jsem si o sobě nikdy nemyslela

tedy .. co všechno jsem si myslela .. a pak zjistila, že věci jsou úplně jinak!

Potřebovala jsem trošku času. Na nějaké to zamyšlení.
A toto zamyšlení je asi i poslední věcí kterou o Švédsku píšu. Abych se nevyčerpala a zůstala soudná /aspoň někdy/.
Tento text jest tedy hluboká sebereflexe. Nad uplynulým dva a dvacátým rokem mého života. Stráveným ve Švédsku. Dobrou chuť i Vám.

Dneska je první říjen dvacet jedna.
Sedím ve vlaku z Umeå do Stockholmu. Začíná to být docela povědomá cesta. Párkrát už jsem se tu projela. Jedná se zhruba o devíti hodinový průnik švédskou džunglí.
Btw: Dojet z nejjižnějšího města Švédska do toho nejsevernějšího trvá vlakem zhruba dvacet čtyři hodin … což vlastně můžete v Čechách z jednoho konce na druhý pohodlně zažít taky. Takže zas tak zajímavá informace to — na konec — není.

Každopádně se u toho můžete koukat /pokud tedy zrovna není polární noc/ z okna na stromy a modlit se, aby nikdo neskončil pod vlak /ve Švédsku se to každý rok rozhodne udělat zhruba pět stovek lidí … což je vlastně další hodně zajímavá informace … a do třetice všeho dobrého tu je ještě jedna: u mladých Čechů ve věkové skupině od 15 do 24 let je sebevražda druhou nejčastější příčinou úmrtí/ a nebo se modlíte jen tak, jelikož se rádi modlíte.
Jako třeba já.

Takže koukám z toho okna. Snažím se meditovat, nebo si číst knížku. Snažím se spát. Snažím se psát. Úplně nejčastěji ale nedělám vůbec nic.
Jen to zírání z okna. Na jezera a lesy.
V těchto chvílích mají, některé věci, tendenci si sedat. Asi z toho, jak tam tak dlouho sedíte …
Často mě tedy na cestách vlakem cosi bolí. Třeba hlava. Nebo srdce. Nejčastěji kombinace obojího. A tak pláču a píšu tyhle řádky. To pomáhá.

Poprvé jsem tuhle pouť absolvovala před čtrnácti měsíci. A od té chvíle uplynulo už celkem hodně času. Času potřebného na to, aby se věci uměly zkomplikovat /a aby se zas samy od sebe vyřešily/. Času potřebného na to, aby se věci /z/měnily. A času potřebného na to, abyste tuhle změnu mohli zaznamenat.

Čas teče a lidé se prý mění s tím, jak schne jim inkoust na občance.

Je vtipné ohlédnout se takhle, cestou ve vlaku, zpět.

Švédsko mě změnilo.

Takže … když přijedete do Švédska …

Napřed si říkáte … pivo za dvě kila, tak to né kámo, to asi přestanu chodit do hospody. A pak jen přestanete chodit do svého on-line bankovnictví sledovat účetní zůstatek.

Napřed si říkáte … že šňupací tabák je ta nejodpornější věc na světě.
A pak přemýšlíte, zdali si chcete koupit pomerančovou či kávovou příchuť.

Napřed si říkáte … venku je -15 stupňů … takže šála, čepice, rukavice, podkolenky, oteplováky, druhá šála, péřovka … . A pak si prostě jdete zvesela zaběhat v tričku a mikině, když je -17. /Jo je to divné, ale na zimu si hodně zvyknete. Časem jsem nosila šaty a svetr do -2./

Napřed si říkáte … to nemůže být tak hrozné pár týdnů bez slunce. A pak nenápadně pokukujete na letenky do Španělska. Které si tedy ovšem nemůžete dovolit. Máte deprese. A tak. Celkově. Nepříjemné.

Napřed si říkáte … nenávidím saunu. A pak si koupíte hodně drahou permanentku, abyste se mohli chodit každý den ohřát.

Napřed si říkáte … jeee uvidím poprvé v životě polární záři. To bude úžasné. A pak říkáte no to je toho v jednu ráno mě z vyhřátého pokoje nikdo nedostane. Joo ať si klidně září. Se podívám z okna. Nebo se podívám zítra …

No a pak si ještě říkáte do prd*le s polární září, já bych vlastně jen chtěla vidět po pár týdnech slunce.

Napřed si říkáte … co tady jako budu dělat, když je dvacet hodin denně tma … a pak zjistíte, že jste si za minulý měsíc poslechli sto padesát podcastu … a vypili hodně vína.

Napřed si říkáte … hyge je komerční kapitalistická zhovadilost. Do Ikei přece nepotřebuji. Nikdo mě tam nedostane! A pak si koupíte světýlka.
A deky. A koberce. A hodně polštářů. A nějakého toho plyšáka …
A dvě stě třicet osm svíček. Počítala jsem to.

Napřed si říkáte … budu volat každý den domu jak se mám a co dělám. Určitě jim to udělá radost. A pak vám po měsíci volá maminka s dotazem jestli ještě vůbec žijete. No asi jo. Když jsem to zvedla. Proč se tak blbě ptá.

Napřed si říkáte … že vás trochu sere, že tu lidé neříkají věci na rovinu. Hned a upřímně, jak jsme na to zvyklí hezky česky u nás doma. A pak zjistíte, že vás názory druhých lidí stejně vůbec nezajímají. Takže když vám je nikdo necpe, je to ideální.

A pak už si jen půl roku na to říkáte … Co budu dělat když je dvacet čtyři hodin denně světlo?
A pak prostě jenom zapomenete spát. /Ano, zažila jsem polární den i noc. Ano, byla to velká sranda. A taky ano, polární den je úplně stejně debilní, jako polární noc. Usměvavý smajlík./

Pokud jste až tady. Tak díky. Těší mě to. Všechno.