Istanbul, Büyükada a Bienále
Být v Turecku a nepodívat se do Istanbulu, to by nešlo. A co teprve když je tam Bienále!
Ač je hlavním městem Turecka Ankara, Istanbul je zhruba 3x větší, co se počtu obyvatel týče. S nesmírnými 15 miliony je tak největším evropským městem, počítáme-li ho do evropské části. Leží totiž na samém pomezí Evropy a Asie. Tak či tak, je rozhodně největším městem, co jsme na obou kontinentech navštívili.
Naše první cesta do víru velkoměsta vedla na Istiklal Caddesi, široký pěší bulvár s obchody, restauracemi a hotely, kterým se plouží turisté a spěchají místní. Všude spousta shonu, hluků ale i vůní z okolních cukráren a stánků s kaštany a kukuřicí. Jakmile jsme ale uhnuli do vedlejších uliček, našli jsme útulné kavárny, graffiti a klid.
Istanbul je známý pro své památky jako je Hagia Sophia anebo třeba Modrá mešita. Nás ale na náboženské stavby moc neužije, vydali jsme se radši na Kapali Çarsi neboli Velký bazar. Velký bazar je jedno z nejstarších a největších tržišť světa. Zabírá přibližně 60 ulic, na kterých najdete kolem 4.000 stánků. Některé nabízejí oblečení a boty, jiné ručně vyráběné suvenýry a další zase koření nebo čerstvé ryby, olivy a sýry.
Při toulkách městem jsme celkem náhodou narazili na instalaci tureckého umělce Vahita Tuny, který poukazuje na problém domácího násilí na ženách. Na zeď umístil 440 párů černých bot, přičemž každý pár představuje ženu, jenž byla v roce 2018 zabita vlastním partnerem. Instalace byla inspirována pohřebním zvykem v některých částech Turecka, kde jsou boty zemřelého vyneseny před domovní práh.
Mnohem více času než u památek jsme strávili v muzeích a galeriích. Istanbulské bienále má sice pouze tři hlavní výstaviště, ale zárověň taky bezpočet doprovodných programů po celém městě.
16. Istanbulské bienále prozkoumává svět, ve kterém se lidé, naše masově produktivní systémy a přírodní prvky redukují na částice odpadu. Konkrétněji pojednává a nese název takzvaného Sedmého kontinentu — kontinentu s velikostí 3,4 milionu čtverečních kilometrů jenž tvoří 7 milionů tun plovoucího plastu v Tichém oceánu.
Jako první jsme navštívili Pera Museum, kde z celkových 54 umělců vystavuje 13. Za zmínku stojí instalace angličana Charlese Averyho. Od roku 2005 Avery vytváří epický smyšlený ostrov, čerpající z osobních zkušeností, filosofického diskurzu a umělecké fantazie. Ostrov je obýván pestrou skupinou postav, včetně šelmy pojmenované po Kantově Noumenonovi, ubohé postavy zvané Mr. Impossible a mnoha úhořů. Instalace se podobá stánkům z rybího trhu a zobrazuje různé aspekty ostrova a jeho mytologie od veřejných zahrad přes měnu až po měšťany.
Jako druhé nás čekalo MSFAU - Istanbul Museum of Painting and Sculpture. Budova z roku 1937 prošla rozsáhlou renovací a letošní bienále je první výstavou, která v těchto prostorech probíhá před oficiálním otevřením chystaným na jaro 2020.
V MSFAU se sešlo 38 umělců, mezi nimi i češka Eva Koťátková s jednou z nejrozsáhlejších instalací s názvem Machine for Restoring Empathy. Její práce, představující empatii jako sílu, jejímž prostřednictvím je možné jednat a porozumět našemu světu, má podobu instalace v místnosti, ve které se nachází workshop pro šití a vyprávění příběhů. Lidé zde sešívají proužky látek aby se přizpůsobili skupině zvířat, lidí, rostlin, předmětů nebo jiných bytostí, kterým buď něco chybí, nebo se cítí neúplná, zlomená nebo zraněná.
Zajímavá byla práce Ozana Atalana, která se zabývá cenou lidské expanze a spekulativně reaguje na neomezený civilizační růst a eradikaci přírody. Instalace Monochrome vychází ze zničení přírodního habitatu vodního bůvola v Istanbulu. Výstavba nového letiště endemicky přemístila tento druh do regionu. V Atalanově instalaci vidíme dokumentární video zobrazující tento domov vodních bůvolů a výstavbu budov vedoucí k jeho zničení, přičemž na druhé straně místnosti leží skutečná kostra bůvola na betonové plošině.
Práce Maxe Hoopera Schneidera pro změnu vychází jak z lidových tradic, tak z vědeckého výzkumu. Jeho instalace zahrnuje videa ze spoluprace s istanbulským loutkařem při výrobě stínové hry, jenž je založena na tradiční satirické show v Turecku. Loutky se v různých stavech konfliktu a mutace hádají a gestikulují. Jako publikum hry vystupuje dvacet pět vodních melounů, inkarnací budoucích neomorfních mozkových těl. Práce je satirickým zkoumáním lidských iluzí za soumraku předpokládané nadřazenosti druhu a na úsvitu planetárního vzestupu nehumánosti.
Poslední část bienále se odehrávala na jednom z Princových ostrovů nedaleko Istanbulu — na Büyükadě. Büyükada je malebný, turisty oblíbený ostrůvek s malým historickým centrem u přístavu a krásnou přírodou na kopcích v pozadí. Ostrůvek je hornatý, na jeho prohlídku je nutné půjčit si kolo anebo, v horším a bohužel častějším případě, využít drožky s koňmi.
Na Büyükadě představuje svá díla 6 umělců, z nichž mě zaujaly především práce američana Glenna Ligona a turecké Hale Tenger. Ligon využil pro svých 6 istalací prostoru velikého Mizzi Mansion (rudého paláce) z roku 1894. Jeho práce vzdávají hold americkému autorovi a aktivistovi Jamesu Baldwinovi, jehož filmový portrét ze života v Istanbulu je zde vystaven. V dalších svou souvisejících videích spároval umělec scény davů natočených na náměstí Taksim s hudbou současných experimentálních hudebníků. Jeho nejnovější práce je řada neonových soch, které zobrazují slovo America. Ligon je nainstaloval pomocí neonů nebo řetězců lamp navlečených mezi minarety na mešitách během ramadánu.
Instalace Hale Tenger s názvem Appearance byla oproti tomu umístěna v exteriéru bývalého letního sídla Alexandrijského patriarchy Taş Mektep. Práce čerpá inspiraci z lokality a botanické techniky známé jako “zaštipování” používané k posílení růstu ovoce. Instalace obsahuje nahrávku šepotu v turečtině a angličtině, ve kterém je slyšet báseň o moci, sebepoznání a chamtivosti. Zploštělé obsidiánové kameny — sopečný materiál prehistoricky používaný jako zrcadla — směřují v ponořeném prostředí reflexně nahoru. Umělkyně chce na tomto historicky významném místě vytvořit prostor pro introspekci a regeneraci. „Can you be by not doing?“ ptá se.
Istanbul i Büyükada mají velmi výjimečnou atmosféru, obě místa jsou osobitá a ač se doplňují, jsou rozdílná. Na ostrově jako by se zastavil čas, ve vzduchu je cítit iluze nikdy nekončícího léta. Velkoměsto oproti tomu bublá a pulzuje jako by se nikdy nemělo zastavit. Proto je třeba sem tam na chvíli zvolnit, například u nejvyhlášenějšího kebabu u jednoho z mnoha místních muralů.
