Rychlokurz angličtiny s ágnes
Představte si toho nejtlustšího člověka na světě, kterého jste schopni si představit. V jedné ruce drží párek s kečupem. V druhé ruce párek s hořčicí. Má na sobě legrační oblečení na běhání. Všude mu přetékají jeho špíčky. A teď si představte, jak se snaží běžet .. a moc mu to nejde. Tak to jsem já. Když se snažím mluvit anglicky. Vlastně, když se snažím mluvit. Jakýmkoli jazykem.
Když jsem ještě chodila do školky, měla jsem výbornou taktiku, jak komunikovat s ostatními. Bez použití jediného slova. Kousání. Hodně jsem ostatní děti kousala.Když se mi něco nelíbilo, tak jsem někoho kousla. Když jsem něco potřebovala, tak jsem kousla někoho jiného. Když mi něco připadalo nanejvýš vzrušující, zase kousání.
Bohužel nejsem had (a taky mě pak všechny děti ve školce dost nenáviděly), takže jsem tuto velmi účinnou komunikační metodu opustila a nahradila ji slovy. Sofistikovaným jazykem.
V češtině už si vedu docela obstojně, myslím. Každopádně. Formulace mých myšlenek v angličtině dost drhne. Před půl rokem jsem moc nepřemýšlela, jak se domluvím na Erasmu. Říkala jsem si, že kousání bude určitě mezinárodní.
Zpět do současnosti. Jsem na Erasmu. Ve Švédsku. Všichni tu mluví anglicky. A já se taky snažím. Mluvit. Ještě jsem na štěstí nikoho nepokousala …
Třeba když se mě někdo na něco anglicky zeptá, tak já se usměji a doufám, že mu tato vyčerpávající odpověď bude stačit.
Moje profesorka pochází z Londýna. No. Né, že bych ji vůbec nerozuměla.
Ale každé třetí slovo chybí.
Na konci září jsme měli mít výstavu. O které jsme se bavili. Celé září. Celá třída. Teda.. já se o ní úplně nebavila. Protože jsem o ni nevěděla. Protože mi to nějak nedošlo. Protože každé třetí slovo chybělo.
Teď přijde ta vtipná část. Asi čtyři dny před zahájením celé výstavy se mě jeden profesor zeptal, jak mi to jde s přípravou.
má odpověď byla: s přípravou na co?
on: s přípravou na tu výstavu, kterou máš za čtyři dny.
já v hlavě: hmm jakou výstavu myslí?
já nahlas: jooo tohle.. No jde mi to skvěle! Přímo si troufám říct výborně.
Šlo to … výborně. Dva dny porodních bolestí. Spousta slz a myšlenky na sebevraždu.
Každopádně výstava byla! Vypotila jsem ze sebe cosi, co připomíná umění.
A Švédi byli spokojení.
A jelikož se to ve Švédsku líbilo, posdílím to i s vámi. Ať se také můžete dojmout a chytit za srdce nad mým fotografickým materiálem.
Další výstavu bych měla mít za dva dny. Myslím, že úspěchem je, že vím, kdy se ta paráda bude konat. Za dva dny. Porodních bolestí.
Tímhle článkem dost prokrastinuji.
