Saša na výletě II — Pamukkale
Po minulém výletě se Saša doma moc neohřála a radši se vyrazila ohřát k nám, tedy z Turku k turkům!
Sašenka u nás strávila necelý týden a my ji protáhli každým zajímavějším koutem Antalye. Všechny vodopády, lázně, bazaary, vyhlídky i moře a kocoviny se tu ale dají stihnout poměrně rychle, takže bylo třeba vymyslet i něco jiného. Zvládli jsme tak vlastně dvě mouchy jednou ranou, vzali jsme ji totiž na místo, kam jsme se chtěli podívat i my a ještě na to nevyšetřili čas — na vápencovou skálu Pamukkale.
V neděli večer jsme sbalili auto, stany a spacáky a vydali se na první zastávku k jezeru Salda. Co všechno se během večera událo a co najdete, když jsou všechny hospody při neděli zavřené, nechám spíš až na osobní vyprávění. Akorát bych tak naznačila, že naše milá Mastika si v ničem nezadá s tureckými podniky stejného typu, jen jaksi stále sloužícím jejím původním záměrům:)
Ač jsem po posledním zážitku v Cappadocii nevěřila, že tu ještě zvládneme noc pod stanem, povedlo se. A to dokonce v ještě nižších teplotách než posledně, tentokrát už pod bodem mrazu. Ráno jsme se tak probudili nad jinovatkou se lesknoucí pláží jezera Salda. A to dokonce s početnou společností.
Jezero Salda, které je se svými 196 metry nejhlubším kráterovým jezerem v Turecku, je v létě často vyhledávané kvůli své křišťálové vodě a bílým plážím, které společně vytvářejí až nepřirozené modrozelené tóny. Všechno to má na svědomí hořčík, jehož voda s vlastnosmi kráteru obsahuje velké množství.
Pamukkale je vlastně dost podobným úkazem. Bavlněný hrad, jak se mu občas přezdívá, za svůj vznik vděčí teplým minerální pramenům bohatým na vápník, které vyvěrají z tektonického zlomu a pomalu po hoře stékají. Vápenec, který se na vzduchu sráží a pak postupně pomaličku usazuje, tak za tisíce let vytvořil fantastické kaskády jezírek, krápníků, vlnek a všemožných útvarů.
Přístupná je pouze jedna cesta a tak je přes zhruba 200 metrů vysoký svah nutno jít bosky, aby se nenarušovala struktura travertinu. Ač z vrchu stékají teplé prameny, není to zdaleka všude taková lahoda, jak se může zdát. Okolních 7 °C skálu poměrně rychle ochlazuje a tak jsme občas do zaplavených horkých míst dost spěchali. I přes toto chladné prosincové počasí je tu ale turistů stále víc než dost, popravdě si to neumím a snad ani nechci představit v hlavní sezóně.
Na druhé straně kopce se nachází nepřístupná část bílých teras, snad díky tomu o to hezčí. Možná je jen procházka kolem po dřevěných lávkách, která není díky okolním výhledům o nic míň zajímavá.
Protože jsem se před výletem nezajímala o nic jiného než o bílý kámen, dost mě překvapilo Hierapolis, které leží přímo nad Pamukkale. Tohle římské lázeňské město prý bývalo ve 3. století největším z celé Malé Asie. Nakonec zaniklo následkem ničivého zemětřesení v roce 1334. Přímo nad bílými kaskádami se dnes povalují mramorové bloky a fragmenty někdejších staveb. Naprosto perfektně se však dochoval třeba římský amfiteátr.
Při mrazivé cestě zpět k autu jsme stihli západ slunce, který nad sněhovými kameny vytvořil ještě kýčovitější světlo, o to Vás přece nemůžu připravit:
