Zdeněk Sýkora s Vladislavem Mirvaldem při realizaci opony ve Fučíkově divadle v Lounech, 1962/1963. Archiv LZS.

Nerealizované a nedochované práce Zdeňka Sýkory v architektuře

První zpráva o stavu bádání

Na přelomu padesátých a šedesátých let došlo v tvorbě Zdeňka Sýkory postupně k několika důležitým změnám. V malbě dospěl ke zcela abstraktnímu výrazu a začátkem šedesátých let k prvním strukturálním obrazům, založeným na kombinatorickém základě. Jeho malířské dílo se zároveň ve stejné době rozdělilo a až do devadesátých let se autor vedle hlavního racionálního proudu (struktury a linie) věnoval také spontánnímu malování (nejprve krajinomalbě, později abstraktní a konkrétní tvorbě — horizonty, skvrny). Na přelomu dekád se jeho dílo s prvními strukturami obohacuje také o „sochařské“ objekty a malířské principy se již od druhé poloviny padesátých let uplatňují i v architektuře. Tato nová pluralita Sýkorova díla nabízí zajímavou příležitost, jak pochopit některé jeho tvůrčí metody a celkový přístup k vlastní práci. Následující text je zamýšlen jako první zpráva o pátrání po osudech některých z dosud neznámých nebo nedochovaných prací v architektuře a představuje některé nové souvislosti mezi volnou a užitou tvorbou.

Pro potřeby textu vycházíme v první řadě z dokumentů dochovaných v archivu Lenky a Zdeňka Sýkorových,[1] materiálů Českého fondu výtvarných umění uložených v Národním archivu v Praze, dokumentů ze Státního okresního archivu v Mostě, Státního oblastního archivu v Litoměřicích a archivu stavebního úřadu v Litvínově. Doplňující informace poskytl archiv firmy Unipetrol a soukromé archivy některých pamětníků. K některým realizacím se i přesto nepodařilo zatím dohledat obrazový materiál, nebo ověřený doklad, který by potvrdil přesnou dataci, což ponechává do budoucna prostor pro další zpřesnění některých dosavadních závěrů a pro podrobnější srovnání Sýkorova malířského díla a jeho uplatnění v architektuře.

Od Matisse ke strukturám

Sýkorovo dílo v architektuře obnáší podle dosavadních zjištění celkem patnáct uvažovaných[2] nebo realizovaných zakázek, které časově pokrývají takřka půlstoletí jeho uměleckého vývoje.[3] Vedle dnes již celkem známých a dochovaných prací v Praze na Letné, v Jindřišské ulici nebo severočeském Litvínově najdeme zmínky, nebo doklady o několika uvažovaných, ale nerealizovaných zakázkách a několika dokončených, ale nedochovaných pracích.

Nové Lounsko, roč. IX, č.12, 21. 3. 1959, Archiv LZS.

První realizací v architektuře vůbec a zároveň prvním z případů, který se nedochoval do dnešních dnů, je sgrafito[4] v interiéru hotelu Union v Sýkorových rodných Lounech (obr. 1). Zátiší s ovocem, pokrmy, nápoji a vázou s květinami odkazuje k některým Matissovým kresbám ze čtyřicátých let a datum jeho vzniku napovídá, že zájem o Matissovu tvorbu se u Zdeňka Sýkory datuje ještě před osudné setkání s kolekcí jeho prací v Ermitáži, které významně urychlilo jeho malířský vývoj a směřování k nezobrazujícímu pojetí malby.

Monumentální zátiší, odstraněné při rekonstrukci hotelu začátkem devadesátých let, maloval Zdeněk Sýkora podle vlastního návrhu společně se svým dlouholetým přítelem a mladším spolužákem z Pedagogické fakulty Vladislavem Mirvaldem, se kterým jezdil od čtyřicátých let za krajinnými motivy v okolí Loun, a který dobře ovládal techniku sgrafita.

Koncem padesátých let nabral Sýkorův malířský vývoj na intenzitě. Od barevně-plošných obrazů inspirovaných fauvismem dospěl během necelých dvou let k abstraktnímu výrazu, a v roce 1960 k prvním geometrickým kompozicím. Kolem tohoto roku je také datována jeho druhá známá realizace — výzdoba ochozů šaten na litvínovském koupališti (obr. 2).

Litvínovský koldům s koupalištěm.

Utilitární stavba je součástí oddechového areálu pozoruhodné stavby, jednoho z mála československých koldomů. Jeho architekti, Václav Hilský a Evžen Linhart, vycházeli při návrhu z myšlenek sovětské utopistické architektury, které jim během studií zprostředkovali Karel Teige a Jiří Kroha, znali také Corbusierovy stavby realizované ve stejné době.[5] Václav Hilský v jednom svém textu výslovně zmiňuje o šest let mladší stavbu Unité d´habitation v Marseille, v souvislosti s námi sledovanou výzdobou šaten je však zajímavější jiná Corbusierova stavba — Unité d´habitation v Berlíně, dokončená ve stejnou dobu jako stavba v Litvínově. Fasáda německé stavby je překryta geometrickou sítí, která sjednocuje lodžie v jednotlivých patrech. Corbusier údajně již u Unité v Marseille maskoval pomocí barevného schématu chyby v proporcích, které neodpovídaly původnímu návrhu, nebo chtěl zmírnit příliš tvrdé působení betonového monolitu.[6] Architekt Zdeněk Holub při návrhu šaten vycházel proporčně z Corbusierova moduloru a je více než pravděpodobné, že byl s podobou berlínské stavby obeznámen. Ve Zdeňku Sýkorovi našel nejspíše ideálního partnera pro realizaci podobného malířského programu. Sýkora se totiž ve stejné době začal zabývat geometrickou abstrakcí. Jeho tehdejší práce jsou navíc přímo ovlivněny tvorbou umělců z okruhu galerie Denise René, jako např. Vasarely, Herbin, Dewasne nebo Mortensen[7], ke kterým měl blízko i Le Corbusier.[8]

Budova šaten litvínovského koupaliště před dokončením. 1959–1961, Archiv LZS.

Obě řešení mají nápadně podobný kompoziční základ. Zdeněk Sýkora zvolil k oživení lodžií geometrický systém, se kterým v té době pracoval i ve své volné tvorbě. Úhlopříčná síť, podobně jako u Unité d’habitation v Berlíně, přetíná celou plochu fasády a sjednocuje tak jednotlivé separované plochy balkonů.

Unité d’habitation v Berlíně.

Při datování výtvarného návrhu zatím vycházíme ze vzpomínek Sýkorova synovce Pavla Hynka, který pomáhal s realizací, dalším vodítkem je datum otevření koupaliště 11. 7. 1959.[9] Důležitou pomůckou při datování je odhalení souvislostí s volnou tvorbou. Malba byla totiž provedena latexem, materiálem v té době ne zcela obvyklým. Stejný materiál použil Zdeněk Sýkora i na jednom svém obraze z roku 1961 — Kompozice oranžová a modrá (olej, latex, plátno, 150 x 120 cm), což by vedlo k datování této práce spíše do tohoto roku.

Na svou dobu progresivní dekorativní výzdoba vzala za své při rekonstrukci koupaliště v devadesátých letech. V současnosti je objekt využíván jako restaurace a ubytovna.

Komplikovanější schéma užil Zdeněk Sýkora nedlouho poté na protipožární oponě lounského divadla (obr. 3). Černobílá kompozice připomíná některé práce Victora Vasarelyho z konce padesátých let, ale předznamenává již další zásadní krok v Sýkorově tvorbě — přechod ke struktuře. Zkušenost se složitou kompoziční sítí pravděpodobně urychlila jeho další tvůrčí vývoj.

Kovová opona o velikosti 7,8 x 5,8 metru se skládala celkem ze šesti plátů, které se vysouvaly po třech z každé strany portálu. Osnovu, kterou zde Sýkora použil, tvoří velmi propracovaný systém, již viditelně směřující ke strukturálnímu pojetí plochy — výchozí rastr je odvozen z šířky jednotlivých plátů opony a celá plocha je rozdělena v poměru 5:6 (šířka-výška). Takto vzniklá pole jsou dále rozdělena sítí souřadnic v poměru 10 x 10 a následně ještě odpovídající úhlopříčnou sítí. Výsledné tvary vznikají vybarvením některých ploch a vzhledem k hustotě zvoleného rastru je kompozice velmi bohatá. Dochoval se návrh řešení, ze kterého je patrné, že byla kompozice na některých místech korigována ještě během práce a proto se návrhy a výsledná podoba na některých místech odlišují.

Zdeněk Sýkora s Vladislavem Mirvaldem při realizaci opony ve Fučíkově divadle v Lounech, 1962/1963. Archiv LZS

O pomoc s realizací opony se Zdeněk Sýkora stejně jako v případě výzdoby hotelu Union obrátil na svého přítele Vladislava Mirvalda, který byl s místním divadle úzce spjatý, protože pro něj již v 50. letech navrhoval plakáty a pro některé divadelní hry scénické dekorace.

Opona, jejíž vznik byl nedávno datován přelomem let 1962–1963[10], tedy časově odpovídá Sýkorově první struktuře (Šedá struktura, 1962–63, olej, plátno, 150×120 cm). Bohužel nepřežila rekonstrukci divadla v roce 2003. Na jedné z fotografií z tohoto roku je vidět zcela vyklizený prostor divadla ještě s oponou.

Mezi strukturami a liniemi

Na přelomu let 1962 a 1963 začíná významná kapitola Sýkorovy tvorby. Od stále složitějších geometrických kompozic logicky pokročil ke strukturálnímu členění obrazové plochy. Svůj malířský systém založil na kombinatorice a postupně vyvinul originální metodu, která mu umožnila definovat kompozici ze vztahů několika základních elementů a dotknul se tak některých velmi aktuálních otázek tehdejšího umění. Šedesátá léta přála experimentu a novým přístupům nejen v umění, ale i ve stavebnictví. Již roku 1954 byl založen Český fond výtvarných umění, který se staral o organizační a právní zabezpečení některých aspektů uměleckého provozu, a v roce 1965 vstoupilo v platnost vládní usnesení č. 355, kterým byly mimo jiné schváleny zásady řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě a zásady spolupráce mezi investory, architekty a výtvarnými umělci a stanovena rámcová pravidla pro zajištění účelného využívání finančních prostředků na výtvarná díla tvořící součást architektonického řešení staveb.[11]

Z šedesátých let pocházejí dvě významné realizace v architektuře, na nichž mohl Sýkora plně rozvinout svůj malířský strukturální princip. První prací byl keramický obklad stěny u tehdejšího Polského kulturního střediska, druhým, také dochovaným příkladem, je monumentální skleněná mozaika na čtyřech odvětrávacích komínech letenského tunelu. Ještě předtím, než se o několik let později začal věnovat novému liniovému systému, dostal ale Sýkora ještě několik příležitostí uplatnit v architektuře své struktury. První dokončenou zakázkou byla mozaika ve vstupní hale kulturního domu Chemických závodů v Litvínově, [12] ve stádiu úvah zůstala výzdoba fasády obchodního domu v Ostravě, a nerealizoval se ani návrh výzdoby vstupní haly a schodiště v nové budově ČVUT v pražských Dejvicích. Dochované archivní materiály svědčí o koncepčním postoji autora ke všem těmto zakázkám a snaze o nový přístup k původně čistě malířské metodě.

Přípravná kresba varianty návrhu mozaiky v kulturním domě v Litvínově, 1970, Archiv LZS.

V návrhu mozaiky pro kulturní dům v Litvínově[13] (obr. 4) vyšel Sýkora z architektonické koncepce celé stavby, založené v půdoryse i dalších stavebních a interiérových detailech na kombinaci trojúhelníkových elementů. Mozaika je tedy v duchu projektu sestavena ze tří do sebe zapuštěných trojúhelníků, z nichž každý je kombinací dalších několika trojúhelníků.

Vzhledem k netypickému tvaru celé kompozice nebyl nejspíše k jejímu sestavení použit stejný program, jako pro běžné struktury a o výsledné podobě rozhodovala buď intuice, nebo nějaký náhodný princip. Podoba elementů nicméně prošla vývojem, stejně tak celkový tvar mozaiky. Litvínovský návrh je ojedinělým příkladem v kontextu Sýkorovy tvorby, protože podobný princip ve volné tvorbě nikdy nepoužil, zároveň dobře svědčí o autorově schopnosti přizpůsobit se charakteristice architektury — s podobným přístupem jsme se již setkali nedaleko odtud na zmiňovaném koupališti u koldomu. Sýkora i zde pracuje s logikou stavby, s její geometrií. Nepodřizuje se jí. Jde mu spíše o souznění, o soulad, o integraci v nejlepším slova smyslu.

Kulturní dům Citadela v Litvínově.
Nově zrekonstruovaná mozaika v kulturním domě Citadela byla odhalena v roce 2016. Foto © Miloš Žihla

Mozaika v kulturním domě byla dlouho považována za zničenou. V srpnu 2008 však vyšlo najevo, že celá stěna byla při rekonstrukci kulturního centra Citadela překryta sádrokartonem. Při rekonstrukci byl také původně svrchu otevřený prostor zastřešen a původní atrium bylo upraveno na kancelář. Zrekonstruovaná mozaika byla slavnostně odhalena v roce 2016.

Mezi nerealizovanými zakázkami, u nichž zatím neznáme ani výtvarný návrh ani další podrobnosti je i zakázka na výtvarné dořešení fasády obchodního domu v Ostravě z roku 1969. V tuto chvíli víme jen, že zadavatelem byl Vojenský projektový ústav, se kterým Sýkora dříve realizoval již stěnu v Jindřišské ulici a obklad větracích komínů na pražské Letné. Víme také, že investorem byl Státní projektový ústav obchodu v Brně a že zakázka byla schválena. Návrhy se bohužel nedochovaly, můžeme se tedy jen domýšlet, jak měla fasáda vypadat. Vodítko poskytuje zápis z jednání umělecké komise, ve kterém se píše: „Autor seznamuje uměleckou komisi na arch. dokumentaci s celkovou arch. situací objektu a současně seznamuje uměleckou komisi se svým záměrem. Jedná se o plastické pojednání stěny elementy z eloxovaného hliníku. Umělecká komise schvaluje k realizaci alternativu označenou razítkem (hranatou, skosenou), autor předložil 4 alternativy v měř. 1:50.“ [14]

V umělcově archivu se také dochovala rukopisná poznámka, která je pravděpodobně záznamem jeho rozhovoru se zadavatelem.[15] V ní se píše o obchodním domě Tlapa ve Vídni, který koncem šedesátých let dostal novou fasádu z lehkého kovu. Její řešení zaujme strukturálním řešením z kruhových elementů, které může vzdáleně připomenout některé Sýkorovy struktury z kruhových a polokruhových elementů.

Z žádných dochovaných materiálů bohužel nevyplývá, o kterou ostravskou stavbu se jednalo a proč nebyla výzdoba podle komisí schválených návrhů realizována.

Pod další zajímavou (bohužel také nerealizovanou) příležitostí pro uplatnění struktur je spolupodepsán stejný architekt jako u kulturního domu v Litvínově. Architekt Jaroslav Paroubek byl jedním z autorů projektu nové budovy stavební fakulty ČVUT. Na její výzdobu byla v dubnu 1971 vypsána anonymní soutěž, které se Sýkora účastnil i přesto, že účast ve výběrových řízeních nevyhledával. O tom, co ho přesvědčilo, píše ve své průvodní zprávě k soutěži: „prostor haly se svými mnohotvárnými průhledy a pohledy danými koncepcí křížených visutých schodišť a z toho plynoucí frekvence přímo vynucuje strukturální nebo rastrové řešení hlavní stěny.“ Z toho důvodu také, podle svých dalších slov volil „typ volně plynoucí geometrické struktury, která umožňuje percepci jak v celku, tak v jakémkoli detailu“.[16] Celkový dojem měl být navíc umocněn pojednáním čtyř stěn při schodištích ve výškové budově, kde měly být zvětšené výchozí elementy ze schodišťové haly, tedy makrostruktury, které měly podle autora tvořit „jakousi introdukci“ k velké stěně (obr. 5). Pro své zcela nové téma (makrostruktury)[17] zde Sýkora našel zajímavou možnost uplatnění. Příležitost zkombinovat vzájemně zvětšené výřezy s původní strukturou v nových prostorových souvislostech pro něj byla určitě zajímavou výzvou.

Zdeněk Sýkora byl k účasti v soutěži vyzván společně s Karlem Malichem, který řešil úkol označený I. A — exteriérovou vstupní plastiku umístěnou v nástupním prostoru před budovou, kterou Malich popisuje v průvodní zprávě: „Kruh, který je nasazen na válec a skosený pod úhlem 30˚. Průměr kruhu je tři metry a skresluje se skloněním na 2 m 20 cm. Materiál: Plastika je z ocelového plechu, nýtovaná, ale čistě, takže povrch je hladký. Uvnitř je železná konstrukce. Podstavec plastiky je žulový, šedivý, jestliže plocha, kde bude umístěna plastika, bude asfaltová.“[18]

Jeden z návrhů na pojednání schodišťových stěn v budově ČVUT v Praze, 1971, Archiv LZS.

Zvětšené detaily, které známe jako makrostruktury v jeho malířské tvorbě, uplatnil Sýkora i v dalších architektonických zakázkách. Zatímco pro první struktury v architektuře (Jindřišská ulice, Letná) vznikly původní předlohy podle nového zadání, u ČVUT a dalších realizovaných prací vycházel Sýkora podobně jako u makrostruktur z již hotových obrazů. Jeden z detailů zamýšlených pro ČVUT najdeme na obraze Černo-fialová struktura (1967, olej, plátno, 220 x 160 cm), návrh chodníku v Litvínově a také chodník v nizozemském Gorinchem pocházejí shodně z obrazu Černo-bílá struktura (1967, olej, plátno, 220 x 170 cm). Podobně můžeme ve volné tvorbě identifikovat jednotlivé „příbuzenské vztahy“ mezi původními strukturami a jejich výřezy v makrostrukturách — např. Černo-stříbrná struktura, 1967, olej, hliník, plátno, 200 x 140 cm a Černo-bílá struktura, 1967–1987, olej, plátno, 145 x 145 cm, nebo Černo-bílá struktura, 1964, olej, plátno, 100 x 100 cm a Makrostruktura, 1971–2, olej, plátno, 120 x 120 cm. [19]

Linie

S novým liniovým systémem došlo v Sýkorově volné tvorbě k některým podstatným změnám. Programování a pravidla nahradil princip náhodnosti, z obrazů brzy zmizel také pravidelný rastr, linie se začaly ve formátu pohybovat zcela volně. V architektuře strukturální princip odezníval pomaleji, jak už bylo řečeno, struktura se ideálně integrovala s architekturou a její potenciál v tomto směru se jistě dal ještě využít, případně rozvinout. Již v roce 1974 realizoval Sýkora také svou první strukturu v zahraničí — protože se ale nemohl osobně účastnit sympozia v Nizozemsku, zaslal poštou návrh, podle kterého na místě nechali vyrobit a osadit keramický chodník. V následujícím roce vznikla další z nedochovaných prací s využitím struktury — mozaika v jídelně učňovské školy ve školském areálu na sídlišti v Hamru u Litvínova. Autorem celkového řešení byl ing. arch. Z. Drtikol. Kromě nedochované Sýkorovy mozaiky vznikla v areálu i další díla, z nichž většina se dochovala do dnešních dní — např. reliéf od O. Břežanského, plastika Květ od A. Calty, plastika od R. Jurnikla a Z. Drtikola, reliéf Řemesla od V. Pospíšila a obraz Duchcovský viadukt od P. Straky.[20] K Sýkorově mozaice bohužel zatím nemáme žádnou fotodokumentaci, neznáme ani podobu výtvarného návrhu. V ročence ČFVU je dílo popsáno jako „kruhová a obdélníková mozaika“, pamětníci doplňují, že šlo o dvě oválné mozaiky, které byly složeny z hnědých a světlých trojúhelníkových elementů, podobně jako v nedalekém kulturním domě. Materiál nechal Sýkora stejně jako pro kulturní dům vyrábět v Elektroporcelánu Louny.[21] Na nedatovaných plánech osazení vzduchotechniky z nedávné doby čteme: „Zdemontování ozdobného keramického obkladu 3 x cca 2,5 m2. Pokud to situace dovolí, bude zdemontován, tak, aby mohl být zachován pro případné budoucí využití.“ [22]

U dalších zakázek se již změna v Sýkorově výtvarném uvažování projevila viditelněji. Mezi návrhy pro odvětrání stanice Leninova (dnes Dejvická), chodníku u nákupního střediska v Litvínově[23] i v návrhu řešení fasády budov u výstupu z metra na pražském Jižním Městě, najdeme několik zcela nezvyklých přístupů ke struktuře a rastru, a také první pokusy o integraci linie do architektury.

Návrh výtvarného řešení odvětrání stanice metra Dejvická v Praze, 1977?, Archiv LZS.

Návrhem výtvarného řešení nadzemní stavby větracího systému stanice Dejvická[24] navázal Zdeněk Sýkora opět na úspěšnou spolupráci s architektem Josefem Kalesem, který byl autorem celkového architektonického řešení konečné stanice metra linky A.

Původní představy o velkorysém řešení samotné stavby však vzaly brzy zasvé, stejně tak výtvarný návrh připravený Sýkorou pro tuto příležitost (obr. 6).[25]

Mezi dochovanými materiály k této zakázce jsou detailní skici, náčrty prostorového řešení a dokonce maketa, bohužel chybí jakýkoli dokument, který by přiblížil zadání, případně oficiální důvody, proč sešlo z realizace. Ve svých úvahách o výtvarném návrhu pokročil Sýkora až k výrobě makety, také ostatní jeho skici prokazují, že práci věnoval velkou pozornost. Z dochovaného materiálu není možné zcela rekonstruovat systém použitý pro sestavení struktury, je však velmi pravděpodobné, že se zde Sýkora pokusil o uplatnění podobného přístupu, jakým o několik let dříve sestavoval své objekty. V souvislosti s jeho volnou tvorbou jde o velmi zajímavý příklad uplatnění plastického řešení struktury, se kterým se u žádné jiné práce v architektuře nesetkáme. Na jednom z jeho náčrtků také najdeme rychlou skicu, na které je vidět jedna linie vinoucí se po komínu seshora dolů, podobně jako je tomu na jednom z prvních liniových obraz — První linie (1973, olej, plátno, 150 x 150 cm).

Jeden z návrhů na řešení jižní fasády nové budovy u stanice metra Kosmonautů v Praze, 1980.

V návrzích řešení fasády nových budov u stanice metra Kosmonautů (dnes Háje) na Jižním Městě v Praze z roku 1980 se oba systémy dokonce přímo prolínají na několika úrovních. Sýkora zde totiž nechal strukturu formovat pomocí náhody: „V plánu je použito náhodných principů, aby výsledný návrh měl organický charakter, který by oživoval, ale nerušil ani nezdůrazňoval racionální charakter architektury.“[26] V Sýkorově volné tvorbě jde o zcela nemyslitelný přístup — ze struktur byla jakákoli náhoda záměrně vyloučena. Tento příklad je zajímavou ukázkou experimentu s vývojově starším principem (struktury, jejíž podoba vyplývala ze zadání a následného výpočtu) a aplikaci nových metod, aktuálních ve volné tvorbě. Jiné příklady náhodně formovaných struktur se nedochovaly, je tedy možné, že toto je jediný uvažovaný případ, kdy se oba systémy navzájem prostoupily. Také elementy použité pro sestavení kompozice nejsou odvozené z volné tvorby, ale vycházejí přímo ze specifických podmínek řešeného úkolu. Kromě toho také na dlouhé jižní a části západní fasády vidíme i přiznanou linii, komponovanou intuitivně, bez použití náhodného principu. Z citovaného úryvku vyplývá ještě jedna zajímavá souvislost. Snažil-li se většinou svým dílem maximálně integrovat s danou architekturou a provázat svůj malířský princip s logikou stavby, zde hovoří Zdeněk Sýkora spíše o snaze oživit racionální charakter architektury. Tento posun v uvažování je patrný i v jeho tehdejší práci, linie ho přitahovaly právě pro svůj charakter volnosti, přestože podléhaly sofistikovanému systému. Metoda liniových obrazů je z hlediska možného užití v architektuře mnohem flexibilnější než systém strukturálních prací — pohyb linií lze libovolně usměrňovat, nejsou vázány na pravidelný rastr.

Návrh na výtvarné řešení fasády budovy firmy Getronics v Nizozemsku, 1992, Archiv LZS.

V souvislosti s prvním uplatněním linií v architektuře je potřeba zaměřit pozornost na skupinu liniových obrazů vytvořených podle specifického zadání, které způsobilo, že se linie v obraze pohybovaly převážně vodorovným směrem. Toto téma zpracoval Zdeněk Sýkora samostatně poprvé v osmidílném obraze Linie č. 58 (1989, olej, plátno, 294 x 588 cm), který byl svými rozměry koncipován s ohledem na umístění architektury. Měl vyplnit celou jednu stěnu ve výstavním prostoru německého sympozia konkret neun v Norimberku. Vzhledem k netypickému šířkovému formátu se Sýkora vrátil ke skupině několika starších obrazů, kde kombinace zvolených omezení způsobila, že se dlouhé linie pohybovaly podobným směrem ven z formátu.[27] Napadlo ho využít tento princip, který v původně čtvercovém formátu nemohl plně vyniknout a nechal linie pokračovat. Hotový obraz ho pak inspiroval k osamostatnění a dalšímu zdůraznění tématu dalším omezením možných směrů pro pohyb linií. Výsledkem je celá skupina obrazů s horizontálními liniemi. Téma kulminovalo těsně před dvěma zakázkami za začátku devadesátých let, kde se vzhledem k šířkovému formátu podobné řešení také nabízelo.[28] S první nabídkou — na velkoplošnou výzdobu fasády skladovací haly firmy Getronics v Amsterodamu — přišla za Zdeňkem Sýkorou v roce 1992 nizozemská galeristka Antoinette de Stigter, se kterou Zdeněk Sýkora spolupracoval poprvé u příležitosti sympozia v Gorinchem v roce 1974. Na šířkovém formátu se Zdeněk Sýkora rozhodl použít výřez konkrétního obrazu — Linie č. 81 (1991, olej, bavlna, 170 x 170 cm) (obr. 7). Návrh zůstal nedokončen, nakonec sešlo i ze samotné realizace, částečně zřejmě i proto, že malíř dostal zajímavou nabídku na výtvarné pojednání vstupní haly firmy Selmoni AG ve švýcarské Basileji. Nizozemská zakázka je tak první zamýšlenou liniovou realizací a zároveň poslední z prací v námi sledovaném tématu.

Sýkorova práce v architektuře zaujme na první pohled často monumentálním měřítkem. Mnozí lidé mají právě díky těmto jeho pracím jeho dílo spojeno v první řadě s architekturou. Jeho tvorba, zdá se, ideálně souzněla s představami některých architektů, kteří mu dali velkorysý prostor k uskutečnění výtvarných představ. Jak bylo prokázáno v textu, nepovažoval Sýkora tyto příležitosti za rutinní úkoly, ale spíše se snažil každé zadání chápat jako šanci k uskutečnění některých experimentů, na které ve volné tvorbě nebylo místo, nebo by příliš zasáhly do její vnitřní logiky. Nepracoval dogmaticky, naopak se vždy pokusil sladit svůj koncept s úvahami architekta a charakterem stavby, se kterou mělo dílo integrovat. Musel se vyrovnat se specifickými omezeními, nové postřehy zároveň přenášel do své práce, ať šlo o techniku malby, nebo dokonce o nový typ elementů, kterými obohatil své struktury právě díky práci pro architekturu. Díky architektuře mohl jinak a nově uvažovat o své vlastní tvorbě a i my se díky této části jeho práce, která ještě skrývá některá tajemství, můžeme dozvědět něco více o jeho výtvarném uvažování. Jde o stejně důležitou část skládačky jakou je jeho krajinomalba, které se věnoval během struktur a linií. Obě mají v jeho tvorbě své místo a je potřeba jim věnovat náležitou pozornost, chceme-li se do hloubky zabývat jeho dílem. Ani bez jedné této části by jeho dílo nebylo kompletní.


[1] Dále jen Archiv LZS.

[2] Dochovaly se skici, případně průvodní zprávy podepsané autorem, nebo jednoznačné doklady — účtenky apod.

[3] Do výčtu realizací nepočítáme malířské zakázky pro soukromé objednatele a také několikadílné plátno, které vzniklo pro umělecké sympozium konkret neun v Norimberku v roce 1989 ačkoli i tato díla byla koncipována s ohledem na budoucí umístění.

[4] Použitou techniku dokládá potvrzení z Českého fondu výtvarných umění z 28. 12. 1958. Zdroj: Archiv LZS.

[5] Václava Hilský, Kolektivní dům v Litvínově, Tvar X, 1958, č. 4, str. 99–102.

[6] Jacques Sbriglio, Le Corbusier: L´Unité d´habitation de Marseille/The Unité d´Habitation in Marseilles, Birkhäuser 2004, str. 57–58.

[7] Vliv některých z nich přiznává např. v rozhovoru s Josefem Hlaváčkem: Otázky pro Zdeňka Sýkoru, in: Zdeněk Sýkora. Rozhovory, Praha 2009, str. 25

[8] Jeho blízkého spolupracovníka Adira Afonsa později Denise René zastupovala.

[9] Datum otevření dokládá kronika města Litvínova, uložená ve Státním okresním archivu v Mostě.

Podle dochovaných fotografií se malba prováděla již za provozu koupaliště.

[10] Bohumír Roedl, Příběh lounské divadelní opony, in: Vrchlického divadlo v Lounech, Louny 2011, nestr..

[11] Z rozpočtu každé nové stavby byla předem určena částka na výtvarnou výzdobu, což se projevilo výrazným nárůstem uměleckých realizací v architektuře v následujících letech. Usnesení také upravovalo způsob, jakým budou umělci vyzýváni ke spolupráci a kdo bude tuto spolupráci schvalovat. Podle usnesení si může architekt nebo projektant po dohodě s uměleckými komisemi Fondu výtvarných umění nebo s orgány Svazu čs. výtvarných umělců vybrat výtvarníka, nebo požádat o jeho výběr formou soutěže.

[12] V případě litvínovské mozaiky záměrně činíme výjimku — práce byla dlouho považována za nedochovanou — k jejímu „objevení“ došlo teprve v roce 2008. Mozaika je v současnosti stále překryta sádrokartonem, odhalen byl zatím její zlomek, ze kterého můžeme jen usuzovat, zda se celá mozaika dochovala neporušená.

[13] Stavba kulturního domu měla nesnadný průběh, komplikovala se i samotná realizace výzdobného programu. V autorově archivu se dochovala dokumentace, díky které si můžeme udělat alespoň časovou představu o celém procesu. O samotných důvodech komplikací se však mnoho nedozvíme. První smlouva na výtvarné návrhy je z 28. 3. 1967 s termínem do 15. dubna 1967. Dále se dozvídáme, že skici výzdoby byly schváleny uměleckou komisí 24. 3. 1967 a řádně proplaceny.

Dochovaly se také informace o rozměrech a materiálu realizovaného díla — jedná se o keramický obklad stěny atria hlavního vstupu o velikosti cca 6 m2. Kdy přesně byla mozaika dokončena, nevíme, odměna za autorský dozor při osazení byla předána k proplacení 12. 9. 1975. Kulturní dům byl otevřen v květnu roku 1976.

V samotném kulturním domě a jeho okolí byla realizována i další díla: art protis H. Lendrové, obraz S. Podhrázského a plastiky od M. Chlupáče, M. Drábkové, V. Jíry, P. Straky, M. Hájka a Z. Palcra. Zdroj: Spolupráce výtvarníka s architektem: přehled prací za rok 1974, Dílo — Český fond výtvarných umění, Praha 1974.

[14] Záznam z jednání umělecké komise ze dne 20. 6. 1969, strojopis, Český fond výtvarných umělců — Dílo, Praha, uloženo v Národním archivu v Praze.

[15] Vedoucí střediska O2 Ing. arch. Jaroslav Hlavsa ze Státního projektového ústavu potvrzuje ve své objednávce adresované Českému fondu výtvarných umění, že návrh již se Zdeňkem Sýkorou projednali.

[16] První strojopisná verze průvodní zprávy k soutěži, nestr., Archiv LZS.

[17] První makrostruktury pocházejí ze stejného roku jako návrh na schodiště ČVUT, tedy 1971. U většiny z nich vycházel Zdeněk Sýkora z obrazů z půlkruhových elementů. V roce 1969 však podobným způsobem vytvořil obraz Struktura, 1969, plech, autolak, 79 x 79 cm, který je také zvětšeným detailem jedné starší struktury (Červeno-zelená struktura, 1968, olej, plátno, 220 x 160 cm).

[18] Průvodní zpráva k výtvarnému návrhu. Archiv LZS.

[19] Tento přístup platí pouze u struktur, u pozdějších liniových obrazů vzniklo pro každou realizaci v architektuře vždy nové zadání, které zohledňovalo daný formát.

[20] Spolupráce výtvarníka s architektem: přehled prací za rok 1975, Dílo — Český fond výtvarných umění, Praha 1975.

[21] V Archivu LZS se dochovala faktura, která umožňuje kromě určení zvoleného materiálu také datovat realizaci této zakázky rokem 1975.

[22] Zdroj: archiv stavebního úřadu v Litvínově.

[23] Vítězný návrh litvínovského chodníku je výřezem z již existující struktury. Na jedné variantě návrhu je ale vidět, že se autor zabýval i myšlenkou oříznout strukturu několika na sebe napojenými kosočtvercovými výřezy a také jednoduchou soustavou hranatých linií, propojujících jednotlivé body ve struktuře.

[24] Stavba byla dokončena roku 1978, návrh je možné zatím datovat rokem 1977 podle dochovaných smluv, které uzavírali vybraní výtvarníci.

[25] Podle slov architekta byly důvodem finance. Rozhovor autora textu s Josefem Kalesem, leden 2009.

[26] Průvodní zpráva k projektu, strojopis, 1980. Archiv LZS.

[27] První z nich jsou Linie č. 33 (1985, olej, plátno, 150 x 150 cm).

[28] Téma horizontálních linií se poprvé osamostatnilo na obraze Linie č. 63 z roku 1989. S horizontálními liniemi se ale setkáme již u Linií č. 62, které vznikly na přání soukromého sběratele. Dalšími jsou Linie č. 64 (1989), 71 (1990), 76 (1990), 81 (1991) a hlavně 85, 86, 87, 89, 90 (1991) a 91, 94, 97, 99, 100, 102, 103 (1992).

Like what you read? Give Pavel Kappel a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.