S kalkulačkou na Měsíc
Ve Filozofickém slovníku z roku 1955 se píše, že kybernetika je buržoazní pavěda, která slouží k zotročení dělnické třídy pomocí strojů. V sedmdesátých a osmdesátých letech tímto způsobem uvažoval již málokdo, přesto většina společnosti stále pohlížela na lidi kolem výpočetní techniky přinejmenším jako na exoty. A není se asi čemu divit. I dnes je, ačkoli ze zcela odlišných důvodů, jen obtížně pochopitelná radost člověka, kterému se po několika minutách usilovného zadávání čísel na vědecké kalkulačce na displeji konečně objevila nula. Pro některé lidi to ovšem neznamenalo nic menšího, než že právě v jedné z her dokázali úspěšně přistát na Měsíci.
Nepátrej ve snáři, neptej se hvězd
Soudruh v klobouku na vysokozdvižné plošině oranžového náklaďáku s nápisem Výpočetní středisko Jih oznamuje shromážděným lidem: „Vážení vesničtí přátelé, i do vaší obce zavítala věda!“ O chvíli později pak kolegovi předává ručně děrovaný štítek s životopisnými údaji Františka Koudelky se slovy: „Jáchyme, hoď ho do stroje.“ Obsluha v plášti obřadně vloží lístek do obyčejného psacího stroje značky Consul, nad kterým bliká plexisklová krabice, a komedie plná omylů způsobených neúprosnou logikou počítacího stroje, jednou chybou a nevypočitatelností lidského osudu může začít. Tak nějak vypadá úvodní scéna filmu z roku 1974, který zhruba rámuje začátek námi sledovaného období. Představme si, že v této době někdo běžnému spoluobčanovi vysvětloval, že má něco společného s počítačem.
Je pravda, že v úplných počátcích se k výpočetní technice dostalo jen pár vyvolených. K sálovým počítačům (tzv. mainframům) měli zpočátku přístup jen zaměstnanci výzkumných ústavů, vybraných podniků a některých škol. Někdy s počátkem osmdesátých si ale začali i obyčejní smrtelníci, i když velmi obtížně, pořizovat první osmibitové mikropočítače — a někteří zpočátku vystačili i se zmiňovanou vědeckou kalkulačkou. Byli to převážně nadšení elektrotechnici nebo radioamatéři, kteří chtěli především programovat. Dostat se k vysněnému kusu hardwaru ale znamenalo mít známého, který vám počítač přivezl ze Západu, nebo ho za bony draze koupit v Tuzexu, v nejhorším případě dokonce na černém trhu. A ačkoli i v Československu probíhal vývoj počítačů, mezi lidmi se příliš nerozšířily a pověst kultovního stroje si v polovině osmdesátých let získal zejména ZX Spectrum, později šestnáctibitové Atari ST a Commodore Amiga, se kterými se koncem osmdesátých let bylo možné setkat už i v mnoha běžných domácnostech.
Již na začátku pátrání se proto ukazovalo, že bude obtížné ukázat na jednoho typického zástupce specifického kmene počítačových fandů. Bylo zřejmé, že jsou velké rozdíly mezi profesionály a amatéry, lidmi zabývajícími se hardwarem a programátory, a že se situace koncem osmdesátých let s větší dostupností počítačů velmi znepřehledňuje, protože přestaly být vzácností. Následující text se nesnaží objektivně zachytit tehdejší dění jako celek, spíše jde o dílčí reportážní sondu do několika specifických osudů, které do tohoto celku nějakým způsobem zapadají.
Konstruktéři
Centrum Trhového Štěpánova je ten den vyhrazeno kolotočům a střelnicím. Zastavuji před jakousi přístavbou někdejšího konzumu. V oknech jsou mříže a skrz bílá prostěradla není vidět dovnitř. Není však pochyb, že jsem tu správně. Na samolepkách na skle jsou stále ještě dobře čitelná loga kdysi kultovních značek Atari, Sega a dalších. Když zvoním u dveří, ještě netuším, že jimi za chvíli vstoupím do jiné dimenze. Bodrý sedmdesátník v teplákách mě vítá, jako bychom se znali odjakživa: „To je dost, že jdeš. Právě jsem založil politickou stranu.“ Zatímco procházíme místnostmi plnými všemožných součástek, monitorů a torz hracích automatů, mluví o chybějícím amatérském podhoubí a jeho vlivu na ekonomiku země. Vypráví o své vizi vzdělávacích farem pro mladé kluky, kde by se učili pracovat s elektronikou a pomohli tak postavit naši zemi na nohy. Chvílemi to zní šíleně, ale za chvíli zjišťuji, že má vše do posledního detailu promyšleno, včetně systému financování. Když se ptám, kde na všechno bere čas, tváří se, jako by to bylo to nejmenší. Odjakživa byl zvyklý pracovat od rána do večera a nepřipadá mu to jako něco výjimečného. Tím se vlastně dostáváme i k začátku jeho příběhu, kvůli kterému jsem tady. Ing. Tomáš Smutný mi vypráví o dětství stráveném na vojenské škole, kam ho s bratrem poslali rozvádějící se rodiče ve dvanácti letech. Právě zde se naučil disciplíně, kázni a pracovitosti. V jeho dalším vyprávění se pak mísí těžko uvěřitelné špionážní příběhy s dobrodružnými vzpomínkami na dobu, kdy opravoval kolotočářům počítačové hrací automaty. „Klidně se zeptej tady na náměstí,“ ukazuje směrem k oknu. „Teď tady je starý pán, kterému jsem v osmdesátém pátém roce spravoval počítače. Arnošt Bek. Poznal mě a vzpomínal, jak jsem za nimi jezdil s malým klukem. Pořád jezdí s houpačkama a kolotočema. Celým rodinám jsem opravoval — Třískům, Janečkům…“ Věřím mu. A nejen proto, že mi předtím ukazoval video, na kterém slušně, ale nesmlouvavě peskuje miliardáře Janečka a klade mu na srdce, aby své politické experimenty bral vážněji. Jeho historku s vězením mi ostatně později potvrzuje i soudní znalec Vladimír Smejkal, který v ní figuroval.
Zmiňovaná špionážní historka se váže k Tomášovu bratrovi — dvojčeti, konstruktérovi počítačů JPR-12, SAPI 1, nebo Ondra. V době, ve které se odehrává, mohlo Československo podle některých zdrojů klidně držet světový primát ve vývoji různých modelů počítačů na počet obyvatel. Šlo však většinou o hledání slepých cest ve snaze dohnat Západ. Nejenže tyto stroje většinou nebyly kompatibilní s počítači vyráběnými v okolním světě, ale často ani samy mezi sebou, a byl zázrak, když alespoň chvíli fungovaly. Počítač SAPI 1 (Systém automatického pořizování informací) byl jiný. Vzpomíná na to v jednom svém textu i jeho konstruktér Eduard Smutný: „Poprvé v životě jsem zažil pocit, že jsem se při zapínání počítače nebál, že nebude fungovat.“ SAPI 1 vznikl v roce 1982 v pražské Tesle a je to asi nejznámější československý počítač vedle PMD-85 a IQ 151. Byl výjimečný i tím, že již v roce 1983, souběžně s jeho uváděním do výroby, začal v Amatérském rádiu vycházet na pokračování popis jeho základního systému, podle kterého si ho mohl postavit vlastně kdokoli.
Za vzpomínkami na legendárního konstruktéra jsem zašel i za jeho synem Vladimírem. Ten popisuje otce jako tvrdošíjného, pracovitého člověka, který svou energií dokázal strhnout své spolupracovníky. Sám se naučil anglicky, protože potřeboval číst návody. I přes omezenou dostupnost různých součástek dokázal se svým týmem nemožné věci — tištěné spoje si vyráběli sami doslova na koleně, když nefungoval nějaký obvod, tak ho zkrátka rozpůlili a pomocí pár drátů přemostili. Dokázal ale i využít svých kontaktů a byl schopen ovlivnit vývoj v jiných podnicích, aby měl jeho tým součástky, které potřeboval. Ačkoli mu nabízeli dobře placená místa ve Slušovicích i v cizině, zůstával věrný své domovské Tesle a snažil se neustále o pohyb kupředu. Když bylo potřeba, otevřeně kritizoval a stěžoval si na různých místech. Sám si ale uvědomoval, že bojuje s větrnými mlýny. Když ho pozvali do Japonska na výstavu a půjčili mu jedno z prvních světelných per, aby s ním něco napsal, zněl jeho vzkaz vyspělejšímu světu takto: Jestli výrazně nezpomalíte, nikdy vás nedoženeme.
Hráči
Značku Fuxoft znají určitě všichni, kteří v osmdesátých letech přišli kdekoli do styku s počítačem ZX Spectrum. A většina z nich asi ví, že se za ní skrývá František Fuka, dnes programátor a filmový recenzent na volné noze. Proud jeho vzpomínek se takřka nedá zastavit. Vypráví o tom, jak to chodilo třeba na tzv. copy party. V době, kdy nebyl internet, scházeli se nerdi s přenosnými televizemi a kufříky s počítačem a magnetofonem na domluveném místě, aby všechny přístroje propojili a navzájem si celý den kopírovali kazety s hrami a bavili se o počítačích. Líčí také, jak ho tehdejší soudruzi ukazovali v televizi jako zázračné dítě, a dokonce o něm natočili televizní týdeník. Pak z krabice plné archivních dokumentů a starých novin vytahuje jedno číslo Mladého světa a ukazuje mi článek nadepsaný Computery a kapusta. „Tady to jsem já,“ ukazuje na dvě fotky připojené k článku. Na jedné z nich skupinka dětí drží v rukou počítače, na druhé ve stejné kompozici zeleninu. „Dopoledne jsme chodili pracovat na pole, nebo na výlety, a odpoledne programovali.“
Když se ho ptám, jak se ke hrám vlastně dostal, vzpomíná nejprve na mechanické hrací automaty na Mácháči, pak na ty digitální, za kterými byl schopen jezdit i desítky kilometrů za Prahu, aby strávil celý den pouhým jejich pozorováním. „Když jsem tam viděl nějakou hru, která se mi líbila, tak jsem si ji pak doma naprogramoval.“
Inspiraci k novým hrám čerpal i z komiksů, nebo filmů. Některé z nich ani neviděl, stačila mu reprodukce plakátu v časopise, jako třeba u hry na motivy Indiany Jonese. Hry pak dával volně k dispozici a samotného ho občas překvapilo, jakou rychlostí se v době, kdy nebyl internet, dokázaly šířit. Sám říká, že hry dělal proto, aby se mezi zájemci rozšířily, nikdy ho nenapadlo chránit je proti kopírování.
Profesionálové
Při poslouchání pamětníků je občas těžké uvěřit, že se tak technický náročný obor vyvíjel v Čechách v často tak amatérských podmínkách. Zatímco na Západě vše probíhalo řekněme ve standardních mantinelech fungující ekonomiky, u nás bylo vždy potřeba leccos nějak obejít, nebo doslova zbastlit. Změna situace přišla až krátce před Listopadem, kdy se i původně zájmová činnost dokázala sama různými způsoby komercionalizovat. První zásadní počin v tomto směru vznikl na půdě 602. základní organizace Svazarmu, která tehdy sdružovala všechny zájemce o výpočetní techniku. Nějakým způsobem s ní měli něco společného bez výjimky všichni, s nimiž jsem se setkal. Ať už se zde učili programovat, nebo naopak třeba vedli dětské kroužky programování, vyměňovali si informace, hecovali se navzájem. Potkávali se zde radioamatéři, kteří počítačem řídili antény, aby mohli sledovat družice na nízké oběžné dráze, nebo vytvářeli programy na vyhodnocování závodů třeba s hifisty, kteří experimentovali s audiovizuálními pořady. Byli tu doktoři, účetní i klasičtí geekové. Vycházel zde i proslulý časopis Mikrobáze, který vydával hudebník Ladislav Zajíček. Vzniklo tu spousta skvělých věcí, namátkou údajně i program pro počítačem řízenou Zpívající fontánu v Mariánských Lázních a v dubnu roku 1989 také legendární textový editor T602. Richard Kaucký, jeden z duchovních otců tohoto programu a dnes spolumajitel firmy Software602 vzpomíná, že za tím stála vzrůstající potřeba naučit počítače česky. Dnes se to zdá triviální, ale dostat háčky a čárky nejen na obrazovku, ale i do tiskárny, byla tehdy velká výzva. Té šestsetdvojka se v rámci vedlejší hospodářské činnosti prodávala v obchodě Svazarmu ve Spálené ulici, kde bylo možné koupit kazety a diskety s programy, tištěné spoje, různé stavebnice, nebo se tu dal objednat i dovoz zahraničních počítačů. Ten, kdo koncem osmdesátých let projevil obchodní talent, už tehdy zde mohl začít budovat kariéru v oboru. Software602 rozhodně není jedinou úspěšnou dodnes fungující firmou, která ze Svazarmu vzešla.
Všechno je možné, když chceš
Ačkoli se pamětníci vesměs neshodnou na vnějších znacích, určité vnitřní předpoklady a osobnostní rysy počítačových fandů je svým způsobem schopen popsat každý z nich vlastně podobně. Drtivou většinu lidí, kteří se v době, kdy počítač pro většinu společnosti stále ještě symbolizovalo ono mirakulum na korbě náklaďáku z filmu Jáchyme hoď ho do stroje, spojoval především zájem o nové věci a hlad po informacích. Sdíleli také vizi lepší budoucnosti a víru ve vlastní schopnosti. Neuctívali nadpřirozenou moc zázračného stroje, naopak byli ochotni se sami díky němu učit spoustu nového a posouvat tak vlastní hranice. Snad nejlépe to vystihuje motto Eduarda Smutného z nadpisu: Všechno je možné, když chceš. Toto vědomí jim často dávalo sílu překonávat všechna omezení, která tehdejší doba přinášela. Dokázali z minima vytěžit maximum. Dřív, než většina těch, kteří je měli na začátku za exoty pochopili, že počítač je jen nástroj, který jim umožňuje realizovat jejich sny. Nebyli nikdy otroky svých strojů. Naopak, počítač jim ve své době vlastně poskytoval míru svobody, kterou jim ostatní mohli jen závidět.
Ing. Tomáš Smutný
S počítači zažil osobní úspěchy i pády. Podílel se s bratrem na konstrukci jednoho z prvních mikropočítačů v ČSSR, už za normalizace jako jeden prvních podnikal — opravoval lidem od kolotočů hrací automaty a tři měsíce kvůli nim dokonce strávil ve vězení.
Proč vás z elektroniky přitahovaly nejvíc právě počítače?
Vždycky jsem měl sklon k hraničním oblastem. Nezajímal mě samotný počítač, spíš interface, nebo něco nepoznaného, zvláštního. Automaty mě zajímaly právě proto, že to nebyla čistá elektronika — byl tam displej, mincovník, páčka atd. Jednou jsem přemluvil člověka u nás v Benešově v herně, aby mě nechal se svými rozbitými automaty přes noc, že mu je opravím. Moc se mu nechtělo, automat stál tehdy osmdesát tisíc. Ale když ráno přišel, všechny fungovaly. A pak to začalo. Bylo to něco neskutečného, hotová lavina. Komedianti si mě začali prodávat. Jezdil jsem ve dne v noci. Šestkrát jsem usnul za volantem, naštěstí jsem se ani jednou nezabil. A nakonec jsem začal ty hrací automaty i vyrábět.
Byl jste na svou dobu obchodně velmi úspěšný.
Byla to normální fabrika. Ale taky jsem na to dojel. Kolem komediantů se pohyboval jeden policajt, který věděl, že věci kolem kolotočů jsou často kradené, a čas od času někoho vydíral. Jednoho dne jsem zjistil, že mě někdo sleduje a za týden mě zatkli ráno na ulici. Nedovolené podnikání. Devadesát jedna dní jsem strávil na Ruzyni, kde jsem mimo jiné seděl i s vekslákem Provodem. Vysekal mě z toho nakonec soudní znalec a můj známý Vladimír Smejkal, který napsal do posudku, že kdybych opravdu dělal to, z čeho mě obvinili, že bych byl nejlepší elektronik ve Východním bloku.
Vy jste ale také společně s bratrem uváděn jako spoluautor jednoho z prvních mikropočítačů v ČSSR.
K tomu se váže jedna špionážní historka. Byl jsem tehdy na vojenské škole, kde byl zároveň výzkumák pro kontráše. A tehdy se československým agentům povedlo ukrást z Izraele počítač Elbit. Dostal jsem se přes kamaráda k jeho dokumentaci a protože jsem ji měl jen na víkend a kopírky tehdy nebyly, poslal jsem ji přes jednu letušku letadlem do Prahy, kde ji bratr okopíroval a stejnou cestou poslal zpět. Brácha díky tomu pak postavil první počítač.
Absurdní doba…
Každý žijeme v nějakém prostředí. Tehdy se z kotelníka lehce mohl stát spisovatel, ale kotelník se mohl jen obtížně stát odborníkem na počítač, protože v té kotelně počítač nebyl. I můj brácha, když potřeboval nějaký přístroj, musel o něj složitě žádat. A komunisti si hlídali, co můžou dovézt. Hledaly se proto všechny cesty, jak se k počítači dostat. Pohyboval jsem se díky automatům i mezi vekskláky, a ti kromě toho, že kšeftovali s hodinkami a videopřehrávači, vozili i lékařské a měřící přístroje výzkumným ústavům do Česka. A samozřejmě později i počítače, protože se na nich dalo dobře vydělat. Elektronika byla takovou vzácností, že se využívaly i tyto kanály. Nebo je do republiky vozili lidé, kteří mohli cestovat třeba do Německa. Na Karláku byl v jednom z průchodů bazar, kde jsi mohl jakýkoli počítač prodat pětkrát dráž, než za kolik jsi ho koupil. A za tebou stála fronta lidí z fabrik a hned to kupovali.
František Fuka
Jeho první setkání s „výpočetní technikou“ byl papírový počítač na stránkách ABC. Pokračoval na vědecké kalkulačce Texas Instruments a psaním programů na čtverečkovaný papír. Je autorem mnoha her na ZX Spectrum. Hry neprodával, volně je šířil pod hlavičkou Fuxoft mezi zájemce.
Jak dnes vzpomínáte na dobu, kdy jste začínal s počítači?
Někdy kolem roku 1981, kdy jsem začal chodit do Svazarmu, do Stanice mladých techniků pod Juliskou, naprostá většina populace netušila, co je to počítač, natož aby ho měl někdo doma. Atmosféra byla skvělá, opravdu jsme se kamarádili. Já jsem se tehdy nejvíce přátelil s Mirkem Fídlerem a Tomášem Rylkem, se kterými jsme založili takovou volnou skupinu. Něco na způsob sprejerské crew. Nám bylo tehdy šestnáct a cítili jsme se cool, že jsme si založili „Zlatý trojúhelník“ a podnikali různé akce. Třeba jsme chodili v Suchdole půl dne po lese a povídali si o programování. Nebo jsme se sebrali a jeli jsme k nám na chatu a tam jsme společně programovali. Udělali jsme klidně dvě hry za víkend. Bavili jsme se samozřejmě o všem možném, ale většinou o počítačích. S děvčaty jsme se tehdy ještě nezatěžovali. Nebyl na to čas.
Jak vaše spolupráce vypadala?
Každý jsme uměli něco jiného. Já byl z nás tří nejhorší programátor, ale nejlépe jsem kreslil, takže jsem ostatním do her dělal příšery a úvodní obrazovky. Také jsem skládal, nebo lépe řečeno programoval, hudbu. Většinou jsem všechno také kompletoval, protože ostatní to nebavilo.
Věnovali jste se tedy hlavně programování. Hardware a jeho úpravy vás nezajímaly?
V podstatě nikdo z lidí, které jsem znal, hardwaru moc nerozuměl. Lidé si často mysleli, že když dělám s počítačem, že bych jim mohl třeba opravit rádio. My jsme ale vždycky zavolali známým a vůbec netušili, co s tím vlastně dělají. Byl to takový klasický networking, ale po telefonu. Já do svých her také psal telefonní číslo a domů na záznamník mi pak volali lidi, kteří hráli moje hry. Dokonce už i moje matka znala odpovědi na základní, často kladené dotazy, takže třeba dokázala poradit lidem, kteří se nemohli dostat přes bažinu, aby si nejdřív opatřili krabici s duchem.
A považovali vás lidi za blázny?
Rozhodně. Ani ne vlastně za blázny, spíš za bytosti z jiné planety. Jak jsem již říkal, většina populace tehdy netušila, co je to počítač a jak se liší od videopřehrávače. Někdy v roce 1986 jsem dělal rozhovor, ve kterém se mě úplně seriózně ptali, jestli hry neztrácejí na barevnosti, když se kopírují. Opravdu na nás koukali jako na nějaké kouzelníky, obzvlášť když jsem byl neplnoleté dítě. S tím se ale setkáte i dnes, že jsou počítače často zobrazované jako něco nadpřirozeného.
Text vyšel v knize KMENY 0. Vydal Bigg Boss a Yinachi v roce 2013.
