Bezejmenný — 1. část

Obloha byla jasná bez jediného mráčku. Slunce zrovna vycházelo na obzoru a barvilo celé nebe v jasný odstín oranžové. Dnes byl ten den… Den, kdy dospěji a stanu se plnohodnotným členem naší kolonie. Přišla doba, která se zdála být velmi vzdálená, ale dnes měl ten den nastat. Dnes jsem měl dostat své jméno.

Nedokáži ani vyjádřit, jak moc se na to těším. Ve svém nitru tajně doufám, že mi rada vybere tak velké jméno, jakým byli poctěni třeba Dachelion nebo Radaat, naši vůdci v dobách minulých, přítomných i budoucích. A co teprve zítra? Zítra, až se vzbudím, po obřadu Iuro, během kterého se z nás mladých bezejmenných stanou dospělí, budu mít nejen své jméno, ale i svou barvu.

Každý dospělý má svou barvu a někteří říkají, že naše barva je předurčena velikostí našich srdcí a našich budoucích skutků. Nevím, co je na tom pravdy, ale toužím po velikosti. Toužím se stát ochráncem a hrdinou, kterého budou znát všichni na celém Akardu. Chci dosáhnout velkých věcí, cestovat až za obzor do neznámých končin a poznat neznámé. Být ten, jehož jméno si pamatují i budoucí generace kolonie. Zatím to tak ale nevypadá… Jsem menší a slabší než ostatní mého věku. A jako by toho nebylo málo, mám strach z výšek. Ach, kdo to kdy slyšel, aby někdo jako já měl strach z výšek, když se většinu života pohybuji ve výškách… Ostatní se mi smějí a neustále mě postrkují. Většinou to prostě jen trpím, protože já mám něco, co oni ne. Moje touha poznat neznámé a dosáhnout něčeho velkého je mým klíčem. Vím, že jednou budu velký, možná ten největší. Vím, že budu cestovat až za obzor. Jednou totiž… Jednou…

Občas mě ale přeci jen přepadne smutek a jediným lékem je potom lov. V něm naopak všechny ostatní převyšuji. I proto možná lov miluji jako nic jiného na světě. Není nic, co bych nedokázal ulovit. Alespoň zatím mi nic, co jsem si vyhlédnul, neuteklo. A to i přesto, že nejsem tak velký a nedokážu létat jako ostatní stejného věku. Lov je vlastně jediná věc, která moji mysl a srdce dokáže sjednotit v jeden celek s jediným cílem. Během lovu se mé oči zaměří na kořist a vše ostatní je jen rozmazané. Jediné, co pro mě v tu chvíli existuje, je cíl. Nic mi nedokáže zabránit v tom, co si chci vzít, co chci ulovit, co chci sníst. Bývám naprosto soustředěný a to mi dává jistotu, že dělám něco, co má smysl a svůj účel. Díky té jistotě jsem právě v lovu tak dobrý.

Ostatní se snaží kořist dohnat silou a tím ji většinou vyplaší dříve, než se k ní vůbec dostanou. Obzvláště jedna bezejmenná se snaží své kořisti ublížit. Zranit ji a uštvat v následném zběsilém útěku. Často se spolu pereme, protože se mi to nelíbí, ale většinou mě v našem souboji ošklivě poškrábe a poté se mi jen směje.

Já naopak přistupuji k lovu s jemností a citem umělce. Chci vyhrát, chci získat svoji kořist, ale chci ji získat, aniž by zbytečně trpěla, nebo abych přitom riskoval své zranění. Proto neútočím hned, jak kořist zahlédnu, ale čekám na nejvhodnější okamžik. Umění lovu je podle mě v tom skloubit perfektní okamžik s vhodnou technikou a vhodnou měrou síly. Ne vždy se mi tohoto souznění podaří úplně docílit, ale když ano, moje kořist ani neví, že je má a já si užívám obdiv i těch největších bezejmenných.

Do dnešního dne nás všechny měl ve svém učení mistr Larimon zelený, který o nás pečoval a staral se o usměrnění našich srdcí a instinktů. Zítřkem počínaje, po obřadu Iuro, se začneme učit mnohem více z prastarých umění našich předků. Budeme se učit, jak se pohybovat nad různými povrchy, jak se vyrovnávat se vzdušnými víry a… na to se těším nejvíce… jak přistoupit ve své mysli k vědomostem generací našich předků, ukrytých v naších srdcích-duších.

Většinu dnešního dne jsem strávil přemýšlením a lelkováním na jednom velkém vyhřátém kameni kousek od pobřeží. Čekal jsem klidně a trpělivě, ale současně s příměsí strachu, abych snad nezklamal sebe nebo své rodiče. Zároveň jsem se nemohl zbavit pocitu, který jsem měl poslední dobou stále častěji. Měl jsem pocit, že mě pořád někdo sleduje. Tento pocit jsem cítil zejména v situacích, kdy jsem se nedíval, nebo kdy jsem se snažil prohlédnout stíny kolem sebe. Poslední dva dny před obřadem Iuro onen pocit nabýval na intenzitě. Snažil jsem se jej ale co nejvíce ignorovat.

Do západu slunce zbývají asi čtyři hodiny. Obřad dospělosti už je v plném proudu a nás, bezejmenné, si rada volá jednotlivě, abychom podstoupili obřad dospělosti, nebo-li Iuro. Obřad probíhá za dohledu dospělých celé kolonie. Doteď byl každý z nás jen polovina duše, protože síla uvnitř nás neměla své pojmenování, neměla svou podstatu. Všechno v našem světě ale musí mít jméno. Vše živé i neživé od těch nejmenších tvorů až po ty největší na obloze, na zemi i v moři. Vše od nejmenších kamínků po hory tyčících se k nebi. Pokud se něco nedá pojmenovat, neexistuje to. Každý v naší kolonii se rodí jako bezejmenný a bezbarvý a až do obřadu dospělosti má jen polovinu duše, polovinu srdce, polovinu síly. Máme vrozené instinkty nebo třeba to, čím se od sebe odlišujeme. Charakter a duši… Máme i část síly, díky které dokážeme vnímat život kolem nás. Dech větru, řeč země, sílu ohně i vody. Vše ostatní, i když sám nevím, co přesně to je, je skryto v druhé části srdce-duše a propojení těchto dvou polovin vyžaduje, abychom měli v našem světě své jméno a tím došlo k propojení s životní silou tohoto světa. Většina toho, co se během obřadu Iuro stane, je pro nás bezejmenné až do účasti na obřadu tajemstvím.

Čekání na mé předvolání k obřadu trvá už dobré tři a půl hodiny. Postupně odcházejí k absolvování obřadu všichni moji druzi, ale co já? Procitám ze svých myšlenek a zjišťuji, že už jsem zůstal poslední…

Asi půl hodiny před západem slunce přichází mistr Larimon i pro mne. Mé uklidnění ale rychle střídá obava z dalších okamžiků… Je tady ta dlouho očekávaná chvíle… Nadchází můj okamžik pravdy. Nevím, zda jsem více nervózní, nebo zda se více těším. Zhluboka dýchám a vnímám celý svět kolem sebe, který jakoby na mě upíral svůj zrak. Následuji svého mistra, který mě vede k obřadu, který mi má změnit celý život i mé vnímání všeho. Předstupuji před Radu kolonie…

Rada kolonie se skládá z modrého Mnojmira, zeleného Nyleca, hnědé Exiloie a červeného Kirelloa… První promlouvá můj mistr Larimon zelený: “Přivádím dalšího bezejmenného, kterého mám v péči na jeho cestě.”, mluví věcně k nám všem… “Je bystrý, chytrý, všímavý a velice citlivý. Přestože je menšího vzrůstu a slabší tělesné konstrukce, je to vynikající lovec. Možná ten nejlepší, jakého jsem za poslední roky měl tu čest vést. Navíc je ochotný pomoci ostatním a to i na úkor vlastního prospěchu.”

Hluboko v nitru mě tohle prohlášení velice těší, protože ač si na svého mistra nemohu stěžovat, nikdy se takto před námi o nikom z nás nevyjadřoval. Vždy nám pouze striktně dával příkazy nebo vysvětloval, co je správné a co špatné. Ukazoval nám příklady situací, ale nikdy nechválil, nikdy nekritizoval — pouze sledoval.

Mistr dále hovoří k radě: “Jeho největší slabost, řekl bych, je možná zároveň i jeho největší silou. Je to totiž velký snílek a ač si to zatím neuvědomuje, jeho představivost nemá hranic. Sleduji u něj již delší dobu, že jeho představy a sny ho spíše omezují v rozvoji, protože jim věnuje více energie, než by ve svém věku měl. Nicméně jeho představivost mu na druhou stranu umožňuje vytvořit téměř cokoliv. Bohužel tohoto daru zatím téměř nevyužívá a ve svých snech se zaměřuje spíše na dětské představy o hrdinech. Tato skutečnost z něj ve spojení s jeho strachem z výšek a menším vzrůstem nedělá vhodného adepta k absolvování obřadu dospělosti.” Po těchto slovech můj mistr v tichosti přechází blíže k radě.

Chvíli celá rada s mým mistrem společně rozmlouvají… ale já přes veškerou snahu neslyším o čem. Uvnitř cítím velké rozpolcení, protože mistr dal právě doporučení k odložení mého obřadu dospělosti. Zmocňuje se mě strach, že budu muset čekat na další příležitost. Nechci být dále bez jména, nechci být dále bezejmenný.

Z představ mě vytrhává až nejstarší člen rady, zelený Nylec: “Pojď blíže, bezejmenné mládě. Tvůj mistr je moudrý a silný a jeho názor pro nás hodně znamená. Přestože tě to, co jsi slyšel, muselo trochu vyděsit. Své doporučení, po dlouhých úvahách, vytvořil z tvého pozorování během výcviku. Názor tvého mistra je pro nás však stále pouze doporučením. Ve výsledku vždy záleží na tobě. Neměj strach. Chceš k tomu něco říci? Teď máš možnost.”

Najednou v sobě ale cítím pouze veliký zmatek a hlavou se mi honí miliony myšlenek. Vše se mi míchá a veškeré pocity prostupuje strach z vlastního neúspěchu. Další obřad může být také za stovky let. To přeci nemůžu vydržet. Cítím, že se mě můj vlastní strach zmocňuje, ale náhle vše utichá a já slyším svůj křik… Křičím: “NE! Chci podstoupit obřad. Jsem připravený!”

Náhle otevírám oči a uvědomuji si, že to celé proběhlo jen v mé hlavě. Rada mě stále velice pečlivě pozoruje a čeká, co řeknu. Už už mám na jazyku odpověď, když v tom promlouvá Mnojmir modrý: “Je připraven k obřadu…” Mistr Larimon zelený kloní hlavu a říká: “Běž tedy tudy až k velkému ohni. Tam tě čeká tvá zkouška a tam zjistíš, zda jsi opravdu připraven. Neboj se! Buď upřímný a silný!” Dále už všichni mlčí a čekají na mé rozhodnutí a činy. Všichni mě pečlivě pozorují a já cítím, že musí vidět můj vnitřní souboj. Vyčkávají na můj první krok, na mé skutečné rozhodnutí.

Cítím snad všechny pocity, které cítit lze. Nevím, co mě čeká, a z důležitých pohledů všude kolem mě jsem nervózní. Co když to bude nějaká zkouška na život a na smrt? Rychlým pohledem zjišťuji, že mám jít dál do jeskyně. Tato jeskyně je největší na Akardu a vždy sloužila k významnějším setkáním. Chodby, kterou mi mistr právě ukázal, jsem si nikdy dříve nevšiml. Je osvícena menšími pochodněmi a mírně se svažuje dolů.

Pomalým nejistým krokem k ní vyrážím. Těsně před vstupem do tajemné chodby se ještě jednou ohlížím na celou kolonii s radou v čele. Svou mysl, stejně jako při lovu, naprosto soustředím na nadcházející úkol. Ať už mě teď čeká cokoliv, vím, že to musím zvládnout. Výdech a krok kupředu.

Obřadní jeskyně zůstává po chvilce daleko za mnou a já kráčím chodbou stále hlouběji a hlouběji do země. Je to zvláštní, protože bych čekal, že tady bude zima, ale místo toho mi je stále tepleji a tepleji. Ani vzduch není tak zatuchlý, jak bych čekal. Ani ne po deseti minutách se ocitám na lesní planině, na které uprostřed hoří obrovský oheň. Zajímavé však je, že hoří různými barvami. Některé plamínky jsou červené, některé jasně oranžové, ale ty hned střídají plameny hnědé, zelené nebo dokonce modré. Tato lesní planina mě opravdu zaskočila. Musím být přeci pod zemí. Chodba celou dobu klesala, není tedy možné, že bych se z ní dostal do Akardských lesů. Buď jsem v lese někde mimo Akard nebo to není vůbec les. Co by to ale bylo? Nějaká iluze?

Najednou se lesní planina rozplývá a já stojím uprostřed malého ostrůvku a všude kolem mě je voda, spousta vody. Opět se mě trochu zmocňuje strach. Chci se vrátit, ale za mnou už žádná cesta není, dokonce ani žádná chodba. Myslím, že je to opět iluze, opatrně vyrážím k okraji ostrůvku a natahuji nohu nad nekonečnou vodu. Nechce se mi sice opouštět pevnou zem pod nohama, ale musím jít dál. Strach mě nezastaví, naopak, využiji ho, aby mi dodal sílu jít dál, abych ho ovládl a zkrotil. Nic mi nezabrání pokračovat. Nohou se dotýkám hladiny. Voda mě studí do nohou. Možná to tedy již není iluze, ale toto je už skutečné. Musím plavat dál. Ale co když je ve vodě něco, co mě stáhne hluboko do tmy pod hladinu? Nebudu moct dýchat. Budu trpět a sám pomalu umírat někde na dně.

Rychle zaháním tyto myšlenky a snažím se dostat svůj strach pod kontrolu koncentrací, jako když lovím. Já jsem tu lovec a ať mě někdo zkusí zastavit. Skáču do ledové vody, zkouším udělat dvě tempa, ale voda tuhne a já se propadám. Přestože volný pád určitě ve skutečnosti trvá pouhých pár vteřin, připadá mi to jako věčnost. Raději proto nechávám oči, které jsem instinktivně zavřel během pádu, zavřené. Vítr se mnou prudce hází ze strany na stranu a já s tím nemohu nic udělat. Stále padám… a padám do neznáma. Chvílemi mě okolní vzduch téměř hladí, ale vzápětí střídá lehký vánek prudký vítr a já opět nekontrolovaně padám. Náhle mě zalévá teplý vzduch a …. již nepadám.

Pomalu otevírám oči. Všude kolem je neprostupná mlha. Nevidím na čem stojím. Pod nohama vidím také jen tu podivnou všepohlcující mlhu. Neodvažuji se pohnout. Zkouším místo toho zavolat, ale nic není slyšet. Aniž bych si to uvědomil, automaticky dělám krok za krokem. Pomalu se dostávám dál, hnán myšlenkou, která převládá. NENECH SE OVLÁDNOUT VLASTNÍM STRACHEM. Musíš jít dál, ať se děje cokoliv.

Náhle je mlha zcela pryč. Místo ní vidím všude kolem sebe tekoucí lávu, ze které sálá žár. Žár je mi z počátku příjemný, ale každou vteřinou začíná více štípat a pálit. Vzduch je těžký, suchý a horký a špatně se mi dýchá. Vydávám se tedy kupředu sužující se uličkou, lemovanou z obou stran tekoucím magmatem. Jdu ani nevím kam, prostě stále dál. Stále kupředu. Krajina se rozestupuje a přede mnou se rozprostírá jezírko z lávy, které ale nejde obejít, protože láva přitéká z obou stran. Strom, který stojí u magmatického jezírka, je suchý a zpuchřelý. Stojím a přemýšlím. Co dál? Překážku přede mnou nemůžu přeskočit, je moc velká. Začínám panikařit. Co teď? V dálce za lávou si všímám podivného barevného ohně. Můj cíl… Přece po mně nemůže nikdo chtít, abych tím žhnoucím jezírkem šel. To nemůže být jediná možnost. Musí tu být jiné řešení, které jen nevidím. Přesto, ať se dívám jakkoliv, jediná možnost, jak se dostanu dál, je přes jezírko. Cítím za sebou průvan a čerstvý vzduch. Za mnou se opět objevuje vchod do chodby, kterou jsem přišel. Mohl bych teď hned odejít. Jak snadné. Možná správné. Nechci se přeci popálit nebo si ublížit. Bojím se. Opravdu hodně se bojím.

NE, odejít bez toho aniž bych to zkusil, by bylo příliš snadné a jednoduché. Jsem lovec a mou kořistí je teď barevný oheň v dálce za lávovým jezírkem. Nic mi nezabrání v tom, abych pokračoval. Žár z lávy je sice podle všeho proti této myšlence, ale já svůj strach ovládnu. Vím, co musím udělat. V okamžiku, kdy jsem se rozhodl, suchý strom vzplál jasným a velkým ohněm. Vstupuji do lávy v jezírku. Při prvním doteku se zdá, že to strašně pálí, ale postupně cítím chlad, příjemný chlad. Stále stojím v lávě, ale zjišťuji, že se mi nic nestalo. Opět iluze… Opatrně jdu dál až k velkému plápolajícímu ohni s různými barvami. Čím více se blížím k onu ohni, začínám mít pocit, že zde nejsem sám. Jakoby mě někdo sledoval ze stínu a když už jsem ho skoro zahlédnul, opět se do stínu skryl. Je to zvláštní. Nejistým krokem se stále blížím k obrovskému ohni, od kterého je slyšet šepot. Šepot stále sílí až se skoro nedá vnímat nic jiného. Šeptající hlasy mnou prostupují a úplně mě ovládají. Jdu zcela bezmyšlenkovitě, úplně sám, aniž bych si to uvědomoval. Jako ve snu… U ohně není vidět nic jiného než pět prázdných podstavců. Podstavce jsou rovnoměrně rozmístěny v kruhu podél ohně a já ze svého místa tvořím s podstavci uzavřený kruh. Stejně nejasně jako šepot nabýval na síle, tak se postupně ztrácí. Pocit, že mě sleduje někdo nebo něco ze stínů, ale stále přetrvává. Najednou šepot úplně ustává a téměř okamžitě se mi v hlavě rozléhá hlas: “Aaaa vítej, další bezejmenný a bezbarvý. Jsem Prim Červené letky, jmenuji se Radaat a nosím červenou barvu.” Snad ne ten Radaat. Náš vůdce, který vládl před tisíci lety a nástupce velkého Dacheliona oranžového. Než ale stačím o čemkoliv dále přemýšlet, ozve se: “Ano, jsem přesně ten. Nemáš se čeho bát. Vždy se musím smát, když se všichni bezejmenní při příchodu sem diví úplně stejně.” Na podstavci po mé pravici se rozhořel malý červený plamen a uprostřed něj zářil červený diamant velký asi jako kokosový ořech. Hned na to se na podstavci po mé levici rozzářil o něco menší jasně modrý diamant ležící v krásně průhledné vodě a já jsem uslyšel jiný hlas: “Také tě vítám, jsem Prim Modré letky a jmenuji se Salebria. Mou barvou je modrá.” Hned na to se na dalším podstavci rozzářil hnědý diamant, který byl jasně vidět i přes tmu kolem a jakoby pulzoval na podstavci na kusu zeminy. Současně ke mně začal promlouvat další hlas, opět ženský: “I já tě vítám mladý bezejmenný. Mé jméno je Irotki. Nosím barvu hnědou a jsem Prim Hnědé letky”. V tu chvíli jeskyní zavládlo ticho. Poté se znovu ozvala Salebrie: “Máš jistě spoustu otázek. My jsme Rada letek, neboli rada nejstarších. Jsme nejstarší draci a jsme tu, abychom ti pomohli pochopit. Tento obřad dospělosti není zkouškou tvé síly nebo jiných fyzických schopností. Dokonce tě ani nikdo nebude zkoušet, ba naopak. Jediné, co od tebe chceme, je, abys nám otevřel své srdce a my s tebou mohli mluvit a nahlédnout na tvé názory a myšlenky. Posaď se, bude to dlouhý rozhovor.”

Dále ke mně začíná promlouvat Radaat: “Ano, buď klidný a upřímný. Pamatuj, že ti vidíme do tvého srdce a pokud bys nám chtěl lhát nebo zatajovat nějaké myšlenky, poznáme to. Pokud jsi opravdu připravený, na konci našeho rozhovoru získá tvé tělo barvu. Barvu jednoho z nás. Červenou ode mě, modrou od Salebrie, hnědou od Irotki nebo oranžovou od Dacheliona.”

Přemýšlím, jestli jsem špatně slyšel, ale v tu chvíli se na podstavci přímo proti jasně rozsvítí největší diamant, který září jasně oranžovou barvou. Navíc se oranžová záře line i ze spodní části podstavce. Takovou barvu už od dob velkého Dacheliona nemá nikdo z naší kolonie. Radaat pokračuje ve svém vyprávění: “Na konci tohoto obřadu, kterému, jak jistě víš, říkáme Iuro, se jeden z nás stane tvým učitelem a mentorem na tvé další cestě. Jeden z nás se s tebou podělí nejen o svou barvu, ale také ti předá část svých vědomostí, síly a bude mít tu čest dát ti v tomto světě jméno. Stane se z tebe dospělý drak a budeš mít možnost být naším učedníkem. Proto se znovu zeptám… a zvaž svou odpověď opravdu dobře… Jsi připravený?”

Opět cítím, jak pečlivě všichni přítomní sledují každou mou myšlenku. Ve své mysli mám náhle jasné a nezpochybnitelné ANO. Než ale stačím odpovědět, říká Radaat: “Skvělé. Přejděme tedy dále.”

Irotki hnědá mi vysvětluje, jak bylo dříve na světě pět dračích kolonií zvaných letky, které mezi sebou válčily. Modrá letka, Zelená letka, Červená letka, Hnědá letka a Oranžová letka. Bojovaly mezi sebou, zabíjely se kvůli potravě, území nebo prostě jen z nenávisti. Celé letky měly jednu barvu. Barvu, kterou přebíraly od svého vůdce, nazývaného Praefect. Jednotlivé letky vyznávaly různé hodnoty a měly různé cíle. V těch dobách se obřady Iuro nedělaly. Boje mezi letkami ukončil až jeden drak, který svou moudrostí převyšoval všechny ostatní. Viděl, co ostatní neviděli, a dokázal jednotlivým vůdcům letek ukázat bláhovost a bláznovství jejich činů. Dnes každý bezejmenný podstupuje obřad dospělosti, kde si nejstarší draci z Rady letek, kteří již odložili svou tělesnou schránku a svou mysl a energii přenesli do svého srdce zvaného Draio, vybírají, koho budou učit a s kým budou sdílet svoji barvu. Vybírají si podle charakteristických rysů a vlastností každého, kdo obřad Iuro podstupuje.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.