Pokrokové technologie nenahradí zážitky reálné, vytváří totiž nové
S boomem festivalů, koncertů či muzejních prohlídek ve virtuální realitě (VR) si čím dál častěji klademe otázku, zda může zážitek ve VR nahradit zážitek reálný. Své o tom rozhodně vědí kulturní instituce a umělci. Už samotná otázka je ale sama o sobě špatně položena. Neměli bychom se ptát, zda jedno nahradí druhé, ale zda virtuální zážitky mohou stát vedle těch běžných, a případně jim v něčem konkurovat, rozvíjet je a posouvat dál.
Názorů na virtuální zážitky se objevuje nespočet, ať už těch pozitivních, které hlásají konec starého světa a vykreslují zářnou technologickou budoucnost, či těch negativních, které se pohoršují nad absencí “reálných zážitků”. Podobné názorové roztržky o nových technologiích, médiích či formátech ovšem historicky nejsou ničím novým.
A nebavíme se tady jen o digitálních novinkách, kritika médií začala už u obyčejných knih. S příchodem gramotnosti bylo čtení knih kritizováno jako něco, co odvádí pozornost od důležitých témat. Podobná kritika (a to jak negativní, tak pozitivní) pak přichází i s vynálezem rádia, filmy, televizí, mobilními telefony, počítačovými hrami, internetem atd.
Není tedy divu, že i s příchodem virtuální reality společnost řeší, zda nás o něco neochuzuje, nebo zda nemůže některé zážitky úspěšně nahradit.
Pořád se ale točíme kolem špatně položené otázky. Je jasné, že dívat se na Rothkův obraz ve virtuální místnosti přes 3D brýle, je něco diametrálně odlišného, než když se na něj půjdu osobně podívat do galerie. To asi nikdo nerozporuje. Je ale nutné nová — ať už virtuální, augmentační, či jim podobná média, používat právě tímto způsobem? Neměli bychom se spíše podívat na to, jaké nové možnosti nám přináší a uzpůsobit jim i naši tvorbu? S novými médii se přece experimentuje už od nepaměti a vždycky nám to přineslo přinejmenším zajímavé výtvory. Vezměme si třeba Pipilotti Rist a její videoart.
Považuji zde za důležité zdůraznit, že ani zajímavá technologie není samospásná. Knihu s nudně napsaným příběhem nikdo nebude číst, MP3 přehrávač se špatnou písničkou nikdo nebude používat a špatně natočený film se také u příjemců neuchytí. Je proto nadmíru důležité umět pracovat s obsahem a adaptovat jej pro danou technologii či situaci, a nabídnout nový kvalitní zážitek a komfort. VR jako imerzivní technologie umožňuje s formáty pracovat daleko více, než je běžné. Příběhy v ní dostávají naprosto nový rozměr, ale pouze tehdy, když s nimi umíme správně pracovat.
Situaci formálně dobře uchopila třeba vídeňská umělecká nadace Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21) mecenášky a sběratelky umění Francescy Thyssen-Bornemisza. Ta společně s Brainz Studios spustila digitální uměleckou platformu st_age. Byla jednou z prvních institucí, která zareagovala na pandemickou situaci, a byla tak schopna suplovat staré modely prezentace umění v galerii. Zároveň hledala nové cesty a formáty spolu s podporou pro umělce, kteří byli situací také zasaženi. Projekt v hluboké míře kontextualizuje prezentovaná umělecká díla — je něčím mezi knihovnou a galerií.
Platforma má svou vlastní dramaturgii upozorňující na globální a palčivá témata. Virtuálním návštěvníkům kromě samotných děl nabízí příležitost tvůrce podpořit, nebo dílo zevrubně prozkoumat pomocí doprovodných audiovizuálních materiálů tak, aby virtuální diváci mohli zapojit své kritické myšlení obdobně jako v kamenné galerii.
S divadelním formátem si u nás zase pohrává projekt Brejlando — experimentální divadelní zážitek ve virtuální realitě. Nejde o běžný přenos záznamu divadelní hry, ale o úplně nový záznam inscenace, která jsou na míru uzpůsobená formátu. Projekt se nesnaží nahradit klasické divadlo, ale zkouší přijít s něčím novým a neotřelým. Chce nabídnout nový úhel pohledu i pro ty, co inscenaci viděli v kamenném divadle, případně také nabídnout zážitek těm, co se do divadla z řady důvodů nedostanou. Zároveň může být řešením absence divadel například během letních divadelních prázdnin. V inscenaci Společenstvo vlastníků divadla Vosto5, kterou má Brejlando v portfoliu, dokonce divák sleduje celou schůzi SVJ, kde se odehrává děj hry, z pohledu jedné z postav a je aktivně zapojen do děje.
Oba tyto projekty se reálně používají v praxi a mohou tak být brány jako důkaz toho, že krize často akceleruje vznik nebo adaptaci nových formátů a jejich zavádění do každodenního života. Faktem samozřejmě je, že spousta formátu existovala již před krizí, nyní ale dostaly větší prostor a publikum je více připraveno je přijmout.
S podobnou implementací i novými technologiemi dokáží (nejen) v Česku pomoci Brainz Studios, kteří mají s kulturními institucemi, ale také s tvorbou obsahu pro VR, bohaté zkušenosti.
Nejde tady ale jen o umné uchopení formátů v době krize, ale i o jejich přijetí do běžného života. Stejně, jako jsme v 19. století přijali třeba film. Pokud si na ně zvykneme a neodsuneme je do pozadí, mohou nám při příští krizi (finančně) zachránit krk. Klasické výstavy, divadla či koncerty budou pořád populární. Zkusme si ale trochu zaexperimentovat ve virtuálním prostoru. Uvidíme, co nám to přinese.
