Belgický líbací manuál aneb Záhada třetího polibku
Vyznat se v belgickém „líbacím systému” není tak jednoduché, jak se na první pohled může našinci zdát. Při delším pozorování chování Belgičanů totiž vyvstane zásadní otázka: při jaké příležitosti a komu vlepit jednu, dvě, tři nebo čtyři pusy? A začíná se při pozdravu zprava, nebo zleva?
Na základě osobní zkušenosti a soukromého miniprůzkumu mohu konstatovat, že žádná rigidní pravidla s polibky na líčko, kdy se jako lehký vánek (skoro) dotknou dvě tváře, vytesána v učebnicích belgické etikety nejsou. Panuje v tom životaschopný chaos podobný tomu, jak funguje celá země a mnohokulturní Brusel obzvlášť.
Především záleží na vztahu dotyčných osob a na regionu — v Tournai se údajně líbá čtyřikrát, v Charleroi třikrát, v Namuru dvakrát. V Bruselu se většina pozdraví jedním líbnutím, praváci začínají pravou tváří, leváci levou, ale neplatí to vždy; vlámští muži si raději podávají ruce.
Kolik polibků dáš, tolikrát jsi Belgičanem
Třicetiletý Thierry také někdy tápe. Podle něj velice záleží, v jaké situaci se lidé nacházejí. „Pokud ve striktně formální, jako jsou pracovní schůzka, návštěva lékaře nebo setkání s neznámou osobou, vždy zdravím podáním ruky. A to i ženu,“ popisuje své zkušenosti.
V dalších situacích se už výrazně variuje: „Jste-li se svou rodinou nebo přáteli, liší se vlámské a valonské prostředí. Vlámové se omezují na jeden polibek mezi ženami, jeden polibek mezi ženou a mužem a podáním ruky mezi muži. Ve frankofonní oblasti a hlavně ve frankofonních firmách se všichni navzájem líbají,“ tvrdí.
Thierry zdůrazňuje, že líbací zdravici s jiným mužem úplně nemusí: „Necítím se dobře, když mě chce políbit jiný chlap. Zejména tady v Bruselu je to komplikovanější. Pocházím ze dvou kultur, vlámské a španělské, a ani v jedné se muži takto nezdraví. Takže já začínám vždy podáním ruky, no a někdy to skončí polibkem, ani nevím jak,“ směje se vášnivý cyklista a tanečník.
Češka Petra (32) pracuje v Bruselu několik let a vidí problematiku faire la bise trochu s nadsázkou. „Všechna pravidla jdou stranou, když se na obzoru objeví hezká holka. Pánové pak vymýšlejí sto a jeden důvod, proč mají jít dotyčnou olíbat, co se dá. To je ale nespíš všude,“ nadhodí milovnice cestování a kinematografie. „Nicméně když jsem se ptala svých belgických kolegů, jak to s těmi polibky vlastně mají, nedostalo se mi žádné konkrétní informace. Většina mi tvrdila, že se vždy a všude dává jen jedna pusa na tvář, přitom před pár týdny jsem od většiny z nich během novoročního večírku dostala pusy tři. Takže, babo, raď!“ směje se.
Odlišnosti mezi generacemi i regiony
Vysvětlení mi o pár hodin později nabízí Francouzka Agathe, osmadvacetiletá manažerka, pobývající v Bruselu čtyři roky: „V Belgii obvykle dostávám jednu pusu. Ovšem jak mě upozornil můj belgický partner, výjimečné události a oslavy si žádají polibky tři. Stejně jako setkáte-li se s milovanou osobou po delší době.“
Sympatická blondýnka potvrzuje, že Francouzům není naše české pouhé po třesení rukou příliš po chuti: „Musela jsem si zvyknout, protože pracuji v mezinárodním prostředí. Nicméně napoprvé mě to velice překvapilo. Působí to chladně a odtažitě.“
Vrcholem veškeré líbací legrace je, když se potkají Belgičan s Francouzem. To jsou teprve hotové tanečky nastavených tváří a neklidných paží. Sama Agathe se pravidelně potýká s nedorozuměními, podobně jako její francouzští přátelé, protože jsou celý život zvyklí dávat a dostávat minimálně dva přátelské polibky: „I po čtyřech letech se cítím smutně a jaksi neúplně, když po první puse vyjde moje iniciativa naprázdno a já zůstanu čekat nakloněná s nastavenou druhou tváří sama.“
Má padesátiletá sousedka Maryke, belgická účetní s francouzskými kořeny, uzavře celou debatu téměř poeticky: „Polibkem vyjadřujeme tomu druhému naši náklonnost a spřízněnost. Obvykle svým přátelům a dlouhodobým klientům dávám jeden polibek a k tomu je jednou rukou obejmu. Ovšem dřív se v Bruselu běžně dávaly dobrým kamarádům polibky tři. Tím, jak se celý svět zrychluje, se tradice smrskává jen na jeden,“ obejme mě svou pravačkou a nečekaně se usměje: „Buďte ráda, že o tom nepíšete ve Francii. Tam by to bylo skoro na dizertační práci.“
