BRUSELSKÁ HAVĚŤ aneb Jak jsem potkala potkana

Brusel sice nemá vlastní zoo, ale jeho zvířena je skoro tak pestrá jako v luxusním parku Pairi Daiza. Pravda — pandu velkou jsem tady ještě naživo nepotkala, ale kdyby vás to zajímalo, tak v Etterbeeku, čtvrti v širším centru belgické metropole, bydlí Pandí žena. Tedy ona se tak samozřejmě nejmenuje. Jen já jsem drobné Belgičance s nezvyklou zálibou ve sbírání všeho s motivem ohroženého bambusožrouta přiřkla takovou přezdívku. Pandami má vyzdobený celý svůj dům (reportáž zde).

Pozor na lišky! Některé mají rády boty víc, než je zdrávo. (Foto Zuzana Cagalová)

Na téma neobvyklé bruselské zvěře mě přivedla kamarádka z jógy. Zuzka bydlí shodou okolností taky v Etterbeeku a celý loňský rok řešila ohromnou záhadu. Kdo jim krade boty na předzahrádce jejich přízemního bytu. Sedmero párů muselo padnout za oběť překvapivému odhalení. Jako straky si k nim chodily pro lup dvě lišky a zrovna před pár dny si to jedna špacírovala pod okny ve chvíli, kdy Zuzka obědvala (na předchozí fotografii). Lišky! Ba co víc, ony tam nejspíš kousek od policejních koníren a kasáren mají rozvětvená doupata. Jeden čtenář mého blogu mi před časem napsal, že dokonce spatřil lišku producírovat se kolem hlavního sídla Evropské komise, u Berlaymontu. Úplně vidím ty kravaťáky, jak prchají před krvelačnou šelmou…

Chytré liščí parádnice

Ale vážně. Belgičané k zrzavým šibalkám údajně chovají ve městě poměrně úctu. Nevyzývají k jejich odstřelu, ale hýčkají je skoro jako svoje domácí kočky. A víte proč? Protože loví potkany. A s těmi mám osobní zkušenost pro změnu já sama a jedny moje sandále. Nejspíš proto, že nemám lišku a sousedčiny lenivé micky patří do starého železa.

Před jistou dobou jsem se s přerostlým agresivním hlodavcem setkala tváří v tvář. Nebyla jsem na něj vybavená. Mentálně ani materiálně. Přitom pravověrní Bruselané vědí své a nějací potkani je na jejich cestě životem zvlášť nevykolejí. Jen malá vsuvka úvodem — ty chlupaté mrchy s dlouhým ocasem, o nichž si myslíte, že jsou krysy, tak nejsou. Máte tu čest s vyžranými potkany, krysy jsou ve městech totiž vzácné.

Liška obřích rozměrů se nedávno objevila na fasádě domu v Etterbeeku. Naproti ní je ještě jedna. (Foto Kateřina Farná)

Tudle jsem tedy v našem bruselském domě šla do sklepa pro marmeládu. Běžná aktivita, na kterou není potřeba plynová maska, natož zbrojní průkaz. Otevřu dveře v suterénu, rozsvítím a hledám v krabici. Na ní zahlédnu bobky, jaké kdysi dělal náš morčák. Ten je ale dávno v pánu, zakopaný na pražském Vítkově, takže asi nepůjde o jeho reinkarnační úlevu. Koukám, že pod bedničkou s moravským proviantem mi něco solidně ohryzalo korkové kožené sandále. Moje nejoblíbenější letní botky. Merde! V ten moment ještě netuším, že tam, kde je jeden bobek, může být hůř.

Koukám nalevo, napravo, jestli náhodou neuvidím toho hříšníka pažravého. Nic. Mrknu zběžně do igelitky, kde máme uložené nepotřebnosti. A tam, schoulený do starých vánočních cinkrdlátek, leží potkan. Je mrtvý. Asi ho zabily moje boty. Slušná pomsta, říkám si. Vynáším mrtvolku i s rolničkami do kontejneru, a přece je mi ho trochu líto. Má lítost trvá několik vteřin, než kolem mě proběhne další nezvané zvířátko. A přede mnou se schová do otevřené sklepní kóje. Jdu vyhodit tvého bráchu a pak se pro tebe vrátím, chlupáči! Půjdeš z domu. Bobky s tebou, utrousím.

Nevěřili byste, jak vás takový tvor může vyvést z rovnováhy. Netrpím žádnou arachnofobií, natož potkanofobií, ale dokáže mě vytočit, když mi pitomý potkan bude přidělávat práci. Jdu s pytlem ven. Otevírám dveře a přemýšlím, jak toho druhého zlikviduju. Do toho mi naskakují obrázky agresivních hlodavců, kteří se nevzdávají a svoje pole nevyklízí bez boje. Rádi prý skáčou a koušou.

Krysí parta, jak ji znázornil bruselský streetartista Roa. (Foto ilustrační)

Takže vycházím z domu a instinktivně se podívám pod nohy. A tam, přes sklepní poklop, na mě drze čučí druhý potkan. Rozhlíží se kolem, jako kdyby čekal odvoz na operní představení. Pak koukne na mě, zaňufá čumákem, jako by zjišťoval, co dobrého se v okolí zrovna vaří. Vůbec se mě nebojí, zmije jedna chlupatá.

V ten moment se mě zmocnila taková zlost, že jsem pytel rázem upustila a seběhla zpátky do sklepa. Buď půjde z domu on, nebo já. Beru do rukou skládací zahradní stolek, bude mým štítem, a smeták mým kopím. Ve sklepě se pak odehraje scénka jak ze špatného filmu. Opravdu na mě skočil a já ho odrazila dřevěným štítem. Zapištěl a utekl. Druhý den mé dílo těžkým rýčem dokonal majitel domu, kterému jsem poslala SOS. Ukázalo se, že kde jsou dva, je minimálně celá famílie.

Ráj zelených andulek

Víte, co mě na tom všem zaujalo asi nejvíc? Ten ledový klid našeho pana domácího, řečeného Pan Propriétaire. Dokonce i má profesorka francouzštiny zůstala nad věcí, na rozdíl od mých zděšených spolužaček. Jen se mě zkušeně zeptala, zda-li se náhodou kolem domu něco rekonstruuje. Měla pravdu, opravovalo se potrubí. Naše potkaní rodina si tak našla nový pelech u nás.

Nebojte, nebudu končit nějakými prašivými hlodavci. Jedno zvíře je v Bruselu přece jen mnohem nečekanější. Smaragdově zelené andulky (la Perruche Alexandre) či mníšci šedí. V hejnech prolétávají pod zamračenou oblohou v Evropské čtvrti v Cinquantanaire nebo třeba v Josaphat parku. Zejména v zimních měsících, kdy jsou stromy holé, září jejich peří mezi občasnými sněhovými vločkami až pohádkově.

Zelené andulky dodávají Bruselu exotický nádech. (Foto Petr Vít)

Bývají velmi hlučné, žádné jemné vrabčí švitoření. V Bruselu jich žijí tisíce a poslední dobou se hovoří o jejich přemnožení. Patří mezi invazivní druhy, vytlačují místní ptactvo a kazí náladu řidičům naleštěných bouráků, které neprozřetelně zaparkovali pod „jejich“ stromy. Přesto je kouzelné pozorovat, jak v parku vedle sebe na trávě volně poskakují exotické andulky s holuby, husami, vránami nebo kosáky.

A jak se do Bruselu dostaly? Některé legendy hovoří o tom, že je vypustil ze své soukromé zoo jeden z belgických králů; jiné, že praotcové dnešních generací pocházejí z výpravy čtyřiceti uprchnuvších jedinců v roce 1974 z voliéry zábavního parku Meli (na místě dnešního Bruparcku). Přítomnost andulek v Belgii ale bude pravděpodobně mnohem starší. Už v roce 1436 se jedna dostala holandskému malíři Janu van Eyckovi na velkou deskovou olejomalbu nazvanou Madona kanovníka van der Paele, kterou namaloval bohatému duchovnímu v Bruggách. Obraz zachycuje Ježíška sedícího na klíně Panny Marie a v rukách třímá zeleného ptáčka. Tvrdí se rovněž, že andulky přivezl ze svých cest v Indii Alexandr Veliký. Odtud také název druhu žijícího v Bruselu — alexandr malý.

Ve městě tráví andulky celý rok. Adaptovaly se bravurně na chladnější klima stejně jako růže, které krásně kvetou na venkovních záhoncích ještě v prosinci, kdy jejich trny už pokrývá námraza.


POD ČAROU: Králíci na letišti

Všichni, kteří jste kdy cestovali z/do Bruselu letadlem, tak jste možná při pohledu z okénka zalapali po dechu. Na trávě se to hemžilo desítkami nebo spíš stovkami králíků a králíčků, kteří zvědavě sledovali ty “obří ptáky”. A vůbec se jich nebáli! Dokonce výraz “rabbit hole” (králičí nora) se dostal do urbanslovníků: znamená cestu, o které se předpokládá, že vede k pravé podstatě reality. Původ je pravděpodobně v Alence v říši divů.