BRUSELSKÉ ATENTÁTY 2016. Tohle už je válka, ale nebuďme schovaní, znělo před rokem z Bruselu
PŘED ROKEM PŘESNĚ TOUHLE DOBOU BRUSEL ZAŽÍVAL TRAGICKÉ MOMENTY SVÉ NOVODOBÉ HISTORIE. BYLO ÚTERNÍ RÁNO, PO DLOUHÉ DOBĚ SLUNCE STRHLO NEBI JEHO ŠEDIVOU MASKU A JÁ JSEM PSALA TYHLE ŘÁDKY… A NÁSLEDUJÍCÍ DNY, KDY SE LIDÉ VZPAMATOVÁVALI Z NOČNÍ MŮRY, PŘIBÝVALY DALŠÍ A DALŠÍ TEXTY.
Teroristické útoky na bruselském letišti a v metru, které si vyžádaly 34 obětí a skoro dvě stě zraněných, paralyzovaly v úterý ráno belgickou metropoli. Lidé byli tou dobou na cestě do práce, nebo vedli děti do školy. Většina byla zcela šokovaná, i když ještě neznali následky atentátů.
„Tohle už je válka. Tohle je konec!“ podívala se na mě vyděšená učitelka v jeslích. Druhá plakala, třetí vyřizovala jeden telefonát za druhým.
Když se rodiče ve dveřích školky dozvěděli, co se stalo, někteří šli s dětmi rovnou domů. Měli strach. I já jsem začala obvolávat a kontaktovat všechny své známé. Naštěstí jsou všichni v pořádku. Někteří měli štěstí: jeli dřívějším metrem nebo měli odletět z Bruselu až ve středu
Záhy přestalo spolehlivě fungovat telefonní spojení, záchranou byly sociální sítě a on-line komunikační kanály. Dostupné informace o celé tragické situaci, o počtu obětí i útoků, se na zpravodajských serverech značně lišily. Hromadná doprava nejezdila, takže jedinou možností, jak napsat reportáž, bylo sednout na kolo a šlápnout do pedálů.
Stěhováci ošetřovali zraněné
K Berlaymontu, hlavní budově Evropské komise, mi cesta trvala asi deset minut. Kolem poledne bývá normálně většina ulic u hlavních evropských institucí obsypaná pracovníky, kteří míří vstříc své polední pauze. Nyní byla oblast v obležení novinářů a policistů, kteří uzavřeli páskami hlavní bulvár i několik postranních ulic vedoucích od Berlaymontu až k parku poblíž Královského paláce, aby mohly pokračovat záchranné práce u stanice metra Maelbeek. Tam — pár metrů od důležitých evropských úřadů — došlo k jednomu z bombových útoků. Tam umírali nevinní lidé.
Opodál zůstávali v obklíčení novinářů odvážní zaměstnanci stěhovací firmy, kteří pomáhali ošetřovat přeživší. Pracovali jen kousíček od vchodu do metra, když se ozvala rána a z vestibulu stanice začal vycházet kouř a vybíhat odtamtud křičící a zranění lidé. Jeden z mužů byl zabalený v dece, druhý nedokázal skrývat své zděšení.
„Byla tam spousta zraněných. Krváceli, měli tržné rány v obličeji. Všude krev. Než přijeli záchranáři, pomáhali jsme lidem u vstupu do metra. Mohlo jich být kolem třiceti. Žádné mrtvé jsem neviděl. Ti zůstali dole ve stanici metra,“ vypověděl pro Právo Eric Robert (50), jenž dojíždí do Bruselu za prací z Charleroi.
„Jsem šokovaný. Ale tohle je asi život,“ dodal sklíčeně a sledoval dvě civilní auta s houkajícími majáčky. Za skly byly vidět jen zakuklené hlavy.
Pohoda u kávy
Naopak úplně v klidu vypadal pár sedící v rohové kavárně kousíček od Evropské komise. Vedle sebe měl motorkářské helmy, na stole dvě téměř dopité kávy. Užíval si slunce, dlouho v Bruselu neviděné. „Bydlíme za rohem. Nemáme strach. Doufám, že vyhrají ti správní,“ odpověděl mi starší muž v motorkářské bundě.
Velké náměstí je odtud vzdáleno asi 20 minut jízdou na kole. Cestou jsem potkala řadu policistů, hloučky zaměstnanců postávajících před budovami, maminky vezoucí kočárky i jednu hystericky plačící paní. V náručí ji držela jiná žena.
Na turisty vyhledávaném náměstí v centru Bruselu nestály obrněné vozy, jako tomu bylo loni v listopadu, kdy se metropole potýkala s prvními veřejně známými hrozbami teroru. Ani vojáci se samopaly tam teď sebevědomě nepochodovali. Lidí korzujících v centru však viditelně ubylo. Řada obchodů a podniků byla zavřená.
U staré budovy burzy, kolem níž vede jindy vytížená pěší zóna, začali lidé křídou psanými nápisy spontánně vyjadřovat solidaritu s Belgií a oběťmi. Do srdíček v mnoha jazycích vpisovali vzkazy jako „láska“ nebo „nebojte se a buďte stateční“.
Neschovávat se
„Nevím, co udělala naše vláda špatně. Dělají asi, co mohou, ale asi ne dost. Chybí mezinárodní spolupráce, silnější komunikace na evropské úrovni. Podobně jako to mají státy v USA,“ zhodnotil osmnáctiletý student informatiky Stijn Pinkhof.
„Tohle se může stát i jinde. V Bruselu tomu čelíme poprvé. Celé ráno jsme o tom debatovali s kamarády. Řešili jsme, proč to udělali zrovna dnes, proč si nepočkali na pátek nebo víkend, kdy lidé budou cestovat na Velikonoce,“ zeptal se nahlas.
„Možná se s takovými atentáty budeme muset naučit žít. Ano, zní to děsivě, ale bohužel to tak teď vypadá. Ale přece nemůžeme zavřít hranice a ukázat strach. To poslední, co by měli lidé dělat, je sedět doma a bát se. Nebuďme schovaní!“ pokračoval a dodal, že nikdo v současnosti neví, kde je skutečně pravda: „Jak řekl Winston Churchill, první obětí války je vždy pravda.“
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
NÁSLEDUJÍCÍ DEN SE UKÁZALO, že bomba si nevybírá. Zasévá smrt bez ohledu na národnost a náboženství.
Bruselské oběti úterních krvavých atentátů dostávají po téměř dni a půl svá jména, s nimiž na veřejnost pronikají jejich tváře a osobní příběhy. Ukazuje se, že mezi mrtvými nejsou jen běloši nemuslimského vyznání, jejichž smrt si jistě přáli sebevražední atentátníci provolávající Alláha a bojující za takzvaný Islámský stát.
Smrt si nevybírá. Naděje, že pohřešovaná matka tří dětí žije, ve středu kolem 15. hodiny definitivně skončila. Mladá žena marockého původu zemřela přímo v jednom z nejvíce zasažených vagónů metra u stanice Maelbeek. Údajně stála tak blízko vedle atentátníka, který se odpálil, že identifikace jejího těla byla velmi složitá. Jmenovala se Loubna Lafquiri.
Zůstaly po ní tři děti. Synové. Ten nejmladší jménem Shaine, chlapeček s neodolatelně krásnýma očima a havraními vlasy, nedávno oslavil druhé narozeniny. Matka ho vodila do jeslí, kam vodím své dítě i já.
Podobné naděje postupně vyhasínají v mnoha rodinách nejen v Belgii, protože oběti pocházejí z nejrůznějších krajin světa. Také v řadě bruselských kanceláří už přestávají věřit, že přijde pozitivní zpráva o jejich pohřešovaných spolupracovnících nebo šéfech.
Lidé vyjadřují solidaritu po celém světě. V bruselských ulicích visí z oken a balkónů vlajky, město se ponořilo do státního smutku. Ti, co nemusejí v Bruselu zůstat, odjíždějí nebo z nejbližších letišť odlétají nejen na svátky domů. Kdo má na výběr, pracuje z domova a vyhýbá se městské hromadné dopravě.
Černé úterý tak vystřídala neméně černá středa.
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
AUTORKA IKONICKÉHO SNÍMKU z bruselských atentátů: Jako novinářka tohle musím fotit
Její snímek se stal ikonou úterních bruselských teroristických útoků. Obletěl celý svět, objevil se na titulních stranách řady světových deníků, stovky tisíc lidí jej sdílely na sociálních sítích.
Fotografie ukazuje dvě zakrvácené ženy, které atentát zastihl v odletové hale bruselského letiště Zaventem. Jedna telefonuje, druhá — nejspíš více zraněná — odevzdaně sleduje objektiv.
Autorkou snímku je zvláštní gruzínská reportérka veřejnoprávní stanice Ketevan Kardavaová (36). Tou dobou byla na cestě do Ženevy, aby informovala o jednání mezi Ruskem a její domovskou zemí, uvedl server amerického týdeníku Time.
Také samotnou reportérku zasáhl první ze sebevražedných útoků, kdy útočník odpálil svou vestu s výbušninami. „Všude byl prach a kouř. Kolem mne byly desítky lidí bez nohou. Leželi v krvi. Všude se ozývalo volání o pomoc a po doktorech.“
První, co ji napadlo, bylo podívat se a sáhnout si na své nohy. „Nemohla jsem uvěřit tomu, že je stále mám. Byla jsem v šoku.“ O méně než minutu později přišla druhá exploze. Šlo jí o život, přesto v ní zvítězil novinářský instinkt: „Chtěla jsem běžet a schovat se do bezpečného místa, ale chtěla jsem i fotit. Jsem novinářka, je mojí povinností ukázat, co se děje. Věděla jsem, že jsem jediná na tomto místě.“
Žena ve žlutém kabátku, vpravo na fotografii, byla podle ní zcela v šoku, neschopná mluvit. Neplakala, jen se s hrůzou v očích rozhlížela. Na jméno se jí nezeptala, fotografovala další oběti — jako například basketbalistu Sebastiana Bellina. Potom už musela letiště opustit.
„Doufám, že jsou obě v pořádku. Doufám, že se z toho dostanou,“ zadoufala ještě pro Time. Ketevan Kardavaová zatím zůstává v Bruselu. Je otřesená. Ví ale, že se brzy bude muset na letiště Zaventem vrátit. „Teď si to nedokážu představit.“
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
NEVIDĚLI JSTE JOHANNU? Identifikace bruselských obětí je pomalá, rodiny se drží posledních nadějí
Brusel prožívá jednu z nejhorších krizí od konce druhé světové války. Město po úterních atentátech téměř umlklo a funguje v režimu toho nejnutnějšího. Příbuzní a přátelé stále pátrají po svých pohřešovaných nejbližších, o nichž už třetí den nemají sebemenší zprávy. Identifikace obětí postupuje až trýznivě pomalu.
Nervozita mezi těmi, kteří v Bruselu před Velikonocemi zůstávají, je silně přítomná. Atentáty a strach se staly nejčastějšími tématy hovorů mezi obyčejnými lidmi.
Některé rodiny stále čekají na uklidňující telefonát, že ti, které milují, jsou naživu. V zoufalosti se uchýlily k vylepování jejich fotografií po bruselských ulicích. Doufají, že je třeba někdo pozná. „Viděli jste někde Johannu?“ ptá se jeden z plakátů. Na něm je na třech snímcích zachycena usměvavá třicetiletá dívka s kostěnými brýlemi. Cestovala metrem, když se v něm odpálil sebevražedný atentátník. Stále je nezvěstná.
Stejně tak hledají příbuzní jakoukoli stopu na internetových fórech a sítích. Minimálně v jednom šťastném případu, o němž se zmiňuje belgický deník Le Soir, byly modlitby vyslyšeny. Mladé ženě se podařilo najít svou matku.
Identifikace musí být stoprocentní
Prozatím bylo potvrzeno 31 mrtvých, 270 zraněných a spekuluje se až o 40 národnostech, které sebevražedné útoky na bruselském letišti a v metru v různé míře zasáhly. Desítky zraněných se navíc stále nacházejí ve velice vážném nebo přímo kritickém stavu.
Státní příslušnost obětí a zraněných však dosud belgické orgány oficiálně nesdělily.
„Zdlouhavost identifikace, jakkoliv prodlužuje pocit nejistoty na straně blízkých, je dána tím, že tým pracuje podle mezinárodních norem vyžadujících stoprocentní identifikaci obětí. To předpokládá nejen vizuální srovnání podoby, ale i analýzu DNA a otisků prstů,“ vysvětluje česká ambasáda v Bruselu na svých stránkách.
Karaoke pieta
Na největší pietní místo, po útocích spontánně vytvořené u staré burzy přímo v centru metropole, lidé stále přinášejí květiny, zapalují svíčky, skandují, zpívají a křídou kreslí a píšou vzkazy na pěší zónu. Popsaný a pokreslený je už značný kus samotné historické stavby.
To, co se na takzvaném Burzovním náměstí už třetí den děje, ovšem začíná působit víc jako karikatura než pieta za mrtvé — připomíná spíš skandování na fotbalovém zápase nebo bujaré fanoušky na koncertě nějaké z amerických popových hvězdiček. Performanci přihlížejí desítky televizních štábů z celého světa, nainstalované s kamerami do téměř dokonalého půlkruhu tak, aby jim neunikl žádný z výkřiků a hesel.
Stejně jako loni v listopadu (v roce 2015, pozn. red.), kdy byly v Belgii a Bruselu vyhlášeny nejvyšší stupně teroristické hrozby, připadá téměř bez nadsázky na jednoho kolemjdoucího v centru jeden novinář. Tentokrát ale ostře ozbrojené vojáky není až tolik vidět.
Kontroly, fronty, rána pro podniky
Na rozdíl od téměř liduprázdného Velkého náměstí a dalších jindy turisty oblíbených místech, bylo divoko u Hlavního vlakového nádraží, kde se ve čtvrtek odpoledne tvořily dlouhé fronty. „Musím utíkat. Omlouvám se, ale čekají mě dlouhé čekání a kontroly na nádraží. Snad stihnu svůj vlak,“ omluvil se jeden z novinářů z jednání, které se o něco protáhlo. Nevěřila jsem mu, než jsem kolem hroznu cestujících a tím zmatkem sama později projížděla.
Místní restauratéři a obchodníci zažívají podle všeho ještě krizovější stav než před pár měsíci. „Jestli jsme si mysleli, že v listopadu to bylo špatné, tak teď je to pro náš byznys katastrofa. Nepřicházejí skoro žádní lidé. Je to frustrující,“ svěřil se zaměstnanec jednoho z nejvyhledávanějších rybích bister v historickém centru.
Za normálních okolností bývá jeho stánek zavalený hladovými a netrpělivými zákazníky. Dnes jsem měla plný talíř před sebou téměř okamžitě.
Ministři podávají demise
Představitelé belgického státu si začínají sypat popel na hlavu a veřejně přiznávají pochybení. A podávají rezignace. Dvě — od ministrů spravedlnosti a vnitra — však belgický premiér Charles Michel odmítl přijmout. „Byli jsme požádáni, abychom neopouštěli tuto válečnou situaci,“ citoval server Flandersnews.be ministra vnitra Jan Jambon.
Ministr spravedlnosti Koen Geens až nyní připustil, že informace od Turků o podezřelém pachateli bruselských útoků se ke klíčovým lidem v Belgii dostaly z belgického velvyslanectví v Ankaře příliš pomalu. „Lidé nepracovali dost pilně,“ usoudil.
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
MOLENBEEK má nálepku líhně džihádistů. A doplácí na ni
Takzvaná líheň evropského džihádu, tolik propíraná muslimská čtvrť Molenbeek, není předměstím Bruselu. Rozlehlá oblast, kam údajně není radno bílému člověku vkročit, totiž začíná už v centru, jen pár minut od slavné sošky čurajícího chlapečka Manneken Pis a vyhledávaného historického Velkého náměstí, kam míří většina turistů. Lehce tam zabloudíte.
Pro představu — hranice takzvaně starého Molenbeeku leží zhruba tak blízko centra, jako byste stáli na pražské Malé Straně dole pod Petřínem. Hned za kanálem rozřezávajícím město na poloviny skutečně začíná jiný, v mnoha ulicích vzdálený svět s vlastními pravidly. Což ale neznamená, že Molenbeek funguje jako ghetto někde na předměstí. Naopak — sídliště s asi nejhorší pověstí v dnešní Evropě je integrální součástí metropole.
Molenbeek sdílejí s obyčejnými muslimy i ti nejradikálnější a nejortodoxnější, kteří se ani po letech strávených v Belgii nevzdávají vlastních tradic, oděvu a jazyka svého kmene. Z 95 tisíc obyvatel se tam hlásí k muslimské víře 80 procent (mj. třetí čtvrté generace imigrantů z Maroka, Alžírska, Tuniska, Turecka).
Vedle nich, jejich mešit a obchodů ovšem sídlí řada evropských firem a institucí, léta tam bydlí a chodí do práce nemuslimští obyvatelé. Lidé tam nakupují arabské a exotické potraviny, navštěvují restaurace nebo se jen chtějí projít po promenádě kolem kanálu či zavítat do parku ke kolosální bazilice Sacré-Coeur, šesté největší katedrále na světě.
Bulvár vedoucí od srdce města právě k obřímu svatostánku lemují téměř samé arabské kavárny, bistra a čajovny. V nich a před nimi posedávají výhradně muži, popíjejí čaj nebo tureckou kávu a pokuřují vodní dýmky. Ženu tam nezahlédnete. Sami byste si k nim asi nepřisedli. Ne snad z obavy, že by se vám mohlo něco stát. Zkrátka tam nepatříte.
Višňový Schaerbeek
Podobně pevnou součástí vnitřního města, rozprostírající se z druhé strany od Evropské čtvrti, je rozložitý Schaerbeek — oblast opředená slávou višňových sadů, z nichž se dřív ve velkém vařívalo jedinečné pivo Kriek. V poslední době se označuje za další semeniště extrémní islamistické nenávisti v Evropě. Kromě jiných národností všech barev a vyznání v něm žije početná turecká komunita. A ani tuto čtvrť nelze v úhrnu označit za vyděděné a nebezpečné předměstí.
Schaerbeek totiž začíná jen pár minut od Berlaymontu, hlavního sídla Evropské komise. Jemu zase skoro nadohled trůní největší belgická mešita. Od centra vás dělí pouze pár stanic metra.
Vyděděnci vedle bohatých
Brusel vyvolává v poslední době kvůli krvavým sebevražedným atentátům nejen stále hlasitější kritiku belgických bezpečnostních sil a politické reprezentace, ale i rozporuplné konotace a dojmy.
Ačkoli tam sídlí většina hlavních evropských úřadů a Evropský parlament — podobně jako třeba v Lucemburku, Štrasburku, Haagu a koneckonců i v Praze, kde se nachází agentura Galileo, nezapomínejme, že Brusel je také hlavním městem Vlámského společenství a Valonsko-bruselské federace, kde ještě najdeme federální vládu, bruselskou vládu, valonský a vlámský parlament, Královský palác nebo centrály velkých belgických korporací. Nadto desítky zahraničních ambasád, vedení důležitých nevládních organizací, vysoké školy. Prostě v mnohém celkem běžná metropole, která se však vymyká hned v několika aspektech.
Městská kasa je poměrně chudá, protože velká část pracujících v Bruselu trvale nebydlí, a tedy městské daně odvádí jinde (zaměstnanci EU institucí či velvyslanectví mají rovněž v tomto odlišné podmínky), má 10procentní míru nezaměstnanosti — Praha měla loni 2,5 procenta — a v místech, kde byste čekali luxusní bulvár a promenády, míjíte zanedbané a opuštěné domy.
Město bez identity aneb Změť všeho
Diplomaté, euroúředníci a europoslanečtí zaměstnanci se většinou sdružují mezi svými. Podobně semknuté jsou arabské nebo černošské komunity. Vzájemnou spřízněností ovšem vůbec nezáří Vlámové a Valoni. Dva národy sdílející jednu zemi a téměř neschopné se na čemkoli efektivně domluvit. Dokonce ani jednotlivé bruselské komuny nedokážou držet konsenzus, ať už v místní politice, anebo třeba v prachobyčejném úřednickém „befelu“, protože každá se v mnoha otázkách občanského života řídí svými, tedy jinými pravidly. Což asi částečně vysvětluje změť všeho, v čem se město nachází. Vinit určitě nelze jen jazykovou rozdílnost. Navíc francouzština nad vlámštinou v úředně dvojjazyčném Bruselu spolehlivě převládá.
K celé rozdrobenosti ještě připočtěte desítky dalších národnostních menšin, koncentrovaných do relativně malého města o 1,2 miliónu obyvatel. Jen pro zajímavost — v Bruselu prý lze zaslechnout až 180 jazyků a dialektů.
Všechny texty byly publikovány v březnu 2016 v českém deníku Právo a jeho zpravodajské on-line sekci Novinky.cz.
