Fotograf Jiří Jírů: neobvyklý život českého narozence

Běžný řadový dům, jakých jsou v Bruselu tisíce. Kousek od náměstí Flagey se setkávám s Čechobelgičanem Jiřím Jírů (69), jehož jméno se nejčastěji objevuje ve spojení s prezidentem Václavem Havlem. Sedm let pro něj pracoval jako jeho první oficiální fotograf. Přitom velkou kariéru udělal už předtím v belgické metropoli, kde zůstal nedobrovolně v roce 1968 kvůli srpnové okupaci Československa. Přes nelehké začátky uprchlíka z východního bloku prorazil jako vyhledávaný fotoreportér, jehož úspěch zavál až k největším americkým magazínům.

Jiří Jírů si svůj bruselský dům vyzdobil nejen svými černobílými fotografiemi. (Foto Kateřina Farná)

Jiří Jírů je příjemný společník, nezdráhající se poodkrýt i temnější zákoutí svého privátního prostoru. V jeho domě visí všude na stěnách černobílé snímky a ženské akty. Hradní angažmá nenápadně připomíná fotečka umístěná u vchodu do divoce zarostlé zahrady. Zachycuje rozesmátého Havla s ještě rozesmátějšími rockery z Rolling Stones. Synovec matadora české fotografie Václava Jírů toho zažil hodně. Možná si jednou všechno přečteme v jeho autobiografii, kterou nyní píše.

Zní to trochu jako vymyšlená legenda, ale údajně jste zůstal v Bruselu po srpnové invazi v roce 1968, protože jste si tam jel koupit auto. Je to pravda?

Je to tak.

Jak vás to napadlo?

Znal jsem tu jedno belgické děvče a tehdy v Čechách chtěl každý mít jiné auto než škodovku. Nehledě na to, že v Bruselu stála ojetá auta méně než škodovky. V té době se mi párkrát podařilo prodat do zahraničí nějakou fotku a měl jsem našetřeno asi 400 dolarů, a to už na ojetý vůz stačilo. Jenže jsem nevěděl, jak auto za komunismu dopravit domů, protože jsem nesměl mít v kapse valuty. Musely se odevzdávat. Z dnešního pohledu úplně absurdní, každý má u sebe různé měny a nenapadne ho, že by je měl před policajty ukrývat.

Jaký jste si chtěl koupit vůz?

Brouka od Volkswagenu. Tím bych se v Praze dostal do úplně jiné kasty.

Protože to byl dokonalý “babolep”?

Přesně! Jak už jsem kdysi v jednom rozhovoru řekl, odešel jsem z Prahy ze sexuálních důvodů. Je to trochu přehnané a za mou nedobrovolnou emigraci mě sice neodsoudili k smrti, ale “pouze” ke dvěma letům vězení natvrdo, ale výjezd do Bruselu bylo takové dobrodružství mladého kluka. Snažím se teď v angličtině psát knihu o svém životě, který byl celkem ojedinělý na poměry běžného českého narozence.

Jírův fotoarchív včetně Havlových momentek je uložen na Pražském hradě. Jsou v něm stovky nikdy nezveřejněných snímků dostupných každému badateli. (Foto Jiří Jírů)

A toho “bítla” jste sehnal hned?

Přijel jsem do Bruselu a jeden známý mi povídá: “Máte v Praze Rusy.” My jsme tenhle vtip o Rusácích používali na pražské novinářské škole, kde jsme na ruštinu měli ruskou profesorku, a když jsme jí řekli, že se bojíme příjezdu Rusů, aby nám tu touhu po nesmyslu jménem svoboda neutnuli, vždycky se nám vysmála slovy: “Vy si myslíte, že nás jako Sovětský svaz zajímá taková malá zemička, jako je ta vaše? Nám Rusům jste úplně u zadku.” No a najednou mi v Bruselu kamarád povídá, že jsou u nás. A já se tomu směju, že tenhle vtip dobře znám a že jdu raději spát. Pak mě vzbudila kamarádka a já z toho dlouho nespal.

Snažil jste se volat domů?

Ano, ale nedalo se dovolat. Všechny linky byly ufiknuté. Jeden můj známý mi poradil, ať zkusím kancelář indických aerolinek, že jim to musí jako zahraniční společnosti fungovat. Nakonec jsme si s mámou zavolali. Varovala mě, ať se nevracím a raději zůstanu tam, kde jsem, že je to v Praze hrozné. Když pak znovu otevřeli běžné telefonní linky, spojili jsme se vícekrát, i s vědomím, že jsme odposloucháváni. Nabádala mě ke studiu, aš se někam zašiju a domů nejezdím. “Vždycky se můžeš vrátit, až oni odjedou,” dodávala. Odjeli za 25 let.

A maminku jste poslechl?

Nastoupil jsem na bruselskou obdobu pražské FAMU. Školu jsem ale po dvou letech musel z existenčních důvodů opustit, protože nebylo co jíst a kde bydlet. Ne že bych při odchodu ze školy byl hotový fotograf, ale dokázal bych se tím živit. Jenže když v cizí zemi nikoho z uměleckých kruhů neznáte, můžete akorát chodit po městě a šukat na dveře. Nakonec jsem se svého statusu fotografa vzdal a udělal jsem ze sebe laboranta pro jiné místní fotografy. Vyvoláváním v černé komoře jsem se živil asi rok. Mohl jsem si potom dovolit pronajmout si byt v suterénu, ale do školy už jsem se kvůli nedostatku času nevrátil.

Jeden ze slavných snímků zachycující muže, kteří hrají šachy přímo ve vodách budapešťských lázní (1987). (Foto Jiří Jírů)

Jak se vám podařilo dostat se na profesionální dráhu?

Začal jsem pracovat pro belgické časopisy. Zejména pro vlámské televizní magazíny, které hodně žily z amerických investic. Jedna holandská dáma, jíž jsem byl sympatický, mě seznámila se šéfredaktorem týdeníku Humo. Vyzkoušel si mě tím, že mě poslal fotit britskou skupinu Bee Gees. Tehdy natáčela v Belgii. Trochu jsem se z toho rozklepal

…ale šel jste tam.

Šel a během tří hodin jsem nafotil několik filmů. Doma jsem je musel vyvolat v koupelně a pak jsem odnesl dvanáct vybraných fotek do redakce. Šéfovi se líbily a nabídl mi za ně 6000 belgických franků. Byl jsem z toho úplně v šoku, protože předtím jsem jako laborant bral 4000 franků, ovšem za dennodenní práci za celý měsíc. Rozhodl jsem se jít na volnou nohu, protože i kdyby mi dali jednu zakázku za měsíc, budu na tom líp a nebudu muset každé ráno vstávat do rachoty.

Jak se vám podařilo z belgických časopisů přejít rovnou do amerických supertitulů jako Time nebo Life?

Belgické časopisy mi začaly být malé. Přes známé jsem se dostal do Time magazínu, což byl tenkrát v podstatě největší týdeník na světě. Vydavatelství sídlilo v New Yorku, v Rockefellerově mrakodrapu, kam jsem se jel představit. Měl jsem velikou kliku, protože tahle korporace vlastnila dalších deset časopisů jako Fortune nebo Life a najednou jsem začal dostávat do Bruselu zakázky i od nich. A pak už to jelo. Posílali mě do východní Evropy. K tomu jsem přidal místní korespondenty z Business Week, The New York Times a People Magazine.

Proslulá francouzská šansoniérka Mireille Mathieu (Leningrad, 1967). (Foto Jiří Jírů)

Čím jste je dokázal oslovit? Už tehdy musela být v Bruselu obrovská konkurence.

Konkurence byla strašná a je do dneška. Tehdy jsem nafotil tři ruličky filmu a musel jsem je odvézt na letiště a poslat jako kargo do New Yorku, kde měly všechny redakce vlastní laboratoře. Tam si je vyvolali a přesně věděli, jestli jste dobrý, nebo ne. Vždycky jsem byl nervózní, jestli do dalšího čísla dají můj snímek. Když žádný nevyšel, začal jsem trochu panikařit. Pokaždé mi říkali, že je to normální a že i když moje fotky nepoužili, tak to neznamená, že neumím fotit. “Story was killed,” prohlásili (volně přeloženo příběh jsme zrušili OE pozn. red.). Tehdy redakce utratily spoustu peněz za fotografy, redaktory, letenky, hotely, restaurace, ale když někdo rozhodl, že už to není zajímavé, tak příběh nezařadily. Dneska je něco takového nemyslitelné.

A najednou jste pro americký týdeník Time odjel do své rodné země, ale už s belgickým pasem, zaznamenat zlomové chvíle sametové revoluce. Jak jste se cítil?

Bylo to pro mě velké vyznamenání a hodně dobrý pocit. Spousta mých českých kolegů mi to dodnes “neodpustila”.

Proč?

To víte, těžká závist. V Čechách se úspěch neodpouští. Revoluční nálady už začaly v roce 1988. O rok později jsme viděli repete. V osmaosmdesátém samozřejmě zahraniční novináři věděli, že uplynulo dvacet let od invaze a že by něco mohlo být. Časopis Time mě do Prahy poslal už v roce 1988. Tehdy jsem se opravdu bál, aby mě nezavřeli, i když jsem měl belgický pas. Sledoval jsem nepokoje na Václaváku z balkónu hotelu Jalta, kde bylo všechno prošpikované. Když to na náměstí začalo vřít, odešel jsem z hotelu fotit manifestaci. V noci, když jsem z hotelu sledoval, jak na Václaváku zatýkají lidi a cpou je do antonů, neodvážil jsem se jedinkrát zmáčknout spoušť. Věděl jsem, že bych dopadl špatně jako odsouzený utečenec. Jenže jsem musel nějak dostat za hranice dosud nafocené filmy.

Dlouhé roky spolupracoval s předními americkými novinami a magazíny. V Praze zachytil mimo jiné revoluční období. (Foto archív Jiřího Jírů)

Šel jste na belgickou ambasádu?

Nejprve ano. Belgický velvyslanec mi ve své kanceláři říká, ať jdeme ven, že tady nemůžeme mluvit. I tam bylo všechno odposlouchávané. Tak jsme chodili po zahradě ambasády a já mu povídám, že to autem sám neprovezu. Nejjednodušeji se jevila Vídeň, kde sídlila nejbližší pobočka Time. Ambasador mě raději poslal na americkou ambasádu. Nakonec to dopadlo špionážně. Někdo z velvyslanectví USA mé kinofilmy vzal, ale já jsem ho nesměl znát, a odvezl je za hranice do Rakouska. Taky nevěřili, jestli tohle třeba není nějaká provokace nebo mě nesledují. Musel jsem jet svým autem za nimi s tím, že na první pumpě mi je předají. Dohoda byla, že nějaký vůz na mě třikrát blikne světly. Filmy mi u pumpy nakonec skutečně předali a za pár dnů vyšla moje revoluční fotografie z Prahy v Time magazínu.

Které setkání nebo reportáž ve vás dodnes silně rezonuje?

Velký dojem na mě udělali slavní Bee Gees. Bob Dylan byl taky zajímavý, ale já jsem všechny tyhle hvězdy fotil, až když jsem pracoval u prezidenta Havla. Jezdili za ním Rolling Stones, Pink Floyd, Tina Turner nebo Michael Jackson

A tím se dostáváme k vaší další velké kariérní příležitosti. Jak se to semlelo? Jednou vám v Bruselu zazvonil telefon z Pražského hradu?

Tak to vůbec nebylo. Když jsem přišel do Bruselu, vládl Baudouin, což byl velice oblíbený belgický král. Do styku s ním jsem přišel nepřímo, v době, kdy jsem dostal dopis s mojí kladně vyřízenou žádostí o udělení občanství. Pod ní byl podepsán právě tento vládce. Jeho jméno jsem pak nosil v hlavě, považoval jsem ho za jakéhosi svého zachránce.

Když umřel, československým prezidentem už byl Václav Havel. Přijel na králův pohřeb do Bruselu, kde jsem náhodou potkal část jeho delegace. Potřebovali jeho fotky z místa, a jelikož jsem byl několikrát v Bílém domě, věděl jsem, jak fungují prezidentovi fotografové. Nabídl jsem jim, že budu Havlovi dělat fotografa. Zástupci jeho kanceláře mi tvrdili, že na to nemají rozpočet ani tabulky, tak jsem ve vtipu nadhodil, aš nějakou tabulku pro moje místo vytvoří.

Fotograf Jiří Jírů uvnitř pražské výstavy. (Foto archív Jiřího Jírů)

Nakonec pro vás místo vzniklo. Měl jste těžké rozhodování?

Nebylo snadné opustit kvůli nejistému jobu celou klientelu i rodinu. Půl roku jsem se rozhodoval, jestli se stanu fotografem prezidenta Václava Havla. Nakonec tahle pirueta úplně změnila můj život. Svým způsobem to byl jakýsi dluh národu, když jsem u něj v těžkých chvílích nestál. Všechno jsem v Bruselu zabalil, pronajal dům a odjel do Prahy. Na Hradě jsem vydržel sedm let, než mé místo zase zrušili.

Jak byste svou hradní zkušenost zhodnotil?

Havla jsem předtím osobně neznal, nikdy jsem s ním před jeho prezidentováním nemluvil, i když jednou, v roce 1968, když uvažoval o odchodu do USA, jsem ho fotil během rozhovoru pro Svobodnou Evropu. Měl dobrý vztah k emigrantům, pracovalo u něj na Hradě asi pět lidí z ciziny. Uměli jazyky, měli zkušenosti a byli loajální. A považovali to za čest. Tehdy jsem měl symbolický plat asi 1000 korun, a stejně jsem do toho šel. Naštěstí jsem k malé výplatě dostal autorská práva na všechny své fotky. A taky jsem měl svoji kancelář, staral jsem se o archív a negativy, ovšem musel jsem si najít sponzora. Na filmy totiž nebyly peníze a ti sponzoři si tehdy mysleli, že si snad dělám legraci.

Je pravda, že se Havel nerad fotografoval?

Já nevím. Říká se to, přitom pořád nastavoval svou tvář a často se chtěl nechat vyfotit. Myslím si, že spíš předstíral, že to nerad. Dokonce jsem se od něj nechal jednou zaznamenat i já sám, přišlo mi to vtipné. On byl pro každou srandu, to bylo dobré. V pozadí za mnou je Medkův obraz. Tu fotografii mám stále schovanou.

Vedle amerického svalovce Arnolda Schwarzenegger. (Foto archív Jiřího Jírů)

Který nejhezčí moment si z práce pro Václava Havla z let 1993 až 2000 vybavíte?

Jednou z klíčových fotografií tohoto období byla Clintonova návštěva Prahy, kdy šel do hospody U Zlatého tygra. I když se všude objevuje snímek, kde sedí se spisovatelem Bohumilem Hrabalem a Václavem Havlem, málokdo ví, že tam šel hlavně kvůli manželům Kopoldovým z Dejvic. Právě u nich mladý Clinton při studentské výměně bydlel.

Působil velice sympaticky. Když jsme byli v rezidenci amerického prezidenta, náhodně jsem přistihl jednoho z jeho fotografů z Bílého domu, jak prezidentovi vysvětluje správný způsob i výšku podání ruky jinému člověku během fotografování. V duchu jsem se tomu smál. Najednou se na mě Clinton otočil, aš si uděláme spolu snímek, kde si to vyzkouší. To byl asi nejsilnější moment.

Do Prahy se z Bruselu i po ukončené hradní štaci stále vracíte. Kde se cítíte víc doma?

Otázka domova mě velice tíží, protože já skutečně nevím, kde mám domov. Někdy si říkám, že ho vůbec nemám. Jsou lidé, kteří se cítí doma v Bruselu i v Praze. Já asi nejvíc, když sedím v letadle a pendluju mezi oběma městy. Až tam se uvolním. Zmítám se ve dvou světech, už jsem si ale docela zvykl. A abych k tomu přidal trochu romantiky, cítím se doma tam, kde jsem zamilovaný. Mohl bych být klidně i na Aljašce nebo v Oděse, a pokud tam budu mít superfungující vztah, budu šťastný.

Co vám v belgické metropoli dává nejvíc pocit domova?

Bývala to rodina. Mám dvě děti. Bohužel nemluví česky, protože maminka byla Američanka. Respektive je Američankou, ale už není moje manželka, ale je stále matkou mých dětí. Měli jsme těžké rozhodnutí, jestli mám děti učit česky, když to jejich maminka neuměla. Sám jsem byl rád, že jsem se dokázal v Bruselu jakžtakž dorozumět anglicky a francouzsky. A naše děti také měly jazykový problém ve škole, protože částečně se na ně mluvilo česky a částečně anglicky. Tehdy v emigraci jsem žil myšlenkou, že už se do své vlasti nikdy nevrátím, takže jsem měl mnohem menší motivaci do nich svou mateřštinu tlačit OE ostatně říká se mateřský jazyk, ne otcovský. To jen na okraj. Moje maminka si vzala Francouze, odstěhovala se za ním do Francie a taky se naučila francouzsky. Když mi přijela do Bruselu pomáhat s malými dětmi, občas na ně česky mluvila. Kdybyste se jich dneska zeptala, co je babička naučila, řekli by jen větu “facka letí”.

S bývalou manželkou v takzvané Růžové zahradě Bílého domu (1977). (Foto archív Jiřího Jírů)

Co je naopak nejhezčí v Praze?

Líbí se mi Vltava, v Bruselu máme jeden velký kanál. Když jdu na nějaký pražský ostrov, je to tak krásné, že mě to tam nesmírně přitahuje. Už bohužel ani ty děti nejsou důvodem k tomu, abych říkal, že jsem v Bruselu doma. Jeden syn bydlí v Lucemburku a druhý ve Waterloo, ale skoro se nevídáme. Nejsem moc vítaný. Jsem zvaný, jenom když mám dárky.

Vy jste něco provedl?

Nic jsem neprovedl, byl jsem celkem seriózní otec a staral jsem se o ně, když jejich matka ujela pryč do Ameriky a nechala mi je v Bruselu. Občas jim říkám, že se ke mně chovají, jako kdybych je opustil já, a ne jejich máma. Já si tedy nechci stěžovat, ale na Vánoce bývám sám a v poslední době těžko sháním partnerku. Říkají mi, že jsem pro ně starý. Dokonce i pro starší ročníky, protože ony prý jsou na mladé. “Jirko, a to jsi ještě nepochopil, že my ty hodný nechceme?” občas prohodí. Mezi českými holkami a ženami to tak asi je.

Budete muset zalovit v belgických vodách.

Jenže Belgičanky nejsou tak krásné. Ale raději toho nechme a pojďme na oběd. Zvu vás.

(Rozhovor původně vyšel v sobotním magazínu českého deníku Právo na konci roku 2017.)