HRDINOVÉ Z MINULOSTI. V Belgii zavzpomínali na padlé československé vojáky

Josef Jílek, Václav Kuneš, Karel Soška, Augustin Duda. A mnozí další českoslovenští vojáci padli během druhé světové války u pobřeží Belgie. Vzpomínková akce, pořádaná velvyslanectvími České a Slovenské republiky, se odehrála během soboty v přímořském letovisku De Panne a přilehlém Adinkerke za početné účasti vojáků, krajanů i diplomatů.

Hlavní ceremoniál se uskutečnil na vojenském hřbitově v Adinkerke. Zněly česká i slovenská hymna. (Foto Kateřina Farná)

„Tyto vzpomínkové akce jsou výjimečné výraznou podporou místních obyvatel, kteří ceremonii už několik desetiletí spoluorganizují a o hroby mrtvých vojáků se vzorně starají,“ míní český velvyslanec v Belgii Jaroslav Kurfürst. Každoroční vzpomínková ceremonie k uctění památky československých vojáků padlých roku 1944 při obléhání francouzského přístavu Dunkerk a osvobozování Belgie se pořádá už od roku 1970. (Fotoreportáž zde )

Pieta vedle vlčích máků

Dovolenkové letovisko De Panne leží v provincii Západní Flandry a je známé především širokými plážemi. Začátkem 2. světové války tam působilo velitelství Britského expedičního sboru a přes městečko byli před německou ofenzívou evakuováni britští i jiní vojáci do Británie. Po těžkých bojích bylo dobyto 30. května 1940. V srpnu téhož roku byla na zdejším obecním hřbitově vyhrazena část pro hroby britských vojáků, k nimž přibylo osm náhrobků se jmény vojáků Československé samostatné obrněné brigády.

Už na první pohled je znát, že se o vojenské hřbitovy místní starají více než příkladně. Stéblo vedle stébla sešikované jako podle pravítka, nikde ani jeden povadlý lísteček. Písek kolem je elegantně upraven a jen lesklé lastury připomínají jeho původ.

Pietní položení věnců v De Panne společně s tamní radnicí organizovali český velvyslanec Jaroslav Kurfürst (vlevo) a slovenský ambasador Stanislav Vallo.

Hlavní část ceremoniálu se uskutečnila o kousek dál, na vojenském hřbitově v Adinkerke. Tam, nedaleko rušné silnice, kde divoce kvetou rudé vlčí máky, jsou kromě 40 československých vojáků z druhé světové války pochováni také britští, němečtí i ruští vojáci z 1. světové války. Některé světlé náhrobky zůstávají stále bezejména, jiné obrůstají irisy. Většina našich vojáků zemřela v přímém boji, někteří během přípravy na něj nebo při jedné velké dopravní havárii.

„Nedávno jsem četl knihu o ženě, která přežila Mengeleho hrůzy. Zmiňuje se tam příběh dvou vojáků, kteří se zúčastnili vylodění a bojů u Adinkerke. Jeden z nich popisuje smrt svého nejlepšího kamaráda Imra Glasela, pochovaného tady na hřbitově. Zahynul v tanku. Před chvílí jsme našli jeho náhrobek. Úplně mi naskočila husí kůže, protože najednou celá akce dostala konkrétnější tvář,“ připomněl slovenský velvyslanec Stanislav Vallo.

Všechny vojenské hroby československých vojáků padlých v Belgii během obou světových válek jsou spravovány britskou společností Commonwealth War Graves Commission (CWGC). Pomníčky mají stejný tvar, většinou zakončený do oblouku. Náhrobky vojáků čs. národnosti však mají tvar hranatý (polské náhrobky jsou zakončeny lomeným obloukem, náhrobky vojáků židovské víry jsou zarovnané).

Mír není zadarmo

Před tím, než vojenská kapela zahrála českou a slovenskou hymnu a k náhrobkům byly položeny bílé růže, pronesl velvyslanec Jaroslav Kurfürst řeč o padlých hrdinech, na než nesmíme zapomenout. „Svoboda se musí bránit před jakoukoli formou diktatury, protože ztratit svobodu je mnohem snazší než ji vybojovat nazpět,“ prohlásil.

Náhrobky padlých československých vojáků. (Foto Kateřina Farná)

Na jeho slova navázal v rozhovoru pro deník Právo vlámský podplukovník a patriot Christophe Onraet. „Víte, Belgie byla vždycky nárazníkovou zemí nejrůznějších bojů. Měli jsme štěstí na spojence, kteří nám přišli pomoci. I tolik let od konce druhé světové války je pro nás důležité historii připomínat a vzpomínat na ni. Hodně dlužíme lidem, kteří sem přišli, bojovali s Belgií a za Belgii také položili svůj život,“ vysvětlil a zdůraznil, že mír není zadarmo.

— — — — — — — — — — — — — — —

HISTORICKÉ OKÉNKO:

Dne 12. 8. 1940 byla ve Velké Británii vytvořena 1. čs. smíšená brigáda. Základem byly zbytky bývalé 1. čs. divize po jejich evakuaci z Francie a reorganizaci. V polovině roku 1941 byla brigáda reorganizována a k brigádě se následně připojili příslušníci jednotky ze Středního východu. Dne 1. 9. 1943 vznikla Čs. samostatná obrněná brigáda, která měla v té chvíli celkem 4 046 mužů a jejímž velitelem byl generál Alois Liška.

Po zahájení invaze v Normandii se brigáda vylodila na francouzském pobřeží a po čtyřtýdenním pobytu v zápolí se čs. vojáci 5. 10. 1944 přesunuli k francouzskému přístavu Dunkerque a převzali jeho obléhání. Toto rozhodnutí bylo ze strany spojeneckého velení diktováno zejména obavou, že brigáda nebude schopna plynule nahrazovat eventuální ztráty.

Počet vojáků v brigádě byl asi 4,5 tisíce. Na podzim 1944 hájila obležený přístav německá posádka, sestávající z 10 496 mužů pozemního vojska a 1 743 příslušníků námořnictva (dle tehdejšího německého hlášení). Posádce velel viceadmirál Friedrich Frisius, který se opíral o silné dělostřelectvo a důmyslný systém přírodních i umělých překážek, včetně záplav a minových polí.

Po řadě těžkých bojů během období 1944–45 se konečně dne 9. 5. 1945 v 9,20 hodin na velitelské stanoviště brigády dostavil viceadmirál Friedrich Frisius a podepsal kapitulaci obležené posádky. Podle nejnovějších údajů měla čs. brigáda od okamžiku vylodění v severní Francii celkem 195 padlých, včetně 13 mužů, kteří zahynuli při výkonu služby (dopravní nehody apod.). V době německé kapitulace činil její početní stav 324 důstojníků a 5352 poddůstojníků a vojáků. U bojové zálohy bylo soustředěno dalších 2 473 mužů. Na této situaci je zajímavé, že oblehatelé měli slabší jednotky než obléhaní. (Zdroj http://www.mzv.cz/)