Jak jsem potkala Agnès Vardu, pramáti francouzské nové vlny
Agnès Varda miluje brambory a Ixelleské rybníky v Bruselu. Proslulá filmařka, dokumentaristka, fotografka a vizuální experimentátorka se nedaleko jednoho z nich narodila. Ano, pramáti francouzské nové vlny nepochází ze země galského kohouta — do Paříže přišla studovat dějiny umění a fotografii na přelomu čtyřicátých a padesátých let.
Agnès Varda nesnáší novináře. Hlavně jejich všetečné dotazy. „Neotravujte, všechno už jsem řekla!“ odpálkovává je s gustem. Jazyk má jadrně vybroušený jako antverpský briliant. Nerada se prý opakuje — jak i mně před rokem zopakovala.
Vzpomněla jsem si na ni, když jsem se nedávno procházela kolem oněch Ixelleských rybníků kousek od rušného náměstí Flagey, kde se koncentrují běžci (i běženci), nad hranolkami přelitými majonézou filosofují študáci, okolo zevlují hipsteři, na dlouhatánských dřevěných lavičkách vysedávají matky s dětmi nebo minutovým nicneděláním relaxují vyšťavení lobbisté.
Bramborová bába
Dva rybníky zvané XL se za sebou táhnou jako líné kapky a připomínají hodně mokrou minulost města vystavěného na bažinách a kdysi protkaného kanály, které byly v 19. století zasypány a svedeny pod zem, aby se mohlo začít pořádně budovat a bruselizovat. Dnes hladině obou rybníků vládnou urostlé, s tmavými skvrnami kolem očí bojovně vypadající egyptské husy. Často agresivně terorizují menší druhy i kolemjdoucí, kteří jim troufale zapomněli hodit kus svého obědového žvance.
Právě v Ixelles jsem Agnès Vardu loni potkala. V tamním muzeu uspořádali slavné rodačce velkorysou výstavu. Brambory, rybníky a můstek, který je odděluje, v ní hrály coby memento jejího dětství hlavní roli. Copatá holčička Arlette — takové jméno jí maminka Francouzka a tatínek řeckého původu při narození dali — totiž často a ráda jídávala brambory připravené po maminčině způsobu. Dnes je tak vaří svým vnoučatům a vzpomíná, jak kdysi chodívala k vodě pozorovat bledé mraky honící se na hladině a ještě bledší dámy z upper crust promenující se kolem.
„A mosty? Ty překračuji neustále. Skáču v čase, tématech, kategoriích,“ vysvětlila mi. „Jednou fotím, pak natáčím film, jindy dělám videoart. Dát dohromady výstavu je ale riskantnější než točit. Když vyrazíte jako divák do kina, zaplatíte vstupné a nehnete se z místa. Pak je konec a vy jdete domů. Na výstavě se může návštěvník svobodně pohybovat, sledovat promítání opakovaně. Jako autorka tu riskuji víc. Ale ve svém věku už to umím unést.“
Kočkopaní a streetart
Soukromě jí přezdívám bramborová bába. Její láska k erteplím váží solidních 600 kilo. Tolik jich nechala do Ixelleského muzea přivézt; obsadila je do vizuálního experimentu Patatutopia, v němž po několik týdnů zachycovala jejich pulzující životodárnou sílu. Triptych tří pláten, poprvé představený na benátském bienále v roce 2003, otevírá krajinu jejího dětství, plného pommes de terre ve tvaru srdce, klíčích božích darů… „Ráda kladu věci náhodně k sobě,“ prohodila, „kdybych neuměla experimentovat, už bych ani nevěděla, co si mám v baru objednat.“
Jako nezávislé ženě jsou jí bližší kočky, protože na rozdíl od psů nejsou podle ní tak svazující. V její mazlíčkovské preferenci se skutečně odráží cosi bruselského, protože kočky stále vládnou tamním domům i ulicím s vychytralou mazaností a nadhledem svých devíti životů.
Často uvažuje nad silou obrazu uvězněného v rámu. Obdivuje Bacona, Boltanského a Picassa. S tím se málem osobně setkala: „Picasso je mistrovský umělec pro každého. Když maloval v Bretani, měla jsem příležitost se s ním osobně setkat, ale bohužel jsem ji propásla. Tehdy jsem byla plachá dívka. To už dnes nejsem.“
Kromě brambor sbírá Agnès Varda staré pohlednice a rodinné fotky. A miluje street art, už od doby, kdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let natáčela pomalované a potagované městské fasády v Los Angeles (Mur Murs, 1981) a pro Hollywood objevila Harrisona Forda, když ho tehdy jako téměř neznámou tvář dostala před kameru. Ve Státech ještě natočila Documenteur (1981), jako vzpomínku na svého životního partnera, francouzského herce a režiséra Jacquese Demyho.
Díky svým americkým pobytům umí taky velice slušně anglicky, přesto tuhle dovednost před cizáky maskuje. Škodolibě se ušklíbala i nad mou upocenou francouzštinou, aby mi vzápětí pobaveně odpověděla in fluent English.
Velký návrat do Cannes
Kromě bramborové výstavy tehdy mluvila i o svém novém dokumentárním filmu o rozměrech lidské identity Visages, villages, který měl před pár dny premiéru na festivalu v Cannes. Podle zahraničních ohlasů s ním slaví značný úspěch (ukázka z filmu zde a záznam ceremoniálu v Cannes).
„V Los Angeles mě začalo fascinovat pouliční umění. I proto, že je zadarmo. Pozorovala jsem umělce, jak svobodně tvořili na ulici a pro ulici. Visages, villages připravuji s francouzským fotografem JRem. Je to o starší dámě a mladíkovi, kteří společně pracují na velkém uměleckém projektu. Budeme na venkově pořizovat portréty lidí a poté je přeneseme na zdi jejich domů.“
Agnès Varda, označovaná společně s již zesnulou Chantal Akerman za jednu z nejvýznamnějších filmařek minulého století, dlouhodobě pracuje s experimentálním, dokumentárním i hraným filmem a nebojí se mezi nimi stírat rozdíly. Ve svých dílech pak řeší především genderová a vůbec sociální témata.
Do povědomí veřejnosti zásadně zatnula svůj umělecký drápek feministickým filmem Cléo od pěti do sedmi (1962, film zde) zachycujícím dvě hodiny v životě o své zdraví se obávající pařížské šansoniérky a její setkání s mladým vojákem odcházejícím bojovat do Alžíru. Dalším jejím klíčovým dílem je filmová esej Štěstí (1965), ironicky laděný příběh nevěry, ovlivněný knihami Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové a Ženská mystika Betty Friedanové. Obdržela za něj cenu poroty na Berlinale.
Rovněž se traduje, že byla první, kdo obsadil Gérarda Depardieu. Snímek Christmas Carol o mladém autorovi komiksů začala natáčet v polovině šedesátek, ale kvůli nedostatku financí jej nedokončila. Asi osmiminutové torzo pak bylo na konci devadesátých let uloženo v Francouzském muzeu kinematografie.
V krátkometrážním Ulysse (1982) pro změnu sledovala osudy postav z fotografie pořízené na pláži v Calais roku 1954 a zároveň vyprávěla vlastní příběh z té doby: trojúhelník zahrnuje dítě, nahého muže sledujícího moře a mrtvou kozu.
Abychom výčet ocenění ještě rozšířili: za dokument Agnèsiny pláže (2008, film zde) si odnesla francouzského Césara. Promluvila v něm poprvé o smrti svého životního partnera, francouzského herce a režiséra Jacquese Demyho, na AIDS. Před dvěma lety pak obdržela v Cannes ocenění za celoživotní dílo.
Agnès Varda činorodostí odolává spárům letokruhů, i když trochu rezignovaně zmiňuje, že své stáří pociťuje stále silněji a bývá občas unavená. Na konci května oslaví osmdesáté deváté narozeniny. Ale nenechte se mýlit. Ta hůl, o niž se na veřejnosti opírá, má zmást nepřátele. A novináře.
DALŠÍ FILMY:
- Jedno ze starších interview z roku 1956 zde
- Krátký film pro módní značku Miu Miu
- JR a Varda na pořádné jízdě v Louvru
(Článek v kratší verzi vyšel v květnu 2017 v příloze Salon deníku Právo.)
