Medailoví Rudí ďáblové. Historický úspěch Belgie ve žlutých dresech
V Belgii se přepisují sportovní dějiny. Národní reprezentace přezdívaná Rudí ďáblové (ang. Red Devils, fr. Les Diables Rouges, niz. Rode Duivels) se může na Mistrovství světa pyšnit bronzovou medailí. Rudé dresy, které oblékla poražená Anglie, vyměnili za žluté. V belgickém království vrcholí vzácná národní euforie.
V průběhu mistrovství světa nebo jiného veledůležitého čutálistického šampionátu se v belgických duších cosi zlomí a jindy rozdělená společnost na dva velké a mnoho dalších mikrotáborů se až obdivuhodně semkne. Jinak je tamní národní hrdost celé měsíce, ba někdy roky dobře skrytá, protože smysl Belgičanů — tedy hlavně Vlámů a Valonů — pro společnou identitu je v běžném dni takřka nulový. Ovšem během takových sportovních klání dojde k dramatické erupci národní hrdosti. Někdy silné tak, že ani sami Belgičané nevědí, kým jsou. Fandí hlava nehlava. Klidně zvou na hromadné panáky i poražené, když už spolu sousedí v jedné ulici.
Zkrátka začnou-li Rudí ďáblové kopat do mičudy, vlámští a frankofonní Belgičané se jedním duchem i tělem stávají a po celé zemi se objeví nápisy a hesla typu Belgie — jeden národ nebo Tous ensemble! (Všichni společně!). Dokonce i ministři ve vládě a vysocí úředníci dočasně podlehnou pospolitosti a zapomenou, že se jinak nenávidí. Mírumilovná cvrlikání z pomyslného podhradí pak přinesou úlevu i samotnému králi: „Ouais! Je peux enfin avoir une paix … royale. Yeah! Konečně můžu mít pokoj … královský.“
Čertíci všude
V takových dnech bývá do extrému vyšponovaný reklamní merchandising. Uniknout téměř nelze: ďábelský emblém nebo belgická trikolóra se vyjímá na úklidových hadrách, ponožkách, pivech, sušenkách nebo podložkách do koupelny… Člověk má skoro strach jít na záchod, aby na něj odněkud nevyskočil nějaký čertík. Ostatně celý Brusel se vybarví podle toho, kdo komu fandí — balkóny do ruda a nejrůznější vlajky za okny.
Hotové fotbalové pandemonium nastalo letos v půli roku, kdy „hrdinští ďáblové“ září na Světovém poháru v Rusku. Jak zkušený, samými klenoty z Manchesteru City, Chelsea či FC Liverpool osázený základní tým postupoval turnajovým pavoukem, fotbalové fanouškovství nabíralo v belgických městech na síle. Jásot a národní šílenství naplno propukly po čtvrtfinále, když mančaft poslal domů favorizované kanárky z Brazílie. Nápis Red together, tedy Rudí společně, rozsvítil do červena Atomium i bruselský Grand Place. „Byl to zápas jejich života. Zápas jedné generace… Všechna minulá zklamání jsou zapomenuta a prominuta. Tento tým vstupuje do dějin belgického fotbalu a zůstane v nich navždy,“ rozplýval se frankofonní deník La Dernière Heure.
Tím zklamáním měl na mysli mimo jiné fiasko z roku 2016 během evropského šampionátu, kdy měla tato malá 11miliónová země nejdražší tým (hodnota hráčů téměř 11 miliard korun) a patřila mezi favority. Už po prvním utkání však přišlo velké vystřízlivění. Hvězdy jako Kevin De Bruyne, Eden Hazard, nepřehlédnutelný Marouane Fellaini řečený „květák“ či buldozer Romelu Lukaku, které o dva roky později přivedly Belgii do bojů o medaile na MS v Rusku, zklamaly: proti Itálii Belgie naprosto pohořela prohrou 0:2. Novináři nešetřili slovy o zoufalosti a totální nepřipravenosti.
Národní euforie
Vraťme se do euforického stavu letošního léta. V Belgii to vře nejen díky nečekaně tropickému počasí. Belgičtí fotbalisté po 32 letech postoupili do semifinále MS, tedy do bojů o medaile. Fandí se všude. Lidé hrdě chodí v dresech a vodí psy s blikajícími rudými rohy. Fotbalové bláznovství dostává v době, kdy metropoli trápí dopravní uzavírky a kolaps způsobený klíčovým summitem NATO, až bizarní rysy: v nemocnicích dávají dětem sádry v barvách trikolóry, dočasně přejmenovali stanici metra nebo o výsledcích průběžně informují na digitálních tabulích MHD, což zároveň zvedlo vlnu štiplavých poznámek nefanoušků, že už konečně chápou, proč začali vyměňovat papírové jízdní řády za elektronické tabule: nejspíš proto, aby se lidé vedle informace o 30minutovém zpoždění dozvěděli, jak si ďábelský tým vede…
Kapitán Eden Hazard — jehož jméno a příjmení v překladu vytvářejí poetická sousloví jako šťastný ráj, ráj štěstěny, ale také riskantní hra — s ostříleným a téměř neprůstřelným brankářem přísných rysů Thibautem Courtoisem či záložníkem Kevinem de Bruynem ukázali „svému“ národu, že jsou odhodlaní vyhrát. V klání o světový titul je na petrohradském stadionu v semifinále zastavil odvěký, nejen fotbalový rival, obří jižní soused Francie. O bronzovou medaili ale “ďábelsky” zabojovali a z Ruska si tak Belgičané odvážejí dosud neviděný úspěch.
Bez zajímavosti není, že Španěl Roberto Martínez je trenérem Belgičanů, nikoli Belgičan, což je příznačné, neboť stejně tak první král Belgie nebyl Belgičanem, ale Le roi des Belges tedy král Belgičanů. Na pozici asistenta trenéra působí legendární francouzský střelec Thierry Henry, což celkově přispívá k národnostní rozmanitosti v týmu, kde vedle sebe hrají Vlámové, Valoni a fotbalisté s francouzskými, marockými, portugalskými nebo konžskými kořeny.
Kdysi Bílí ďáblové
Možná vás překvapí, že Rudí ďáblové nebyli vždycky červení. Národní tým si tuhle přezdívku prvně vysloužil už v roce 1906. V té době bylo zvykem organizovat zápasy mezi sousedními zeměmi. V roce 1905 vybrala speciální výběrová komise belgickým hráčům červené dresy. Ti o rok později v Antverpách vyzvali favorizované Nizozemce. Belgičané ale nastoupili v nečekaně dobré formě a vyhráli 5:0. Podle dobových zdrojů byl šéfredaktor La Vie Sportive, oficiálních novin belgické fotbalové ligy, tak ohromen rychlostí hráčů v červených dresech, že poprvé použil výraz „Červení ďáblíci“.
Spekuluje se, že mu rychlost reprezentantů možná připomněla belgického automobilového závodníka Camilla Jenatzyho, jenž 29. dubna 1899 ve speciálním elektromobilu ve tvaru torpéda na čtyřech kolech, který sám sestrojil a pojmenoval La Jamais Contente (Věčně nespokojená), jako první na světě překonal silniční rychlost 100 km/h. V motoristickém světě byl úspěšný vynálezce, nespoutaný jezdec s ryšavými vlasy a bradkou, známý jako Le Diable Rouge (Rudý ďábel).
Fotbaloví ďáblové na začátku 70. let hráli celí v bílém a vysloužili si přezdívku Bílí ďáblové. Tehdy získala Belgie bronzovou medaili na Mistrovství Evropy. V roce 2000 se jim pro černé dresy říkalo Černí ďáblové. Pak už zůstali u červených úborů. I když kdo ví, jestli po světovém šampionátu v Rusku, kde vybojovali historický bronz ve žlutých dresech, nepřijmou ještě jinou přezdívku. Od zápasu v Mexiku v roce 1986 belgický výběr doprovázel maskot Diabolix; před šampionátem v Rusku jej vystřídal „Red“.
V oficiálně trojjazyčném království se také řeší, v jakém jazyce zpívají hráči národní hymnu Brabançonne (původně ve francouzštině). Vlámští i valonští hráči ji mohou pět každý ve svém vlastním jazyce.
