Metropolitní Brusel oslavuje svého rodáka, malíře myšlenek René Magritta

René Magritte (1898 až 1967) znamená pro Belgičany hodně. Naučil nejen je snít během dne. Považují ho za podobný monument belgického kulturního dědictví jako třeba Atomium. Nyní si Brusel připomíná padesáté výročí úmrtí svého rodáka a zároveň klíčové osoby surrealistického umění. Královské muzeum výtvarných umění Belgie otevřelo výstavou nazvanou Magritte, Broodthaers & Současné umění, Atomium přichystalo přehlídku jeho ikonických děl v kombinaci s fenoménem 3D a hlavní Magrittovo muzeum je během oslav otevřeno celý týden.

Někteří jsou jím posedlí natolik, že si kupují luxusní hodinky se slavným motivem fajfky, vznikají módní značky inspirované jeho tvorbou a národní letecký dopravce také použil motiv jednoho z jeho obrazů na vnější dekor jednoho ze svých letadlo — a to považte, že tam před tím pózovali až kultovně vzývaní belgičtí fotbalisté z týmu Rudí ďáblové.

O tom, jak silně se Magritte zapsal do belgické nátury, svědčí mimo jiné reakce vlámského ministra kultury Svena Gatze poté, co se v širším centru Bruselu v roce 2016 objevila na fasádě jednoho domu obří malba penisu. Před odstraněním ji bránil slovy: „Tohle není penis.“ Parafrázoval tím název Magrittova notoricky známého obrazu dýmky, pod níž je nápis: Toto není dýmka (Ceci n’est pas une pipe). Podle malíře šlo pouze o obraz dýmky, nejedná se o dýmku skutečnou. „Vidíte, že tu dýmku nemůžete naplnit ani kouřit, takže to není dýmka. Když to tvrdím, mám pravdu,“ tvrdil.

René Magritte žil docela obyčejný, spořádaný život. O to divočejší byl jeho svět vnitřní. Zvnějšku působil jako usedlý úředník, a nikoliv jako excentrický surrealistický malíř. Dokonce řada jeho bruselských sousedů léta letoucí nevěděla, že vedle nich žije světoznámý mistr imaginace. V onlinové době všudypřítomného přenosu obrazu i slova téměř nepředstavitelný obrázek.

Říká se mu také malíř myšlenek, to proto, že do svých obrazů vkládal své sny a představy — chtěl zhmotnit myšlenku. „Udělejte to, co cítíte. Namalujte to, co chcete namalovat,“ vyzýval. Jeho motto znělo: „Nemáme na výběr. Nebylo by umění bez života.“

Patřil mezi figurální surrealisty, přičemž se snažil o zobrazování předmětů běžného života. Obraz pro něj nebyl pouhým „překlopením“ reality na plátno, jednou vrstvou skutečnosti nebo jejím jednoduchým zrcadlem, ale médiem, jímž diváka zavedl do světa zdánlivě pozemského, přitom snově magického. Hlavními elementy jeho díla jsou mraky, ptáci, buřinky, zelená jablka nebo skryté tváře. Ženy samozřejmě nevyjímaje. Miloval moře, pláže a vlny, rád jezdíval do luxusního belgického letoviska Knokke. V tamním kasinu na začátku padesátých let vytvořil z 8 svých obrazů, opakujících známé motivy z jeho předchozích pláten, výzdobu jídelny. Freska 70 metrů dlouhá a 4 metry vysoká dostala název Začarovaná říše.

On sám se stal inspirací pro další umělce. Například hvězda současného amerického umění, Jeff Koons na Magritta vzpomíná poměrně často: „Miluju tu obrovskou šíři Magrittova umění, včetně jeho soch. Kdykoli jedu v nějaké hornaté části světa a podívám se na linii proti obloze, vždycky si vzpomenu na Magritta. A kdykoli vidím krásné, dokonalé mraky na obloze, je to první věc, která mi přichází na mysl.“

Magrittovo snové vidění světa kolem nás krásně ilustruje jeden z obrazů ze série Říše světel. Obyčejný řadový dům klidně spí uprostřed noci, nikde ani živáčka, kdežto blankytně modré nebe tancuje mezi obláčky. V odborné literatuře je dokonce u diváků popsán jev odmítání rozporu i po jeho vysvětlení. Surrealismu není ani tak umělecký směr jako stav mysli.

René Francois Ghislain Magritte pocházel jako nejstarší syn z rodiny obchodního cestujícího a kloboučnice. V mládí rodina hodně cestovala. Zvláštní význam pro něho mělo první setkání s malířstvím. Jako malý chlapec trávil prázdniny u tety v Soignes, kde si krátil čas tím, že spolu s jistou dívkou navštěvoval místní hřbitov a prolézal temné hrobky. Odtud možná vychází jeho záliba v kontrastu mezi světlem a tmou, mezi dnem a nocí. „Nesmíme se bát slunečního světla jen proto, že téměř vždy slouží k osvětlení mizerného světa,“ trefně jednou prohlásil.

Výrazně jej ovlivnila sebevražda jeho matky v roce 1912. Utopila se v řece Sambře. Magritte později popsal svému příteli, že tělo našli „s omotanou noční košilí kolem hlavy. Nikdy nebylo známo, zdali si sama zakryla oči, aby neviděla smrt, kterou si vybrala, nebo ji hlavu omotaly až proudy v řece.“ Mimochodem motiv hlavy zakryté látkou se v jeho díle objevuje často, jako ve slavných obrazech milenců se zahalenými obličeji nebo v malbách, kde jsou postavy uzavřené do rakví. Ovšem v druhé polovině 20. století se ukázalo, že detaily nálezu matčina těla byly smyšlené. Jeho největší múzou a životní láskou se mu stala manželka Georgette. Renému několikrát stála modelkou, maloval podle ní i většinu aktů. Spolu si vytvořili velmi uzavřený svět.

Malbě a kreslení se začal věnovat ve dvanácti letech, v osmnácti začal studovat na Královské akademii umění v Bruselu. Na počátku své umělecké dráhy procházel jedním obdobím za druhým, ovšem rozhodujícím impulzem se stal magický realismus Giorgia de Chirika. Pod jeho vlivem Magritte namaloval první fantaskní obraz a vstoupil do surrealistické skupiny francouzského básníka André Bretona.

Když se manželé odstěhovali na čas do Paříže, zavrhli možnost žít v rušném centru a raději se usadili v ústraní. Divoký bohémský styl života uměleckých buřičů byl střízlivému puntičkáři bytostně cizí a po čase už měl natolik plné zuby jejich posedlosti psychoanalytickými výklady, že se vrátili zpět do Bruselu. Usadili se na okraji belgické metropole, v nenápadné ulici Rue Esseghem číslo 135. Dávejte pozor, ať jej neminete!

Dnes tam sídlí menší ze dvou belgických Magrittových muzeí. Každý detail, každý kus nábytku a každá stěna nese rukopis tohoto slavného Belgičana, který tvořil v jídelně — aby byl poblíž své milované ženě. K vidění je rovněž krb nebo schody, které se v jeho dílech objevují.

Magritte příliš nenavštěvoval hospody. Téměř všechen čas trávil doma, nebo chodil na procházky se psem. Občas ovšem zašel na šachy, což byla vedle malování jeho jediná vášeň. Chodíval do hospůdky De Skieven Architek nebo do café La Fleur en Papier Doré, podle legendy se svá první plátna pokoušel prodat v taverně Greenwich, kde popíjel své oblíbené pivo geuze a hrával šachy proti jiným surrealistům.

Hlavní Muzeum René Magritta, které najdete na takzvané hoře umění v bývalé budově neoklasicistního hotelu Altenloh, představuje na 2500 m2 největší a jednu z nejucelenějších sbírek tohoto umělce na světě. Čítá přes 200 děl. A stojí za to spojit jeho návštěvu s vedlejším Královským muzeem v nějaký pošmourný den, abyste si naplno mohli vychutnat magrittovské nebe. A propos málokdo ví, že svými mraky Magritte vyzdobil i strop divadla v bruselské královské pasáži.

Druhá světová válka znamenala pro Magritta těžké období. Od 50. let minulého století ovšem jeho sláva stále rostla. Cestoval, obdivoval Benátky, vypravil se do USA. Dva roky před smrtí se dočkal velkolepé přehlídky v Muzeu moderního umění v New Yorku. Byl vůbec prvním belgickým umělcem, kterému se dostalo takové cti.

Jako umělec byl plodný. Sám uváděl, že vytvořil více než tisíc obrazů. Ne všechny jsou surrealistické. Zemřel 15. srpna 1967. Bylo mu 68 let. Louis Scutenaire, Magrittův blízký přítel, o něm v tom nejlepším surrealistickém duchu řekl: „Magritte je skvělý malíř — Magritte není malíř.“

TIP: Magrittova stopa

Nečekanou připomínkou velkého belgického umělce je jeho profil ve fontáně od Luky Marie Patella, specialisty na takzvané fyziognomické vázy. Když se pečlivě zadíváte do kašny uprostřed náměstí na Place de Ninove, uvidíte dvojitý Magrittův profil. Vzniklo také nové pivo a málokdo ví, že svými mraky Magritte vyzdobil i strop divadla v bruselské královské pasáži. Nedávno prošel zásadní renovací.