NENECHEJTE SI UJÍT: Fotogenická retrospektiva hvězdného Steva McCurryho

Málokdy se ocitnete na fotografické výstavě, která je zároveň mimořádně fotogenická. Retrospektiva fenomenálního Steva McCurryho, která do 20. srpna okupuje historickou budovu staré burzy v centru Bruselu, je výjimečná z mnoha důvodů. Nejen tím, že ji zatím vidělo na 80 tisíc návštěvníků.

Fotografie takzvaně žirafích žen vynikne v takové instalaci maximálně. (Foto Kateřina Farná)

Prvně: Američan Steve McCurry je jeden z nejlepších fotoreportérů na téhle planetě s velmi snadno rozpoznatelným rukopisem, za druhé: na jednom místě se sešlo 200 snímků včetně některých dosud nezveřejněných a do třetice: bruselská přehlídka dává příležitost prostřednictvím snímků i krátkého filmu odhalit legendární příběh Afghánské dívky.

Takovou výstavu — jednoduše nazvanou Svět Steva McCurryho — má sedmašedesátiletý fotograf v Belgii vůbec poprvé. Návštěvníci se na nepatrnou chvíli dostanou do nejneutěšenějších míst: od válečného Afghánistánu po nejchudší části Indie, do válkou nasyceného Golfského zálivu nebo k japonskému pobřeží poničeného tsunami.

Mé obavy, zda se fotografie chytlavé provedením i motivy dokážou prosadit v konkurenci výrazného novoklasicistního interiéru někdejšího sídla městské burzy, vzaly rychle za své. Autorce instalace Bibě Giacchetti se totiž podařil husarský kousek tím, že různě velké reprodukce nechala z většiny rozvěsit v rozdílných výškách na jemné, průsvitné pruhy bílého tylu, které se navíc pohybem návštěvníků i přirozeným prouděním vzduchu hýbou. Výsledkem je nečekaně fotogenické defilé, kdy se sytě barevné fotografie jemně pohupují, což zdálky vypadá jako krátké videosmyčky.

Slavný portrét takzvané Afghánské dívky vznikl v roce 1984 v uprchlickém táboře. (Foto Kateřina Farná)

Byl-li to záměr, nebo náhoda, nevím, ale tento přístup je mi v mnohém sympatičtějším, než kdyby byly velkoformáty zavěšeny vedle sebe na zdi nebo na stacionárních kostkách. Snímky navíc nejsou chronologicky seřazené, takže procházíte jakýmsi labyrintem, kde se vedle sebe nebo za sebou prolínají výjevy z celého světa z různých časových údobí.

Krása v hnusu

Držitel mnoha ocenění World Press Photo vyráží na své výpravy obvykle jako jakýkoli jiný americký turista. Obleče si khaki kalhoty a volnou košili, nasadí baseballovou čepici a přes rameno přehodí fotoaparát. „Musíte být tvrdí, ale zároveň opatrní. Zvlášť v téhle době. Stačí špatně šlápnout a jste mrtví,“ svěřil se pro britský Guardian. V oblastech jako Afghánistán, Pákistán nebo Barma raději spoléhá na místní průvodce, protože sám údajně nemá na dání na cizí jazyky. Dvakrát byl dokonce prohlášen za mrtvého. „Myslím si, že zabíjení náhodných lidí není dobrý nápad,“ shrnul zapřisáhlý vegetarián a pacifista.

Stejná žena po téměř 20 letech náročného pátrání. Jmenuje se Sharbat Gula. (Foto Kateřina Farná)

Pozorní návštěvníci si povšimnou fotografovy až poetické hry se symboly v místech, kde lidé zažívají peklo na zemi. McCurrymu se občas do snímku daří vpašovat humorný prvek, jindy mají jeho fotky vyloženě pozitivní náboj, a návštěvníkovi tak na poslední chvíli hodí záchranné laso s tím, že snad ještě není tak zle a že i v tom největším hnusu může přežívat krása.

Jeho autorský přístup vystupuje nejvýrazněji na povrch, když portrétuje děti a dívky. Mají podobně stranou nakloněné hlavy, často se po vzoru starých mistrů dívají do objektivu přes rameno. Kromě toho je spojuje výraz jejich očí, nevzdávajících se ani v podmínkách, kde by běžný Středoevropan nepřežil ani týden. McCurry dokáže vystihnout jedinečný moment, kdy se jejich tváře na chviličku zklidní, aby naplno vynikla osobnost těchto lidí.

Steve McCurry spolupracuje s nejvýznamnějšími světovými magazíny. Narodil se v americké Philadelfii, a než začal pracovat pro noviny, studoval kinematografii na Pensylvánské státní univerzitě. Zlom v jeho kariéře nastal v roce 1979, kdy se za pomoci uprchlíků z Pákistánu dostal do rebely kontrolovaného Afghánistánu těsně před sovětskou invazí. Později, když se s plnovousem a v přestrojení objevil na druhé straně hranic, měl na sobě domorodý oděv.

Kábulské ženy v burkách nakupují sportovní tenisky (Afghánistán, 1992).

V něm byl zašitý film. A právě tento svitek obletěl svět a poprvé ukázal afghánský konflikt v plné šíři. Za tuto reportáž obdržel Zlatou medaili Roberta Capy.

Přestože sám procestoval téměř celý svět a viděl noční můry za bílého dne, jedno z největších neštěstí jej zastihlo na domácí půdě, když se kousek od jeho fotoateliéru 11. září 2001 udály teroristické útoky na takzvaná newyorská dvojčata.

Mona Lisa Východu

McCurry pro bruselské pořadatele vybral dva snímky, které má rád. První pochází z indického Radžastánu, kde v roce 1983 zachytil skupinu žen v zářivě červených hábitech uprostřed nenadálé písečné bouře. Na druhém pro změnu vidíme skupinu kábulských žen, zahalených v různobarevných burkách od hlavy až k patě,jak na trhu nakupují sportovní tenisky. V době, kdy snímek pořídil — psal se začátek 90. let — bylo velice riskantní pouštět se v Afghánistánu do podobných fotografických dobrodružství.

Způsob instalace povyšuje celou bruselskou výstavu o řád výš. (Foto Kateřina Farná)

Největším lákadlem je však portrét dvanáctileté dívky s pronikavýma zelenýma očima, který visí na všech poutačích po celém městě. Snímek nazvaný Afghánská dívka prvně otiskl na titulní straně v roce 1985 časopis National Geographic a stal se celosvětovým symbolem naděje, míru i připomenutím toho, jak velkou moc může mít fotografie. Vysloužil si nálepku nejlepšího fotoportrétu za celá desetiletí a McCurry jím definitivně stvrdil, že umí. Přitom tento ikonický portrét málem na obálce National Geographic nebyl.

„Myslím, že fotografie má velký vliv. Vzpomeňte si na snímek vyděšené vietnamské dívky, která byla zasažena napalmem. Takové fotky mohou pomoci změnit názor veřejnosti a vyvíjet tlak, protože když lidé tohle uvidí na přední straně The New York Times, možná si pomyslí, že by se měly některé věci raději přehodnotit,“ pronesl pro Guardian.

Rybáři na Srí Lance (1995)

Fotografii pořídil v péšávarském uprchlickém táboře v Pákistánu během sovětské okupace Afghánistánu. Na celém příběhu je fascinující, že dalších 17 let tuto dívku fotograf hledal. Nevěděl, zda žije, případně kde, ani jak se jmenuje. Nakonec se mu to jako zázrakem podařilo. A ženu jménem Sharbat Gula našel.

Když ji uviděl podruhé, neubránil se dojetí. Vyrostla z ní matka několika dětí. Sama velice plachá a obávající se cizinců. Pamatovala si ho velice dobře, protože jen jedinkrát v jejím životě ji někdo fotografoval. Nakonec se McCurrymu před fotoaparát opět postavila a ukázala mu celou svoji nezahalenou tvář, dokonce i své vlasy. Na tamní region poměrně nevídaná otevřenost. Její tvář zhrubla, získala tvrdé mužské rysy, ale ty zelenošedé oči zůstaly stejně odhodlané. Díky jejímu příběhu vznikla v Afghánistánu speciální nadace pomáhající ženám získat vzdělání.

Bruselská výstava končí reportáží, která odhaluje detaily dlouhého a vyčerpávajícího pátrání po Moně Lise Východu, jak se tmavovlasé Paštúnce s nezapomenutelnýma očima přezdívá. Přiznám se, že mě Steve McCurry svým zarputilým odhodláním najít dívku, která mu změnila život, ohromil. Už docela chápu, proč ho ty její divoké oči tak zaujaly. Je v nich stejná síla, jakou v sobě nosí on sám.