PŮVOD SLOV. Když flamendr flámuje, dělá při tom brajgl
Při oslavách příchodu nového roku nejen Belgičané flámovali až do rána, někteří flamendři dlouhodobě posilněni alkoholem možná neomaleně nazvali své ženy flundrami a jiné ženy zase radši než uklízet ten povečírkový brajgl šly třeba bruslit.
Ale vážně: Belgie, respektive Vlámsko a Brusel obohatily český slovník kromě současného euroúřednického ptydepe o řadu zvučných, běžně užívaných slov.
„Nůž na led“
Jako například naše bruslení. Slovo pochází z doby krále Jiřího z Poděbrad, který vyslal na podzim roku 1465 do západní Evropy poselstvo s úkolem předvést vyspělou kulturu zemí Koruny české a sebe pak jako vzdělaného vladaře.
Výprava doputovala přes Německo až do Bruselu. Tam čeští vyslanci spatřili věc nevídanou — Bruselané si připínali k botám zvláštní „nože“ a na nich rejdili po zamrzlých kanálech. Do Království českého tak přivezli zmíněnou brusli, načež si Pražané bruselskou novinku oblíbili a na zamrzlé Vltavě se začalo bruslit.
Výrazy flámovat stejně jako flamendr údajně zlidověly v českých zemích už v 17. století, když během třicetileté války dorazili z Flander do Čech bujaří žoldnéři (Vlámové, německy Flamländer pocházející z oblasti dnešní Belgie) najatí šlechticem Albrechtem z Valdštejna. Protože se však právě v zimě nijak moc nebojovalo, bavili se popíjením piva a veselili se ve společnosti bujarých žen (flundry — dívky z Flander), které si za tím účelem vozívali s sebou a s nimiž své tažení „proflámovali“. A čeština tak poznala nové označení nasávajících neřestníků i dlouhotrvajících pitek.
Flamenco a chaotický binec
Publicista Michal Novotný v knize Zákulisí slov připouští ještě jedno vysvětlení slova flámovat. Mohlo vzniknout ve Španělsku, když tam dorazili Cikáni a místní se jich ptali, odkud jsou. Odpověděli, že z Flander, neboť se tam během svého kočování Evropou zastavili. Cikánům se tedy ve Španělsku začalo říkat „Vlámové“ a s tím souvisí také flamenco (ve španělštině vlámský) jako pojmenování písňové a taneční kultury španělských Romů.
A v neposlední řadě máme díky vlámskému mistrovi Pieteru Bruegeleovi st. (1525–1569, jehož jméno se čte brojgl, bröchel) i magicky znělé slovo brajgl, tedy hovorové označení nepořádku, hlasitých výtržností až chaosu.
Renesanční tvůrce totiž zachycoval monumentální hromadné venkovské scény bez ústředního motivu, kde se všechno a všichni mleli dohromady. Sám se netajil obdivem k nizozemskému malíři pozdního středověku Hieronymu Boschovi, jehož obrazy ukazují hříšné lidské hemžení v celé jeho kráse.
