Vyšmoulené šedesátiny. Modří mužíčci slaví jubileum

V Československu se před revolucí ve vtipu říkalo, že kdyby Šmoulové pocházeli z Ruska, byli by to Moulové. Modří mužíčci ale přišli na svět v Belgii. Před šedesáti lety se zrodili v Bruselu jako Les Schtroumpfs. Téměř okamžitě se stali hitem. Šmoulíkům je věnována velkorysá výstava La Schtroumpf Expérience. Koná se v jednom z pavilonů na bruselském výstavišti do 27. ledna 2019.

Šmoulové se stali celosvětovým hitem. (Foto Česká televize)

Belgičané jsou na své miniaturní krajany patřičně hrdí. Vždyť jako první mohli podlehnout šmoulománii a v dětských letech „vyšmoulit“ nějaký ten průšvih. Šmoulové (nizozemsky De Smurfen, anglicky Smurfs, slovensky Šmolkovia, turecky Sirinler, německy Schlümpfe nebo maďarsky Törpök) se zrodili v hlavě pana Peya, vlastním jménem Pierre Culliford. Slavný komiksový kreslíř a údajně vzdálený potomek anglického piráta Roberta Culliforda se narodil v roce 1928 v Bruselu, ve Schaerbeeku, a zemřel na infarkt na Štědrý den roku 1992. Inspiraci pro svůj pseudonym našel v dětství. Jeden z jeho mladších bratranců totiž neuměl vyslovit písmeno „r“, proto z jeho přezdívky Pierrot vznikl „Pe-Yot“.

Když bylo Pierrovi sedm let, jeho otec nečekaně zemřel a rodina se třemi dětmi se dostala do finanční tísně. Navíc vypukla druhá světová válka. Na živobytí si začal vydělávat v 15 letech jako promítač filmů a po zbytek války koukal v bruselském kině na americké filmy a kreslené pohádky. V létě roku 1945 našel zaměstnání v animačním studiu kreslených vtipů, kde se setkal s několika nejvýznamnějšími evropskými komiksovými kreslíři — jako třeba s Morrisem, tvůrcem osamělého kovboje Luckyho Lukea. Když firmu zavřeli, přešel jako kreslíř do časopisu. Prvního úspěchu se dočkal s dílem Johan et Pirlouit (česky Johan a Čejka) zveřejněném v časopise Spirou.

Pidimužíci na scéně

Poprvé se pidimužíci objevili epizodně 23. října 1958 právě v komiksu o středověkém rytíři Johanovi a jeho příteli Pirlouitovi, kde hrál skřítek na flétnu. Ještě před tím se na jednom obrázku objevila malá modrá ručička s textem, že se něco hýbe v trávě, ale nikdo ještě neví, co to vlastně je. Původně měli skřítci vystupovat jen v jedné epizodě, ale děti na Peya naléhaly, aby o nich napsal další dobrodružné příběhy. Až o několik týdnů později se Šmoulové ukázali čtenářům v celé své kráse.

Tvůrce modrých skřítků Peyo, vlastním jménem Pierre Culliford. (Ilustrační foto)

Jejich jméno „Les Schtroumpfs“ údajně vzniklo během jedné večeře na dovolené. Peyo si nemohl vzpomenout, jak se francouzsky řekne slánka. Přítele požádal: Podáš mi … ehmm … tu, no tu šmoulu? (francouzsky Passe-moi le… le… schtroumpf.) „Až si to ošmoulíš, šmoulni mi ji zpátky,“ odpověděl prý jeho společník. Dlouhé hodiny se pak bavili vymýšlením nejrůznějších novotvarů a šmoulích patvarů. A tak vznikly název i pořádně vyšmoulená řeč modrých skřítků. Čtenáři se do nezbedných a roztomilých bytostí s bílými čepičkami a s nohavičkami pozvolna přecházejícími do bot okamžitě zamilovali.

Peyo se původně inspiroval krátkým animovaným filmem Un Cadeau á la fée (Vílí dar), na němž dříve ve studiu pracoval. Vystupovali v něm tancující růžoví skřítci se špičatými čepičkami z okvětních lístků. Vytvořil tak partičku novou, ale nelíbila se mu narůžovělá barva jejich kůže. Pomohla mu s tím jeho manželka a koloristka Nine. Skřítci měli žít v lese obklopeném zelení, takže nemohli být hnědí ani zelení, protože by splývali s pozadím, červená by byla příliš divoká a agresivní, žlutá naopak moc bledá. „Tak co modrá?“ navrhla mu jeho žena. A na světě byla šmolková. Možná jako podvědomá touha po modré obloze, které se lidem žijícím v Bruselu dostává tak poskrovnu.

Modrásci, vysocí na tři jablíčka, žijí v lesních domcích vypadajících jako muchomůrky. Vládne u nich pohoda, hravost a kamarádství. Stále si něco prozpěvují, v modré komunitě žijí pospolitě a pomáhají si. Hned od začátku dostali „Smurfové“ svůj jazyk a vousatého vůdce Taťku Šmoulu, s kloboukem a kalhotami v červené barvě namísto bílé. Všichni (asi) jsou samečkové. Pidižvíci stále něco společně šmoulují a chutnají jim šmorůvky.

Taťka Šmoula se o své modré soukmenovce staral s láskou. (Ilustrační foto)

Celkem existuje zhruba stovka Šmoulů nejrůznějších charakterů (Koumák, Nešika, Snílek, Mlsoun, Silák, Lenoch, Farmář, Šprýmař a další). Stému přírůstku byl dokonce věnován díl Stý Šmoula. Peyo si uvědomoval, že Šmoulové ve své vesničce mají nedostatek žen. Navíc vyvstávaly otázky, jak se vlastně rozmnožují. Sám Peyo údajně z toho, že mezi modré chlápky nakonec musel poslat ženu, moc nadšený nebyl. Prý neměl La Schtroumpfette (Šmoulinku) rád.

Nezbedná Šmoulinka

Původně ji stvořil jako zlomyslnou a hrubou osůbku v duchu, kam čert nemůže, nasadí ženskou. Charakterizoval ji takto: „Flirtuje, k dosažení svých cílů používá intriky namísto síly. Nedokáže vyprávět vtip, aniž by zkazila pointu. Je žvanivá a afektovaná. Ve šmoulí vesnici je zdrojem neustálých problémů, ale vždy dokáže shodit vinu na někoho jiného.“ Když se ho jedna americká spisovatelka snažila přesvědčit, aby i Šmoulinka občas mohla něco záslužného vykonat a pomáhat ostatním, odbyl ji údajně mávnutím ruky: „Ale no tak. To z ní snad chcete udělat nějakou tělocvikářku?“ Narážel tím na belgický eufemismus pro lesbičku.

Je docela zajímavé, jak se mezi Šmoulíky jediná žena (později k ní ještě přibylo děvče Sašetka) objevila. Pomocí kouzla Šmoulinku jako svého špeha stvořil zlý kouzelník Gargamel. Malá stvoření nesnáší. Loví je, aby je přeměnil ve zlato. Modří skřítci našli Šmoulinku opuštěnou v lese a vzali ji mezi sebe. S Gargamelem komunikovala prostřednictvím malého zrcátka a pod hrozbou smrti musela poslouchat jeho příkazy. Šmoulům škodila. Ve snaze zaplavit jejich vesnici vypustila přehradu. Sama však spadla do proudu řítící se vody, odkud ji Šmoulové zachránili. Před šmoulím soudem přiznala, že ji stvořil a ovládal Gargamel, litovala svých činů a řekla, že by se chtěla ke Šmoulům přidat. Tak ji Taťka Šmoula kouzlem proměnil z docela škaredé černovlásky na dlouhovlasou blondýnku, která nosí podpatky a ráda se fintí. Od té doby se všemi vycházela přátelsky.

Ze Šmoulinky vždycky nebyla taková kočka. (Foto Česká televize)

Klučičí parta

Pravidla idylického šmoulího soužití v některých hnidopiších vyvolávala otázky, proč nemají typické a pro děti lehce představitelné klasické rodinné uspořádání. Proč jsou téměř všichni muži? A kde se vzala šmoulata? Autor nejspíš nechtěl dětské čtenáře příliš zatěžovat dalšími informacemi. Ke Šmoulátku přišla Šmoulinka pěkně pohádkově tak, že ho do vesničky přinesl čáp. A proč byla ve společnosti mrňavých hochů jediná žena tak osamocená? Prý proto, že Peyo myslel spíš na klučičí čtenáře a Šmoulové mu sloužili jako zrcadlo typické klukovské party v 50. a 60. letech.


Jak vznikl český název Šmoulové

Šmoulové se do Československa dostali díky belgickému zpěvákovi s polskými kořeny Henrimu Serokovi, který se znal s dcerou kreslíře Peya. Spolupracoval s českým hudebníkem a producentem Karlem Vágnerem, kterému údajně za jeho dobré služby jednu postavičku modrého skřítka dovezl do Prahy s dovětkem, že toto pro něj bude úžasný kšeft. A taky že byl. „Jednou přistál Seroka v Praze s figurkou Smurfa. V té době je u nás nikdo, ani já, neznal. Tenkrát jsem ji odnesl obchodnímu řediteli Supraphonu Karlu Arbesovi s tím, že to bude velký hit a že bychom pro televizní seriál, který k nám teprve mířil, měli připravit desku s písničkami o Šmoulech. Na ní jsem spolupracoval hlavně s Karlem Svobodou. Pozvali jsme naše špičkové textaře i hvězdy tehdejší pop music Karla Gotta, Haničku Zagorovou, Stanislava Hložka, Michala Davida, Jiřího Korna nebo Ivetu Bartošovou,“ líčí Karel Vágner. Už první desky, kterou vydal Supraphon v roce 1988, se prodalo dohromady s polským trhem okolo jednoho miliónu nosičů.

Karel Vágner se synem Jakubem a Henrim Serokou v Bruselu (1988). (Foto archív Karla Vágnera)

„S Peyem jsem se potkal jednou letmo v Bruselu. Moc si to setkání nevybavuju, ale v paměti mi zůstalo, že v Belgii zrovna slavili 30 let od jejich vzniku a nad Bruselem se vznášel obrovský nafouknutý Šmoula,“ vzpomíná ještě Vágner. Pamětníci se shodují, že název „Šmoula“ vzešel z jedné důležité porady obchodního ředitele Supraphonu. Referent pro zahraniční obchod, doktor Pavel Smola, se opozdil. Při jeho příchodu redaktor Jiří Šrámek poznamenal: No jo, Šmoula jde zase pozdě! Další verze textaře Tomáše Vondrovice připouští inspiraci ve šmolkově modré barvě skřítků.