Proč chápeme podnikání jinak než generace našich rodičů?

V mojí sociální bublině více lidí založilo firmu nebo má platný Živnostenský list než nemá. Ze statistik plyne, že v ČR je dnes něco kolem 1 893 09 fyzických osob podnikajících dle Živnostenského zákona a 447 390 firem s ručením omezeným. Zatímco víc a víc lidí se staví na vlastní nohy, víc a víc slyším, že kvůli tomu ztrácí s rodiči společnou řeč.

Doposud jsem si myslel, že důvodem neshody je to, že moderní způsoby vzdělávání a podnikání jsou našim příliš vzdálené a už nemají trpělivost se do nich nořit. Jenže pak mi došlo, že jejich skepse v tématu podnikání pradvěpodobně vychází z něčeho úplně jiného…

Zkusme se na chvilku vžít do jejich role. Je vám dvacet, na dvě školy na které jste chtěli, vás z “určitých” důvodů nevzali. Oproti generaci mileniálů, která musí vymýšlet, co jsou vlastně problémy, které by se daly řešit, vidíte problémy na každém rohu. Bez nadsázky 80% věcí nefunguje. Všechny podniky patří státu nebo jsou řízené státem. Baví vás malovat, ale kvalitní barvy se nedají sehnat. iPady ještě nejsou. Zaslechli jste, že v Americe se mixuje muzika, ale nejen, že vám chybí Udemy a YouTube na to, abyste se naučili základy, ale hlavně neseženete gramce — a ne protože Amazon nebo Alza neexistujou. Výrobky vyrobené v podnicích, které komunisté zabavili, se prodávají pod cenou, nefungují a mají nulový vývozní potenciál. Ekonomika stagnuje. Stát otevírá “frančízu” tuzexů a emituje odběrné poukázky — bony, kterými zastírá, že ve skutečnosti chce skupovat zahraniční valuty, které se ve společnosti stále “nějak” nacházejí.

Vzniká černý trh a veksláci nelegálně skupují a šmělí jak s bony, tak s valutami. Přichází Něžná revoluce. Nastává boom oborů typu zahraniční obchod na VŠE — všichni chtějí peníze a dostat se pryč. Klaus a další borci spouštějí kupónovou privatizaci — každý z našich rodičů si mohl už v devadesátém druhém zakoupit kupónvou knížku za 35 Kč. Kontrola selhává a veksláci, kteří mají praxi ve šmelení a kapitál z minulého režimu skupují většinu knížek (vidíte ten gap od založení kryptoúčtu na Coinbase na 3 kliky?).

V očích našich rodičů se odrážejí první podnikatelé nového státu — páni jako Viktor Kožený nebo Pavel Tykač — profíci v oboru “skupování”. Přichází druhá vlna privatizace a v podnikatelské sféře to začíná smrdět bývalými důstojníky StB. Jaroslav Kmenta uvádí, že se jich ještě dnes v naší zemi nachází asi 14 000 — TOP! Jde o lidi, kteří téměř jako jediní mohli vytáhnout nos za hranice už za komunismu, a tak mají nesrovnatelné zkušenosti a kontakty. Těmhle frajerům ale nejde jen o peníze, ale také o moc. Začíná lobby, rodí se první “kmotři”. Slovo “podnikání” přetéká přes vlastní význam — soustavná činnost za účelem dosažení zisku — a začíná se rovnat hrabivosti a skupování. Podnikatel = kmotr, skupovatel, mocnář, mafián.

A ještě třešnička… Když se ke mě nedávno dostala knížka Boss Babiš, zas tak mě nepřekvapila nechutná svědectví o zločinosti našeho trestně stíhaného premiéra. To, co mě upoutalo víc, byla Babišova touha skupovat podniky. Kmenta bystře poukazuje, že Babiš nikdy neměl geniální nápad, na jehož realizaci by si půjčil peníze a ztisícinásobil výnos z realizace nápadu. Podobně jako Babiš narušil fungování nezávislé žurnalistiky koupí Mafry — daleko dřív on a jemu podobní zničili českého podnikatelského ducha — resp. to co z něj zbylo po 40 letech vymítání komunistickým režimem.

Stále se generaci našich rodičů divíte, že jsou opatrní, když slyší o nějakém “podnikateli”? V jejich očích jsou prvorepublikoví podnikavci typu Tomáš Baťa neaktuální a současní idolové mileniálů — strýčkové z křemíkového údolí příliš vzdálení. Ideál podnikatele v české společnosti zakopl, upadl a horko-těžko ho ze země sbírá několik nebojsů ze start-upové scény.

A teďka pohled skrz mileniálské brýle. Všechno jde. A když náhodou něco nejde, vykolejí nás to natolik, že buď zaspamujeme sociální sítě anebo zvedneme zadek a založíme si Živnostňák nebo startup a jdem to řešit head on.

Ne vážně, 99% věcí prostě jde — založit firmu, sehnat prostor, investora, lidi s podobným zápalem, sehnat účetní, lístek na konferenci v SF. Navíc pravděpodobně už znáte někoho, kdo tím vším prošel, takže se ho stačí zeptat. Jasně — ne všechno jde jednoduše, vyžaduje to práci, ale at the end of the day it’s possible — nikdo nám to nezakazuje. Informace jsou #zadarmo. You fake it until you make it. Stát nám háže klacky pod nohy maximálně počtem kolonek v daňovém přiznání a nevyspělostí datové schránky, ale jinak nás nechává dost na pokoji. To, že něco nejde, nebo by nemuselo jít, je mimo náš vesmír. Aktualizace na Windows nebo čekání na České poště jsou největší příkoří, která se nám mohou stát.

A proč podnikáme? No přece chceme jednou taky něco ovládat — skupovat podniky, které menší nicméně ti praví podnikatelé vydupali z ničeho. Emmm, nikoli.

Akvizice je asi nejsmradlavější slovo v podnikatelském žargonu mojí bubliny. Naše generace podniká, protože stejně jako generace našich rodičů chceme cestovat a plnými doušky lokat svobodu. Moc, ani peníze už nejsou valutou naší společnosti — je jím čas, pozornost, a uznání. Chceme mít čas dělat si co chceme. Chceme pozornost, kterou je čím dál tím těžší zajistit. A chceme uznání, protože dopamin.

Velká moc, velký majetek je podle toho, kolik lidí kolem mě uniká z práce při prvním závanu zodpovědnosti a odjíždí na Bali nomádit, to čeho se naše generace seksakramentsky bojí. Čím větší je váš podnik, tím víc vás bolí hlava, a tím větší je to nuda. Právě proto, že akvziční a ničivé podnikání je nám tak vzdálené, chybí nám pochopení i znalost toho, jak se oligarchové, o kterých čteme ve Forbesu dostali ke svému majetku. Nicméně, to že nechceme být jako oni, neznamená, že se nás to netýká.

Právě proto, že akvziční a ničivé podnikání je nám tak vzdálené, chybí nám pochopení i znalost toho, jak se oligarchové, o kterých čteme ve Forbesu, dostali ke svému majetku.

Zpátky k rodinnému stolu. Generace, která u nás vyrostla za komunismu má zcela jinou zkušenost s termínem “podnikatel”. Mně a mým kamarádům a známým z podnikatelské sféry zase chybí nějaká negativní zkušenost, která by nám nabídla srovnání a taky pochopení obav našich rodičů.

Myslím, že naši už dávno pochopili, že se to snažím dělat jinak — že mi nejde jen o peníze nebo o moc. Už ví, že jsem našel průsečík mezi tím, co mě baví, co mi jde, a co jsou problémy, které mě bytostně pálí. A tak je zkouším řešit. Teď — po třech letech školky a devatenácti letech školy — je však čas na mně, abych začal chápat předchozí generaci, která rozehrála šachovnici, na které se denně pohybuji. Zkázu, kterou léta 1948 až 1989 zanechala na předchozí generaci a naší české společnosti, si začínám brát osobně. Takže příště až zas začnu hořekovat nad tím, že naši nechápou proč furt mluvím jen o Udemy, významu 500 Startups, Revolutu a kryptu, hoďte po mě raději nějakou knížku, o tom, jak se současní čeští politici a podnikatelé dostali k moci, a o tom, jak to bylo za komunismu — s prominutím — na hovno.