Jedeme do Kanady?

Že Barča využije volný půlrok na získávání zkušeností za oceánem věděla už dlouho. A když můžeme jet spolu, tak přeci pojedeme někam do hor. Tak začalo obepisování klinik na vytipovaných místech od Boulderu v Coloradu až po Aljašský Anchorage. Nabídek bylo více, ale nejlépe vypadala ta ve Whistleru. Krásné horské středisko i s možností bydlení. Jen když nastala po prvotní domluvě dlouhá odmlka v komunikaci, trošku jsme znervózněli.

Fakt dlouhá

Hodně dlouhá

Nezavoláme tam?

Když já nerada volám.

Zkusme to, třeba se to povede domluvit.

Já ale vážně nerada volám.

No dobře, tak teda jo…

Hurá, zítra prý napíše!

Napsala! Jedeme do Kanady!

Jak se nejlépe připravit na dva měsíce v Kanadě? Samozřejmě si domluvit tolik práce, že jediný čas na balení je o půlnoci. No co, hlavně když bude za co jíst. Vedli jsme dlouhé diskuse jestli vezmeme i ledovcovou výbavu, stan a další hromady matroše, který by zabral půlku letadla. Jestli si auto koupíme nebo půjčíme a případně na jak dlouho. Jak a kdy se dostaneme z Vancouveru do Whistleru,…

Na kafe i čaj i na božský kopeček

Všechno se ale nakonec vyřešilo až nečekaně dobře. Barči kamarádka odjiždí jen pár dní po našem příletu a tak nám nabídli jak svůj parádní campervan se spoustou výbavy včetně stanu, tak i možnost odvozu z letiště a prvního přespání. Lépe jsme si to představit nedokázali.

Ve středu jsme tedy nabrali božské kopce do hanibalích plecháčků, oběhali poslední pochůzky a vyrazili do Prahy na úřad pro mezinárodní řidičák, zamávat babičce a dědovi a po přespání doma už nás po šesté vezl táta na letiště.

První let z Prahy to Toronta utekl rychle. Barča zvládla celou jednu knížku i s několika powernapy a pozorováním Islandu s Grónskem i Labradorským poloostrovem, já zatím dokoukal House of Cards.

Druhý let do Vancouveru začal hodinovým zpožděním a tak se letištní čekání protáhlo na parádních šest hodinek. Ale hlavně že se nám podařilo získat navíc 5 minut sezení hacknutím fronty na boarding. V letadle přemohl nap i mě a knihu jsem zuby nehty dal jen do půlky. Z klimbání mě dokázaly probudit jen bolavé nohy a výkřiky dítěte hned z vedlejší sedačky.

Devítihodinový timelapse
Noční vlk Olda

Konečně na místě

Na letišti už nás vítala posádka Oldy — našeho budoucího domečku na kolech. Barčina spolužačka z gymplu Nikča s přítelem a kamarádem projeli Severní Ameriku od Mexika po Aljašku a teď jejich cesta končí. Hned jsme vyrazili spát za město pod Cypress Mountain. Čekalo nás nádherné místo s výhledem na celý Vancouver. Ale věřit, že nás tam někdo nechá jen tak spát, se mi nechtělo. No co. Prý za 100 dní cestování neměli problém. Postavili jsme teda stan, protože ač je Olda pořádný macek, pět lidí by se v něm v noci mačkalo. Barča usnula zkušeně a bez váhání. Já jsem byl ale pořád nastaven na evropský čas a každou hodinku jsem se budil v domnění, že už je ráno. Nakonec jsem se dočkal a kolem sedmé jsme už byli na nohou. U ranní kávy jsme zpozorovali místního rangera (správce parku) jak projíždí kolem… neprojíždí, asi zastavuje… že by opravdu jel k nám?… sh**.

“Cedule jasně říká, že tady se spát nesmí, pokuta je $150.”

“Máte dvě možnosti. Já si teď dojedu dolů pro pokutový blok. Buď se rychle sbalíte a až se vrátím, už tu nebudete, nebo opravdu budete muset zaplatit.”

A tak netrvalo dlouho, a už jsme svištěli (na Oldovy poměry) po Sea to Sky Highway do Whistleru.

Van jako na dlani

Útulný kutloch

Kliniku jsme našli bez problémů a ve dveřích nás už vítala Loridawn a její Patch (bílý švýcarský ovčák). Ukázala nám svou malou ale útulnou kliniku, včetně kutlochu pod stropem, kde jsme měli nachystanou matraci, stolek s vařičem, ledničku s pár pivy i světlo v podobě rentgenu psí hlavy. Tohle všechno v prostoru, kde můžeme maximálně klečet. Parádní obydlí a hlavně že internet funguje spolehlivě.

Náš domeček bez kol

Odpoledne jsme vyrazili protáhnout ztuhlé tělo a prozkoumat Whistler. Function Junction — oblast kde je klinika — je takovým business centrem skoro 10km od středu. Údolím ale vede krásná stezka a tu jsme si proběhli. Taky jsme nakoukli do okolních obchodů a kaváren plných všech možných (nejen) veganských dobrot. Špatně se mít nebudeme. Po cestě zpět jsme si užili pohledy na první jezera a zajímavou architekturu. Vily postavené mezi stromy jsou tu na každém kroku. Perfektně propojené s velkými hustými jehličnany a skálou.

Lesy v údolí asi naším hřištěm na několik dalších týdnů zůstanou. Na hřebenech jsou ještě hromady sněhu a potvrá než se tam podíváme. Lyže jsme totiž nechali v Brně.

Co jsme v údolí objevili první víkend a kdo nás přišel v noci navštívit si ale necháme na další článek…

Na koupání to ještě nebylo
Show your support

Clapping shows how much you appreciated Jan Cervinka’s story.