Může být zážitků až příliš?

Po prvním týdnu ve Whistleru už víme kdy nás čeká dovolená. V blízkém okolí je spousta krásných míst ještě pod sněhem a tak plánujeme vyrazit do Canadian Rockies, kde je sněhu méně, hned první červencový týden. Znamená to týden plánovaní co nepropásnout a co vynechat. Je to obrovská oblast několika národních parků — Yoho, Kootenay, Banff a Jasper — plná spousty trailů, jezer i hor nad 3000m. Až se v tom množství možností ztrácíme. Nakonec to ale dáváme dohromady ambiciózní plán plný horských výběhů.

Ale abychom celý týden jen neseděli všechny večery doma nad plánováním, vyrážíme prozkoumat i poslední směr kterým jsme z našeho brlohu ještě nevyběli. Kolmo nahoru na hřeben. Z dálky to vypadalo, že tam by to se sněhem nemuselo být tak špatné. A tak začíná prudké stoupání stále se zmenšující pěšinou. Brzdí nás až rozvodněný potok který ale po chvilce váhání překonáváme alespoň jednou suchou nohou. Ne že by nám to v něčem pomohlo, protože hned za ním už čekají velká sněhová pole a nad lesem souvislá vrstva sněhu vhodná spíše pro skialpový výlet. Moc se neboříme a tak šlapeme dál, ty výhledy za to stojí. Až se dostáváme k našemu cíli 1100m nad naším výchozím bodem. Na podvečerení výlet to není špatné. Pak už se ale kloužeme zpět dolů.

Další večer trávíme plánováním v sousední útulné pivnici, kde umí i parádní pizzu. A poslední vyběhnutí před odjezdem nás čeká u Brandewine Falls — krásný trail údolní krajinou a pořádný vodopád, který si nezadá s islandskými.

Je tu pátek a po krátké zastávce v Patagonia storu, na který si brousím zuby už dva týdny a nakoupení zásoby dobrot a píva, vyrážíme na devítihodinovou cestu do Canmore v jižní části Banff National Park.

Raněný Mamut

Spánek plánujeme zhruba po čtyřech hodinách cesty, ta vede úplnou pustinou. Hory v okolí Whistleru asi blokují veškerou vlhost od oceánu a tak jakmile z nich vyjedeme, čeká nás vyprahlá zvlněná krajina, kde je asi milion stupňů. Zastavujeme na parkovišti nákupního centra — nedělá to auto nějaký divný zvuk? — asi se mi to zdá — dobrou noc. Budí nás šílené vedro, spát se dál nedá a musíme vyjet. Ten zvuk přes noc nezmizel, hmm. O hodinku dál zastavujeme na čůrpauzu a já koukám na brzdy. Přední brzdový kotouč takhle asi vypadat nemá. A jéje. O kousek dál je městečko Salmon Arm — jo, takhle se jmenuje a tam má pobočku Canadian Tire — řetězec autodílů a servisů a vypadá že má i otevřeno. Že je sobota by ani tak nevadilo, ale je i Canada Day — tenhle svátek tu hodně prožívají a letos slaví 150 let od vzniku Kanady samotné. Díky tomu máme zdarma i vstupy do národních parků, dnes se nám to ale moc nehodí. Canadian Tire sice otevřeno má, ale jen obchod, ne servis. A ani nikdo v okolí. Tohle není dobré.

Baru, není támhle ten Heavy Duty servis náhodou otevřený? Někoho tam vidím. Zkusíme se zeptat aspoň na radu. Má mít taky zavřeno, ale majitel se syny přijel udělat nějakou práci před cestou do Calgary na svátky. Slíbil že nám pomůže, pokud seženeme součástky. Odešla brzdová destička a je poškozený kotouč. Tak hurá zpět do Canadian Tire, kotouče na naše auto nemají ale aspoň ty brzdičky, s tím by se dalo dojet do cíle a pak to můžeme řešit dál. S pánem při opravě popovídáme o českých Zetorech, asi stokrát poděkujeme a s novou destičkou jedeme dál. Divné zvuky jsou pryč a jen to trošku táhne do strany při brzdění. Cesta utíká a v podvečer už projíždíme skrz parky. Máme ještě v plánu protáhnout nohy na Ha Ling Peak — vyhlídkový vrchol přímo nad Canmore. Vypadá to, že i přes ztracené hodiny to stihneme.

Celou cestu je obloha téměř bez mráčku. Čím blíže jsme ale Canmore, tím temněji je. Aspoň že není bouřka… “Já viděla blesk”… “Já taky”. Nad jedním jediným kopcem sedí mrak a vypadá jako ten náš. Hodně ale fouká a a mraky se rychle posouvají. O jedno tankování později — naše nádrž je dost velká a pumpy tu mají útrpně pomalé — už je mrak pryč. Přeci jen snad plán dodržíme. Hurá nahoru. Cesta je trošku drncavá ale po chvilce si to šlapeme z prakoviště lesíkem a později po kamenném úbočí. Stoupání má 800m a tak jsme za hodinku nahoře. I takhle k večeru je tam několik skupinek a vlajky oslavující 150 let Kanady. Výhledy jsou parádání. I cestou dolů potkáváme spoustu lidí. Vypadá to že jdou pozorovat slavnostní ohňostroj, který se ve městě chystá. My si ale na parkovišti uvaříme a míříme přespat před místní Canadian Tire, má mít otevřeno i v neděli a snad nám dají brzdy pořádně dokupy. “Ta loužička na parkovišti pod autem tam byla?” říkám si, když odjíždíme.

Ráno před otvíračkou už čekám u vchodu a doufám že mě v servisu nikdo nepředběhne. Jak naivní. Servis má v neděli taky zavřeno, dělají jen výměnu oleje a pneumatik. A na brzy nás můžou objednat nejdřív na čtvrtek a to pouze na prohlídku. To není řešení, potřebujeme rovnou servis. Pojedeme hledat nějaké menší opraváře než národní řetězec…

Takhle velká louže ale pod to auto opravdu nepatří. Zvedám kapotu a vidím že všechna chladící kapalina z nádržky je pryč. Nechápu co se to děje, ale takhle vážně začít nechceme. Nezbývá nám ale než dolévat, snad zítra najdeme někoho, kdo se na to koukne. Kupuju tři kanistry a jedeme se podívat, kdo by mohl mít otevřeno. Dnes asi nikdo, zítra už snad konečně. Jenže oni si všichni berou dlouhý víkend díky svátku a není moc jasné, kdo otevře. Nedá se nic dělat. Snad to vydrží, jedeme na výlet.

Sunshine all around

Prvním celodenním výletem v plánu jsou Sunshine Meadows. Louky nad Sunshine Village. Zastavujeme u spodní stanice lanovky odkud jezdí kabinka a autobus 4km na výchozí místo výletu. Ale přeci si nepovezeme zadky, vyrážíme pěšky po pěšině a později štěrkové cestě. Počasí odpovídá místu a je krásně slunečno, ideální na testování mých nových Patagonia kraťásků.

Nahoře nás čeká otevřená restaurace a hned litujeme, že nás nenapadlo vzít si nějaké peníze. Ale máme Canada Dry v batůžku, tak nevadí. Celý okruh je po pečlivě udržovaných pěšinkách se spoustou turistů. Dávají si na tom hodně záležet a když je někde na cestě bláto nebo sníh, celý úsek raději zavřou aby nikdo nešlapal vedle pěšiny po květinách, kterým trvá leta vyrašit. Začíná tady i vícedenní trek na Mount Assiniboine, prý je krásný. Po místních pěšinách doporovází turisty i místní průvodci a jedna nám radí, že když jsme tu abychom běhali, můžeme i na zavřenou pěšinu. My ale stejně za každou zatáčkou posedáváme a obdivujeme panoramata nebo chladíme ve sněhu Canada Dry. Kus naší plánované trasy skutečně zavřený je, ale stejně tam vbíháme. Parádní úsek kolem dvou jezer jsme si nechtěli nechat ujít. Dokonce nám přijde suchý. Končíme krásnou vyhlídkou, odkud máme začít seběh zpět. Jenže ten je taky zavřený a tady už nás pustit nechtějí. Prý hrozí pokuta $25,000. Ups. Máme jen dvě možnosti — po vlastích stopách zpět, nebo sjet kousek lanovkou. A tak si potupně vezeme zadek dolů. Je to zdarma a vracet se nám nechce. Zkouším pak i domluvit limču s tím že necháme peníze někde dole, ale bez úspěchu. Potkáváme i Čechy, kteří nám radí místo na koupačku — Quarry Lake u Canmore.

Po dvacetikilometrovém výletu si ale vybíráme bližší místo. Jedeme k Johnston Lake u Banffu, krásné místo, kde se při západu koupeme v nepříliš teplé, ale o to průzračnější vodě a na piknikových stolech chystáme večeři. Pak už je čas vyrazit do Canmore hledat přespání ať ráno můžeme zase zkusit servisy. Zvažujme jestli přespat přímo před jedním z nich nebo jet o půl hoďky dál mimo park. Bohužel totiž není spaní v autě v parku mimo vyhrazená místa dovolené. Barča nakonec ale nachází ještě lepší variantu — Alberta Visitor Center. Mají tam umývárky a volné parkoviště, kde je spaní v pořádku. Dáváme se tam do řeči s projíždějícím Kanaďanem, který nám rádí jet auto opravit do hodinu vzdáleného Calgary. To je pro nás nepraktické, ale zkusíme servisy ráno obvolat, pokud neuspějeme tu.

Kam až půjdeme?

Je pondělí a vypadá to, že všichni mají stále svátek. Žádný servis v Canmore otevřeno nemá a ani v Calgary to nikdo nezvedá. Další den aniž bychom věděli jak závažný problém máme? Zkusím ještě pár servisů v Banffu. Dovolám se jen do jednoho. V Mountain Men Mechanics mi ale řeknou že dnes mají plno a někdo na to koukne nejdříve ve čtvrtek. Můžu se zkusit zastavit jestli náhodou někdo nebude mít minutku aspoň na radu, ale reálně to nevidí. Worth a shot.

Před servisem hned odchytávám mechanika a svolí se aspoň na krátké kouknutí. Mám kontrolovat i hladinu kapaliny přímo v radiátoru ale pokud o to chladí, tak mám jen dolévat a Mamut by měl jezdit. I brzdy by měly vydržet s novou destičkou a ve čtvrtek to opraví. A tak už s trochou klidu směřujeme na Sherbrook Lake a Mount Niles — tedy v průvodci končí pěšina na Niles Meadows pod kopcem s možností cesty dál v případě času. Na mapě ale vede cestička až na vrchol. Tak uvidíme, kam dojdeme.

Běh těsně kolem jezera je parádní, místy není snadné projít suchou nohou. A nad ním raději zapínáme i hudbu z mobilu, abychom dali vědět všem medvědům, že procházíme. I když slyšet je asi v okruhu dvou metrů, tak máme určité pochybnosti o účinnosti tohohle opatření. Cestu nám blokuje rozvodněný potok. Vedla přes něj kláda, ale ta je teď pod vodou a proud vypadá silně. Nejdřív hledáme přechod výš po proudu ale nikde nic. Zkouším to po kládě, ale je jak namydlená. Nedá se nic dělat, přebrodíme to přímo. Voda do půlky stehen má docela sílu, ale na druhé straně jsme. O pár set metrů dál však cesta vede přes řeku zpět. Akorát mostek je v půlce zborcený. Tady ale zvládáme najít místo k přehopsání zurčící bystřiny rychleji. Na louce se prostor otevírá. Krásné výhledy do okolí na jednu stranu, zbytky pořádné laviny na straně druhé. Kudy dál do sedla? A chceme se tam sápat?

O hodinu a půl sápání se mimo cestu prudkým svahem a po hromadách sněhu později, jsme v sedle. Fouká, nohy po koupání v řece a sněhu poněkud studí. Honem zpět. Chvilku nám trvá najít správný brod, ale jinak to utíká a u jezera už je teplo. Už se těšíme na obědovečeři u auta.

Spánek tentokrát plánujeme u Lake Louise, kde je za $10 overflow parking. Parkoviště pro karavany, které se nevešly do kempu. To nám stačí. Máme sice tip na místo u vodopádu, ale to je trošku z ruky. Těšíme se na pohodový večer. Jenže kde je ten nůž, kterým jsme otevírali po výletě plechovku fazolí? Celé auto přerovnáme a nikde. Museli jsme ho nechat na parkovišti. Tak prosíme sousedy, aby nám pohlídali místo a vracíme se. Čekají nás krásné výhledy na krajinu zalitou zapadajícím sluncem, ale nůž není ani tam. Přesto ale stála cesta za to, protože u silnice potkáváme medvědí rodinku. Já sice věřím že svůj oblíbený nůž ještě někde bude, ale moc nevím kde by být mohl a tak se smiřuji s jeho ztrátou. Hurá spát.

Kajakářská show

Poslední dny byly náročné. Řešení problémů s autem i dlouhé výlety nám daly zabrat a na úterý je tak v plánu odpočinek a cestování po snadno dostupných místech. Spíme dokud nás neprobudí vedro, dolijeme vodu do chladiče — tedy přímo z chladiče naštěstí neutíká a tak doléváme jen nádržku — a vyrážíme nejdříve do Lake Louise. V informačním centru zjišťujeme, jak to vypadá na Mount Temple, kam se chystáme zítra. Moc nevědí, jsou tu zvyklí spíše na otázky “cestovatelů”, kteří ujdou maximálně pár set metrů od auta. Vůbec celé tohle městečko je přeplněné. Křižovatky řídí lidé, všechna parkoviště plná a na oblíbená jezera Moraine a Louise se dá dojet jen před sedmou, pak je plno a musíte autobusem. Zrovna na Moraine budeme zítra potřebovat. Návštěvu končíme brunchem v místní pekárně/kavárně a drobným nákupem v předražených potravinách. Hurá dál.

Jak je něco dostupné krátkou procházkou, je tam narváno. A tak nás davy čekají i na Johnston Canyonu. Nevadí, stejně se chceme jen projít. U vzdálenějšího z vodopádů, celých 2,5km daleko od parkoviště už je ale prázdněji. Cestou nás zaujmou kajakáři nesoucí si lodě po stezce nahoru. Vždyť tohle nevypadá jako něco co by se dalo sjet. Po chvíli se z nich stává atrakce, lidi se fotí a vyptávají. Skutečně pojedou dolů. Na to si počkáme.

A tak čekáme… a čekáme… za minutu tu prý budou, jsou blízko… no, o dalších 30 minut později skutečně přijíždějí a sjíždějí hrozivě vypadající vodopády. Jsme ale zvědaví jak zvládnou ten největší. Honem k němu. Po chvilce zkoumání se ale dozvídáme, že je moc vody a kajaky snesou. Škoda ale nevadí. Aspoň něco jsme viděli.

Další plány už zkracujeme. Vyjedeme jen na západ slunce na Tower of Babel u Moraine Lake. Jenže při příjezdu nás odradí fronta aut. Navíc zítra chceme vstát hodně brzy. A tak se otáčíme a jedeme zpět. Overflow parking nás už čeká. Balíme batohy a hurá na kutě.

Pokračování:

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.