Medvědi a zloději

První kanadskou sobotu jsme vyrazili za trailovým běháním kousek za Whistler — na Ancient Cedar Trail, za skoro tisíciletými cedry. Nejdřív nám teda chvilku trvalo se vykulit z našeho podkrovního kutlochu nad ordinací. Jetlag nás neminul, takže vstávačka sice v 5:50, na výlet ale vyrážíme až asi hodinu před polednem. Nasedáme ve Function Junction a jedeme okružní jízdou přes všechny možné části tohodle slavnýho horskýho městečka; včetně olympijské vesnice. Honza trefně poznamenává, že mě ty olympijský města nějak přitahují.

Za staletými cedry

Jako poslední pasažéři vystupujem na zastávce Emerald Park, která je u jezera Green Lake, odtud pokračujem kilometr podél silnice a pak už do lesíka a začínám se bát medvědů a medvědic s medvíďaty. Původní plán vlastně vůbec nebyl běžet na Cedar Trail, ale vrátit se po stezkách zpět do Function Junction. Z toho ale hned po chvíli schází, protože trasa, kterou Honza naplánoval ve skutečnosti vůbec neexistuje. Dostáváme se tak místo toho na čtyřkilometrovou lesní cestu pro 4x4, která vede na začátek Ancient Cedar Trail. Ze začátku trochu nuda, ale pak už to pravé ořechové pro všechny milovníky lesních stezek. Tady by byl ale závod!

POZOR kamzík kříží cestu

Nakonec jsme si tu oběhli asi 6 kilometrový okruh krásnou divočinou. Kromě letitých obřích cedrů jsme se pokochovali i prvním typicky kanadským výhledem. Dole u jezer Shown lakes jsme pozorovali pohodičku rybářů sedících na vodě ve svých člunech. Úplně jinej svět. Jediná vada na kráse tohodle výletu byly komáři, který nekousali pouze, pokud člověk běžel. Vlastně jsem vůbec nechápala, jak tam ty lidi můžou jít pěšky, protože jakmile jsme jen na moment zastavili, chtěli nás sežrat. Všechny fotky jsou tak vykoupený naší krví. :-)

Obři kam se podíváš

Dobíháme zpět k silnici, kde je na začátku lesa lanové centrum. Tam chceme zkusit chytnout wifi a zjistit, jestli můžeme běžet ještě nějakou cestou zpět směrem k domovu. Nakonec se rozhodujeme, že nám 16 km (500m+) stačí a že jdeme na bus. Náhodička je, že tam zrovna přijíždí shuttle bus, který vozí rekreanty z Whistleru sem a zpátky. Navíc zadarmo. Spocení se teda vecpeme mezi cool týpky v baseballkách a smějem se, jak jsme to zase všechno vyhackovali. V centru okouknem Salomon store, nakoupíme dobroty za 30 buksů a nasedáme do dalšího busu domů. Ten řídí stejný řidič jako ráno a tak nás ze známosti výhodí blíž a mimo zastávku. Jo, lidi jsou tu vlídnější, ale to není nic novýho.

Prostě Kanada

Nečekaná návštěva

Výlet nás zmohl a evropský čas stále panuje. Já usínám cca v 19:15, aspoň v pyžamu, Honzík o chvilku pozdějc v teplákách a bez peřiny. Každopádně je celá klinika rozsvícená. Není žádný překvapení, když se vzbudím ve 4 ráno a jsem vyspalá. Ve 4:30 aspoň slezu dolů a zhasnu, ať se tu celou noc nesvítí. Koukám přes skleněné dveře ven, ještě je tma. Vylezu zpět, Honzi už taky nespí. Kolem páté si dáme snídani a chillujem v peřinách. To bude dlouhý den.

Najednou příšerná rána, tříštení skla. V první vteřině mi probíhá hlavou, že tam dole muselo něco velkýho spadnout a rozflákat se. Vykřiknu. Za další vteřinu mi dochází, že nic nespadlo, že to byly vstupní dveře, který musel někdo rozbít. Od recepce se vchodem nás dělí jen jedna malá místnost a žebřík do kutlochu. Podávám Honzovi červenej Victorinox a on začíná jednat, slézá pomalu dolů, nahlas mluví, ptá se jestli tam někdo je. Tohle všechno trvá v řádech sekund. Já nejdřív ve strachu sice říkám, ať se tam jde podívat, pak ale umírám strachy, aby se mu něco nestalo, před očima ty nejhorší scénáře z americkejch filmů. Z těch filmů, na který se nedívám a stejně tam jsou. Zavře dveře k nám a vyleze zpátky nahoru, podávám mu mobil a vytáčí 911. Tam ho přepojí na policii, kde se v rychlosti snaží vysvětlit, co se děje a kam mají přijet. Je tam člověk nebo snad medvěd?

“Beranidlo” leží hned za dveřmi

Já se choulím nahoře, kolena u brady, sevřený hrudník strachy a slzy mi valí po tváři. Netrvá dlouho a slyšíme vysílačky. Slézáme dolu. Všude jsou střepy, dveře z dvou třetin vysklené. Svítá, ale je pořád šero, jediný světlo pochází z policajtovi baterky. Stojím za Honzou, s ubuleným obličejem a usoplenýma rukávama od pyžama, protože kapseník nebyl po ruce. Vysvětluje co se stalo. Chvilku trvá než všem třem příslušníkům RCMP (Royal Canadian Mounted Police) dojde, že on není ten, kdo se to tu před chvíli snažil vykrást.

Zjišťujeme co zmizelo. Hledal zloděj peníze nebo drogy? Na recepci nacházíme otevřený šuplík s prazdným místem, kde ještě pred hodinou byla nejspíš kasička. Snažíme se dovolat majitelce kliniky, ale je ještě moc brzo a tak necháváme aspoň zprávu v hlasovce. To bude ale pekné nedělní probuzení. Jeden z policajtů si nahraje naše výpovědi o tom, co se stalo. Říkají, že přijdou zpět a vezmou ještě otisky, ať na nic nesaháme. Ale zloděj by asi musel bejt úplně hloupej, aby si nevzal rukavice. Jdu se převlíct z pyžama, totálně promrzlá dvouhodinovým postáváním v ranním chladu, hlavu mám z toho všeho bolavou.

Jak dlouho budeme ještě nacházet střepy?

Malí detektivové

Uděláme si kafe a před devátou dorazí Loridown — majitelka — a pak znovu i RCMP. Potvrzuje jim, že jediný, co se ztratilo, je pokladnička z recepce. Nic dalšího s nejvyšší pravděpodobností nechybí. Naštěstí v ní bylo asi jenom 50 buksů. Přijede známý a zatluče dveře laminátovýma deskama. Před vchodem nalezneme minci a o kousek dál dalši dvě. Děti od Loridown nakonec nachází i celý vnitřek pokladničky s účtenkama a dalšíma mincema, když si udělají bojovku a jdou po stopách zloděje až přes lesík a koleje, na místo, kde měl nejspíš zaparkovaný auto. Policie odjíždí a my si jdem lehnout a vzpamatovat se. Uf, to to teda začíná pěkně.

Když jsme přijeli, bylo nám řečeno, že ten alarm skoro ani zapínat nemusíme, že je tu bezpečno. Všichni jsou hodně překvapení, že se něco takovýho vůbec stalo a litují nás, že máme zrovna takový první zážitek z Kanady. Veselá z toho nejsem, ale jsem aspoň ráda, že si díky nám ten lotr nevzal i Mac stojící na recepci a další vybavení za tisíce.

Barevný vlak

Po poledním powernapu jsme se v rychlosti vydali prozkoumat stezku k Train Wreck Whistler. Před desítkami let tu vykolejil vlak a asi 7 vagonů bylo nechaných v lese. Je to tam trochu strašidelný, ale shodli jsme se na tom, že nejhezčí ze všeho je stejně ta stezka co tam vede. Cheakamus River tu vytváří soutěsku kolem které vede i úzká lesní pěšinka, jako stvořená k trailrunningu.

Hop skok přes potok

Mamut a medvěd

V 15 hodin jsme už museli být zpět, protože nás vyzvedávala Nikča s klukama a jeli jsme přepsat auto na pojišťovnu do Whistleru. V Kanadě probíhá přepis o něco pohodlněji než u nás. Stačí (klidně v neděli odpoledne!) zajít na pobočku pojišťovny, podepsat pár papírů, zaplatit daň a pojištění a za 15 minut jsme odcházeli s novými značkami pro — teď už našeho — Mamuta.

Brum brum brum

A hned vedle na stejném parkovišti čekal i náš první medvěd! Byl docela malej a s nezájmem o všechny zvědavce, kteří ho z asi 20 metrů pozorovali, spásal trávu a vypadal absolutně neškodně. Pak jen kluci Honzovi vysvětlili základní manévrovací úkony, a už jsme si to řinčely (ano, tohle sloveso nejlépe popisuje Mamutův jízdní projev) po Sea to Sky Higway do Vancouveru. Cestou jsme si nechali poradit, co bysme neměli za ty dva kanadský měsíce vynechat. Řízení v centru Vanu bylo lehce o nervy, protože Kanaďani jezdí trochu jako hovada, nedávají blinkry a podobně. Tak jsme hned při první jízdě ťukanci unikli jen o pár cenťáku.

Nejdřív jsme vyhodili Nikču s Jirkou kdesi v downtownu, ze kterého jsme se pak museli vymotat a jeli dalších 20 minut do Burnaby. Tu měl domluvený na pár posledních dní nocleh Johnny u dalšího Čecha Adama. Johnny zazvonil a bylo mu sděleno, že tady teda žádný Adam nebydlí. Za záclonkou jsem pak viděla jen nerudně se tvářícího postaršího Asiata (těch je tu mimochodem hrozně moc.) Tak a co teď? Z historek o Adamovi, které jsme si vyslechli po cestě nás už moc nepřekvapilo. Navíc jsme se dozvěděli, že nevlastní telefon, takže opravdu — co teď? Dojeli jsme o dva bloky dál ke Starbucks, chytit wifi a doufat, že ho zastihneme na messengeru. Naštěstí byl online a hned odpověděl. Nejdřív mu znova poslal číslo domu, kde jsme zvonili. “No, tak to asi ne, tam fakt nebydlíš.” “Tak já nevím, tak jeďte zpátky a zkuste barák vedle.” What?! Ale domluvili jsme se, že vykoukne z domu a tak jsme ho nakonec našli o kousek vedle. A my jsme tak mohli vyrazit zpět směr Whistler.

Mamut, těší mě

Všechno zabralo tak nějak moc času, začlo se stmívat a my skučeli hlady. Stejně jsme ale potřebovali udělat ještě větší nákup jídla za normální peníze (ve Whistleru máme sice kousek od domu super organic obchod, ale nakupovat tam vše by nás asi zruinovalo). Strávili jsme nakonec ještě další hodinu v Real Canadian Superstore. Měli tam sice všechno, včetně sypaných věcí na váhu, což je parádní, ale bylo to tam tak obří, že než jsme něco našli trvalo to věčnost. Korunu tomu všemu dodala paní u pokladny, když jsme ji tam vyskládali asi 6 pytlíků všemožných vloček a ořechových směsí. Nevěděla vůbec co je co a potřebovala ke všemu kód. Nakonec jsem musela běžet přes půl hypermarketu, najít mezi miliardou sypátek to, co jsme koupili my, napsat si čísla do mobilu, zapamatovat si od čeho jsou a všechno ji to tam odříkat. No, nevím, jestli to takhle má fungovat, asi spíš ne. Co ale stojí za zmínku, že prodavačku to ani na chvilku nevyvedlo z míry, ani nebyla ani trochu nepříjemná. Nutno dodat, že za námi nestála řada deseti dalších naštvaných lidí.

Do Whistleru jsme dorazili utahaní kolem 11 večer. Jetlag nás ještě ponocovat nenechal a okamžitě jsme odpadli. Jen jsme si pořádně zamknuli a zavřeli všchny dveře, které jsme mohli. Vzpomínky z minulé noci nás ještě trochu strašili. Už jsme se ale i těšili na první pracovní dny. O těch a o dalším poznávání okolí zase příště…

Pokračování:

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.