Nad mraky, které nebyly

Přes den tu panují vedra i ve vysokých nadmořských výškách, naopak nad ránem vždycky klepeme kosu. Budíček 4.55 ráno a i dneska natahuju hned teplý svetr, abych nezmrzla. Ani jeden z nás není zrovna ranní ptáče. Ale do hor se má chodit včas a když nás čeká výstup na horu vysokou 3544 metrů, není radno nic podceňovat. Lepší mít dostatek času než se vracet za tmy nebo utíkat před odpolední bouřkou, které nejsou v horách výjimkou. Ostatně ani jinou možnost ani nemáme — tohle tyrkysově modré jezero je tak oblíbené, že se tu parkoviště úplně zaplní už kolem sedmé ráno. Těsně po páté se tedy vykulíme z peřin, sedneme za volant a už frčíme po Trans-Canada Highway směrek k Moraine Lake, které je naším výchozím bodem. Když v 5:45 dorazíme na místo, je tu už z půlky plno a kromě nás vyráží do přírody i několik fotografů lovit snímky budící se přírody. Posilňujeme se velikou snídaní v podobě ovesných vloček, ořechů, sušeného ovoce a burákového másla zalitého mandlovým mlékem, hodíme na záda baťohy s veškerou výbavou včetně maček, cepínů a lana, kdybychom chtěli těžší úseky raději slaňovat, a vyrážíme.

Mount Temple je nejvyšší hora v oblasti Lake Louise a sedmá nejvyšší v Albertě. Z jedné strany jí sice dominuje majestátní ledovec, ze strany jihozápadní je však přístupná. Měl by to být jen trochu obtížnější “scramble“ (tak Kanaďani říkají něčemu mezi hikem a horolezením) s několika místy, kde můžou být potřeba použít mačky a cepín.

Cesta na vrchol začíná lesníma serpentinama do Larch Valley — na nádherné louky s říčkou a modříny. Ranní světlo má něco do sebe a je to doopravdy jiný zážitek, než když vyrážíme na výlet v poledne, jak máme my dva spáči ve zvyku. Za necelé dvě hodiny dorazíme na Sentinel Pass do 2600 metrů, kde končí snazší část našeho výstupu. Tady oblékáme helmy, protože samotný asi dvoukilometrový výstup s převýšením 1000 metrů na vrchol je hodně strmý a kamenitý a o rozbité hlavy nestojíme.

Začínáme po sypké suťovité pěšině a snažíme se neztratit správný směr, cesta v mnoha místech není úplně dobře viditelná. Najedou slyšíme hrozné burácení, skoro to zní jako bouřka. Bouřka a nebe modré bez jediného mráčku? Divné. Po chvilce je ticho a nejspíš jen v protějším údolí spadla nějaká lavinka a vzala sebou pár šutrů. Nic, co člověku dodá trochu sebejistoty při takovém výstupu, ale my jdeme poměrně bezpečnou cestou, kde by toto hrozit nemělo. Podobných ran slyšíme během cesty ještě nekolik. Překonáváme pár větších skalek až se dostáváme na první kritické místo, kde lezeme skalním žlabem po sněhu. Svah je hodně prudký, Honza jde první a nohama vykopává do sněhu žebřík, což stojí hodně síly. Já už to mám potom jednodušší. Ze žlabu pak odbočíme na krajní skalku, která vypadá jednodušeji přelezitelná a taky že je. Následuje kratší úsek chůze a po něm druhá skalka, kterou oblézáme a vypadá to, že to nejhorší by mělo být za námi. Pak už jen stoupáme nahoru a nahoru přes měnící se barvy i tvary kamenů až se dostáváme na hřeben a už vidíme samotný vrchol.

Vítají nás obrovské sněhové převisy, ale jinak je to tu bohudík bez sněhu. Vrchol dobýváme asi v 11 hodin, tedy po 4,5 hodinách. Fouká tu lehký větřík, ale velká zima ani takhle vysoko není. Spořádáme zasloužené krajíce s hummusem a Chimpanzee energy gumídky. Výhled je tu vskutku fenomenální, všechny ostatní vrcholky se zdají být tak nízké. Pozorujeme Moraine Lake, ze kterého jsme vyráželi a jeho neuvěřitelně modrou hladinu. Doufali jsme, že alespoň někoho tu potkáme, ale nikde nikdo. Společnost nám dělá snad jedna jediná moucha, jinak už takhle vysoko není jiného života. Po chvilce nás i přes relativní teplo začnou zebat prsty a tak se balíme těšíce se na rychlejší sestup. Ale chyba lávky.

Sluníčko už totiž stihlo jeden sněhový úsek vytát tak, že se obnažila ledová krusta pod ním. Nejdřív to sice zkoušíme, ale po chvilce uznáváme, že přišel čas nasadit mačky a využít cepíny. To je zároveň i místo, kde potkáváme dalšího pokořitele Mount Temple, tedy vlastně pokořitelku a je sama. Odvážná slečna. Prý tu byla už včera, ale nemohla najít cestu přes jedno sněhové pole a tak to otočila. Dnes to přišla zkusit znovu. Tenhle úsek o několika krocích nakonec trvá hodně dlouho a naděje na rychlý sestup je tatam. Navíc, když překonáme tohle místo, dostáváme se ke skalkám, které jsou dolů obtížnějc překonatelné než nahoru. Mě to tak hrozné nepřijde a jsem rychlejší, takže se Honzi trochu rozčiluje, že mi to jde líp než jemu. Pak už se sedlo konečně přibližuje a asi za 2,5 hodiny jsme tam a nejhorší úsek máme za sebou. Posilníme se na posledních 6 kilometrů Manou a vracíme se zpět. Cesta nám přijde nějak o trochu míň hezčí než byla ráno, je to možný?

Dole u Moraine Laike už je oproti ránu o dost víc živo. Lidi, lidi, lidi, všude lidi… rychle pryč! Vyvalíme se na postel do vanu a odpočíváme. Jsem z pálícího slunce docela přehřátá, tak jako vždycky. Honza chce ještě vyjít na “kopeček” (kamennou kupu) u jezera, ze kterého se dobře fotí a tak se dalších 15 minut proplítáme mezi “turisty”. Pak už vyrážíme směr Quarry Lake nad Canmore, konečně se trochu zchladit. Na parkovišti v rychlosti vykouzlím mísu pořádnýho salátu, popadnem ho a jdeme k tomuhle jezírku, který se tu používá jako koupaliště. Je přímo pod masivem Ha Ling Peaku, na kterém jsme byli v sobotu. Při západu Slunce se tak nádherně osvěžíme, nacpeme břicha a míříme na parkoviště k informačnímu centru, kde hodláme přenocovat.

Mamutova ozdravná kůra

Další den vstáváme, abychom v 8 byli v Banffu v servisu a odevzdali Mamuta k opravě. My si sbalíme svých pět švestek do baťohů a odebereme se do centra chillovat do první kavárny, na kterou narazíme. Capuccino s mandlovým mlékem a výborný salát z quinoy nám zasloužené chvíle odpočinku jen zlepší. U toho po dlouhé době otevíráme notebooky, sepisujeme zážitky a procházíme fotky. I na skype domů se chvilka najde.

Po obědě zjišťujeme stav Mamuta a radost nemáme. Bohužel jim chybí jen díl k opravě a musí tak zůstat až do pátku. No, nenaděláme nic. Alespoň nám ho představí před servis a můžeme se v něm beztrestně vyspat.

Odpoledne vyrazíme k půjčovně kánoí. Je tu dost narváno, ale ukořistíme poslední dvě vesty, loďku a každý jedno pádlo a už plujeme po řece směr Vermillion Lake. Voda, která nás nadnáší byla před několika hodinami ještě ledovcem. Na jezeře otevřeme Canada Dry a odpočíváme s pohledem na slavný Mount Rundle, který se tyčí nad Banffem. Při cestě zpátky se pak (v nejužším místě řeky) stihneme i osvěžit — vedro je opět parádní. Ve městě pak náhodou narazíme na “fast food”, kde mají super tortillu s falafelem a tahini. Tu slupnem a jdeme se do místního íčka pozeptat, kde se tu nejlíp osprchovat. Moje vlasy jsou totiž po týdnu bez mytí už téměř ve stavu, že by se z nich dal stáčet olej. A umýt se pořádně teplou vodou by taky bodlo. Nakonec míříme do místního bazénu, který by měl být blízko. Bohužel je blízko a blízko. Při ultramaratonu je pro mě blízko i deset kilometrů. Ale s baťohem v třicetistupňovém vedru po městě je utrpení i patnáctset metrů a když při tom ještě zabloudíme, rozčiluju se, jestli to za to stálo. A pak ta představa jít ještě delší cestu až k servisu? To jsem se nemusela sprchovat. Studenou vodu tu ale mají doopravdy studenou, vlastně spíš ledovou, to je teprve otužování! Na cestu zpět nakonec u nejbližší zastávky chytneme místní MHD a tak si dovezeme zadky skoro až k autu. Už večer je tu nějak podivně víc komárů než obvykle, dokonce se je snažíme zahnat speciální svíčkou, to ale moc nepomáhá. Ráno se tak budíme poštípaní a hodně nevyspalí.

V 7:15 odcházíme, aby mechanici mohli opět začít pracovat na Mamutově zdraví. Zamíříme přímo do místního Central Parku u řeky. Vypadá to tu na pěkné místo k brzké snídani v trávě a sluníčko už začíná pálit. Škoda jen, že tu asi přes noc zavlažovali trávník a všechny stoly jsou tak mokré. Nakonec se tak radši usadíme vedle prolejzaček na karimatkách a vychutnáváme si chlebíky s hummusem a marmeládou. Pak je plán jasný — dát si kratší nap a odpočinout po tom všem. Už ani nevím, kdy jsem se naposledy dobře (tzn. dlouho) vyspala a spánkový deficit se u mě projevuje podobně jako hlad, tudíž není radno si s ním zahrávat. Před tím se ale musíme důkladně postříkat repelentem, protože kanadští komáři už nám zase dávají co pro to. Z mého napu se nakonec vyklube těžké koma až do oběda. Honzík mezitím donese skvělé capuccino s lahodným brownies a tak je zase po zdravém obědě… Brownies byl ovšem asi nejlepší, jaký sem zatím měla. Další dvě hodinky strávíme oba nad knížkou a užíváme si pohody, klidu a nicnedělání… Nebojte, nebude to trvat moc dlouho.

Kolem třetí Honza volá do servisu, jak to vypadá. Už jen jeho první reakce “You must be kidding me.” na to, co mu Justin řekl mi napověděla, že je to v háji. (Ano, tady se všichni nazývají křestními jmény. Od tohodle momentu Justinovi už každý hovor začínající “Hi, it's Jan” musel nahánět hrůzu, stejně tak jako náš Mamut v jejich garáži.) Pouze ve zkratce: při odmontování “water pump” se zlomil jeden ze šroubů a aby toho nebylo málo, ještě se tam někde zasekl a nešel vyndat. To všechno znamená minimálně několik dnů další práce a nové součástky, které přijdou nejdřív v pondělí. A co víc? Ani v něm nemůžeme spát, protože dohromady ho nedají. Další pěkná polízanice, jak by řekl můj nejstarší bratr. Po tomhle desetiminutovém rozhovoru, při kterém jsem si skoro trhala vlasy při pohledu na Honzův tragický výraz, následovaly další dvě hodiny všemožného obvolávání… Kde budeme spát? V kempu? Tady v Banffu přeplněném turisty, kde kempy praskají ve švech? Asi těžko, všude plno. Doporučí nám jen několik kempů ve stylu “first come, first serves”, kam bychom se teoreticky mohli vejít. V hostelu? Dovoláme se do jednoho a slibují nám pár posledních míst. Co budeme dělat následujících pár dnů? Uvízlí tady v Banffu fakt být nechceme, je to hezké městečko, ale odsaď pocaď. V půjčovně aut nám bohudík sdělí, že by tam ještě dnes večer něco volného měli. Kromě toho zkoušíme ještě obchody s autodíly v Canmore a poblíž Calgary, kam bychom ještě rychle ráno mohli zajet a uspíšit tak cestu součástek k mechanikům.

Pak následuje zběsilý úprk z parku směrem do Budgetu — půjčovny aut — je totiž 16:40 a v 17:00 zavírají. Běžíme hlavní avenue plnou Japonců, kteří nechápavě kroutí hlavama, co si to dovolujeme si tu běhat. S dvěma nesvázanýma karimatkama v ruce se mezi turisty proplétá je těžko. Horší je, že pan Google tentokrát klame a na místě, kde půjčovna má být, je prd. Nějakým zázračným způsobem si ale vzpomenu, že to mělo být v obchodní galerii, kde jsme včera jedli falafel. Pár minut před pátou tak konečně stojíme v půjčovně s tím, že potřebujeme auto, teď. Bohužel, sympaticky vzhlížející Ind nám trn z paty může vytrhnout až zítra ráno, teď jsou všechny auta půjčená. No co, zeptáme se alespoň na nejbližší hostel a jako dva bezdomovci jdeme zkusit najít alespoň střechu nad hlavou. Uf, alespoň něco vyšlo. Ve studentském hostelu Samesun pro nás mají poslední dvě místa, sice každý v jiném pokoji, ale to je to poslední, co by nás zajímalo.

Spocení a, nebudu lhát, trochu vystresovaní, si konečně sedneme do místního baru, a smějeme se naší tragikomické dovolené. Až teď zjistíme, jak moc velký máme hlad, vyjednáváme si veganskou variantu salátu s quinoou a hummusem, a aby to nebylo tak zdravý, tak to zajídáme hranolkama a zapíjíme výborným pívem. Když se trochu uklidníme, jdeme ještě na večerní procházku po Banffu. Poměrně brzy se pak ukládáme ke spánku v pokojích pojmenovaných po kanadských jezerech, horách nebo zvířatech (Moraine Lake a Moose). Nebýt velkého vedra, které ani celou noc fučící větrák nezachrání, byla by ta noc s teplou sprchou nakonec docela příjemnou změnou.

K snídani teplé tousty s burákovým máslem a pomerančovým džusem přišly taky vhod. A pak už se odebíráme za Romilem do Budgetu, abysme si vybrali jaký auťák nás doveze za dalším dobrodružstvím. Nejdřív jsme počítali s tím nejlevnějším, co seženeme. Ale když vidíme možnost pořádného Dodge, ve kterém bychom se i hezky vyspali a není o moc dražší, rozhodujeme se rychle a za chvilku frčíme. Nejdříve směrem Canmore a Calgary pro součástky. Kam jsme se dál podívali a jak dopadla Mamutova ozdravná kůra? O tom zase příště…

Pokračování: