
Nejlepší na konec?
Chvilku nám trvalo smířit se s faktem, že Mamut stále nejede. Ale nedá se nic dělat. Nechceme čekat jestli zítra bude už konečně pojízdný nebo ne. A další plánované výlety už jsou daleko v Jasper National Parku. Nedá se nic dělat, bude pěkný roadtrip a půlku můžeme zvládnout ještě dnes večer. Doplňujeme proviant a už se vezeme potřetí po Icefields Parkway až na Icefield Discovery Center — tam už jsme jednou byli telefonovat a i tentokrát jsme to využili, jelikož nejbliží signál je asi 100km daleko — až v Jasperu. Spánek s výhledy na okolní ledovce byl kouzelný a díky zimě tu ani nebyli komáři. Konečně jednou. Ráno jsme museli dát vědět Romilovi, že auto potřebujeme déle než jsme počítali v i nejhorší variantě. Rovnou se i ptám, jestli by se s ním dalo dojet až do Whistleru, jelikož už mám své pochybnosti o pojízdnosti Mamuta. To ale nejde a já dál doufám, že to potřebovat ani nebudeme. Tak hurá na výlet!


Vyrážíme dál na sever, čekají nás Bald Hills, to znamená dalších 150km jízdy krásnou horskou krajinou. Kocháme se a najednou vidíme několik odstavených aut vedle cesty. To znamená jediné — pase se tu medvěd. Ano, pokud tu potkáte auta u krajnice, většinou stojí, protože je u cesty nějaké zvíře, které je potřeba vyfotit. Tenhle medvídek se tím ale nenechá rušit a v klidu spásá trávu u cesty a my máme dost času si ho prohlédnout z bezpečné vzdálenosti.


Bald Hills a pan domácí
Pokračujeme přes Jasper, jediné pořádné městečko ve stejnojmenném národním parku. A pak k Maligne Lake. Po něm jezdí spousta lodí s jediným cílem. Odvézt turisty na fotogenické místo k ostrůvku (který je vlastně polostrovem) Spirit Island. Prý jedno z nejfotografovanějších míst na světě. My jsme v původním plánu zvažovali, že si tam hezky dojedeme na půjčeném kajaku. Ale to by byl celý den pádlování po dlouhém jezeře a už dříve jsme se rozhodli si to odpustit. Směřujeme tak na stezku nad jezrem. Stoupá parádní klečí a hned je vidět, že krajina je tu trochu jiná než v okolí Banffu. Méně strmých skal a suti, více otevřených úbočí. Cestou vzhůru útočí komáři jak diví, což trochu komplikuje i nezbytné hygienické zastávky. Situace se ale zlepšuje když se dosteneme do otevřeného terénu. Takové náhorní plošiny s několika zaoblenými vršky, které postupně všechny navštívíme. Na nejvyšším čeká vyhlídka až na Maligne Lake a navíc pořádný svišť, který je tu jako doma. Nevypadá že by z nás měl strach a tak i jeho si prohlédneme pořádně z blízka. Pak už pádíme dolů po široké cestě, abychom stihli včas zavolat Justinovi, který sliboval, že auto dnes bude. Víme, že signál tu klasicky nikde není, ale u loděnice je budka na kterou spoléháme.


Dorážíme s dostatečnou rezervou do zavíračky servisu a napjatý vytáčím číslo. Jenže ouha, operátorka, která mě má propojit, mi vůbec nerozumí. Špatné spojení. Tak snad si zavolám z gift shopu vedle. Prý to ale musí povolit manažer. A ten je neoblomný. Někdo jim pořád volá a nemůže si dovolit linku zablokovat. Nechápu, ale nejeví žádné známky zájmu o to nám pomoct. Nezbývá než dát budce ještě šanci. Operátorka mi občas rozumí, jenže vždy řešíme jak zaplatit ten hovor. Dodnes nechápu, jak tohle funguje. Vždy řeknu, že kartou a někdy jsem přepojen na dalšího člověka, někdy diktuji číslo karty, někdy jsem propojen bez placení. Vždy to ale někde zhavaruje. A když se mi to konečně podaří se dostat dál než k operátorovi, zjistím, že jsem vytočil Romila v autopůjčovně a ne Justina v servisu. Asi na popáté se to ale konečně podaří a slyším známou znělku Mountain Men Mechanics. Justin není dostupný, ale asistentka mi sděluje, že auto je opravené a připravené k vyzvednutí. Ani se mi to nechce věřit a ještě se třikrát ptám jestli opravdu. I tak si říkám, že ještě zkusím ráno Justina, ať se nestane nějaké nedorozumění. Teď to pro nás znamená pětihodinovou cestu zpět, na kterou se ale vydáváme rádi.
V plánu je cestu zase rozdělit a i tentokrát přespat pod ledovci. Ještě tak máme čas na někoilk zatávek pro zpestření cesty. První je Medicine Lake. Tohle jezero je kouzelné, protože nemá žádný zjevný odtok. Až nedávno objevili otvory ve dně, kudy se voda dostává do podzemí. Díky nedostatečnému odtoku se tak jezero vždy na jaře vytvoří a na podzim zase zmizí. Také je to místo velkého požáru, který před dvěma lety zničil okolní lesy.
V Jasperu pak sbíráme informace o našem dalším plánu — přeběhnout slavný několikadenní hike k Berg Lake za jeden den. Sice už nepatří do Jasper NP, ale i tak dostáváme mapku a hlavně informace o kempech poblíž, abychom mohli vystartovat hned pozítří ráno a měli dost času.

Další na řadě je večeře. Nechceme zase vařit na parkovišti a tak když se u cesty objeví krásný prostor vedle řeky, hned zastavujeme a užíváme si přírody okolo. Proud nám nedovoluje koupání, ale stejně není nějaké velké vedro. Pokračujeme dále a neodoláváme poslední zastávce — Horseshoe Lake. Je hned u cesty ale jako jedno z mála nemá velkou ceduli, která by na něj upozorňovala davy turistů. A vede k němu jen úzká pěšina. Na jeho břehu jsme tak sami s jednou rybařící rodinkou, která ale po pár minutách odchází.


Zrcadlovitá hladina nás úplně fascinuje. Vidíme v ní plout mraky i okolní hory. A voda je tak průzračná, že i kamenité dno vypadá jako by tam voda ani nebyla. Fotíme jak diví a jediné, co nás ruší, jsou útoky neodbytných komárů. Už odcházíme, ale pak nám dochází, že nemůžeme odolat a skáčeme do ledové vody. Tady se prostě nešlo nevykoupat. Na spací parkoviště už je to pak jen kousek.

Banff naposled
Ráno nespěcháme. Ještě jednou si potvrzuji s Justinem, že dojedeme pro auto. Romilovi slibuji vrácení toho půjčeného a ještě si dobíjíme všechny přístroje na chodbě Discovery Centra. Do Banffu tak dorážíme až po poledni.
Justin vypadá, že je rád, že už má od Mamuta pokoj. Můj účet už takovou radost nemá. Nedá se nic dělat, aspoň vyjednávám kšiltovku na památku. Takhle drahý kus oblečení ještě nemám. Vyprázdňujeme Dodge, a zatímco Barča organizuje vše zpět do Mamuta, já jedu vrátit auto Romilovi. Ten mi dokonce nepočítá dnešní den, přestože je už odpoledne a auto bychom správně měli vrátit do osmi. Ještě cestou pořizuji už jednou vyzkoušený falafel wrap a vyrážím zpět. S Barčou pak už definitivně opouštíme Banff. Je sice krásný, ale doufáme že sem už muset nebudeme.

Čeká nás celá cesta až za Jasper, abychom byli ráno připraveni vyrazit na Berg Lake. Zpestřujeme si jí zastávkou u kaňonu Mistaya a zaujme nás i cedule “Goats and Glaciers”. Vystoupíme a po pár metrech nám naproti jdoucí pán oznamuje “There are goats!!”. Nezbývá než se zeptat “And glaciers?”. Docházíme na úžasnou vyhlídku nad údolím. A skutečně, na úbočí se prochází neobvyklá bílá koza i s kůzletem. Jen ty ledovce vidět nejsou.


V Jasperu doplňujeme zásoby vína na večer. Přeci nebudeme na suchu. Závěrečná hodina jízdy je doplněná úplně úžasným západem slunce nad jezerem. Kemp je spirálovitá cesta vedle které jsou poskládaná jednotlivá místa na spaní. Každé s vlastním stolem a ohništěm i dostatkem soukromí. Chvilku nám trvá přijít na to jak to celé funguje, které místo si můžeme zabrat a co znamená cedulka W na sloupku. Po uvědomění, že bez “návodu” to nepůjde se potupně vracíme pořádně prostudovat cedule u vjezdu. Ukazuje se, že zastavit můžeme kdekoliv, správce nás přijde registrovat a cedulkou můžeme naznačit, že chceme dřevo na oheň. Teda pokud by zrovna nebylo vysoké nebezpečí požáru a plošný zákaz všech ohňů.
Po chvíli nás překvapuje jak málo je hodin, mysleli jsme že už je čas jít spát, ale zjišťujeme, že ne. My jsme totiž už v Britské Kolumbii, která má o hodinu méně, než Alberta, ve které jsme trávili poslední dva týdny. Tak nám chvilku vrtá hlavou, kterým časem se vlastně řídit. Proč bychom měli kvůli tomu, že jsme o pár kilometrů vedle vstávat a vyrážet o hodinu později? Ale zase proč se nevyspat a neřídit se místním časem. Divnost. Ale chuť si přispat vítězí a tak načínáme před chvílí koupenou lahvinku.
Grande Finale
Nebyli bychom to my, abychom nevstali o půl hodiny později než byl plán. Naštěstí k trailheadu nám stačilo pět minut jízdy a tak o půl deváté už vyrážíme. Po chvíli nám dojde, že jsme zapomněli hůlky a tak se vracíme. Berg Lake Trail nám doporučoval úplně každý, s kým jsme mluvili. Vede k úchvatnému jezeru pod nejvyšší horou celých Rockies — bez 46 metrů čtyřtisícovou Mount Robson. K jezeru je to skoro 20 kilometrů a 1300m převýšení a zpět se jde stejnou cestou. Většinou se jde jeden den tam a druhý zpět. Z kempů u jezera jsou ale i další půldenní okruhy a tak je tenhle výlet dobré plánovat na tři dny. No a my když už tam budeme, tak přece nepoběžíme zpět bez toho, abychom ten nejdelší okruh nezvládli.

Většina cesty k jezeru je krásně běhatelná a nám to odsýpá. Prvních pět kiláčků se dá jet i na kole, které lze nechat ve stojanu u Kinney Lake (ano, stojan téměř uprostřed lesa) a pokračovat už po svých. Prudší stoupání je jen jedno a nezkušené turisty před ním varuje cedule upozorňující na celé čtyři kilometry prudkého kopce bez možnosti doplnit vodu. Stoupání nám zpestřuje několik vodopádů. Jeden z nich opravdu mohutný a navíc s možností prozkoumat ho zblízka. Pak už nás čeká skoro rovinka k jezeru, kde nám padá brada. Úžasný ledovec který končí až u jezera a hora nad ním dominují výhledu.

Tady přichází čas na naší odbočku. Místo abychom se otočili začánáme stoupat do protějšího svahu. Celkem prudce a už po kamenech. Stojí to dost sil, ale ty jsou vykoupené výhledy, které se pořád zlepšují. Fotím jedno panorama za druhým. Pokračujeme traverzem nad jezerem, který ale vlastně moc traverz není. Pořád stoupáme a klesáme, jednou více, abychom se podívali na Tobogan Falls. Cesta vede dál a dál, až za jezero. To začíná Barču trochu demoralizovat. Přeci jen v době, kdy už měla pocit, že se vracíme se spíš pořád vzdalujeme náročným terénem. Čekali jsme maximálně 45 kilometrů a to už vypadá, že úplně nevychází. Ale podle mapy se to musí každou chvíli stočit dolů. A aspoň vidíme ještě jedno jezírko ukryté dále v údolí a máme čas spekulovat kudy se asi na Robsona leze. Vypadá hodně nepřístupně.

Konečně klesání. U jezera jsme rychle a nálada se zlepšuje. Jakmile nám terén umožňuje soustavný běh, začínám zjišťovat, že i moje nohy už mají taky něco za sebou a moc se jim nechce. Jednou se mi to snaží naznačit až moc usilovně a já házím výstavní parakotoul. Ale většina cesty se dá běžet pěkně a tak to utíká. V závěru už jsem i rád za kilometrovníky, které ale přecijen neutíkají tak rychle, jak bych rád. Až jsme najednou zpět u Mamuta a slavíme Canada Dry limčou. Po necelých devíti hodinách, 47 kilometrech a skoro 2 000 nastoupaných metrech. Večer tak máme zaslouženou hostinu. Poprvé dokonce jíme z talíře —vege párečky s brambory jsou pro nás úplnou delikatesou.


Poslední den
Ráno nás překvapuje podivné zataženo. Vždyť mělo svítit sluníčko. No, ještěže jsme běželi včera. Dnes nám to nevadí. Jedeme zpět do Jasperu prohlédnout si městečko. Připadá nám trochu ospalý, je vidět že tu je méně turistů než v Banffu. Přicházíme na důvod onoho šedivého počasí — stovky kilometrů na severozápad v BC hoří spousty lesních požárů a kouř se dostal až sem. Nikoho to nevzrušuje, opakuje se to každý rok, ale my už chápeme proč ty zákazy ohňů tak řeší.
Původní plán byl vyrazit na vegeburger, který jsme si vyhlídli při předchozí návštěvě města. Dokonce jsme viděli, že ho mají jen přes oběd a tak jsme spěchali. Jenže to by nás nesměli odmítnout obsloužit 10 minut před koncem. Tak hledáme dál. Nakonec nám slečna v organic obchodě doporučuje Coco's Cafe a nelitujeme. Tak úžasné smoothiečka i jídlo jsme dlouho neměli. Nechce se nám pryč, ale ještě chceme stihnout Maligne Canyon do kterého proudí právě podzemní voda z Medicine Lake. Dlouho se ale nezdržíme, nohy bolí a raději jedeme přespat na další overflow camp, tentokrát za Jasperem. Cestou opět vidíme auta u silnice. Není to medvěd, ale pasoucí se elkové (česky jelen wapiti). Úžasná velká zvířata.


Kemp je o hodně příjemnější než ten u Lake Louise. Místo parkoviště máme velkou vyprahlou louku s přilehlými lesíky a tak máme dost pohody i soukromí na pořádný večerní chill.
Hurá “domů”
Ráno máme pocit, že přišla apokalypsa. Úplné šedivo z požárů a do toho nárazový vítr. Jsme jen rádi, že už žádné aktivity v plánu nemáme. Jen devět hodin řízení do Whistleru. A vzhledem k tomu, že jsme zase spali skoro do oběda, je čas vyrazit. Cesta vede zpět kolem NP Mount Robson a pak dále na jihozápad do Kamloops. Místo naší první noci cestou sem. Celou dobu kouř neustává, pořád je šedivo a na jednom místě dokonce pozorujeme malé plameny. Whistler už je na dosah, ale přeci to nebude tak jednoduché. Na dálnici si všímáme cedule s uzavírkami. A samozřejmě že je jedna z nich je na naší cestě. Požár nám cestu zavřel. Na benzince zjišťujeme víc a nezbývá nám než to vzít delší cestou přímo přes Vancouver. Sice je tam lepší silnice a snad jediná, kde se smí jet až 130 km/h, to nám s Mamutem ale cestu moc neurychlí. Tak aspoň využíváme příležitosti nakoupit levně ve velkém supermarketu a tak na whistlerskou kliniku dorážíme sice pozdě a unavení, ale s plným autem jídla.
Naše dobrodružství v Rockies tím končí. Za sebou máme přes 210 kilometrů po vlastních a 11 000 nastoupaných metrů. V Kanadě nás ale čeká ještě měsíc a my si ho plánujeme pořádně užít…

