Oceánské dobrodružství
Začal nám první “všední” týden ve Whistleru. Rozhodně ale nebyl obyčejný. Barča se zabydlela na klinice natolik, že jí tam majitelka občas nechala i samotnou. Jindy zas předávala zkušenosti z praktikování alternativních způsobů léčby. Jen na složitější operace se v novém tandemu zatím necítila a raději je odložila na jindy. V pátek jsme měli i jeden doggie daycare a tak nám po klinice zvědavě pobíhal jeden kokršpaněl. Co u nás ale nezažijete je prohlídka 150 saňových psů, kteří přes zimu vozí turisty. Rozhodně zajímavější náplň než zvedání telefonů, do kterých začne někdo rychle mluvit a vy vůbec nevíte o čem.
Já jsem měl hned ze začátku týdne výzvu v podobě nalezení nejpohodlnějšího místa pro práci. Klinika je malá a v našem kutlochu se dá pracovat jen v tureckém sedu nebo ležmo. Nakonec jsem se tak zabydlel v našem Mamutovi kde je vlastně pohodlný gauč i stolek a spousta místa. A wifi před klinikou funguje parádně. Zradila jen v pondělí ráno kdy vypadla přesně před prvním hovorem do Čech. Ty mi zpestřují rána kdy většinou vstávám tak akorát abych zastihl ještě pracující tým a večer pak před půlnocí volám znovu abych chytil česká ranní ptáčata. Zato přes den je krásný klid. A když se poslední dny oteplilo na tolik, že se v autě být nedalo, vyzkoušel jsem i dvorek za klinikou, kde je malé posezení pro pěkné dny.
Času na poflakování ale moc nebylo. Po večerech jsme buď psali, probírali fotky nebo prozkoumávali okolí. V pondělí jsme z cestování ztuhlá těla protáhli trochou jogy. Nezbývá tak čas na vaření a většina stravy se tak skládá z kuskusu a fazolí nebo salátu. A málem bych zapomněl na parádní domácí chleba z pekárny od vedle a mandlové máslo s marmeládou.
Hurá na traily
První výběh týdne jsme zvolili podel řeky vzhůru a dále k Loggers Lake a kolem něj na Crater Rim. Normálně tři samostatné výlety ale proč to nespojit. Stezka kolem řeky byla parádně zvlněná a to jak horizontálně tak vertikálně. Myslela totiž i na cyklisty pro které je celé okolí jako dělané. Pak už začalo stoupání k jezírku. Najednou koukáme na směrovku Crater Rim směřující trošku jinam než jsme si plánovali. Ale co, určitě se to spojí, půjdeme dál podle plánu a snad cesta neskončí jak v mapě. Značky sice najednou nikde — tyhle stezky v okolí Whistleru jsou značené parádně — ale to nevadí. Cesta pokračovalo dál přesně podle plánu a už jsme strmě stoupali na vrcholek na jezero. Občas jsme tedy více fotili než běželi, jak to tam bylo krásné. Sice jsme já s fotobrašničkou přes rameno a Barča se sprejem na medvědy vypadali poněkud komicky, ale to nevadí. Ten sprej je takový pepřák na medvěda. Jen má velikost litrové lahve a jeho účinnost je s otazníkem.
Dole u jezera jsme byli za chvilku ale mě pořád vrtalo hlavou kam povede ta šipka kterou jsme potkali cestou nahoru. Z nakouknuknutí se stal nakonec výběh ještě na druhý vršek nad jezerem. No a pak už chybělo jen pelášit zpět, přes lanový most na kterém mají dle značky má přednost chodec před cyklistou ale nadevšemi má přednost medvěd.
Kromě úžasné pekárny na celé okolí voní i místní malinký pivovar. Ideální cíl na středeční večer. Piva sice bez pěny ale na chuť to vliv nemělo. Parádní a zajímavé chuťe jsme doplnili úžasnou dýňovou polévkou. Sem se ještě vrátíme.
První koupačka
Druhý výběh týdne nás zavedl na Cheakamus Lake. 20 minutek autem vedlo přes lesní cestu s miliardou děr a výmolů a Mamut se pěkně rozkymácel. Do cíle nás ale dovezl a my hned vystřelili lovit Segment na Stravě, který nám přivodil trochu kašílek, protože k získání korunky bylo potřeba dosti svižné tempo. Stezka se pak vinula podél velkého jezera s několika kempovacími plážemi, které zdaleka nebyly opuštěné. Opět jsme si neodpustili spoustu focení. Zpět už byla cesta ale stejná a hlad nás hnal k autu. V teplém dni jsme si ale nenechali ujít koupačku. Nikde nikdo, romantika jak blázen jen teplota vody odpovídala teplotě zasněžených vršků nad námi.
Jedeme surfovaaaat!
Předpověď na víkend ve Whistleru hlásí skoro třicítky a tak plánujeme hned první víkend využít k surfování, na které jsem se těšil už od Humpolce. Bookujeme lekci u Surf Sister, sice škola pro holky ale berou už i chlapy, mají nejlepší hodnocení a pěkné stránky. Sice v Tofinu na Vancouver Islandu má být o deset stupňů méně, ale i tak slunečno.
Složitě plánujeme co ale druhý den Na místní poměry nám to přijde sice kousek ale i tak je to šest hodin cesty včetně dvouhodinové jízdy trajektem. Jeden jede v půl osmé tak po práci spěcháme ať ho stihneme. Přijíždíme 15 minut předem v domění že to bude akorát. Později pochopíme jak bláhová to byla představa a nakonec jedeme o dvě hodiny později. Ale aspoň mají wifi a já spoustu fotek na zpracování. Tak nám to rychle uteče a už pozorujeme západ z paluby. Když se na ní vrátíme o chvíli později čeká nás už mořský uragán a zbytek cesty tak trávíme na pohodlných sedačkách uvnitř. Z Nanaima — cílové stanice plavby — nás pak ještě čeká hodinka cesty na místo které jsme si vybrali pro první noc v Mamutovi. Cestování karavany a dodávkami je tu hodně populární a na většině míst je tak zakázáno noční parkování. Od Nikči jsme ale dostali doporučení na aplikaci ve které si lidé píšou kde se dá a nebo naopak nedá v pohodě stát. A nás tak první noc čekala na velkém parkovišti u Walmartu.
Do Tofina na odpolední lekci to byl pořád ještě kus cesty ráno jsme tedy jeli přímo. Jen cestou jsme se zastavili na ověžení u řeky s malými tůňkami. Hned jsme se v parnu auta s nefunkční klimou cítili lépe a před Surf Shopem jsme byli akorát včas na oběd — rozuměj měli jsme pět minut na to rozmíchat si manu. Dostali jsme instrukce a hurá na pláž.
Už oblékání do neoprenu bylo trochu dobrodrůžo ale bez toho by to nešlo. Oceán má 12 stupňů a v neoprech se tu jezdí celoročně. Nicméně lekce začínala trochou teorie na pláži a my jsme se tak už po chvíli koupali ve vlastním potu. Brzy jsme se ale dostali do vody a osvěžili se. V neoprenech bylo krásně a já si hrál ve vlnách jako malý. Pláž plná písku jako v chorvatsku, krásné vlny tak akorát a voda maximálně po prsa. Na cvičnení jako dělané. Na stabilních prknech se jezdilo tak dobře, že jsme se už po pár pokusech postavili s připadali si jak zkušení surfaři. Zbyl čas i na trénování stoosmdesátky a dalších blbin.
Oceán nás tak nadchl, že jsme původní plány hodili z okna a nedělní výlet do hor se rozhodli vyměnit za nějakou další vodní aktivitu. Jenže co vybrat? Stihnout ještě západ sluníčka na kopci na vedlejším ostrově? Jenže hodí nás watertaxi v noci zpět? A nesní nás ve tmě nějaký medvěd? Nebo si proběhnout pobřežní trail a zítra vyrazit na velryby? A co takhle ještě jednou surfovat?
Nakonec jsme to stihli skoro vše. Západ jsme si užili na onom trailu podel pobřeží. Na parkovišti jsme pak otestovali vařič který jsme s autem pořídili a po večeři vyrazili na lov wifi. Hlavně booknout trajekt zpět, ať se nám náhodou nezaplní a nemusíme přespat do rána. Ne že by se nám Vancouver Island nelíbil, ale ráno musíme pracovat. Jenže on už booknout nejde a tak budeme muset zkusit štěstí a hlavně dojet včas a ne jak cestou sem. No nic, napsat pár zpráv a hurá na vyhlídnuté spací místo. Jenže co to! Auto nestartuje. Asi to popojíždění a stání se světly. Kabely máme, hurá někoho ulovit. To netrvalo dlouho a i když nejdřív motor naskočit nechtěl, nakonec si dal říct. Na místě ke spaní nás už čekal zástup asi 10 aut ale vešli jsme se všichni.
Hned ráno nás čekal whale watching. Nasoukali nás do stylových kombinéz a už jsme si to fičeli v malém člunu. Hned za první bójkou nás čekal párek orlů bělohlavých a po neúspěšném lovu na medvědy, kteří při odlivu chodí vyjídat mušle, jsme zamířili na velryby. Ty se ukázaly hned za chvilku a mohli jsme pozorvat asi čtyři jak se chodí nadechovat. Skippeři sice musí dle zákona držet stometrový odstup, ale jedna připlavala tak blízko že jsme viděli jak pod vodou prosvítá její obří tělo. A plnou parou dál. Jízda přes vlny byla lepší než horská dráha. Na skále vedle se vyhřívali tuleni (nebo lachtani? Prostě to větší.) Ryby lovili kormoráni a na vlnách se houpal i jeden papuchálek.
Dopluli jsme a honem do půjčovny. Surf Sisters sice měly lekci už plnou ale to nevadí, přeci to zvládneme i sami. A tak jsme se už po chvíli vozili na vlnách na vlatní pěst. Ty byly snad ještě větší než v sobotu ale pořád pohodové a stoosmdesátku jsme zvládli oba. Prkem do hlavy jsem dostal jednou. Udělali jsme i fotky které nám z lekce chyběly. Na poflakování na pláži ale moc času nebylo. Měli jsme trochu strach z trajektu domů. A tak jsme to vzali jen přes rychlý nákup hummusu, tousťáku a kávy směrem Nanaimo. Ještě deset minutek jsme věnovali dalším obřím stromům u cesty. Dvě hodiny před odjezdem trajektu už byl ze 70% procent plný, my ale měli radost že jsme se vešli. Teď už tu je naše loďka a každou chvíli budeme najíždět. Auta před námi už startují. Je čas vyrazit…
