„Odvaha není naším národním specifikem. Měli bychom ji v lidech budovat odmalička,“ říká cestovatel Zibura

Češi patří mezi národy, které milují cestování, současná omezení pohybu cestovatelům ale vůbec nenahrávají. Jak situaci zvládá poutník a spisovatel Ladislav Zibura? „Snažím se z toho vytěžit ty příznivé věci. Je super, že mě to poprvé po letech přimělo zastavit a nic nedělat.“ Podle něj nás pandemie učí více věcí: jak rychle může přijít globální změna, jak velkou moc mají nad našimi životy státy, či to, jak se lidé dokáží rychle semknout, pomoci si a být si blíž (a přitom dál). Jemu samotnému cestování do života mimo jiné dalo různé způsoby, jak se vyrovnávat s vlastním strachem. „Myslím si, že strach není nutně negativní věc, ale užitečný přítel. Člověk musí dokázat odlišit, kdy je ten strach na místě a kdy je neopodstatněný,“ říká Zibura s tím, že se více než raketových útoků nebo divokých vzteklých psů bojí o své blízké.

Jak zvládáš současnou situaci a pobyt doma jakožto cestovatel?

Situace mi vzala spoustu věcí, které mám rád. Touhle dobou jsem měl být na cestě do Santiaga de Compostela. Nicméně každý mění své plány a já si myslím, že pro spokojený život je důležité být trochu přizpůsobivý a nelitovat toho, co člověk nemůže změnit. Snažím se z toho vytěžit ty příznivé věci. Je pro mě super, že mě to poprvé po letech přimělo zastavit a nic nedělat. Jsem doma, čtu si, doháním nějaké resty, které jsem měl, plánuji další cesty, začal jsem pracovat na nové knížce… Snažím se pomáhat v rozsahu toho, co mi jde — pomáhal jsem například psát texty pro jednu neziskovku a tak. Sleduji situaci, protože jakkoli je znepokojivá a smutná, snažím se na těch věcech hledat něco pozitivního. Nečekal bych, že někdy ve svém životě něco takového zažiji a přijde mi vzrušující sledovat, jak se tato situace vyvíjí. Je pro mě pozoruhodné zjištění, jak rychle může celý svět vůbec na něco reagovat a jak se věci mohou během několika dní změnit. Přijde mi to jako pozoruhodný zážitek do života a myslím si, že to člověka může spoustu věcí naučit a připomenout mu je — nejen ve smyslu naší zranitelnosti a toho, jak se všechno může okamžitě změnit, ale zároveň ve smyslu toho, jak silné jsou vlády a státy. Věřím, že když lidé vidí, jak zásadním způsobem jim může stát zasahovat do života, tak nad tím budou u voleb více přemýšlet. Je snadné, dokud se nám daří dobře a stát nám do života nezasahuje, na to zapomenout — ale jakmile máme zavřené hranice a omezená občanská práva, tehdy si člověk uvědomí, jakou má stát moc. Neříkám, že je to dobře nebo špatně, ale že je jen důležité si to uvědomovat. Také mě zaujalo, jak ta situace paradoxně prohloubila blízkost mezi lidmi — přijde mi, že i cizí lidé jsou si tak nějak blíž. Když se řeší nějaký problém, ať už je to výluka vlaku, autonehoda nebo něco, co se rozbije, vždy to lidi dává dohromady — a mám pocit, že je tohle poprvé od roku 2002, kdy byly ty velké povodně, kdy jsme se zase semkli a zase k sobě máme blíž. Budu rád, když si tuhle zkušenost uchováváme i poté, co to skončí — a věřím, že to skončí, protože každý problém jednou skončí — že se zase přiblížíme k budování občanské společnosti.

Svět se nepochybně změní, změní se i Česko. Je to příležitost, jak říkáš, máš ale i nějaké obavy?

Já si myslím, že se nezmění vůbec nic. Myslím si, že ten virus bude existovat nadále a naučíme se s ním žít a stane se z toho běžná záležitost. HIV je naprosto přirozenou součástí našich životů a jen málo lidí si vzpomene na HIV víc než několikrát za rok, přitom z hlediska úmrtnosti a množství nakažených je to mnohem větší problém než koronavirus. A naučili jsme se s tím žít, přestože ta pandemie začala stejným způsobem jako pandemie koronaviru. To, že se něco změní, považuji za příliš pesimistické, nebo příliš optimistické očekávání. Myslím si, že se mnoho nezmění. Vždy se ale snažím si v té situaci ty zkušenosti zapamatovat a vytěžit je do budoucna. Je to pro mě připomenutí, jak moc rád mám svoji práci. Dělám hodně přednášek po republice, každý rok píšu knížku a občas jsem si říkal, jestli toho nedělám příliš a jestli by mě nebavilo chvíli nic nedělat — no a teď jsem zjistil, že ne (smích). Připomnělo mi to, jak všechno, co dělám, mám rád a jak se na to těším. To je třeba moje zkušenost, kterou si chci zachovat i do budoucna.

Jaký byl nejstrašidelnější moment tvých cest?

Je těžké vybrat ten „nej“. Vždy jsem se cesty snažil volit tak, aby tam byl příznivý poměr dobrodružství a nebezpečí. Mým cílem není hledat adrenalin v tom nebezpečí, ale hledat to dobrodružství nějakým rozumným způsobem. Takže jsem si vždy cíleně vybíral země, které jsou bezpečné. Na druhou stranu, když kteroukoli zemi člověk prochází jenom pěšky, tak vznikají vždycky nějaké nečekané situace. Vzpomínám si, jak pro mě bylo velmi intenzivním zážitkem to, když jsem na letišti v Izraeli utíkal před raketou do krytu. To je děsivý zážitek, když člověk sedí, čeká na odlet letadla a najednou vidí, že všichni kolem utíkají, tak utíká s nimi. Byl to pro mě takový první přímý kontakt s válkou… Hodně děsivých zážitků mám spojených se psy. Strašlivě se bojím psů a přijde mi, že svět na východ od nás je plný ohromných, zuřivých psů. Takových věcí je víc, ale přijde mi, že když je člověk sám a musí tu situaci sám vyřešit, nemá na ten strach ani tolik času. Nejdřív ji musí vyřešit a pak teprve může zpětně panikařit, ne naopak.

Existují ve tvém osobním životě nějaké věci, kterých se bojíš, obáváš, máš z nich větší respekt?

Pro mě vždy byly nejfatálnější zprávy, které se týkaly zdraví mých blízkých, protože je to věc, kterou člověk nemůže ovlivnit a která ho hluboce osobně zasáhne. Nemůže s ní nic dělat. Už v dětství jsem přišel o všechny své prarodiče. Nikdy jsem nezažil, jaké to je z vysoké školy jezdit navštěvovat své prarodiče, protože mi zbyla už jen nevlastní babička. Vždy pro mě bylo těžké, když jsem se třeba dozvěděl, že dědu s infarktem odvezli do nemocnice a že se to zhoršuje. To pro mě byly ty zdrcující a děsivé zprávy. Myslím si, že přirozeně se člověk víc než o sebe obává o své okolí. On sám je jeho zodpovědnost a jsou to věci, které může ovlivnit. U licí v okolí a jejich zdraví jsou to ty Jobovy zvěsti a děsivé momenty.

Ať už na cestách nebo doma, pokud jde o sebe nebo o své blízké… jak se vyrovnáváš s tím, že máš strach?

Myslím si, že strach není nutně negativní věc, ale užitečný přítel. Strach není nic jiného než vnitřní hlas, ta naše intuice, která nám napovídá, že něco není v pořádku. Strach nepřichází z hloubi pekel, přichází ze stejného mozku, ze kterého vychází i naše racionalita. Myslím si, že se stává špatným služebníkem tehdy, když člověk pociťuje ten neustálý svíravý strach a když ho má pořád. Pak už nedokáže rozlišit, kdy je na místě a kdy je neopodstatněný. Zatímco když přichází jen občas, je to vlastně ohromně užitečná věc. Snažím se zbavovat toho svíravého strachu, což jde podle mě nejlépe tak, že je člověk konfrontovaný s těmi věcmi, kterých se bojí. A bát se jich přestane. Ale ten strach ve smyslu vnitřního hlasu, který mi říká, že něco není úplně bezpečné, si naopak pěstuji a mám ho rád. Před lety jsem v Turecku zažil takovou neobvyklou oslavu, na které se střílelo, což se v Turecku zas tak často nedělá, ale tady se to dělo. Někdo mi vystřelil z brokovnice u ucha a od té doby mi v tom uchu píská. Říká se tomu tinnitus, nedá se toho zbavit, budu to mít celý život a má to ještě tendenci se zhoršovat. Žije s tím spousta lidí. Každopádně proč to říkám — několik let jsem přemýšlel nad tím, jak se s tím vyrovnat; každý večer, když jdu spát to poslední, co slyším, je pískání v uchu. Nakonec mě napadlo, že bych svůj tinnitus mohl vnímat jako takový vnitřní hlas, který mi připomíná, že některé věci už jsou napořád a že bych měl být opatrnější. A podobně jako svůj tinnitus beru jako vnitřní hlas, který mě vede k opatrnosti, to takhle mám se strachem. Snažím se v sobě pěstovat ten racionální strach, který mě vede k opatrnosti, ovšem ne ten, který mi znemožňuje dělat to, co mám rád. Protože tehdy člověk kompromisem mezi strachem a racionalitou dokáže zvolit tu zlatou střední cestu.

foto: David Růžička

Procestoval jsi mnoho zemí — mimo jiné Izrael, Nepál, Čínu, Arménii, Gruzii, většinu Evropy…Dají se nějak srovnávat Češi s ostatními národy, pokud jde o statečnost?

Já tohle srovnávání Čechů a jiných národů dělám celkem nerad, protože jsem toho tolik neprocestoval, dosud je to asi padesát zemí (pozn. na světě je zhruba 195 států). Když už jsem cestoval do vzdálenějších zemí, tak jsem se tam vždy snažil strávit delší čas. Myslím si, že odvaha není úplně národním specifikem a občas mě to trochu mrzí. Zrovna dnes jsem četl o tom, jak brněnská nemocnice přijala osm nemocných z Francie, abychom pomohli kapacitou svých ventilátorů atd. A zase se vůči tomu zvedla vlna nevole. Strašné věci jsem si o tom přečetl. Tak mě to vždycky mrzí a říkám si, že bychom mohli být trochu odvážnější. Myslím tím ne odvážnější ve smyslu riskování, ale odvážnější ve smyslu toho být si ochotný stát za nějakými důležitými principy lidskosti a neupřednostnit před nimi svůj prospěch nebo nějaké iracionální obavy. Asi neexistuje racionální obava, která by mohla být spojená s tím, že tu budeme mít osm nemocných Francouzů, asi všichni nějak tušíme, že to je v pohodě, ale přesto jsme ochotní se proti tomu bouřit. A když hledám kořeny toho strachu, tak podle mě vychází už z našeho školství, kdy je člověk často konfrontován s autoritami a často je nucen sklopit zrak a mlčet. Jakmile vyjadřuje moc nahlas svůj názor, tak je to často považováno za drzost — místo toho, aby to bylo bráno jako nějaká osobní odvaha, něco, co patří k přirozenému vývoji člověka. Je to považováno za něco, co do vzdělávacího systému nepatří, protože vzdělávací systém má budovat poslušné lidi, kteří si to tam všechno přijdou poslechnout, udělají si zápisky a pak se je naučí nazpaměť. Takže si myslím, že odvahu bychom měli budovat v lidech už odmalička. Můj oblíbenec Zimbardo (pozn. Phillip Zimbardo, americký psycholog), který celý život zkoumal, co dělá rozdíl mezi hrdiny a zbabělci. Říká: „Vychovávejme děti tak, jako kdyby to byli mladí hrdinové, kteří čekají na svoji příležitost.“ Tím, že ti lidé si budou připadat jako malí hrdinové, kteří čekají na svoji příležitost, tak pak budou připraveni se postavit na tu správnou stranu, když je to potřeba. A ostatní se přidají. Já jsem to zažil teď před třemi měsíci, honil jsem poprvé v životě zloděje. Mně to takhle vštípil můj otec, tuhle hodnotu koukat se kolem sebe a když mám pocit, že je třeba zasáhnout, tak bych to měl udělat, i když je to někdy zbytečné. Radši to udělat než neudělat. Tak jsem honil zloděje a okamžitě se ke mně přidalo pět dalších lidí, kteří ho honili se mnou. Kdybych nebyl ten první, tak se ti další lidé nepřidají. Takže si myslím, že bychom odvahu měli budovat v dětech odmalička a výborní jsou v tom třeba skauti, proto si skautingu tak vážím.

Viděl si ve světě u některých národů vlastnosti, které by pro nás mohli být inspirující?

Tak to se stačí podívat do historie. Pokud tady máme buď možnost vzdát se, než začne válka, anebo Varšavské povstání, tak asi cítíme, že Češi a Poláci to mají značně jinak. Nemyslím si, že jedna cesta by v danou chvíli byla zásadně lepší než druhá, ale každopádně se to propisuje do budoucnosti národa — Poláci rozhodně mají k čemu vzhlížet a u nás toho zas tolik není. Takže ano, myslím si, že každý národ je v tomhle jiný a že to hodně souvisí s jeho historií. Naše historie jednoduše není historií bojovnosti českého národa. A to i proto, že takhle tu historii vykládáme. Spíše než abychom si připomínali příběhy československých letců, kteří odešli bojovat do Velké Británie, spíše než abychom si připomínali činnost odboje v Protektorátu, tak si připomínáme tu domnělou Mnichovskou zradu a to, že jsme se vždy sklonili. Ani jedno ani druhé není pravda sama o sobě, že bychom byli vždycky odbojáři a bojovný národ, ale není pravda ani to, že bychom byli jen zbabělci. Vždy je tam rub a líc a je jenom na nás, jak ty příběhy z historie budeme vyprávět, ke kterým budeme více vzhlížet. A čím více budeme opakovat, že jsme zbabělý národ, tak tím víc se to bude dít. Takže jsem vždycky rád, když se připomínají hrdinské příběhy, je to něco, co nás může inspirovat.

Říkal jsi, že každý rok napíšeš jednu knihu. Máš někdy obavy z toho, že ty knihy nevyjdou tak, jak chceš, případně nebudou přijaty tak jak bys rád?

Ano, určitě. Snažím se ale ty obavy přetavit v určitý respekt ke čtenáři. Říkám si: „Mě by opravdu mrzelo, kdyby ta knížka nebyla dobrá a kdyby si lidé připadali zklamaní, když tomu věnují svůj čas a přečtou si ji.“ Nikdy si nemůžeš být jistý, že je ta knížka dobrá, ale můžeš si být jistý tím, že jsi tomu věnoval maximální péči a že jsi to neodbyl. Já se vždycky snažím mít v tomhle čisté svědomí, abych si mohl v okamžiku, kdy odevzdávám rukopis, říct: „Tak, věnoval jsem tomu nejvíce času, co jsem mohl, kdybych tomu věnoval více času, už by to lepší nebylo.“ Hodně po sobě přepisuji, hodně po sobě čtu. Vždy na cestách si píšu velice podrobné deníky a když se vrátím domů, tak tu knížku začnu psát od nuly. Deníky mám jen proto, abych si to pamatoval. Obavu z toho, že by ta knížka nemusela být dobrá, se snažím přeměnit v péči, kterou jí věnuji. Ale znovu, nechci se nechat kvůli obavě z toho, že se to nepovede, dostat do situace, kdy bych to radši neudělal. To je podle mě veliká škoda. A vím, že to takhle spousta lidí má, že se tak bojí té zdrcující kritiky, že to radši neudělají. Zrovna v případě knižního světa si ale myslím, že lidé, kteří se kolem knih pohybují, jsou velice chápaví. A člověk svojí prvotinou nic nezkazí. I když se mu to nepovede, tak ho za to nikdo neodsoudí. Maximálně mu lidé řeknou, že se mu to moc nepovedlo. Nemyslím si, že by ze sebe někdo mohl udělat úplného hlupáka tím, že napíše knížku, která se mu nepovede. Věřím, že se to moc neděje. Na druhou stranu teď jsem nedávno přemýšlel, že se vznikem sociálních sítí nastala nová situace. Máme možnost v řádu hodin nebo několika dní kohokoli zesměšnit před celým národem. Vezmeme jednu věc, která se mu nepovedla a začneme se mu na základě té věci posmívat. To je věc, která mě znepokojuje. Myslím, že to znovu spoustu lidí vede k takové té neustálé obavě o to, co se může stát. Protože ví, že když ho u toho někdo natočí, tak se mu během pár dní může posmívat celý národ. To mi přijde trochu znepokojující.

To mě vede k další otázce. Cítíš se vždy dobře a pohodlně ve své roli influencera? To znamená člověka, který ovlivňuje ostatní a má nad nimi svým způsobem určitou moc.

Nerad přeceňuji vliv influencerů, jsou to pořád lidé z internetu. Myslím, lidé jsou velice rezervovaní k tomu, co říkají. Já osobně mám takové dvě zásady. Jednak se snažím nemluvit do věcí, kterým nerozumím a jednak se snažím, když už přijímám nějaké zásadní sdělení, tak to vždy zkonzultovat s nějakým odborníkem. Když píšu o důležitých věcech, tyhle dvě věci dělám a díky tomu věřím, že nemusím mít obavu, že bych něco tolik zkazil. Ale je to samozřejmě velká zodpovědnost. Když se člověk stává tím médiem, tak je jako „noviny“a měl by přijímat podobnou odpovědnost. Tu vnímám třeba i v tom, že když vypukne nějaká krize, a to je situace s koronavirem jednoznačně, tak mám povinnost to sledovat a mám povinnost, když je něco třeba sdílet mezi lidi, tak to dělat. Před třemi týdny, když to začínalo, tak jsem sdílel linky, na které se lidé mohou obracet. Sdílel jsem ověřené informace od odborníků, aby se k lidem dostaly co nejrychleji.

Poslední otázka na závěr. Dokázal bys poradit lidem, jak bojovat proti strachu, kde hledat odvahu? Dokážeš vydestilovat nějaké rady třeba ze svého života, z cestování?

Ve svých sedmadvaceti toho pořád vím příliš málo na to, abych mohl radit lidem, takže můžu jen povědět o své zkušenosti. Vždycky, když jsem byl konfrontovaný se svými strachy, se svými problémy tváří v tvář, tak se ukázalo, že nejsou tak zásadní, jak se mi předtím zdálo. Přijde mi dobré nenechat strach, aby člověka přiměl vyhýbat se těm situacím. Spíše aby ho jenom přivedl k nějakému rozumnému zhodnocení opatrnosti a umožnil mu si ty věci, kterých se obává, vyzkoušet. Zejména když to jsou úplně iracionální věci, jako strach z výšek nebo strach z pavouků. Jakmile se člověk strachu postaví, tak mi přijde, že ten strach je stydlivý a zmizí. Cestování je série malých problémů, které jdou rychle řešit. Když si člověk dopřeje komfort cestování a řešení drobných problémů, dává mu to takové zdravé sebevědomí, zdravou sebedůvěru v tom, že po návratu dokáže řešit i ty velké problémy. A to je pro mě největší přínos cestování.

Autoři: Jiří Pasz, Martin Kubíče, Markéta Křížová