Česko se změnilo, chováme se jako země s ideály, říká Šimon Pánek. Do pomoci druhým by ale nikoho nenutil

„Humanitární pomoc je potřeba ve chvíli, kdy si lidé nejsou schopni pomoci sami, dává jim naději do budoucna,“ říká první host nové série NEBÁT SE Šimon Pánek, ředitel Člověka v tísni. Stovky tisíc uprchlíků z Ukrajiny, dva roky covidové pandemie či vesnice srovnané se zemí po tornádu ukazují, jak důležitá je humanitární pomoc. Jak ale pomáhat efektivně, s rozvahou a předejít tak vyhoření? A jak současná krize mění naše vnímání světa i nás samotné?

Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Humanitární pomoc může mít spoustu podob, různá paradigmata a definice. Ty se v tom prostoru pohybuješ tři dekády, jak bys ji definoval?

Humanitární pomoc zachraňuje lidem životy, nebo přinejmenším zdraví, pomáhá jim překonat těžkosti, ve kterých jsou, pokud možno respektuje jejich důstojnost a dává jim naději do budoucna. Je to většinou materiální pomoc, může to být třeba přechodné ubytování. Je potřeba v krizové chvíli, kdy si lidé nejsou schopni sami pomoci, jako třeba teď uprchlíci z Ukrajiny. Byť mnoho z nich se to od prvního dne snaží řešit samo. Je to pomoc poskytována lidmi, kteří žijí někde v bezpečí, v klidu a nechtějí se na tu krizovou situaci jenom dívat. Dají se dohromady, dají dohromady peníze, vyšlou na místo experty, letadla, záchranáře — a poskytují humanitární pomoc.

V jednom z rozhovorů jsi uvedl, že tě k odvaze motivoval tvůj táta. Co ti vlastně předal? Jak bys pro sebe definoval odvahu a strach?

Mě motivovala a imponovala jeho pevnost. V 50. letech byl vězeň, po třech letech se mu povedlo utéct z lágru v Jáchymově. Nato strávil ve věznicích dalších osm let. Už tehdy měl velký respekt. Moc nemluvil, a když už něco říkal, tak to bylo uměřené. Měl jsem pocit, že je schopen se postavit téměř čemukoliv, pokud věří, že to tak má být. Byl uměřený, pevný a zásadový, což pro mě byla velká inspirace. Čerpám od něj ještě jednu věc. Vůči těm, kdo jsou mocní, politici, známá jména, ti kdo jsou zvyklí, že věci jsou podle nich, mám instinkt chovat se drze, odvážně a pevně. Zatímco k těm slabším by člověk měl mít hlavně respekt a pokoru. To předávám i nováčkům v Člověku v tísni, ač to nezní, že ty věci k sobě patří. Respekt, pokora a sebevědomí jsou součásti toho, jaký je Člověk v tísni, nebo jaký bych chtěl, aby byl. Respekt a pokora k těm, kterým pomáháme, pro které existujeme. Sebevědomí a odvaha vůči politikům, byznysu, různým silám, tam kde se pohybujeme, atd.

Byl jsi někdy v osobním nebo profesním životě v situaci, kdy tě strach natolik paralyzoval, že jsi ho nezvládnul a potřeboval jsi pomoc okolí?

Mám to štěstí, že ve chvílích nebezpečí, jednám instinktivně, rychle a nepřemýšlím. Když se uprostřed peřejí na sibiřské řece převrátila loď s kolegy, nepřemýšlel jsem a skočil do vody. Strach nebo stres u mě přichází až po tom. Přece jenom jsem člověk, který třicet čtyřicet let jezdí po světě, trochu chodí po horách, trochu jezdí po řekách, trochu se pohybuje v konfliktech, trochu času tráví na silnicích, kde se neřídí úplně bezpečně, tak pár krizových situací jsem zažil. Asi se dá říct, že mohlo jít o život — a vždycky jsem reagoval strašně rychle, instinktivně, správně. Špatně ale snáším některé typy psychického strachu nebo obav, zejména pokud se týkají nejbližšího okolí. Tam jsem určitě slabší, než pokud se týká rychlé reakce, když třeba zjistíte, že se nacházíte nedaleko centra zaměřeného na ostřelování.

Když jsi v momentu, kdy přichází strach, zaženeš ho právě tou činností?

Já na něj nemám čas a prostor, reaguju rychle. Určitě ale mám obavy. Po tom, co člověk má děti, a já mám tři, tak obavy jet někam do války nebo riskovat, rozhodnout se jestli bez jištění ještě překročím tuhle trhlinu někde v horách nebo ne, je daleko větší, než když jsem byl sám. To jsem si vlastně trochu s nadsázkou a možná trochu nepokorně říkal, tak co. Pokud se vrátím nebo se nevrátím, aspoň to bude rychlé, když se něco stane. Děti a zodpovědnost za ně jsou gamechanger. Když se člověku narodí děti, znamená to velký shift v přemýšlení, ve větší opatrnosti předem. Ale to není ve chvíli, kdy se něco děje, je to větší opatrnost s předstihem, lepší příprava, větší zvažování věcí atd.

Najdeš situaci, třeba z dětství nebo skautingu, kdy přišel nějaký strach a ty ses naučil ho překonat a to tě posunulo k tomu, jak dneska funguješ a reaguješ?

Mám dva. Když mi bylo pět, můj nebližší kamarád na vesnici bydlel asi 500 metrů od nás. Já měl samozřejmě strašný strach se takovým tmavým úvozem od něj vracet domů. Chtěl jsem ale s tím kamarádem být vždycky co nejdéle, tak jsem se zakousnul a proběhl jsem to. Po pár proběhnutích jsem zjistil, že mi tam nic nehrozí. A ještě jeden strach, je to spíš nechuť — řešit nepříjemné věci s větší skupinou lidí, když se člověk musí postavit a říct jim něco nepříjemného. Svým lidem, mě nikdy nevadila ta druhá strana, nevadily mi střety, výzvy, ale vždycky to mám těžší, když je to směrem dovnitř, do vlastního týmu, do sekty, jak říká moje partnerka Člověku v tísni. Nebo přátelům. Když mám něco řešit nebo uznat, že je něco v nepořádku, nebo mám říct něco, s čím ti lidé nebudou chtít souhlasit nebo souznít, ale jsme do toho okolnostmi nucení… Do toho se mi samozřejmě nechce. Ale vyzkoušel jsem si mockrát, že než to odkládat a mít v sobě tu vnitřní tenzi, je lepší se nadechnout a jít to udělat. Pak se to uvolní. Čili nemít strach či obavu dělat nepopulární věci. Vedu organizaci, která má 2000 lidí, podléhám různým tlakům, musím řešit různá dilemata, rozhodovat… ne vždy všechno je ideální a růžové, jsou tam nepříjemné věci. Je lepší je udělat dříve než později.

Proč je podle tebe dobré pomáhat druhým a co je při tom zásadní?

Já bych do toho nikoho nenutil. Pomáhat má ten, kdo to cítí. Jestli někdo pomáhat nechce, je to jeho věc. Pro mě to není nijak horší. Na druhé straně, a tu zkušenost mají jak největší světoví byznysmeni, sportovci, intelektuální a morální elity, tak i my pěšáci pomoci, že to je hrozně obohacující, dělat něco pro druhé. Ale ne každý to prostě v sobě má. Pro část lidí jsou více ambice, medaile, úspěch, množství peněz, aut, nemovitostí, mužů nebo žen, které za svůj život potkají. To je každého věc. Pomáhat je skvělý a náročný život. Na konci vám zbyde obrovské množství zážitků a to, co říká Erich Fromm, tedy Nikoliv mít, ale být, prožitý plný život.

Zažil jsi nějaké vyhoření a uvažoval nad tím, že to nepůjde dál?

Stalo se mi to několikrát. Jednak si nelze myslet, že někdo dělá nějakou věc naplno třicet let a každé ráno se těší a všechno je skvělé. Tak to samozřejmě není. I já mám ups and downs, jako je máme všichni. V minulosti jsem byl dvakrát v situaci, kdy jsem odešel. Poprvé po pěti šesti letech budování Člověka v tísni, jsem rok a půl byl jen ve správní radě a dělal jsem něco pro prezidenta Havla. Pak jsem se vrátil, protože začala válka v Kosovu. Byla potřeba lidí, kteří byli zkušení ve válečných oblastech a tehdy v Člověku v tísni byli asi tři. Podruhé, to je asi deset let zpátky, jsem si vzal půlroční volno, a odjel jsem splnit si sen. Vzal jsem rodinu do Indie, nepracoval jsem, četl, meditoval, psal… a to mi hrozně pomohlo. Pomohlo splnit si sen a udělat něco pro sebe. Nabil jsem baterky. Strašný je vlastně ten pocit, že je člověk v chomoutu, ze kterého se nedá pořádně vylézt. Pořád to musí táhnout, každý den, týden, měsíc, pořád se musí vracet s tou energií. V naší práci, jen za poslední dva tři roky, to je pomoc s Covidem, puč v Barmě, válka v Karabachu, vítězství Talibanu v Afghánistánu, válka na Ukrajině — jedna krize za druhou. Hrozně mi to tehdy pomohlo, když jsem si řekl, dyť já v Člověku v tísni nemusím umřít. Můžu taky čas od času udělat něco jiného.

Co může člověku dát osobní zkušenost s krizemi?

Možná moudrost uvažovat nad věcmi ve světě jinak, než když člověk tu zkušenost nemá. Je v tom seberozvoj, ale i pochopení a poznání světa. Měl jsem možnost se pohybovat v asi 50 zemích, kde jsme něco za ta léta dělali a děláme. Pomáhat se dá v tolika oblastech — můžete být ultra environmentální, pro-klimatickou organizací, nebo organizací, která si myslí, že ze všeho nejdůležitější je přijmou úplně všechny migranty, kteří chtějí do Evropy… ale když má člověk zkušenosti z tolika různých krizí, nemůže si říct, jsme jenom pro uprchlíky a situace Romů na ubytovnách na Ústecku je nám jedno. Mám pocit, že mám díky tomu dost široký záběr, zkušenost a schopnost holistického přístupu ke světu.

Jak hodnotíš chování lidí na sítích? Nestává se někdy z pomoci móda a jde o to spíše se zviditelnit než opravdu pomoci?

A Bill Gates se chtěl zviditelnit, nebo chtěl pomoct? Dal polovinu svého majetku, ale klidně mohl dát více. Myslím, že to je trochu umělá otázka. Mě jsou tyhle věci úplně jedno. Pokud se někdo chce zviditelňovat a přitom pomáhat, ať to klidně dělá. Třeba některé z našich bývalých Miss si nechaly poradit, že není úplně nejlepší zlepšovat podmínky v dětských domovech, ale spíš pracovat na tom, aby ty děti v domovech vůbec nebyly. Podobných příkladů najdu za těch dvacet, třicet let práce hodně. Když to někdo chce dělat tak, aby to skutečně pomáhalo, není to jen plnění očekávání okolí, není to saturace vlastních emocí, ale je to racionálně promyšlená pomoc — protože i pomoc je obor. Dobrovolnictví se často dá dělat špatně, s dobrými úmysly se dají často dělat špatné věci. Na jedné straně si myslím, že to, že chce někdo pomáhat je skvělé, a pak ještě na to má možnosti, když je úspěšný v byznysu, nebo známý. Druhá věc je, že se to musí dělat profesionálně.

Může být pomáhání druh drogy, chuť jít do nebezpečí a rizika? A je nebezpečný i mesiášský komplex?

Když se podíváme na klientskou práci, třeba se seniory, nebo s lidmi, kteří potřebují celý život zvláštní podporu, tak je to na jednu stranu odměňující a na druhou strašně únavné. Já bych to nedokázal dělat, já jsem spíš manažer a lídr. Pro tu potřebu vracet se do rizika existuje dokonce pojem, říká se tomu syndrom červeného kříže. To jsou lidi, které to táhne zpátky, když prožijí jednou tu krizi, třeba válku nebo hladomor, něco co se vymyká jiným zkušenostem. Adrenalin je ale v lecčems, lidi skáčou bungee nebo se nechají přejet tankem, aby zažili něco zvláštního. My to zažíváme při naší práci a nemusíme si to kupovat jako adrenalinové zážitky. Ta potřeba tam ale určitě je a je potřeba s ní nějak pracovat. Část lidí to myslím semele. Stanou se z nich věční expati, kteří cestují z krize do krize, nikde nejsou zakotvení, nevrátí se. Na to já jsem moc konzervativní, vždycky jsem chtěl patřit sem do Česka, mít děti, jezdit na chalupu a chodit do lesa. A vedle toho taky jezdit po celém světě a tam kde to jde, pomáhat.

Posuneme se k obecnějším věcem. Jak se vyvíjela tvá představa o ideální společnosti od sametové revoluce dodnes?

Především jsem si ani v roce 1989 nemyslel, že stvoříme ideální společnost. Na to jsem byl vždycky přílišný realista. Jsem přírodovědec a to je exaktní věda, nikoliv společenská. Každý si nemůže vymyslet, co chce, věci se prostě musí změřit a spočítat. Jsem dost při zemi. Tátovi bylo o 40 let více než mě, rodinnou část života začínal později, protože nějaký čas strávil v kriminálech. V roce 1989 byl nadšený, kus života mu sebral komunismus. Ale říkal, nezapomeň, že tady žije těch samých 15 milionů lidí, jako před třemi měsíci. Ti kdo byli čestní a pracovití, budou čestní a pracovití, kdo byli šmejdi, zůstanou šmejdi. A těch je tady taky dost, tak počítej s dvěma třemi generacemi, než se společnost někam dostane. Říkal jsem mu, ty ses zbláznil! Budeme mít parlament senát, ústavu, tržní ekonomiku, to se všechno setřepe za deset let. No a je to 32 let a jsme pořád na cestě.

A když se podíváš na sebe a na společnost tehdy a dnes?

Jestli jsem zklamaný? To je strašně klišoidní novinářská otázka.

Myslím tím třeba, zda tě to dnes táhne více doleva, protože po revoluci, po komunismu nás to táhlo přirozeně doprava.

Určitě. To je strašně vtipné, že se na to ptáš. To přísloví: kdo nebyl v mládí idealista, nemá srdce, a kdo není jako starší pragmatik, nemá mozek — mám pocit, že se pohybuju úplně opačným směrem. V 90. letech jsem si opravdu myslel, že v podstatě každý si můžeme za svůj život a že to je na každém z nás. Co vybuduju, to si zasloužím. To bylo hloupé. Tou prací a tím, že jsem viděl tolik lidí, kteří se nenarodili rodičům, kteří by do nich investovali, jako rodiče do mě a měli by takové štěstí. Viděl jsem tolik nespravedlností. Ekonomický systém postavený na tom, že člověk pracuje na sobě a na své kariéře, to sám nevyřeší. Myslím, že jsem byl středový, možná až konzervativní liberál, teď jsem hodně sociální liberál.

Vyznají se podle tebe Češi ve světě, nebo jsme malý národ s omezeným dosahem?

Obojí dvojí. Česko je velmi otevřené, Češi rádi cestují, když se podíváme na tramping, na skauting, na to kolik Čechů jezdí do Nepálu, do Indie, po světě… a na druhé straně je tady pořád taková zvláštní malost. Když se děje něco významného a třeba nepříjemného, problematického, nás malé Čechy uprostřed Evropy, do toho nás netahejte! Teď se to najednou mění, Česko se vůči válce na Ukrajině chová úplně jinak. Chová se jako země, která má nějaké ideály, které nás přesahují. Posledních 15 let jsme byli jako společnost, která se ráno probudí, přes den žije a večer jde spát. Bylo to jen takové udržovací. Teď nemyslím skauty, nemyslím Člověka v tísni, nemyslím statisíce mladých lidí, kteří se mění, ale ty hodnoty představované do značné míry politiky. A politici mají normotvornou pozici, ovlivňují společnost. Byli strašně malí, byl to takový jenom provoz. Teď najednou se chováme jako společnost, která má nějaké ideály a je ochotná se za ně postavit. To je pro mě velmi osvěžující.

Kdy se Češi nebojí pomáhat a kdy mají strach? Třeba v souvislosti s dřívější uprchlickou krizí…

Já jsem si ani tehdy nemyslel, že by Česko bylo tak uzavřená a tak xenofobní společnost. Tehdy jsem opakovaně upozorňoval na to, že lidé se bojí jinakosti. Teď vidíme, že to může fungovat opačně. My tu nemáme zkušenost lidí z Afriky nebo Asie, ta uzavřenost komunismu nám ji neumožnila. Kdo v okresním městě potkává lidi z Afriky v trafice? Do teď skoro nikdo. Politici místo aby uklidňovali a řekli: jsme tranzitní zemí, pokud tu někdo bude chtít zůstat, pár tisíc, možná pár desítek tisíc lidí můžeme integrovat, tak jenom podporovali strach. Vlastně lidem přitakali, ano bojíme se. Navíc popisovali uprchlíky, jako černou masu lidí, kteří nemají tváře, jména, osudy, je to jenom nebezpečí. Teď je to úplně opačně. Jednak ti lidé jsou blízko, každý zná nějakého Ukrajince, nebo Ukrajinku, a napadlo je Rusko. A vláda říká, ano, uprchlíkům musíme pomáhat, to zvládneme, to je to německé heslo. Vláda jde příkladem a uklidňuje společnost, místo aby ji strašila.

Co je podle tebe největší výzvou pro budoucí svět?

To je strašně těžká otázka. Myslím, že najít způsob, jak se v rámci světa dohodnout. Euroamerická dominance skončila, svět se stal multipolární. To jsme vlastně trochu chtěli, my, kteří jsme říkali, proč by světu měla dominovat Amerika s Evropou? Vždyť to je nefér. Svým způsobem to nefér je, zároveň
byl svět predikovatelnější, což teď vidíme. Čeká nás období hledání toho, jak se ti, kteří svět řídí, tzn. velké mocnosti, nebo bloky, budou schopni dohodnout — na úrovni OSN a Rady bezpečnosti — jak to nastavit, aby svět nebyl nebezpečnější pro obyčejného člověka, což teď je.

Na závěr otázka, kde se v člověku rodí odvaha? Máš nějakou radu pro lidi, kteří jsou dnes strachem paralyzovaní, ochromení?

Strach je silná emoce a nedá se jen tak demontovat. Určitě funguje, když se člověk pokusí ji nějak racionalizovat, změřit si míru rizika, pravděpodobnost dopadů. To dělám já, nakonec řízení rizik je součástí naší práce. A jistá odvaha se podle mě dědí a získává od rodičů, kulturně, nebo v životě — třeba ve skautském oddíle. Určitě jí pomáhá překonávání obtíží a odolnost. Tím myslím zimní přechody hor, plavání ve studené řece, práci pro ostatní, schopnost jít do trochu mezních věcí. Ta odolnost a síla je podhoubím pro větší odvahu. Nestane se to vždycky, ale překonávání obtíží — přesně to co je i základem skautingu — je základem pro to, aby lidé byli ve svém životě spíš více než méně odvážní.

foto: David Růžička

Rozhovor vedla Marianna Stránská, editoval Jiří Pasz.