“Žáci by se měli srovnávat pouze sami se sebou,” říká zakladatelka školy v Chříči

Za rok stihli opravit barokní pivovar v dezolátním stavu a uvést jej do provozu. V té samé vesnici pak postavili i novou školu, ZŠ Pivoňka. Co k těmto velkorysým projektům Janu Jakubíčkovou vedlo? „Než jsme tu školu založili, nastěhovali jsme se do Chříče, což je malá vesnice s 200 obyvateli. Koupili jsme tam barokní pivovar, který byl v dezolátním stavu, a postupně jsme ho s manželem a s kamarády opravili. Řešili jsme, co s dětmi, kam je dát do školy. A můj manžel, který je takový vizionář, řekl: ‘Tak založíme školu!‘“

Seriál NEBÁT SE. můžete také poslouchat na Spotify nebo Apple Podcasts Skautského institutu

Bála jste se něčeho jako malá holka?

Bála jsem se tmy. Neměla jsem ráda pobyt v nějakém domě, kde jsem věděla, že nablízku není nikdo dospělý. Pamatuji si, že jsem měla takové představy, že u nás v kuchyni sedí nějaký kostlivec a tak (smích).

Povedl se vám nějaký takový strach překonat? Cítíte se teď, že jste díky tomu překonání třeba i silnější?

To nevím, no. Nemám totiž dodneška úplně dobrý pocit z chůze někde v noci. Mám to pořád tak nějak do dneška. Spíš si myslím, že je důležité si říct, že to je a že z toho člověk strach mít může a může s ním žít.

Co vás vedlo k založení vlastní základní školy?

U nás to bylo hodně specifické tím, že ještě před tím, než jsme tu školu založili, jsme se nastěhovali do Chříče, což je malá vesnice s 200 obyvateli. Je to hodně zapadlé, je tam špatná dopravní dostupnost. Koupili jsme tam barokní pivovar, který byl v dezolátním stavu, a postupně jsme ho s manželem a s kamarády opravili a s pomocí grantů jsme tam rozjeli i samotný provoz pivovaru. Zaměstnává tam lidi s postižením, je tam muzeum. Tam jsme zakotvili a bylo jasné, že si nemůžeme říct, že se přesídlíme jen tak zase někam jinam. Ale tím, že jsme pak měli malé děti, to byla trochu sociální past. Žili jsme tam pořád jako jedna rodina, ostatní byli externí zaměstnanci nebo lidi z okolí. Neměli jsme tam nikoho blízkého. Řešili jsme, co s dětmi, kam je dát do školy. A můj manžel, který je takový vizionář, řekl: „Tak, založíme školu!“ (smích). A já jsem spíš takový skeptik, takže jsem mu říkala, že dobré, že založení toho pivovaru se ještě dá nějak pochopit, ale že to se založením školy už přehnal… Pak jsme si nějak řekli, že to zkusíme. Byla to souhra náhodných a nenáhodných kroků, že to vyšlo v rekordním čase — během roku jsme zrekonstruovali celou budovu a otevřeli jsme. Normálně to lidi připravují několik let dopředu, ale my to vyšvihli za rok. Bylo to primárně kvůli našim dětem.

Čím je vaše škola výjimečná?

Určitě někde jinde existují podobné školy, ale v našem regionu jsme jediní. Nejbližší podobná škola je třeba 40 kilometrů od nás, v Berouně nebo v Plzni. Chodí tam děti z širšího okolí, nabízíme inovativní vzdělávací program, snažíme se, aby byly děti více vtažené do výuky, aby si samy mohly rozhodovat, co se kdy budou učit. Každé dítě má svůj týdenní plán, kde jsou stanovené cíle, které si s učiteli na konci týdne vždy pro příští týden dítě domlouvá. Má tam pak hlavní věci, které musí splnit například z češtiny a z matiky, ale je na něm, kdy si to splní. Neprobíhá to frontálně, tedy tak, jak jsou děti zvyklé v klasických školách, kde učitel něco vykládá a všichni dělají to samé. Navíc jsme specifičtí tím, že jsou u nás namíchané ročníky, takže máme první a druhou třídu dohromady, jako jsou klasické malotřídky. Pak jsou společně ročníky třetí, čtvrtý a pátý. Dochází tam k prostupování toho, že pokud je některé dítě zdatnější, učitel ho přijímá do toho vyššího ročníku a vysvětluje mu látku, se kterou by se dítě jinak nesetkalo.

Kolik máte dětí?

Třináct dětí máme v první a ve druhé třídě dohromady, ty učím já, kolegyně má ten ročník třetí až pátý, tam bude od září osmnáct až devatenáct dětí.

Myslíte si, že nedostatek kvalitního vzdělání může přispět k tomu, že se lidé stěhují a odcházejí do měst?

Nemyslím si, že o tom lidé úplně takhle přemýšlejí. Ten odliv je podle mě spíš daný tím, že ti lidé odejdou, když jsou mladí a vůbec nepřemýšlí o tom, jaká je tam škola, protože jdou do města za prací. Potom už se nevrátí, protože zjistí, že je to ve městě fajn. Takový je to případ alespoň u nás, protože tam ta práce prostě není a musí se dojíždět třeba 30 kilometrů. Myslím si, že to jde spíše naopak, a lidi z měst, i třeba z materiálních důvodů, protože jsou náklady na život ve městě vysoké a raději by si třeba koupili nějakým dům na vesnici, hledají místa, kde ta kvalitní škola bude. To je náš příklad.

Je odvážné odejít z města a začít žít na vesnici?

Myslím, že jo. Jsou to často o životě na vesnici hodně naivní představy. My všichni, co jsme se odstěhovali, si museli projít takovou různou „vlnkou“ toho, že je to super. Pak člověk zjistí, že tam vůbec nic není, že tam jsou lidi, se kterými si nemá co říct… Pak zase nějaké lidi najde, ale není tam žádná kultura atd.

Nějaký druh odvahy je k tomu tedy potřeba?

Určitě. Myslím, že je potřeba promyslet, co člověk opouští a co naopak získává. Je tam spousta záporů, ale i kladů.

Vaše škola přináší různé možnosti pro rodiny, ať už jsou z blízkého okolí či z měst. Mohla byste uvést nějaký neuvěřitelný příběh rodiny v souvislosti s vaši školu?

Je tam hodně příběhů, ale je jeden, na jehož základě jsme tu školu mohli vůbec otevřít. Když jsem se rozhodla, že tu školu založíme, často to zakládá nějaká skupina lidí. Ale já byla sama s manželem a neměli jsme vůbec nikoho, kdo by tam třeba učil. Když jsme si řekli, že to založíme, začali jsme hledat potenciální učitelku, která by tam mohla pracovat. Ale vůbec jsme vlastně někoho, kdo by se chtěl odstěhovat do Chříče, nemohli najít (smích). Pak jsme na Silvestra oslovili naší známou, která bydlela na Vinohradech, a řekli ji: „Ty, Markéto, jsi vystudovaná učitelka, jsi na mateřské, máš tři děti… Nenudíte se tam, na těch Vinohradech? Nechcete do Chříče? Je tam na prodej několik domů…“ Nejdřív se nám smáli, pak se tam přijeli podívat. Za měsíc koupili dům, který za půl roku celý zrekonstruovali a Markéta se mnou připravila celý koncept té školy. Od září nastoupila a začala učit. Markéta je moje opora a bez ní by ta škola ani nevznikla.

Myslíte si, že to bude mít trvanlivost i poté, co vyrostou vaše děti? Cítíte, že je tohle i vaše poslání v rámci regionu?

Určitě to vnímám jako poslání. Ta motivace tam je, hodně z nás tam má své děti… Obecně to vnímáme hodně nadšeně a vidíme, že to přináší spoustu pozitivního do regionu a že se tam opravdu vytvořila nějaká komunita, přestěhovalo se tam kvůli té škole spoustu lidí…

Jací jsou dneska vaši studenti?

Specifikum naší školy je to, že školy našeho typu, tzn. soukromá škola, která nabízí jiný typ vzdělávání, kde nejsou známky, učíme se hodně v projektech, venku a tak, mají školné, sice nízké, ale mají. V okolí měst to přitahuje určitou skupinu lidí, střední nebo vyšší sociální vrstvu, kteří na to mají peníze. Jenže u nás je to zajímavé tím, že jsem od začátku chtěla, aby tam chodily i děti těch dělníků, kterým vůbec nejde o to, jestli je to nějaká alternativní škola či nikoli, ale jestli tam nějaká škola vůbec je a že tam děti nemusí jezdit mnoho kilometrů. Pro tyto děti mám slevu na školné, chodí tam tudíž děti z různých sociálních vrstev. Jsou tam děti dělníků, i třeba různě z Ukrajiny, z Polska, pak jsou tam děti, které tam jezdí z okruhu padesáti kilometrů — to jsou ti motivovaní rodiče, kteří chtějí prostě tenhle typ školy –, …

Takže to není VIP zóna, ale snažíte se naopak o přirozené prostředí?

Přesně tak. Přijde mi to super, protože se ty děti potkávají i s dětmi, které by normálně v těch školách, které znám, takové opravdu VIP školy, nepotkaly. Takové školy mi přijdou trochu vytržené z reality, protože se ty děti nepotkají s nikým, kdo bude dělat třeba zedníka nebo elektrikáře… Jsou to samé vysoké pozice.

Na vašich stránkách píšete krásnou větu: „Chceme školu s emočně bezpečným prostředím. Školu, která neznamená pro děti stres a strach, protože z výzkumu mozku víme, že je-li člověk v takových emocích, nemůže se učit něčemu novému.“ Jak realizujete tuto myšlenku v praxi?

Především se snažíme navozovat přátelskou atmosféru. Myslím, že to nadstandardně budujeme. Například se schází celá škola každý den na takové elipse. Společně se bavíme i o různých etických věcech, hrajeme různé hry na podporu sociálních kompetencí. Všichni si tam tykáme. Vytváříme si individuální vztah s každým dítětem. Hlídáme si, abychom s každým tím dítětem každý den opravdu promluvili, aby za námi mohly přijít. Snažíme se pracovat s tím, aby chyba nebyla problémem. To je velká věc. Nemáme známky a snažíme se dítě formativně hodnotit a ukazovat mu, že to, že udělá chybu, je naprosto v pořádku, protože se může posunout. A nikdo se na něj za to nezlobí.

Takže vůbec nejdete formou porovnávání?

Ne, vůbec. Dítě se porovnává pouze samo se sebou. Jak se zlepšuje nebo na čem je potřeba ještě zapracovat. Jednou za měsíc máme konzultace s každým dítětem zvlášť, kde se s ním učitel baví o tom, co potřebuje, co ho trápí, kde by potřebovalo zabrat. Ale úplně jsme vypustili tento moment srovnávání nebo jakýchkoliv hromadných hodnocení. Hodně se snažíme, aby se děti navzájem ovlivňovaly pozitivně. Aby byly na konci dne spíše oceňované za tamto a tamto.

Vnímáte tam nějaké téma strachu, které je třeba jak už individuálně, nebo ve skupině překonávat?

Určitě. Máme tam děti, které přišly z velkých státních škol. Vlastně už si nesou, i takhle v malém věku, různé strachy a traumata. Většinou je to způsobené už v první a druhé třídě známkami, který jsou podle mě šílený nešvar, pokud se pojímají jako trest. Děti pak přicházejí vystresované z toho, že dostávají pětky v první nebo ve druhé třídě ze psaní. A teď mají blok vůbec psát. Protože mají pocit, že selhaly a že to nezvládnou, protože místo toho, aby dostaly nějakou podporu, začaly dostávat jen tu negativní zpětnou vazbu. To se snažíme hodně odbourávat. Povídáme si o tom konkrétně, kde je dítě teď a kam může dojít a co pro to uděláme, aby tam došlo. To se nám tam objevuje hodně. Vedle toho se nám objevuje u dětí, což je také otázka, kde to vlastně vzniká, nějaký strach se projevit nebo tzv. „Budu trapnej, neřeknu, co si myslím, protože je to divný…“

Učíte děti určité sebeprezentaci mezi ostatními?

Snažíme se podporovat, aby děti mluvily společně. Máme třeba program „zažít spolu“, kdy jednou týdně pracují ve skupinkách a musí řešit společně skupinové úkoly. Pak si k tomu dávají zpětnou vazbu. A učí se si říkat, co je třeba zlepšit a co je naopak dobré. Je to ale velmi zakořeněné i v nás, ve společnosti. Je to i v rodinách. Protože tam není, odkud by to děti vzaly, a stejně to v sobě mají. Bojí se vyjádřit, mít názor. A to se snažíme odbourávat. Je to téma.

Setkala jste se s nějakým druhem kritiky od okolních obyvatel? Nebo je váš projekt víceméně přijímán pozitivně? Jak lidé reagují na celý projekt?

Máme tam spoustu lidí, kteří nám fandí. Víceméně je to v té vesnici přijímané pozitivně. A i v těch okolních vesnicích. Ale samozřejmě jsme tam jako exoti, protože to, že si někdo založil vlastní školu, tam nikdy nezažili. Tam jsou obecní školy, které jsou tam od nepaměti. a my jsme tam najednou otevřeli školu, ještě v bývalých traktorových dílnách, které jsme celé kompletně zrekonstruovali. Lidi si pamatují, že tam byly traktory. A najednou je tam škola. Připadá jim to celé divné. A také proto, že se učíme jinak. Ale to jsou takové zažité představy a strachy.

Jak to komunikujete s dětmi? Zažily třeba nějaký konflikt?

Zažily, například v autobuse, kde slyšely jednu paní. To jsou právě ty představy, které se vůbec nezakládají na reálné pravdě, protože u nás tyhle lidi nikdy nebyli. Přitom máme spoustu otevřených hodin a lidi se mohou přijít podívat. Stejně nikdy nepřijdou. Tvrdí, že děti tam skáčou jenom po stromech a vůbec se nic neučí, nemáme lavice. Že se děti ani neučí počítat, psát a číst a podobné nesmysly. Z toho byly děti trochu vyplašené. A že tam chodí jenom blbé děti. Potom jsme to s nimi hodně rozebírali. Děti byly hrozně rozhořčené, že nejsou blbé a že je to skvělá škola.

Jaké bylo to řešení?

Děti vymyslely, že do školního časopisu, který vydávají, že na zadní stranu umístily takové pojednání o tom, že někteří lidé si myslí, že škola je divná, ale že ony ji mají rádi a že se tam spoustu naučily. A ten časopis daly do knihovny a do vedlejšího městečka. Nebo se snaží psát plakáty a vylepovat je na všech akcích, že zvou veřejnost.

Jaké byly ty největší překážky na cestě k realizaci tak odvážného projektu?

Nejtěžší bylo asi najít ty lidi. To bylo dost komplikované. A neustále to komplikuje ten rozvoj. Jsme totiž dost zapadlí. Není jednoduché sehnat někoho, kdo tam bude dojíždět. Je to spíš o tom se tam rovnou přestěhovat. To znamená změnit zcela svůj život. Přestěhovat se kvůli škole.

Takže vítáte nové přistěhovalce?

Ano, vítáme. Budeme otevírat druhý stupeň. Potřebujeme další učitele. Hledáme další posily do týmu, protože se děti postupně nějak objeví. Nějaká rodina s tím, že má zájem.

Pivovar Chříč je speciální tím, že zaměstnává více než 30 % zaměstnanců s mentálním či jiným postižením. Tím, že je škola přímo v pivovaru, což už je dost odvážné spojení, využíváte možnosti seznamovat vaše žáky s lidmi s postižením?

My vyloženě neseznamujeme. Oni vědí, že tam ti lidi pracují. Je to takový přirozený pohyb. Chodíme jíst do bistra v pivovaru, kde máme jídelnu. Takže chodíme tam, kam zase chodí ti zaměstnanci s postižením. Všichni tam společně jí a je to naprosto přirozené. Občas nám někdo pomáhá dělat něco ve škole. Takže je to taková symbióza, která perfektně funguje.

Měla byste nějakou radu na závěr pro ty, kteří se třeba dnes rozhodují někam umístit své dítě a možná došli i k otázce, jestli nezaloží vlastní školu? Co byste jim poradila? Dodala byste jim nějak odvahu? Nebo je naopak odradila?

To jsou dvě věci. Jestli chtějí někam dát své dítě, tak je dobré si promyslet, co vlastně chtějí. Protože těch škol je strašně moc a hodně se to liší. Slovo „alternativní“ dnes znamená různé věci. A je potřeba, aby si zjistili, jestli ta škola je opravdu to, co hledají, aby potom nebyli zklamaní buď oni, nebo ta škola. Pokud se rozhodnou založit svoji školu, tak by si měli říct, jestli do toho chtějí vložit veškerý svůj čas, který mají. A nemít čas na rodinu. A sice je to paradoxní, že se škola zakládá pro děti, pro naše děti, ale nám, co jsme zakladatelé, to zabere několik let života, kdy jsme s těmi dětmi vlastně málo. Protože ta škola na začátku obnáší pomalu patnáct hodin denně, aby se to celé rozjelo. A je to hodně vyčerpávající. Znám hodně ředitelů, kteří na to dojeli. Nebo se ty týmy celé rozklížily. Chce to opravdu si to promyslet, najít si dobré partnery, sehnat si širší tým, nastavit si, kam až chtějí jít. A důležité je si říct, že ty cíle budou postupné. My jsme měli na začátku velké vize, jak to všecko uděláme. Pak člověk přijde člověk na to, že kdyby takové úrovně chtěl dosáhnout do dvou let, tak ho to úplně semele. To v malém týmu lidí nejde. Lepší je mít radost z těch menších krůčků než si rozložit rodinu kvůli tomu, že jsem chtěla mít skvělou školu. Což je naprosto kontraproduktivní.

foto: David Růžička

MgA. Jana Jakubíčková je ředitelka a zakladatelka ZŠ Pivoňka, třídní učitelka 1. a 2. ročníku ve věkově smíšené třídě, učitelka Vv, Dv a Hv.

Obec Chříč, kde se ZŠ Pivoňka nachází, je poslední vesnicí Plzeňského kraje na východě. Díky umístění regionu na konci tří bývalých okresů — Plzeň-sever, Rokycany a Rakovník — je zde velmi špatné dopravní propojení vesnic. Rodiny si tak musí vybírat školu podle velmi limitujících spojů. Děti tak např. nemůžou docházet na mimoškolní aktivity, které by je mohly rozvíjet, protože by se nedostaly domů, a rodiče je díky práci, za kterou dojíždí daleko, nestíhají vyzvedávat. Pivoňka tak vyplnila místo a do regionu přinesla nové možnosti.

rozhovor vedla Marianna Stránská, editoval Martin Kubíče