Daniel Stach: Vyzkoušejte si při volbách vědeckou metodu.

„Nikdy nebudeme vědět všechno. Nebudeme dělat dokonalá rozhodnutí. Dokonalost neexistuje a existovat nebude,“ říká populární moderátor Daniel Stach. Není vědcem, přesto se stal jejím symbolem. Evoluce nám podle něj dala obavy z nových věcí, abychom dlouhodobě přežili. Překonávat naše nedokonalosti a strachy nám pomáhá vědecká metoda a její aplikace. Proč se podle něj někteří lidé vědy bojí? Jak spolu souvisí věda a odvaha? A co nám dala a vzala pandemie a válka na Ukrajině?

Co ses za posledních deset let naučil o lidstvu a jeho dobrých i špatných vlastnostech?

Potřebujeme víc přemýšlet. Dobrá vlastnost je, že to umíme. Špatná vlastnost je, že to neděláme. Nemusíme číst nejnovější výzkum v Nature a Science místo snídaně. Když ale chci udělat nějaké rozhodnutí, na pár desítek sekund se zastavím a promyslím si, proč to dělám, jak to chci udělat a jaké to bude mít důsledky. To by nám pomohlo nejvíc. Za poslední desetiletí, po které dělám popularizaci vědy, se obrovsky proměnil postoj vědců k veřejnosti a veřejnosti k vědcům. Je daleko větší poptávka pro vědě, než byla dřív. Je to vidět i v médiích. Když jsem začínal, tak jsme byli až na úplné výjimky jediný vědecký pořad. Teď máme vědecké redaktory v různých médiích. I v těch menších, které nemají takový zásah jako Česká televize. Poptávka po vědě je obrovská. Když jsme začínali, museli jsme přesvědčovat vědce, aby vědu popularizovali, aby mluvili se širokou veřejností. Často se stávali terčem výsměchu svých kolegů, protože něco pro širokou veřejnost zjednodušili: „Tys to řekl takhle, ale tak to úplně není.“ To už se dneska stává úplně minimálně. Vědec, který nepopularizuje vědu, podle mě není vědcem třetího tisíciletí. Nejen, že je to jeho morální a do nějaké míry i faktická povinnost, protože využívá veřejné peníze, ale především by měl popularizovat, protože je to správné. Posouvá nás to dopředu. Věda je to, co nás posouvá dopředu.

Abychom se nedotkli některých vědců, kteří jsou více introvertní nebo dělají těžko vysvětlitelné věci… Není vhodné, aby spolupracovali s někým, jako jsi ty?

Určitě. Je dobré spolupracovat i s lidmi, které mají samotné instituce. Vědecké instituce mají povinnost komunikovat. Mají často větší týmy na komunikaci, než je celá vědecká redakce České televize. Vyskočila mi teď na mysl jedna konkrétní fakulta, která má víc lidí ve svém komunikačním týmu než celá vědecká redakce České televize. Ta přitom zajišťuje přes dvě stě příspěvků týkajících se vědy nebo vědeckých pohledů každý měsíc. Jedna čárka z těch dvou set je Hyde Park Civilizace, jedna čárka je díl Vědy 24. Vysíláme každý týden hodiny a hodiny vědy. Na ČT24 nenajdete den bez vědy. Komunikace musí být a mají o ni mít zájem. Zmínil jsi introverty. Ne každý je pro televizní vysílání. Ne každý musí popularizovat vědu v televizi. Ne každý je na padesát pět minut v Hyde Parku Civilizace. Někomu může sedět, že napíše článek, nakreslí komiks nebo předtočí video. Každý může najít cestu, která mu bude vyhovovat. Někdo z týmu, který má komunikaci na starosti, s ním může udělat psaný rozhovor. Cesty tu jsou, jde jen o to po nich chtít jít. Věnovat tomu nějakou energii a čas.

Proč je popularizace morální povinnost vědců?

Protože nás posouvají dopředu. Do značné míry jsme na vědě závislí. Diváci mě teď vidí díky CCD čipu, za který byla Nobelova cena. Dost možná mě vidí bez brýlí, protože jsou po laserové operaci oka. Ty jsou díky femtosekundovému laseru daleko přesnější. Za to byla taky Nobelova cena. Už jenom to, že my dva tady sedíme, je výsledek vědy. Nebýt vědy by byla velmi vysoká pravděpodobnost, že by se jeden z nás buď vůbec nenarodil, nebo nedožil našeho věku. To je věda. A právě vědci mají možnost pomáhat směřovat společnost, ideálně dopředu. Proto také musí nést morální zodpovědnost. Nehledě na to, že jsou placeni z veřejných peněz. Stejně jako já chodím na veřejné diskuze a přednášky, tak i vědec by měl popularizovat a vysvětlovat svou práci široké veřejnosti.

Někdy se mi zdá, že jsme ztratili ponětí o tom, co vlastně je vědecká metoda. Dokážeš to vysvětlit?

Jasně. Vidím problém, něčemu nerozumím. Seženu všechny informace, které dokážu. Řeknu si: „Mohlo by to být takhle? Je tohle odpověď na mou otázkou?“ Nejsem si jistý, musím sehnat víc informací. A tak dělám výzkum. Na konci výzkumu jsem připravený si říct, že jsem se mýlil nebo že se mýlili moji kolegové. To je vědecká metoda.

Je velmi těžké orientovat se v tom, co je pravda a co není. Věda je podle mě nejblíž skutečnému přiblížení se pravdě.

Alespoň toho, co víme, protože pořád se budeme dozvídat dál. Posouváme naše znalosti — teď si o nějaké věci myslíme, že platí, a za dvacet let už platit nebude, protože se posuneme dál. To je normální. Potřebujeme se posouvat dál. Musíme se ale rozhodovat na základě toho nejlepšího, co máme. Nikdy nebudeme vědět všechno. Nebudeme dělat dokonalá rozhodnutí. Dokonalost neexistuje a existovat nebude. Když pomineme akademické debaty, které mají jednotlivé kroky, jak by se mělo analyzovat a podobně, můžeme vědeckou metodu dělat každý v životě sám. Jsou volby. Měl bych si říct, čeho chci svou volbou dosáhnout. Co chci, aby mi kandidát nebo kandidátka přinesl nebo přinesla? Co mohu dělat pro to, abych zjistil, jestli to ten nebo ta umí? Posbírám informace a vyhodnotím je. Odpovídají tomu, co jsem chtěl? Tak mu nebo jí hodím hlasovací lístek. Já si před volbami vezmu hlasovacích lístky všech stran nebo kandidátů, pro které můžu hlasovat, a ke každému si na dvacet sekund řeknu, jaký prosazují program. Dvacet sekund bez ohledu na to, že na první pohled vím, že je to strana, kterou volit nechci. Vůbec mi nekonvenuje tím, co prosazuje. Ale stejně si najdu dvacet sekund na to, abych si řekl proč. Takhle se zamyslet chvilku zabere, ale dopad v životě může být velký.

Každý dobrý píárista ví, že se lidé stejně rozhodují emotivně spíš než na základě vědecké metody…

Jsme emotivní, ale to neznamená, že se nad věcmi nemůžu zamyslet.

Doporučujeme tedy všem, aby vyzkoušeli vědeckou metodu při příštích volbách. Existuje část populace, která nemá moc velkou důvěru ve vědu. Skoro všichni jsme ochotní postavit se do výtahu, což je aplikace vědy, ale někteří z nás nechtějí věřit očkování a tak dále. Co je důležité dělat pro různé skupiny lidí, aby měli ve vědu větší důvěru?

Vysvětlovat a najít to, co je společné. Třeba u očkování. Někdo se na mě obrátil s obavou z RNA vakcíny. Říkám: „Máte obavu? To je úplně v pořádku. Je to něco nového. Evoluce nám dala obavy z nových věcí, abychom dlouhodobě přežili. To je v pohodě. Nemáte strach, ten paralyzuje. Máte obavu, což je dobře.“ Tu můžeme rozptýlit informacemi. Začal jsem vysvětlovat princip, kam se co může dostat, jakým způsobem to může fungovat. Jdete postupně, až najdete něco společného. A tam začínáte znovu. Pokud se s někým neshodnete — a co se týká covidu-19, bude se to určitě dít dál — prosím, najděte nejdřív to, co máte společné. Pak se vraťte nahoru. Neshodnete se na tom, jestli mělo být tohle nebo tamto opatření? Nechte to být a najděte to, na čem se shodnete. Třeba že covid-19 je virové onemocnění, které se šíří kapénkami, možná do značné míry aerosolem a že je nebezpečné. Shodnete se na tom? Fajn, další krok. Shodnete se na tom, že je hlavně nebezpečné pro tyhle a tyhle skupiny? Dobře, fajn. Shodnete se na tom, že můžeme dělat tohle a tohle? Když takhle jdete zezdola nahoru, zjistíte, že neshoda je často v úplné drobnosti. V nějaké emoci než ve faktickém nastavení. Vím, že to stojí strašně moc sil, času a energie, ale pokud chcete pomoct, tak tohle může udělat každý. Moje role je dát lidem možnosti, o které se mohou opřít. Proto se snažíme informovat co možná nejstrukturovaněji, nejsrozumitelněji a nejvěcněji.

Měl jsi před nějakým rozhovorem, ve kterém jsi popularizoval vědu, obavy nebo strach?

Byl jsem nervózní dvakrát. Před prvním dílem s Danou Drábovou a pak před dílem o češtině, protože jsem gramatický ignorant. Napsal jsem třeba „v Izraely“ a vůbec mi to nepřišlo divné. Ale jinak nechodím do vysílání se strachem, ale s příjemným očekáváním a s respektem. Člověk nemá mít strach, ale respekt. Jsem vodní slalomář. Když mi bylo jedenáct let, jel jsem poprvé na nejkrásnější vodě v celé republice, pod Lipenskou přehradou. To je nádherná, divoká voda. Tehdy jsem jezdil na kajaku jenom dva měsíce a neuměl jsem eskymáka. Takže kdybych se prásknul, tak vyplavu, takzvaně vykrysím. Nebylo by to úplně příjemné. Jel jsem jenom dole, takzvaného Prokopa, protože potom je tam velké jezero, takže by mě kamarádi vylovili. Když jsem nasedal, můj tehdejší trenér Honza Pareněk říká: „Hele, máš strach?“ A já říkám: „Trochu jo.“ A on mi říká: „To je dobře. Těch, co se nebáli, jsou plné hřbitovy.“ V tu chvíli jsem si říkal, že má pravdu. Po letech jsem si řekl, že ji neměl. Protože strach vás paralyzuje. Říká vám: „Je problém, uteč.“ My potřebujeme mít respekt, protože ten nám říká: „Je tady problém, zastav se. Rozmysli se, jak ho vyřešíš, a pak za tím řešením jdi.“ To je to, co chci. Nikdy nechci, aby mě ovládl strach, ale nikdy nechci ztratit respekt. Ať je k vodě, nemoci nebo jiným lidem, jako jsou třeba hosté Hyde Parku Civilizace. Nemám z nich strach, těším se. Ale mám k nim respekt, protože jsou daleko chytřejší než já a dokázali věci, ke kterým se nikdy nepřiblížím.

Jak se vyrovnáváš s hosty, jejichž práci je opravdu těžké rozumět?

Mě to baví. A pak musím číst. Hodně velkou práci odvádí Pavlína Sedlářová, což je moje kolegyně, rešeršistka, dramaturgyně a editorka Země v nouzi nebo některých dílů Hyde Parku Civilizace. Hlavní dramaturgyní je Gábi Cihlářová. Právě Pája dává dohromady hlavní penzum rešerší a já si pak dohledávám další. Potřebuji to pochopit. Vždycky jdu do studia s tím, že dokážu jednou větou vysvětlit, co ten člověk dělá. A měl bych být schopný celý jeho výzkum vysvětlit sám. Kdyby nastala situace, že se host zasekne, z nějakého důvodu se v tom ztratí, tak bych měl být schopný to udělat tak, aby to divák stejně pochopil. To je moje role. Pokud diváci něco nepochopili, ať jde o kvantovou mechaniku, fyziku nebo chemické reakce, ačkoli dávali pozor a snažili se, pak je to moje chyba, ne jejich. Nenašel jsem cestu, jak jim to předat. To je moje selhání.

foto: David Růžička

Některá témata typu kvantová fyzika jsou ale extrémně těžká na uchopení.

Základní předpoklad kvantové mechaniky je, že z téhle místnosti odejdeš zároveň dveřmi a oknem. Pokud ti to nepřipadá v pohodě, nemáš nastavený mozek na kvantovou mechaniku. Super, protože my nemáme mozek nastavený na kvantovou mechaniku. To přece vůbec nevadí. Ale můžeme se naučit ty principy. Snažím se najít cestu, jak to přiblížit, přirovnat k něčemu. Ukázat, že je nějaká cesta, po které se můžeme vydat. Většinou není problém, že to lidé nepochopí. Z mé zkušenosti je většinou problém, že si dopředu řeknou, že to nepochopí. Řeknou si: „Kvantová mechanika, to vůbec nebudu tušit.“ A sednou si před televizi s tím, že vůbec neví, co to bude, vůbec tomu nerozumí a nedokážou to pochopit. Ale zbytečně se podceňují. Nebojte se toho. Nemějte strach, že něco nepochopíte. Nebát se vědy, a hlavně se nebát snažit se jí porozumět. Nerozumím těm věcem tak jako hosté. Já se tím na rozdíl od nich neživím. Někteří vymysleli věci, které zachraňují životy, jako je třeba léčba žloutenky typu C. Když jsem se zeptal pána, který v tom měl klíčovou roli, kolik zachránil životů, řekl mi: „Příliš málo.“ Vidíte to nastavení. Vidí, pro koho to dělají. Chápou, proč to dělají. Když se podíváme na vědu, musíme chápat, že je úplně všude kolem nás. V dobrém ji můžeme používat. Jenom se nesmíme bát toho, že jí neporozumíme. Maximálně ne hned, tak se zeptám dál, budu se snažit to dozvědět.

Vaši hosté často bývají hodně sympatičtí. I přesto, že se vyznají ve věcech, ve kterých se my nevyznáme, pořád jsou si vědomí, že toho ještě spoustu nevědí.

Ti nejchytřejší fakt ví, že neví. A že to, co ví, se změní. A jsou s tím v pohodě. Navíc ti nejlepší jsou úplně nejvíc v pohodě. I lidsky. Dostat se k nim, domluvit ten rozhovor, abychom se potkali, je těžké. Mají spoustu práce, řeší spoustu věcí, mají zodpovědnost. Když se s nimi ale potkáme, tak jsou strašně v pohodě. Normálně lidsky hrozně v pohodě.

Takže kvantová fyzika ti nedělá problém…

Dělá, nemám na to mozek, ale hrozně mě to baví.

To je dobrý návod, najít ve vědeckých tématech něco, co člověka baví, i když tomu úplně nerozumí.

Hlavně to potom vidí v každodenním životě. Vidím tě teď díky kvantové mechanice, protože ve skle zůstává dírka přesně v místě, kterým vidí naše oči. Kdyby se na tebe přes sklo podíval teleskop Jamese Webba, tak tě neuvidí.

Teď jsem zvědavý, kdo z nás po rozhovoru odejde zároveň oknem i dveřmi.

Doufám, že ani jeden.

Máš někdy z vědy strach? Existují témata, která ti dělají starosti? Věda se dá i zneužít, ve dvacátém i dvacátém prvním století bychom našli spoustu příkladů, ve kterých věda nesloužila humanismu.

Nedělá mi starost věda, ale někteří lidé, kteří ji používají. Věda je nástroj a jako každý nástroj ji můžeme použít k dobrému a ke špatnému. To, že budeme chápat, jak funguje, a budeme rozumět tomu, co dává, zvyšuje šanci, že ji použijeme správně. Jedno z největších témat současného světa je za mě metoda CRISPR, asi nejpokročilejší genetické nůžky. Můžeme doslova a jednoduše změnit genetickou informaci. Vypnout nějaký gen nebo nahradit část genetické informace. Tím můžeme změnit lidstvo. Ne metaforicky, ale fakticky. Vůbec nejsem přesvědčený o tom, že je lidstvo připravené na takové možnosti. Je drtivá vědecká shoda na tom, že nemáme sahat na zárodečné linie. Na vajíčka a spermie, na to, co když změníte, tak se promítne do další generace. Pomáhejte, když má někdo terminální stádium rakoviny a není jiná léčba, tam použijte CRISPER. Jinak ho nepoužívejte.

Věda ale má více takových oblastí. Saháme na síly, které jsou kosmické.

Ony všechny jsou do značné míry kosmické.

Když čtu, že vědci se snaží simulovat černou díru, tak mě trochu mrazí. Má lidstvo na to, aby sahalo po takových silách?

My jsme jejich součástí. Není to oni a my. Jsme součástí vesmíru. Třeba jaderná fúze, to, že dokážeme udělat reakci, která se děje ve Slunci. Spojíme atomy a získáme prakticky nevyčerpatelný zdroj čisté energie. To je příroda, my se to jenom snažíme vytvořit. A ano, princip je stejný jako u vodíkové bomby. Jen uděláme tak maličkatou, droboulinkou a ne nebezpečnou vodíkovou bombu, že můžeme udělat strašně moc dobrého. Je to nástroj. Co s tím udělají lidé? Ptejme se na lidi, ne na vědu.

Souvisí spolu věda a demokracie?

Beze sporu. Věda nás učí přemýšlet, v demokracii přemýšlet musíme. Totalitář chce, abychom nepřemýšleli. Abychom poslouchali, šoupali nohama, byli zticha a dělali to, co řekne. Demokracie vyžaduje, abychom přemýšleli. Pokud nepřemýšlíme, nemůžeme fungovat. Říká se, že přemýšlet bolí. Je to tak, ale pokud nejsme ochotni přemýšlet, tak nemůžeme mít demokracii. Věda nás učí, že musíme přemýšlet, zpochybňovat, ptát se a být připraveni, že jsme se mýlili. To k vědě patří a mělo by i k demokracii.

Zabýváš se i klimatickou krizí?

Je to téma, které řešíme. Prolíná se prakticky úplně vším. Jak se mění svět, dopadá to i na nás. Jak se mění rozmanitost přírody, šíření nemocí, potenciálně pandemií, je všechno propojené. Žijeme ve světě, jehož jsme jenom součástí. Máme z devadesáti devíti procent stejnou genetickou informaci jako šimpanz. Z desítek procent máme stejnou genetickou informaci jako banán. Jsme prostě jenom součástí přírody. Lidstvo je jenom součást přírody, žádný vládce světa. Na úrovni, kdy tohle dokážeme pochopit, jsme jenom chvilku. Z hlediska přírody, nejen vesmíru, ale i té naší nejbližší přírody, jsme vylezli z jeskyní před chvilkou.

Nemáš obavu, že ji věda nedokáže vyřešit, že na to nemáme dost času?

Nebyl bych pesimistický ve vědě, byl bych pesimistický v lidech. Víme, co máme udělat. Máme nástroje. Jde jen o to, jestli se rozhodneme je použít. V tuhle chvíli nejde o hledání odpovědí a, b, c nebo d. My máme a, b, c, d, e. Můžeme si vybrat, jak to zkombinujeme. A to je do značné míry politické rozhodnutí.

Zpovídal jsi spoustu vědců a vědkyň. Jaké mívají strachy a obavy a jak je zvládají?

U vědců bývá častý strach z toho, že nedostanou další grant. To je jeden z těch, který je spojuje.

To ale znamená, že se třeba neuživí.

Je to tak. Je to součást dnešního světa, ve kterém je věda do značné míry byrokratická. Bohužel byrokracie bere sílu hlavně těm, kteří mají opravdu kreativní mozky. Vedou týmy a místo toho, aby mohli kreativitu využít k tomu, že budou posouvat svůj tým dopředu, vedou papírové války. To je jeden z největších problémů současné vědy, na který dost možná můžeme dojet. Místo vymýšlení nových věcí a jejich vylepšování vymýšlíme, jak získat další razítko a co tam musíte napsat, abyste měli šanci. Aby vaši lidi v týmu mohli fungovat. Potom myslím, že někteří mají strach z důsledků své práce. Jestli přinese to, co chtějí, jestli lidstvu pomůže. Spousta vědců si tuhle morální otázku uvědomuje a hodně nad ní přemýšlí. Hodně lidí navíc dělá vědu právě pro to, že vidí nějaký problém, typicky klimatickou změnu, a chce ukázat možnosti. Třeba Kateřina Sam zkoumá lesy do slova a do písmene po celém světě. Popisuje, co se stane, když zmizí predátor, abychom věděli, co máme dělat. Hledají řešení. Je jen na nás, jestli ho dokážeme využít. Pandemie je toho krásnou ukázkou. Věda dávala řešení, ne politika. Věda nám radila, jak se můžeme chovat, abychom byli v co největším bezpečí a abychom co nejvíc pomohli ostatním. Věda nám dávala odpovědi, ne politika.

V ideálním případě by to byla spolupráce vědců a politiků.

Spolupráce je vždycky ve všem ideální, když se dá domluvit.

Podle jedné mojí kamarádky působíš až nereálně dokonale.

To už teď sám dokážeš vyloučit.

Předpokládám, že i superhrdinové občas chybují. Máš nějaké chyby?

Velkou chybu, kterou bych mohl udělat, je, kdybych se snažil něco tvojí kamarádce zazpívat. To by bylo trýznění. Přestože jsem chodil do hudební třídy, tak mi na gymplu zakázali zpívat. Bylo to velmi moudré rozhodnutí. Nemůžu hrát hru Aktivity, protože se nedokážu dostat přes kreslení. Všechno, co nakreslím, vypadá jako kočka přejetá parním válcem. To mě trápí, protože jsem velký fanoušek koček. Moje žena by, troufám si tvrdit, dokázala udělat velmi dlouhý seznam toho, co bych měl vylepšit, a já bych ho s chutí podepsal. Není toho málo. Taky říkám, že mám písmo jako nepoznaný a nepochopený umělec. Moji kolegové říkají, že píšu jako jedno zvíře, které chováme na maso a má rádo šrot.

Máš nějakou osobní definice strachu a odvahy?

Strach je to, co nám dala evoluce. Strach je to, co nás může paralyzovat. Strach je to, co říká: „Tady je problém, uteč.“ Zároveň ho ale potřebujeme. Potřebujeme s ním umět pracovat. Nechci, aby mě ovládal. Odvaha není jen to, že jdeš bojovat. Není to, že se někam fyzicky postavíš. Měl bych třeba velký strach, kdybych šel na frontu. Měl bych strach, i kdybych jel dělat válečnou reportáž. Odvaha je pro mě to, co ukázala spousta lidí v posledních letech. Odvaha je pro mě vzít kousek sebe a dát ho někomu jinému. To je odvážné rozhodnutí, protože ubírám sobě i svým blízkým. Odvaha může být v nejmenších věcech. Nejen to, že někomu pomůžu, když ho někdo napadne. Může to být i pomoc někomu, když potřebuje obejmout, když potřebuje pomoct. Jsem neskutečně pyšný na to, že žiju ve státě, kde lidé tuhle odvahu a krásnou část lidskosti neuvěřitelně předvedli. A předvádějí dál. Úžasně ji předvedli během pandemie. Říkám jim hrdinové z vedlejšího vchodu. Vědci vymýšleli nové léky a lepší metody testování. Věda ukazovala, jak se bránit. Ale pak byli ti hrdinové z vedlejšího vchodu, kteří šili roušky a dávali je někomu, kdo je potřeboval. Kteří venčili důchodcům psy. Kteří volali seniorům, jak se mají. Byli to učitelé, kteří zadarmo doučovali děti. Byli to studenti práv, kteří pomáhali zvládnout tu situaci, jak jenom dokázali. Tohle jsou hrdinové, kterých si máme v tomto státu vážit. Nejsou to jen ti, kteří nahodí kápi a s velkým „S“ útočí a jdou zachránit celý svět. Na to se v klidu vykašleme. Chtěl bych, abychom byli necynicky pyšní na ty, kteří udělali drobnost pro někoho vedle. Kteří, když je potřeba, tak jdou a dají kousek ze sebe. To je podle mě odvážné. A to, že jsem měl štěstí potkat jednu z nejodvážnějších žen historie, Natalji Gorbaněvskou, je něco, čeho si budu navěky vážit. Natalja Gorbaněvská se v šedesátém osmém postavila na Rudé náměstí spolu s dalšími sedmi statečnými proti okupaci Československa. Na kus prostěradla si napsala: „Za vaši a naši svobodu.“ Nejdřív za tu vaši, až pak za tu naši. Přestože věděla, že bude trpět. To je pro mě absolutní ukázka odvahy. Toho, kdy ze sebe dává ostatním. Ale ne všichni dokážeme být tak odvážní. Vůbec si nejsem jistý, že bych dokázal být jako Natalja Gorbaněvská. Myslím, že bych neměl odvahu, kterou prokázala. Ale zkusme vzít menší kousíček, třeba jenom střípek.

Každý podle své odvahy, protože odvážný čin může být něčím malým. Nemusí to být hned heroický čin, jako když se člověk postaví Sovětskému svazu, to je hodně vysoká laťka.

Je to tak. Byla pro mě neuvěřitelná. V životě jsem se nepotkal nikoho se silnější osobností, než byla Natalja Gorbaněvská. Nikdy jsem nepotkal nikoho jiného, z koho bez nadsázky vyzařovala síla.

Při práci je na tobě hodně vidět vášeň, optimismus a radost. Odkud se berou?

Mě to na světě fakt baví. Jsem defaultní optimista. Ráno se vzbudím, vstanu a mám dobrou náladu. Je hrozně důležité, aby člověk nestál v životě na jedné noze. Já jsem si vědomý, že stojím na třech. Mám svou rodinu, která je pro mě neuvěřitelnou podporou. Mám svou práci, která mě baví. A mám sport, ve kterém mám kamarády. To jsou tři nohy. A když se vám v práci nedaří, pořád stojíte na dvou. A na nich se stojí docela dobře. Když se opřu ještě rukou, mám tu třetí nohu, tak stojím pevněji. Ale vím, že se vždycky něco nebude dařit. To je přece normální, že život má výkyvy. Nejdůležitější je podpora doma. Nejdůležitější jsou lidé. Kdybych si měl vybrat skvělý systém a dobré lidi, nebo skvělé lidi a podprůměrný systém, vždycky si vyberu skvělé lidi. A to podle mě ukázala pandemie covidu-19 úžasně. Ti, kteří byli těsně nad průměrem, vyletěli nahoru. A já jsem měl to štěstí, že jsem si uvědomil, jak jsou skvělí. Jako Vladimír Piskala nebo Anna Marie Šůchová, moje šéfová ve vědecké redakci. Ukázali, že se na ně člověk může spolehnout. V tom je obrovská cena a obrovská radost. Podívejme se, prosím, kolem sebe, na koho se můžeme spolehnout. Stojí to za to.

foto: David Růžička

Daniel Stach (*1988). Po absolvování gymnázia v Českých Budějovicích pokračoval studiem mezinárodního obchodu na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické. Titul Ing. získal v roce 2013. Zároveň studoval mezinárodní komunikaci na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity. Při tom se závodně věnoval vodnímu slalomu již od svých 11 let a stal se juniorským reprezentantem ČR. Věnoval se i moderování různých sportovních akcí. Odtud již neměl daleko k práci v ČT, kde od roku 2010 uvádí Hyde Park civilizace a podobné vědecké pořady, kde zpovídal již např. několik laureátů Nobelových cen. A počíná si velice zdatně nejen přehledem, jazykovým vybavením, ale i dokonalým přístupem k hostům.