David Böhm o ztrátě syna: Utrpení se nevyhne nikdo a ztráta je to, co nás lidi spojuje

Jak mluvit o tom, o čem mluvit nejde? Buďte upřímní k sobě i druhým.

Výtvarník David Böhm přišel při nehodě o patnáctiletého syna. O svých pocitech a zkušenostech se později rozhodl promluvit veřejně: „Překvapila mně intenzita reakcí, kdy mi lidé napsali svůj příběh, jejich bolesti, ztráty, odmítnutí, nepřijetí.“ Sám o nich mluví jako o propastech, prázdnotách nebo tajemstvích, tvrdí nicméně, že obecný recept na smíření se se ztrátami neexistuje. Pomoci může mluvit, být upřímný, čelit otázkám a být vděčný za lidi, kteří situaci autenticky prožívají s vámi. Pomoci mohou i rituály loučení. „Rada je, najít v sobě dost síly, i když se to dělá těžko. Udělat to, jak to člověk cítí. Řekl jsem si, že se vydám té proměně všanc.“ vysvětluje David.

Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Před dvěma lety jsi prožil něco, co nikdo prožít nechce, ztrátu syna. Co se vlastně stalo?

Jednoduše odjel ke kamarádovi na farmu. Hned druhý den se stala nehoda, převrátil se s nimi traktor a oba zemřeli.

Rozhodl ses o svých zkušenostech a pocitech komunikovat i veřejně. Proč?

Byla to samozřejmě naprosto nečekaná situace, na kterou se nedá připravit. V první fázi hrála zásadní roli rodinná struktura a kamarádi, kterých máme naštěstí hodně. Čelíš vlastním otázkám i otázkám okolí. Začal jsem si pro sebe dělat poznámky, věci, co mně napadaly. Nevím, jak to říct, aby to nevyznělo divně. V určitou chvíli jsem pocítil vděčnost, že jsme uprostřed tolika lidí, kteří to s námi nesou. Chtěl jsem taky být pravdivý a říct, jak jsem ty věci vnímal a prožíval — abych se netvářil, že to je v pohodě, že to je vyřešené, nebo se to snažil každému zvlášť popsat. Některé z těch poznámek, popis situace, jsem dal na Facebook, čímž jsem si i trochu zjednodušil situaci. Lidi kolem nás třeba nevěděli, jak se zeptat. Udělal jsem to třikrát, čtyřikrát. Bylo to spontánní rozhodnutí.

Příspěvky jsi pojmenoval „jak mluvit o něčem, o čem mluvit nejde“. Našel jsi nakonec způsob, jak to vyjádřit, aby tomu lidé rozuměli? Nelituješ toho dneska?

Nelituju. Snažím se tímhle způsobem vůbec nepřemýšlet, že bych si zpětně říkal, že jsem mohl něco dělat jinak. To je zbytečná energie. A v podstatě to pořád je něco, o čem se bavit nejde. Vybavuju si ten moment, tu skutečnost, to, že nám Jáchym zemřel… je to fakt a má to spoustu vrstev. Věci, o kterých se dá bavit. Tehdy i teď cítím část skutečnosti, které nerozumím. Teď můžu použít jakékoliv slovo a vlastně nebude dost přesné — propasti, prázdnoty, tajemství. Můžu se to pokoušet popsat, ale je to celkem marné. Kde se to dá popsat, snažil jsem se o to. Říkal jsem věty tohohle typu, snažil jsem se o něco, co nejde. S tím je to potřeba brát, i s tím, že jsem to psal v nějakou chvíli. Kdybych to psal dnes, píšu to zase jinak. Nerad bych, aby to bylo bráno, jako univerzální statement. Byl to moment, kdy jsem napsal, co jsem cítil.

Jak na to zareagovali lidé? Strhlo to lavinu reakcí. Chápali to nebo naopak vůbec ne?

Dostala se ke mně jen část reakcí, nevím, jak to vnímali úplně všichni. Každý by tu situaci řešil jinak, já jsem zvolil tuhle strategii a nelituju toho. Je pro mě jednodušší o těchhle věcech mluvit, jak to člověk vnímá a prožívá, a být upřímný. Jak k sobě, tak k okolí. Bylo dobré zjistit, že lidé, kteří tu bolest s námi nesli, ale nevěděli, jak se k tomu vyjádřit, tak tohle byl někdy ten způsob. Napsali mi zprávu, nebo na to reagovali, když jsme se viděli. Pak byli lidi, kteří mi začali psát své věci, které prožili a tohle jim to připomnělo nebo to cítili hrozně intenzivně. Když někdo zažije bolest nebo ztrátu, vnímá to intenzivněji. Bylo to v něčem posilující. A bolest a ztrátu zažil asi každý. Mohou být složitosti v životě, o kterých se hůře mluví. Nedá se to srovnávat, ale když vám umře dítě, je to objektivně strašné. Ale můžeme zažít i spoustu jiných těžkostí, se kterými se mnohem hůře jde ven. Třeba, když je někdo nepřijímaný ve své rodině. Mluvím srozumitelně? Ale překvapila mně intenzita reakcí, kdy mi lidé napsali svůj příběh, jejich bolesti, ztráty, odmítnutí, nepřijetí. To je těžké vždycky.

Dá se něco poradit, pokud jde o ztráty? Potýkáme se s nimi všichni. Je něco, co se tobě vyplatilo, třeba právě upřímnost, autenticita a sdílení?

Necítím se vůbec někomu dávat rady. Udělal jsem to intuitivně a nelituju toho. Dobré je být sám k sobě upřímný. Přemýšlet o tom tak, že člověk čelí skutečnosti, ve které je spíše ve vedlejší roli, nebo rozhodně není režisérem celé situace. Pro mě je jednoduší a lepší celoživotní strategie být sám se sebou v pravdě, v tom, jak to člověk vnímá. Kdybych o tom nechtěl s nikým mluvit, s nikým se o tom bavit nebudu. Rada je, najít v sobě dost síly, i když se to dělá těžko. Udělat to, jak to člověk cítí. Asi těžko existuje recept, který by fungoval pro všechny. Nesnažil jsem si to strukturovat, říct si za měsíc budu dělat tohle nebo tohle. Říkal jsem si, pořád to probíhá, pořád je to skutečnost, která mně a mou rodinu ovlivňuje. Není dne ani hodina, kdy bych si na to nevzpomněl. Není to něco, co je hotové. Nějakým způsobem mě to proměňuje a já si řekl, že se vydám té proměně všanc, než se snažit si to uměle snažit moderovat, říkat si tohle bych měl nebo neměl prožívat. To je mé rozhodnutí, možná částečně i nevědomé. Řekl jsem si, že je lepší tomu nechat volný průběh a nechat tu bolest působit, procházet mnou a nevím, co se stane.

Psal si, že je potřeba „proplout peřejemi i klidnými meandry, nechat se tou situací unášet.“

Texty, co jsem psal, spousta z nich byla mých, spousta těch, co mi je někdo poslal, texty písniček, maily. Mně to přišlo tak hezké, že jsem to použil, aby to neznělo, že na všechno jsem přišel.

Dobře, nemáš na vše copyright. Psal jsi ale taky, že otázka a co jinak, není dobrá, protože všechno je jinak. Poradil bys něco naopak lidem, kteří mají někoho blízkého, kdo prožívá těžkou ztrátu jakékoliv formy? Dá se zobecnit co říkat a co neříkat.

Nejlepší je asi upřímnost. Největší intenzitu spoluprožívání nebo soustrasti jsem cítil, když někdo řekl upřímnou blbost. Bylo vidět, že na to není moc připravených frází. Ty, co existují, jsou spíše prázdné formule. Když jsem to posílal kamarádovi, omylem mi poslal vtipný gif. Strašně se omlouval, že se přehlídl. To mi přišlo pravdivější, v té chvíli, kdy člověk jakoby neví, co má dělat. Já jsem ocenil, když to někdo otevřel klidně i nešikovně, i když to to nejde říct, nešikovně. Nějakým svým způsobem, člověk na to není nikdy připravený, i když se to stane jemu, kamarádovi, někomu v rodině. Vyjádřit nějakou spřízněnost, sounáležitost, solidaritu s tou situací, to člověk pozná. Snažit se to říct, jak to člověk cítí, že chce být s tím člověkem nějak společně. Nevím, jestli to je rada, ale mně tohle přišlo mnohem pravdivější.

Takže nepoužívat vždycky fráze a klišé?

Někdy někdo neví, co říct, tak to řekne způsobem, který někde slyšel. A vlastně to taky nevadí.

Psaní deníku nebo zkušeností veřejně, nebyly jediné důležité rituály při smiřování se s velkou bolestí. Co ještě pomáhá?

Pomáhalo mi to, že máme čtyři další děti. Máme celou rodinu, já mám pět sourozenců, žena má sourozence. Máme spoustu kamarádů. Síla sociálních bublin, ve kterých se nacházíme, byla vlastně hrozně intenzivní. To mi přišlo strašně důležité. Rok po pohřbu jsme udělali setkání na tom poli. Přijeli kamarádi, postavili tam šapitó, byli jsme tam celý den, udělali jsme večer oheň. Přijeli skauti, kamarádi zahráli koncert. Ne, že by se to tím uzavřelo, ale tyhle momenty, rituály, nebo věci, které člověk udělá, pomáhají, aby tím prošel. Člověk si může cokoliv říct, nebo napsat, ale když některé se některé věci stanou, mně to pomohlo v přijímaní proměňující se skutečnosti.

Měly by tedy i rituály být upřímné? Možná není pohřeb jako pohřeb, ani ten by neměl být jen prázdná fráze a klišé?

Pro nás pro všechny byl pohřeb strašně důležitý. Párkrát mě napadlo a představoval jsem si, kdyby se to stalo na druhé straně zeměkoule, nebo jsme byli uprchlíci, nebo neměli kolem sebe ty lidi. Pokud to člověk nemůže prožívat s tolika lidmi se kterými dlouhodobě udržuje hluboké intenzivní vztahy… V rámci toho kmene a prostředí, kde se přirozeně pohybuje. Jaké to musí být, když tohle člověk nemá? Musí to být mnohem složitější.

Zeptám se na hodně těžkou otázku. Jako rodiče jste se rozhodli vidět Jáchyma v márnici, po té tragické nehodě. V procesech truchlení a smiřování mohou nastat velmi těžké situace a člověk se musí rozhodnout, že něco udělá nebo neudělá. S tím, že neví, jaké to bude mít dopady. Vy jste se tak rozhodli, jak to nakonec dopadlo?

Vyvstane spousta otázek, které člověk řeší. Možná zmíním ještě jiný detail. Kamarád udělal rakev, já jsem ho o to poprosil. Krásnou, dřevěnou, obyčejnou. Vznik problém, jestli ji pohřební služba bude moci použít. Naštěstí jsme se ozvali do Cesty domů a ta zprostředkovala službu, která to udělala. Tím chci říct, že člověk najednou řeší věci, které ho ani nenapadly, že existují.

S ženou Jitkou jsme si řekli, že si musíme odpovědět, zda chceme ještě Jáchyma vidět. Nebo si ho budeme pamatovat naposled, jak odjel v neděli večer a pak už jsme ho neviděli. Přijde mi důležité si tuhle otázku klást. Jak si kdo odpoví je druhá věc. My jsme se shodli, že ano, že ho chceme vidět a vlastně se sním ještě rozloučit. Samozřejmě to byl taky strašně silný moment, intimní zkušenost. Já jsem byl u porodu dětí a myslím, že to je něčím podobné. Nevím, co by se stalo, kdybychom ho neviděli. Zpětně, bylo to taky intuitivní, oba jsme to tak cítili, oba jsme se shodli. Pokud si povídáte s lidmi nebo čtete jejich příběhy, fakt že někdo odejde a už se nevrátí, ta představa, že někde možná je, nebo neví co se stalo… náš mozek produkuje nějaké iluzivní příběhy, že třeba existuje šance atd. My jsme ho viděli a tím to je uzavřená věc. Mohli jsme se s ním rozloučit.

Hrála v procesu loučení důležitou roli i vaše cesta do Antarktidy? Měli jste možnost podniknout něco mimořádného a dobrodružného. Byla ta cesta určité požehnání?

Byla. Proběhla 2017, Jáchym tam slavil 13. narozeniny, byli jsme tam i se synem Oliverem, tomu bylo 10. Byli ve věku, kdy se mnou chtěli jet, mohl jsem je vzít na plavbu, která byla součástí mojí práce na knize. Kniha je pro děti, takže mně zajímal i jejich pohled. Jsem hrozně rád, že jsme tohle mohli zažít společně. Člověk zažívá věci a neví kolikrát, co doopravdy zažívá. Kolikrát jsem si až zpětně uvědomil tu mimořádnost, že se to celé stalo, že jsme na Antarktidu jeli, že jsem je mohl vzít, atd. Myslel jsem si, že za deset dvacet let budeme vzpomínat, budeme si říkat no jo, tam jsme spolu vlastně byli… Kluci už v jednu chvíli nechtějí s fotrem nikam jezdit, chtěl jsem s nimi zažít něco intenzivního, co má smysl. Myslím, že to mělo smysl, i když se to pak celé vyvinulo takhle. S Oliverem si tom samozřejmě povídáme dál, má to svůj vývoj. Ale požehnání, nebo dar, nebo zázrak, že jsme tam jeli, vnímám.

Z cesty vznikla krásná a ceněná kniha A jako Antarktida. Byla ta cesta nebezpečná?

Jasně. Nebezpečí se nejde vyhnout. Pokud by člověk začal přemýšlet, jak úplně eliminovat nebezpečí, asi je to už nějaká diagnóza. Kniha začala vznikat po setkání s Jardou Pavlíčkem, což je fenomenální cestovatel a organizátor kurzů přežití. Dal mi k tomu spoustu informací, kdysi tam jezdi, založil tam stanici. Jedna z jeho základních rad je, že je rozdíl mezi zdravým strachem a hazardem. Kdybychom se v Antarktidě nebáli, tak jsme blázni, ale nebyl to hazard. I když člověk sedne do auta, tak riskuje, že se něco stane. A stane se to tak rychle, že ani nezareaguje. Na lodi existují nějaké možnosti. V hlavě si přehrávám, co se teoreticky mohlo stát, ale spoustu toho zkrátka ani nevím. Byl to cesta do neznáma, a nebezpečí na ní bylo.

Jsi naštvaný na osud? Nebezpečnou cestu do Antarktidy, kde člověk umrzne v ledové vodě za pár minut — a vám jednou do lodi tekla voda — jste přežili v pořádku. A pak v takové banální situaci, se stala taková tragédie.

Na osud naštvaný vůbec nejsem, tak o tom vůbec nepřemýšlím. Jak jsme to řekli na začátku, vesmír je křehký. Celá ta situace, že nám Jáchym zemřel, tak nečekaně a absurdně… v životě bych neřekl, že se to může stát. Na tom kopci jsme byli, je to tak krásné místo. Ve vší té hrůze to bylo něčím krásné místo, kde odejít z tohohle světa. Teď je tam pomníček, zasazené stromy. Napadlo mně, jak automaticky počítám s některými věcmi, pořád je to nějaká vrstva přemýšlení. Předpokládám, že to nějak bude, vytvářím si iluzi, že věci mám nějak ve svých rukou, nebo, že se něco bude odehrávat podle mých představ. Člověk najedenou zjistí, že to tak vůbec není, celé je to tak křehké a nepravděpodobné. Je to výzva, jak vnímat svět jinak, jak nepřemýšlet. Samozřejmě že plánujete atd., ale ne tak, že se s věcmi absolutně počítá. Protože pokud to děláte, tak sami sebe usvědčujete z hlouposti, nebo nabubřelosti. Není to naštvání na osud, ale přemýšlení, jak to v té křehkosti pravdivěji vnímat, když je člověk součástí tady té vesmírné nepravděpodobnosti.

Náš život je plný ztrát, které nás různě intenzivně bolí. Od ztráty peněženky, práce, rozchody až po tu smrt. Dokážeme na závěr společně o tom tématu něco zobecnit? Ty jsi napsal, že utrpení se nevyhne nikdo a ztráta je to co nás všechny spojuje.

Trochu se bojím zobecňování, aby to nevypadalo, že to mám vyřešené, je to hotové a vím jak na to. Každý se snaží v situacích, které se mu dějí, nějak reagovat. Já dělám to samé. Snažím se dělat co můžu, to je celé. Přemýšlím, co to znamená pro mě, co to znamená pro můj vztah s Jitkou, co to znamená pro naše děti, pro naše rodiče. Zasáhlo to všechny a každý to nějak prožívá. Přemýšlím, jak mě takhle skutečnost a zkušenost může proměnit v nějakou lepší verzi sebe sama. Jak můžu méně lpět na věcech, na kterých není důvod lpět.

foto: David Růžička

David Böhm žije a pracuje v Praze, kde vystudoval AVU. Věnuje se především kresbě a tvorbě autorských knih. Více než 17 let pracuje ve dvojici s Jiřím Frantou, s kterým rozvíjejí možnosti kresby a dialogu v tvorbě. Pořádají performance, natáčejí videa, budují prostorové instalace, zasahují do veřejného prostoru. Výstupy jejich činnosti mohou připomínat kresebný deník, karikatury, komiks, konceptuální umění, grotesku, sportovní výkony, umění spolupráce, fyzikální experimenty, improvizovanou choreografii nebo divadelní představení. Důležité jsou pro ně procesuálnost, časosběrný princip, prolínání médií, experimentování, ironie, vážnost a hravost. Ve své sólové práci se věnuje především knížkám. Je autorem či spoluautorem oceňovaných titulů jako Ticho hrocha, Hlava v hlavě, Jak se dělá galerie, Město pro každého a v roce 2017 absolvoval se dvěma syny cestu do Antarktidy z které pak vznikla knížka A jako Antarktida. Knížky vyšly v překladech do osmi jazyků.

Rozhovor vedl a editoval Jiří Pasz.

Sérii rozhovorů Nebát se podpořila nadace Bakala Foundation.