Hudba nemá předsudky, nezná černou nebo bílou, říká romský virtuóz Tomáš Kačo

Pochází z 11 dětí, vyrostl v ghettu, zažil si osobně předsudky vůči Romům. Přesto dokázal uspět, včetně možnosti vystoupit v legendární Carnegie Hall. Klíčem pro změnu je podle něj otevřená mysl: „Ať to je jiné jídlo, jiná vůně, jiná rasa, vždycky, když je něco nového a odlišného, tak se toho bojí,“ říká klavírista a skladatel o Češích. Je podle něj důležité si uvědomit, že za každý problém mohou obě strany: „Nechci říkat, že to je jen majoritní společnost, že není otevřená. To samé funguje i u Romů, u menšiny, taky nejsou otevření. Mají bariéry, předsudky dané od rodičů.“

Veškeré epizody pořadu NEBÁT SE můžete poslouchat jako podcasty — Skautský institut najdete na vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Vybavíte si v životě nějakou situaci, třeba i z dětství, kdy jste měl opravdu strach?

Mám velký strach z hmyzu. Vybavuji si zásadní kroky, které jsem musel v životě udělat, abych vyšel ze začarovaného kruhu. Strach odejít z kruhu, ve kterém se cítíte bezpečně, je obrovský. Riskujete, že něco ztratíte a nevíte co za tím kruhem je.

Je to strach z neznáma, nebo strach opustit to, co znám?

Možná obojí. Více asi strach opustit, co znám, kde mám podporu, kde se cítím bezpečně. Je to svět komfortní zóny, to, co člověk už zná. To byly vždycky moje největší strachy.

Odejít na konzervatoř proto pro vás byla velká zkouška? Odešel jste od rodiny, své komunity.

Přesně tak. V naší rodině bylo silné pouto, rodiče nás vždycky drželi zkrátka. Drželi jsme taky při sobě. Nepouštěli nás třeba na školní výlety.

Čeho se rodiče báli?

Báli se předsudků, že nás majoritní většina bude šikanovat, že se nám na výletě něco stane. Táta v televizi viděl, že někdo někoho znásilnil na táboře a kdesi cosi. Měli strach z těchhle věcí.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz jste řekl: Chci používat hudbu jako zbraň proti rasismu. Jak se vám to daří?

Myslím, že se mi to daří. Hudba spojuje, svádí lidi do hromady. Hudba nezná předsudky. Nemá černou nebo bílou. Nerozděluje podle náboženství nebo pohlaví. Jak se lidově říká, hudba je jen dobrá nebo špatná. Do své hudby se snažím přidávat elementy lidové hudby, ať české nebo romské, pak myslím podporuje různorodost. Přiláká více lidí.

Takže můžete vaší hudbou přiblížit romské tradice a dát skrze ni něco pocítit těm, kteří by se jinak té kultury vůbec nedotkli? V Americe je to lidem úplně vzdálené.

Není to jen o romské, ale i o české kultuře. Hudba je most pro spojování lidí.

Když se říká, že hudba je zbraň proti rasismu, máte už nějakou konkrétní zkušenost? Víte, že jste třeba v česku nějakým dětem inspirací? Jaký je vlastně v tom smyslu váš cíl?

Motivovat mladé lidi, aby se nebáli udělat krok do neznáma. Aby se nebáli krok a vykročit ze zóny. Pár konkrétních lidí mi napsalo, že jsem jim dodal síly a inspiraci, třeba dostat se na konzervatoř, nebo nějakou místní školu. Ale věřím, že jich je více, než těch pár, se kterými jsem osobně v kontaktu. Věřím, že to funguje.

Jednou jste řekl, že být „gypsy“ je v Americe cool. Zároveň, že by si Američané měli zkusit, jaké to je být Romem v Čechách. Jaké jsou příčiny toho, že pořád trvá neporozumění mezi Romy a Čechy? To je těžká otázka, ale podívejme se na to z vaší zkušenosti. Na jaké předsudky jste narážel?

Je to založené na otevřenosti mysli a přijímaní nových věcí. Na to česká populace není ještě připravená, ještě tam není. Ať to je jiné jídlo, jiná vůně, jiná rasa, vždycky, když je něco nového a odlišného, tak se toho bojí. Co je odlišné není vždycky špatné, člověk by se to měl snažit pochopit, nebo se s tím seznámit. Pak si může udělat názor, jestli se mu to líbí nebo nelíbí. Kategorizovat odlišnost hned za špatnou si myslím není dobrá cesta.

Je to v české povaze, je v tom nevzdělanost, nějaká systémová věc. Kterou je potřeba změnit?

Za každý problém mohou obě strany, nikdy jen jedna. Nechci říkat, že to je jen majoritní společnost, že není otevřená. To samé funguje i u Romů, u menšiny, taky nejsou otevření. Mají bariéry, předsudky dané od rodičů. Funguje to i naopak.

Máte možnost nahlížet české prostředí zvenku i zevnitř. Jak vás přijala česká profesionální hudební scéna?

Hezky. Cítím se tu velmi dobře. Lidi se tu o mně hezky starají a váží si mě. Tím, že žiju mimo Českou republiku, jsem jim vzácnější. Můžou se mnou v uvozovkách chvástat, chlubit.

Kdybychom se ještě vrátili k dětem s nějakým znevýhodněním, co vám pomohlo se se dostat za tu hranici? Co vás posunulo?

Největší síla, která mi pomohla překonat strach, byla síla toho snu. Nebo cíle. Spíše snu. Těch bylo vždycky několik. Věřím v to, že by si člověk měl dávat krátkodobé i dlouhodobé cíle.

Ty vaše jsou docela velké.

To je detail, jestli větší nebo menší. Samozřejmě jsou někdy ty velké hodně vzdálené. Když cvičíte na piáno, nebo chcete hrát na nějaký hudební nástroj, abyste dosáhli určitého zdokonalení, musíte cvičit pravidelně. Když do toho každý den investujete nějaký čas, třeba za několik let tu skladbu, co se vám líbí dokážete zahrát. Když se tomu nebudete každý den konzistentně věnovat, nedostanete se tam. Daleko později nebo vůbec. Stejně je to s tím snem. Jedna věc je ho mít, druhá pro něj něco dělat, abyste se k němu přiblížili.

Pomohl vám někdo výrazně na vaší cestě? Bez koho byste to nezvládl? Třeba i řekl jednu větu, která vás opravdu nasměrovala…

Bylo jich několik. Je to další důležitá složka cesty za snem nebo překonání strachu. Může to být kdokoliv, ať z rodiny, nebo někdo z tramvaje, nebo na nějaké akci. Určitě se vám stalo, že jste potkala někoho nového, začal s vámi mluvit, a cokoliv řekl vás zasáhlo. Vy jste nad tím přemýšlela. Zapálil takovou sirku. To jsou ti takzvaní motivační andělé. Ve vás to začne hořet.

Máte někdy pocit vyhoření, stalo se vám to?

Pořád. Ten boj nikdy nekončí. Ta cesta nikdy nekončí. Sebevzdělávání. Sebeinspirovávání. Ta touha zase potkat někoho, kdo vás něčím nabije, kdo to ve vás zase zapálí. I u mě to tak funguje, i ve fázi, kde jsem. Jednou je to nahoře, jednou dole.

„Musíš makat dvakrát více než ostatní,“ je prý věta, kterou jste často slýchával od svých rodičů. Jak se na to díváte dnes? Někoho to může naopak odradit.

Jsem za to strašně vděčný. Na začátku mně to naučilo píli, organizovanosti, soustředit se. Naučilo mě to nebýt líný. To je velmi důležité.

Lenost se strachem se možná často pojí.

Je to možné.

Jak moc bolí se vypracovat na prestižní úroveň, kde jste vy? Co vás motivuje?

Ze začátku to bolí. V mládí, za studií, jsem se musel do rutiny dostat. Když se člověk v mládí naučí preciznosti a pravidelnosti a soustředit se na jednu věc, ve fázi dospělosti nebo profesionality do toho vplouvá jednodušeji. Pak to ani jako rutinu nevnímáte, jde to lehčeji. V mém oboru, hudba by rutinou být neměla. Když potřebujete rozhýbat prsty, zahrajete si nějaké stupnice nebo rutiny, ale každý den je to více kreativní. Rutina by se měla už v mladém věku propojit s etiketou a s cvičením.

Z vašeho životopisu je vidět: čím větší cíle tím lépe. Jaký máte plán po Carnegie Hall, cenu Grammy? Pokud se takové výzvy povedou, člověka to potěší. Zároveň se ale pojí s nějakým strachem. Jak si dodáváte odvahu nebo jak zpracováváte strach? Dostal jste se do momentu, kdy jste si řekl, tam nejdu, to nezvládnu?

Ne, do takového stavu jsem se nikdy nedostal. Začínal jsem z toho, že jsme doma v uvozovkách moc neměli. Když to tehdy bylo těžké, vyzbrojilo mě to vnitřním sebevědomím. Zároveň to není frajeřina, ale vnitřní síla. Ta mně chrání před situacemi, kdy bych si řekl, to nezvládneš. Konec konců je to vždycky o tom, jací jsme lidé a když se něco nepodaří, svět se nezboří. Moji rodiče mě nepřestanou milovat, žena mě nepřestane milovat, když nedostanu Grammy. Víceméně o nic nejde. Můj přístup je být ambiciózní a zároveň pokorný.

Jak se vám vede budovat si zdravé sebevědomí? Možná by bylo méně konfliktů, kdybychom měli kolem sebe lidi se zdravým sebevědomím.

To asi ano. Myslím, si, že se mi to podařilo právě v dětství. Zakotvilo se to a nese se to se mnou. Situace strachu uhasím sebevědomím. Jsem jen člověk, Bůh mě takhle stvořil. Když něco dokážete vy nebo někdo jiný, můžu to dokázat taky. Jsem natolik šťastný, že mám dvě ruce i nohy, mozek. Tak to mám nastavené.

Jak se vám žije, tak daleko od rodiny, od kulturního zázemí, kde jste vyrostl? Nechybí vám to? Jaké je žít v Americe?

Mám už svou rodinu, dvě děti. Budujeme svoje kořeny. Ale samozřejmě jsem stále v kontaktu se svou rodinou tady, z Nového Jičína. Líbí se mi, že člověk se vždycky do Česka těší. Myslím, že je skvělé, když člověk má dva světy, které může porovnat. Když se vrátí do Česka, řekne si, to mi chybělo, tahle koláž, tahle historie. Ale pak zase narazí někde v obchodě na nějakého blbce a řekne si, už chápu, proč se mi tady nelíbí. Vrátíte se do Ameriky, všichni se na vás usmívají, všechno je super, na žádného blbce nenarazíte. Ale jdete k doktorovi a přijde vám účet za půl milionu. A sakra, už vím, proč mi to Česko chybí…

Do vaší hudby přirozeně prosakuje romská i česká hudba. Jak odvážné je ve světě klasické hudby prosazovat vlastní aranžmá? Narazil jste na nějaké předsudky?

Vždycky jsem s tím měl problém, už na ZUŠ. Tu jsem začal až v 11 nebo 12 letech. Vystřídal jsem tři nebo čtyři učitele, což není normální. Přehazovali si mě, protože mě nemohli zvládat, byl jsem hudební raubíř. Když mi dali noty, třeba Mozarta, naučil jsem se to. Ale některé noty se mi zdály lepší.

Dneska je to jak?

Je to moje výhoda, moje forte.

Takže v Carnegie Hall nevadilo, že jste měnil Mozarta?

Hrál jsem Chopina, Bacha, říkám tomu písničky — neboli skladby. Ty jsem si měnil po svém.

Umí podle vás hudba zahnat strach?

Každopádně. Hudba vás může teleportovat časem. Hudba nebo melodie je spojená s nějaký pocitem nebo zážitkem, ať šťastným…

Dokážete říct nějaký příklad z romské hudby?

Pamatuju si písničky, které jsme doma hráli od malička. Konkrétně tzv. rom-pop, který si dneska pustím na Youtubku. Během sekundy mě dokáže vrátit do dětství a vzpomínek.

Tam je vám dobře, takže se člověk uklidní?

Ano, člověk se tam cítí jako doma, bezpečně. Když teď, dnes, máte nějaký strach nebo úzkost, a nevíte, jak se z toho dostat, tak hudba vás dokáže teleportovat zpátky v čase, a to mi pomůže.

Hrál jste na pohřbu své babičky, což se tradičně nemá. Tam vzniká strach z tradice. Překonal jste ho a přesvědčil ostatní?

To byla velmi specifická situace. Tradice je, že by nikdo z rodiny na pohřbu hrát neměl, ale já jsem měl s babičkou velmi úzký vztah. Její oblíbenou písničku jsem uměl od osmi let a pokaždé když k nám na návštěvu, vždycky jsme se o ní bavili, nebo ji poslouchali. Když umřela, v rodině se říkalo, že někoho najmeme ať něco zahraje. Vnitřně jsem cítil potřebu, že to musím být já a že to musí být ta písnička. Když to neudělám, druhou šanci mít nebudu. Tak jsem si to prosadil. Ale nebylo to tak, že by nechtěli a hádali se s mnou. Přijali to a byla to správná volba.

Je něco, co byste chtěl mladým lidem říct, dodat jim odvahu jít za svými sny?

Neřeknu to lépe, než nebát se. To je ono. Nebát se neúspěchu, nebát se že spadnete, že se vám něco nepodaří. Nebudete ani první, ani poslední, svět se nezboří. Každý neúspěch vás posilní. Nikdy se před nikým nepodceňujte, protože jste člověk jako všichni ostatní a můžete dokázat všechno co si usmyslíte.

foto: David Růžička

Tomáš Kačo je talentovaný klavírista, skladatel a zpěvák, pochází z Nového Jinčína. V pěti letech ho jeho otec poprvé vystavil hudbě a doufal, že se jednou stane hudebníkem. Romská hudba, která je součástí jeho kořenů a kultury, ho výrazně ovlivnila.
Hudbu Tomáše Kača označují kritici za žánr “sui generis”, natolik je jeho způsob propojení klasické, jazzové a tradiční romské hudby originální. Jeho cesta od bazarového rozladěného pianina v novojičínském bytě tradičně velké romské rodiny za klaviaturu koncertního Steinwaye v plné newyorské Carnegie Hall má rysy amerického snu. Je za ní ale, kromě potřebné trochy štěstí, zejména píle, pracovitost, zvídavost a odvaha.

Rozhovor vedl a editoval Jiří Pasz.